ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.1918.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 1918/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) A. S., b) I. V., a c) J. V., všech zastoupených advokátkou, proti žalovanému M. V., zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 85/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2006, č. j. 25 Co 483/2006-126, takto:
I. Dovolání se zamítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s nimi kupní smlouvu, podle níž převede na každou z nich 1/6 nemovitostí, které nabyl od J. B. Uváděly, že došlo k porušení jejich předkupního práva spoluvlastníků vyplývajícího z §140 obč. zák. a proto se podle §603 odst. 3 obč. zák. domáhají, aby jim žalovaný nabídl svůj spoluvlastnický podíl - ideální polovinu nemovitostí ke koupi za podmínek, za kterých uzavřel kupní smlouvu dne 24. 6. 2002 s J. B.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7. března 2006, č. j. 4 C 85/2003-102, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s nimi kupní smlouvu zde uvedeného obsahu, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně (jako dědičky po zemřelém J.V.) a právní předchůdkyně žalovaného J. B. byly spoluvlastnicemi (žalobkyně každá jednou ideální šestinou a právní předchůdkyně žalovaného jednou ideální polovinou) objektu bydlení čp. 377 na pozemku parc. č. 998/62 o výměře 173 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 998/32 o výměře 509 m2 – zahrada a pozemku parc. č. 998/62 o výměře 173 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, tj. nemovitostí zapsaných Katastrálním úřadem P. na LV č. 98 pro okres město P., obec P. a k. ú. V. Ch. (dále jen „předmětné nemovitosti“, příp. „nemovitosti“). V lednu 2000 se J. B. obrátila na JUDr. J. B. s tím, že má ve spoluvlastnictví problémy a míní svůj spoluvlastnický podíl prodat. Zmíněný právní zástupce ji informoval o předkupním právu a dopisem ze dne 4. 1. 2000 kontaktoval žalobkyni J. V., od které však zjistil, že dosud nebylo skončeno dědické řízení po Jiřím Vinšovi, který vlastnil druhou polovinu předmětných nemovitostí. Dědické řízení skončilo vydáním rozhodnutí dne 7. 11. 2000, které nabylo právní moci 15. 12. 2000; každá z žalobkyň se stala spoluvlastnicí ideální jedné šestiny nemovitostí. Dne 12. 11. 2001 se právní zástupce J. B. znovu obrátil na žalobkyně s nabídkou předkupního práva za cenu 1,050.000,- Kč s poučením, že kupní smlouva by měla být uzavřena do dvou měsíců a v této lhůtě zaplacena kupní cena. Na základě této nabídky uzavřely žalobkyně dohodu o výkonu předkupního práva; žalobkyně J. V. se předkupního práva vzdala ve prospěch ostatních žalobkyň tak, že každá z jich je oprávněna požadovat 50 % nabízeného podílu. Na základě toho vypracoval JUDr. B. návrh kupní smlouvy, který odeslal žalobkyním A. S. a I. V. s výzvou, aby k němu vznesly případné připomínky a stanovil termín jednání na 22. 1. 2002. K této schůzce nedošlo, neboť žalobkyně A. S. se omluvila a obě žalobkyně současně zaslaly své připomínky ke smlouvě. Probíhala další jednání a zástupce J. B. navrhl nový termín schůzky (na 28. 1. 2002), na níž měla být uzavřena kupní smlouva a zaplacena kupní cena. Další jednání však bylo zmařeno ze strany J. B., která svému zástupci oznámila, že již nadále s žalobkyněmi jednat nechce a vyžádala si rekapitulaci jeho činnosti. JUDr. B. této žádosti vyhověl dne 11. resp. 14. 3. 2002 a tím jeho pověření k zastupování skončilo. Žalobkyně měly připraveny finanční prostředky k zaplacení kupní ceny již v lednu 2002. Kupní smlouvou ze dne 24. 6. 2002 prodala J. B. svůj spoluvlastnický podíl žalovanému za 1,500.000,- Kč; vklad vlastnického práva byl proveden 25. 6. 2002. Žalovaný není ve vztahu k J. B. osobou blízkou. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně J. V. není ve věci pasivně legitimována a porušení svého předkupního práva se mohly domáhat toliko žalobkyně A. S. a I. V., neboť jejich předkupní právo bylo porušeno. Protože však požadují jiný podíl, než vyplývá z dohody o výkonu předkupního práva (tj. namísto podílu ve výši 1 požadují podíl ve výši 1/6), žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2006, č. j. 25 Co 483/2006-126, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost uzavřít se žalobkyněmi kupní smlouvu zde uvedeného obsahu a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která hodnotil jako správná a úplná. Především přisvědčil jeho závěru, že žalobkyně J. V. není ve věci aktivně legitimována, neboť uzavřela dohodu o realizaci předkupního práva, podle níž se předkupního práva vzdala ve prospěch zbylých žalobkyň. Správným shledal rovněž závěr, že A. S. a I. V. využily svého předkupního práva a že toto jejich právo bylo porušeno. Obranu žalovaného, že předkupní právo žalobkyň zaniklo, neboť nevyužily nabídku, která jim byla učiněna již v dědickém řízení, neshledal důvodnou. Připomněl, že tehdy byl spoluvlastnický podíl nabízen za cenu podstatně vyšší (tj. za 4,075.740,- Kč resp. 2,100.000,- Kč), než činila cena, za kterou ho odkoupil žalovaný. Relevantní nabídkou byla až nabídka učiněná v listopadu 2001, kterou žalobkyně akceptovaly, a o níž bylo stranami jednáno do doby, kdy uzavření vlastní kupní smlouvy zmařila Jitka Blažková. Žalobkyně prokázaly připravenost složit kupní cenu. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žalobkyně A. S. a I. V. požadavkem na nahrazení prohlášení vůle žalovaného prodat každé z nich 1/6 podílu na nemovitostech „nepřekročily právo, které jim vyplývalo z předkupního práva, resp. z dohody o jeho realizaci“, neboť požadovaly méně, než jim příslušelo. Nemůže proto obstát závěr soudu prvního stupně, že pokud zmíněným žalobkyním příslušel ze zákona, resp. na základě dohody o realizaci předkupního práva, podíl vyšší, než uplatnily, nemohou realizovat své předkupní právo vůbec (nelze jim přiznat žádný nárok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, v němž vytýká nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v posuzovaném případě došlo k porušení předkupního práva prvé a druhé žalobkyně. Při podrobné rekapitulaci postupu žalobkyň a J. B. a rozboru jejich jednání (resp. nečinnosti) v časové posloupnosti prosazuje názor, že došlo k prekluzi práva žalobkyň, neboť neuzavřely kupní smlouvu a nezaplatily cenu podílu v dvouměsíční lhůtě od nabídky. Je přesvědčen, že žalobkyně „v daném čase své požadované právo neměly pouze požadovat, ale měly jej realizovat podepsáním kupní smlouvy a úhradou požadované kupní ceny“. Připomíná, že J. B. s ním uzavřela kupní smlouvu v dobré víře, že splnila povinnost nabídnout žalobkyním svůj spoluvlastnický podíl ke koupi a její chování nelze označit za „zmaření dalších jednání“, jak učinil odvolací soud. Dále má zato, že odvolací soud rozhodl v rozporu s návrhem, který žalobkyně prostřednictvím své zástupkyně učinily dne 5. 12. 2006, jestliže mu uložil povinnost prodat každé z žalobkyň 1/6 podílu na nemovitostech. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalovaným) při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné.
Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). I když to žalovaný v dovolání výslovně neuvádí, z obsahu tohoto podání vyplývá, že ve skutečnosti brojí výlučně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud – v jeho neprospěch – změnil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobní návrh o nahrazení prohlášení jeho vůle uzavřít s prvou a druhou žalobkyní kupní smlouvu. Ostatně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba třetí žalované o nahrazení prohlášení vůle žalovaného uzavřít s ní kupní smlouvu, by nebylo dovolání žalovaného (subjektivně) přípustné. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, popř. rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor“ - pod C 154). Potvrzením rozsudku soudu prvního stupně v části zamítající žalobu třetí žalobkyně nebyla žalovanému - objektivně vzato - způsobena újma na jeho právech odstranitelná „odklizením“ uvedeného výroku.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání včetně jejich obsahového vymezení.
Námitky, že odvolací soud pochybil, jestliže nerespektoval žalobní požadavek uplatněný první a druhou žalobkyní dne 5. 12. 2006 (tj. požadavek, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s nimi kupní smlouvu, jíž každé z nich prodá 1 podílu na nemovitostech, lze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vysvětlil proč žalobní požadavek, který uplatnily žalobkyně A. S. a I. V. při jednání odvolacího soudu dne 5. 12. 2006, aniž došlo ke zpětvzetí žaloby ze strany žalobkyně J. V., neposoudil (jak bylo požadováno) jako alternativní návrh, i proč k němu ve smyslu §41a odst. 3 o. s. ř. nepřihlížel. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobu požadující nahrazení prohlášení vůle žalovaného uzavřít se žalobkyněmi kupní smlouvu zde uvedeného obsahu, podaly dne 5. 2. 2003 žalobkyně A. S., I. V. a J. V.; ze znění žádané kupní smlouvy je zřejmé, že na každou z žalobkyň měla být žalovaným převedena ideální jedna šestina nemovitostí, které nabyl od J. B. Úkon, který žalobkyně prostřednictvím své zástupkyně učinily při jednání odvolacího soudu dne 5. 12. 2006, byl podle obsahu změnou žaloby, neboť po žalovaném bylo žádáno, aby uzavřel kupní smlouvu jiného obsahu, resp. aby uzavřel kupní smlouvu pouze s prvou a druhou žalobkyní s tím, že na každou z nich bude převeden spoluvlastnický podíl ve výši jedné čtvrtiny. Odvolací soud k tomuto návrhu nepřihlédl s odůvodněním, že je „z hlediska své formy a obsahu v řízení nepřípustný“, neboť nezahrnuje celý okruh účastníků řízení, resp. všechny tři žalobkyně. Z ustanovení §211 o. s. ř. (s přihlédnutím k ustanovení §216 odst. 1 o. s. ř.) vyplývá, že i v odvolacím řízení lze přiměřeně použít ustanovení §95 o. s. ř. o změně žaloby. Odvolací soud je však v tomto směru omezen (a to ustanovením §216 odst. 2 o. s. ř.) tak, že v odvolacím řízení nemůže připustit takovou změnu žaloby, která by představovala ve skutečnosti uplatnění nového nároku. I kdyby procesní postup odvolacího soudu byl nesprávný (návrh mohl být posouzen jako zpětvzetí žaloby ze strany J. V. a změna žaloby spočívající v rozšíření nároků zbylých žalobkyň), měla by vytýkaná vada řízení negativní dopad výhradně na žalobkyně, neboť posouzení jejich procesního návrhu z 5. 12. 2006 jako nepřípustného mělo za následek potvrzení výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu J. V. Dovolání proti tomuto výroku však nesměřovalo a - jak bylo výše vyloženo – by nebylo ani subjektivně přípustné.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. brojí žalovaný proti závěru odvolacího soudu, že došlo k porušení předkupního práva prvé a druhé žalobkyně. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že jestliže prvá a druhá žalobkyně nesložily ve lhůtě dvou měsíců od písemné nabídky předkupního práva kupní cenu, bylo jejich předkupní právo prekludováno.
Podle §140 věty prvá obč. zák. převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§116, 117 obč. zák.). Již v rozsudku z 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Cdo 178/2003, publikovaném v Souboru pod C 2223, vyslovil Nejvyšší soud právní názor, že právní úprava předkupního práva (§602 a násl. obč. zák.) se použije nejen v případech smluvního předkupního práva, nýbrž podpůrně i všude tam, kde zákonem stanovené předkupní právo neobsahuje zvláštní úpravu. Protože občanský zákoník v §140 neobsahuje další úpravu věcného předkupního práva, je třeba v daném případě aplikovat (a odvolací soud tak správně učinil) právní úpravu o předkupním právu obsaženou v §602 a násl. obč. zák.
Podle §605 obč. zák. není-li dohodnuta doba, do kdy má být prodej proveden, musí oprávněná osoba vyplatit movitost do osmi dnů, nemovitost do dvou měsíců po nabídce. Uplyne-li tato doba marně, předkupní právo zanikne. Nabídka se vykoná ohlášením všech podmínek; jde-li o nemovitost, musí být nabídka písemná.
V posuzovaném případě vycházel odvolací soud (shodně jako před ním soud prvního stupně) ze zjištění, že žalobkyně si s právní předchůdkyní žalovaného J. B. prostřednictvím jejího tehdejšího právního zástupce JUDr. J. B. dobu, do kdy má být prodej spoluvlastnického podílu proveden, resp. kupní cena uhrazena, dohodly, a to na den 28. 1. 2002, když svou neúčast na schůzce konané v předchozím domluveném termínu prvá žalobkyně omluvila a dodala podle pokynů právního zástupce J. B. své připomínky k jím vypracovanému návrhu kupní smlouvy. Dále vyšel ze zjištění, že jednání mezi stranami pokračovala a ke schůzce dne 28. 1. 2002, jejíž termín určil právní zástupce J. B., při níž měla být podle dohody stran uzavřena kupní smlouva a při podpisu kupní smlouvy složena kupní cena (vyplacen spoluvlastnický podíl na nemovitostech), nedošlo pro postoj J. B., která oznámila, že již odmítá s žalobkyněmi jednat a kupní smlouvu s nimi uzavřít. Tato zjištění vyplývající z provedeného dokazování (zejména z výpovědí žalobkyň a svědka JUDr. J. B.) nebyla žalovaným v dovolání relevantním způsobem zpochybněna, přestože byla rozhodující pro právní posouzení věci.
Lhůty stanovené v §605 obč. zák. se sice uplatní bez ohledu na platební podmínky, jež mají být sjednány při zcizení věci jiné osobě, avšak uplatní se pouze tehdy, když nejsou mezi stranami ujednány lhůty jiné. Protože v posuzovaném případě byla stranami ujednána „lhůta jiná“ - bylo dohodnuto, že spoluvlastnický podíl bude vyplacen na schůzce stran dne 28. 1. 2002, při níž měla být uzavřena kupní smlouva a složena kupní cena 1,050.000,- Kč, kterou měly žalobkyně připravenu - nelze přisvědčit názoru žalovaného, že uplynutím lhůty dvou měsíců ode dne, kdy žalobkyním byla doručena nabídka předkupního práva J. B., došlo k prekluzi předkupního práva žalobkyň. Odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže uzavřel, že právo žalobkyň A. S. a I. V. nebylo prekludováno a jejich nárok na nahrazení prohlášení vůle žalovaného uplatněný žalobou je po právu. Skutečnost, že se spoluvlastník, jehož předkupní právo bylo narušeno, může domáhat na nabyvateli, aby mu spoluvlastnický podíl nabídl ke koupi, je judikaturou respektována (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.června 2001, sp. zn. 22 Cdo 831/2000, uveřejněný v Souboru pod C 578, svazek 7).
Vzhledem k tomu, že dovolacími výhradami se žalovanému nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud jeho dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyním podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měly vůči žalovanému právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu