ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.1956.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 1956/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném s předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce B. Š. , zastoupeného JUDr. Janou Rathouskou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalovaným 1) Ing. J. Z. a 2) Ing V. Z. , zastoupeným JUDr. Janem Vydrou, advokátem se sídlem v Praze 6, Hošťálkova 1b, o zaplacení 177.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 245/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2008, č. j. 26 Co 514/2007-100, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2008, č. j. 26 Co 514/2007-100, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce po žalovaných požadoval zaplacení 199.154,- Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje daň z převodu nemovitosti, kterou se žalovaní v souvislosti s koupí nemovitosti zavázali zaplatit. Dále požadoval zaplacení částky 94.701,- Kč, kterou musel jako poplatník uhradit finančnímu úřadu na penále za prodlení se zaplacením zmíněné daně.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 29. května 2007, č. j. 5 C 245/2006-65, uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci 177.500,- Kč s úrokem
z prodlení ve výši 9,25% od 3. 8. 2006 do 31. 12. 2006 a zákonným úrokem z prodlení od 1. 1. 2007 do zaplacení, a dále částku 5.502,- Kč; co do zbývajících částek 21.654,- Kč
(s příslušenstvím) a 89.119,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 28. 4. 2000 kupní smlouvu, kterou žalobce prodal žalovaným tam specifikované nemovitosti ve V. P. za sjednanou kupní cenu 3,550.000,- Kč. Ve smlouvě bylo ujednáno, že „daň z převodu nemovitosti hradí kupující“ . Smlouva byla následně doplňována několika dodatky. Platebním výměrem Finančního úřadu Praha - západ ze dne 3. 3. 2003 byla žalobci vyměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 177.500,- Kč navýšená
o 17.750,- Kč z důvodu opožděně podaného daňového přiznání. Platebním výměrem téhož finančního úřadu ze dne 1. 11. 2006 bylo žalobci vyměřeno penále ve výši 94.701,- Kč
za prodlení s úhradou předmětné daně. Ke dni rozhodování ve věci samé bylo žalobci na zaplacení penále exekučně strženo celkem 5.502,- Kč. Do protokolu sepsaného Policií ČR dne 19. 9. 2006 žalovaný uvedl, že se zavázal daň z převodu nemovitosti zaplatit a že byla zaplacena ihned po výzvě příslušného finančního úřadu. Soud neuvěřil obraně žalovaných, že daň
z převodu nemovitostí byla součástí kupní ceny a že jejich závazek zaplatit daň byl zrušen druhým dodatkem ke kupní smlouvě. Na základě zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že ujednání o platbě daně z převodu nemovitostí obsažené v kupní smlouvě je platné a žalovaným tak vznikl závazek (za žalobce) předmětnou daň z převodu nemovitosti
ve výši 177.500,- Kč zaplatit. Důvodným neshledal nárok žalobce na zaplacení daňového navýšení za pozdní podání daňového přiznání ve výši 17.750,- Kč, neboť podat řádně a včas daňové přiznání je povinností zákonného poplatníka, jímž je žalobce, a žalovaní opožděné podání přiznání nezavinili. Ze stejného důvodu byla žaloba zamítnuta do částky 3.904,- Kč, která je finančním úřadem po žalobci vymáhána z titulu exekučních nákladů. Žalovaní odpovídají žalobci za škodu, která mu vznikla porušením jejich závazku zaplatit daň z převodu nemovitosti. Z celkové částky 94.701,- Kč však žalobce uhradil zatím toliko částku 5.502,- Kč a jen v tomto rozsahu mu vznikl vůči žalovaným nárok na náhradu škody.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. ledna 2008, č. j. 26 Co 514/2007-100, rozsudek soudu prvního stupně v napadených vyhovujících výrocích změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na rozdíl od něho uzavřel, že ujednání kupní smlouvy, že „daň z převodu nemovitosti hradí kupující“, je pro svou neurčitost neplatné (§37 obč. zák.). Gramatickým a logickým výkladem tohoto ujednání lze sice dovodit „vůli smluvních stran, aby v konečném důsledku daňovou zátěž spojenou s placením daně z převodu nemovitosti nesla strana kupující, tedy žalovaní“, dohoda však postrádá prvek určitosti, pokud v ní není zároveň ujednáno, za jakých podmínek a jakým způsobem se má přenesení této daňové zátěže na prodávající realizovat“. Jelikož žalobci nevznikl nárok na zaplacení předmětné daně, nemohl mu vzniknout ani nárok na náhradu výdajů souvisejících s nesplněním daňové povinnosti a s exekučním vymáháním pohledávek státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odvolacímu soudu jednak vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, a nesouhlasí se závěrem o neplatnosti smluvního ujednání ohledně povinnosti žalovaných zaplatit daň z převodu nemovitosti. Je nadále přesvědčen, že toto ujednání je určité, neboť je v něm vymezeno, o kterou daň se jedná, i kdo se zavázal ji zaplatit. Připomíná, že žalovaný na policii do protokolu přiznal existenci dohody, že daň z převodu nemovitostí zaplatí, byť současně nepravdivě uvedl, že ji ihned po výzvě Finančního úřadu pro Prahu - západ tomuto úřadu zaplatil. Žalobce má zato, že případná nedostatečnost předmětného ujednání mohla být odstraněna výkladem za použití zákona, který daň z převodu nemovitosti upravuje. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli dovolání jako zjevně nedůvodné odmítnout, neboť neobsahuje žádnou argumentaci, která by zpochybňovala správné právní závěry odvolacího soudu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12 zákona
č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Žalobce v dovolání nenamítá, že řízení je zatíženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud se proto zabýval uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalobce obsahově vylíčil.
Každé podání, tedy i dovolání, je soud povinen posoudit podle obsahu. Žalobce v dovolání sice avizuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř., z obsahového vylíčení dovolacích námitek se však podává, že brojí výlučně proti právnímu posouzení věci, tedy že ve skutečnosti uplatnil pouze dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že ujednání čl. VI odst. 3 obsažené v kupní smlouvě ze dne 28. 4. 2000 je určité (a tudíž platné) a žalovaným tak vznikl závazek zaplatit daň z převodu nemovitostí.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
V posuzované věci si smluvní strany v článku VI. bodu 3 kupní smlouvy uzavřené dne 28. 4. 2000 sjednaly, že „daň z převodu nemovitostí hradí kupující“. Zmíněné ujednání nedává prostor k pochybnostem, jaký závazek tím žalovaní (kupující) na sebe přijali; závazek je vyjádřen jednoduchým a srozumitelným jazykem. Jak správně uvádí žalobce, sami žalovaní nikdy v řízení neuplatnili námitku ohledně nejasnosti obsahu povinností, které by jim eventuálně z předmětného ujednání vyplývaly. Jejich obrana spočívala toliko v tvrzení, že daň z převodu nemovitostí byla „součástí kupní ceny“, kterému soudy neuvěřily, případně v tvrzení, že jejich závazek tuto daň zaplatit „byl zrušen dodatkem ke kupní smlouvě z 31. 10. 2000“, které neobstálo proto, že zmíněný dodatek, jehož kopie předložená žalovanými byla dodatečně upravována, se týkal jiné kupní smlouvy (a to kupní smlouvy uzavřené dne 25. 4. 2000).
Jakou finanční částku daň z převodu nemovitostí představuje, lze spolehlivě dovodit z příslušného právního předpisu, jímž se mimo jiné stanoví způsob výpočtu této daně. Protože sporné ujednání je obsaženo přímo v kupní smlouvě, je najisto postaveno, z převodu kterých nemovitostí má být daň hrazena. Nelze přisvědčit požadavku odvolacího soudu, že neurčitost ujednání způsobuje absence dalších „podmínek a způsobu realizace přenesení daňové zátěže na prodávající (správně kupující)“. Dovolací soud již dříve dospěl k závěru, že ujednáním, která
ze smluvních stran zaplatí daň z převodu nemovitosti, nedochází k přenosu daňové zátěže, neboť taková dohoda váže pouze účastníky smlouvy, nikoli správce daně a nic nemění na tom, že poplatníkem zůstává prodávající. Ten se však může podle takové dohody domáhat po kupujícím náhrady za daň, kterou státu zaplatil. Co se týče „způsobu realizace“ smluvního závazku, platí pro něj stejné zásady jako pro jakýkoli jiný závazek soukromoprávního charakteru.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2010
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu