ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.2275.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 2275/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42 (Územní pracoviště Brno, Orlí 27), proti žalovaným 1) L. Z. a 2) A. Z., zastoupeným JUDr. Radkou Záhorcovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Potoky 5145, o zaplacení 30.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 35 C 2/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 6. září 2007, č. j. 59 Co 251/2007-103, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 6. září 2007, č. j. 59 Co 251/2007-103, jímž Krajský soud v Brně změnil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. března 2007, č. j. 35 C 2/2007-57, tak, že zamítl žalobu o zaplacení 30.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 17. 9. 2003 do zaplacení, se zamítá; jinak se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.392,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Radky Záhorcové, advokátky se sídlem ve Zlíně, Potoky 5145.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. března 2007, č. j. 35 C 2/2007-57, uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 30.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 17. 9. 2003 do zaplacení, žalobu o další (zde specifikované) příslušenství zamítl a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku.
K odvolání účastníků Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 6. září 2007, č. j. 59 Co 251/2007-103, rozsudek soudu prvního stupně „změnil“ tak, že žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaných domáhala zaplacení 30.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 10.000,- Kč od 16. 8. 2003 do zaplacení a s 16% úrokem z prodlení z částky 20.000,- Kč od 16. 8. 2003 do zaplacení, zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalovaným byl podle smlouvy ze dne 17. 8. 1993, kterou uzavřeli s Okresním úřadem Zlín, poskytnut příspěvek na individuální bytovou výstavbu ve výši 10.000,- Kč na „přístavbu Z.“ Stavební úpravou domu čp. 3224 ve Z., konkrétně půdní vestavbou měla původně vzniknout další bytová jednotka sestávající ze dvou, resp. ze tří pokojů a kuchyně a přestavbou garáže pak bytová jednotka o jednom pokoji a kuchyni; dodatkem ke smlouvě ze dne 11. 7. 1994 bylo žalovaným poskytnuto na stejný účel dalších 20.000,- Kč. Stavba byla prováděna na základě stavebního povolení ze dne 4. 12. 1992, které nabylo právní moci dne 14. 12. 1992, a měla být dokončena tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy. Žalovaní se zavázali „rodinný domek (byt ve vlastnictví)“ po dobu 10 let od uzavření smlouvy, nejméně však 8 let od kolaudace stavby, nepřevést bez souhlasu příslušného úřadu na jiného a po tuto dobu jej užívat k trvalému bydlení. Kolaudačním rozhodnutím ze dne 22. 5. 2003 Magistrát města Zlín povolil užívání „půdní vestavby“; toto rozhodnutí nabylo právní moci 28. 5. 2003. O kolaudaci přestavby garáže na byt o dvou místnostech stavebníci nepožádali.
Na podkladě uvedených zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalovaní nesplnili podmínku získat ve sjednané lhůtě kolaudační rozhodnutí na stavební úpravy podle stavebního povolení, neboť zkolaudována byla pouze půdní vestavba. Obranu žalovaných, že státní příspěvek zkonzumovali právě na půdní vestavbu, jíž vznikl byt sestávající ze tří pokojů a kuchyně, shledal irelevantní. Smlouvu o poskytnutí příspěvku vyložil ve spojení se stavebním povolením tak, že „přístavbou Z.“, na niž byl příspěvek poskytnut, byla míněna současně půdní vestavba bytu a přestavba garáže na další byt. Dále uzavřel, že podmínku užívat stavbu k trvalému bydlení žalovaní neporušili, neboť dům užívají k trvalému bydlení a nebylo sjednáno, ani právním předpisem stanoveno, že dům musí být využíván pouze k trvalému bydlení stavebníka. Bez významu přitom shledal obranu žalovaných, že se spoluvlastníkem mají písemně upraven způsob užívání domu a že k podnikatelským účelům dům využívá pouze spoluvlastník, neboť oni podnikají v samostatném objektu nacházejícím se ve dvorním traktu. Protože podle smlouvy byli žalovaní povinni vrátit příspěvek do 16. 9. 2003, dostali se dnem 17. 9. 2003 do prodlení a jsou povinni žalobkyni uhradit rovněž úrok z prodlení ve výši 2% z částky 30.000,- Kč od 17. 9. 2003 do zaplacení.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaní splnili podmínku trvalého bydlení, neboť soukromé podnikání v domě jeho využití k trvalému bydlení nikterak nebrání. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že žalovaní splnili rovněž podmínku získat ve sjednané lhůtě pravomocné kolaudační rozhodnutí. Výkladem smlouvy v kontextu s vyhláškou č. 136/1985 Sb. dospěl k závěru, že příspěvek byl poskytnut proto, aby stavebníci získali byt zajišťující trvalé bydlení nejméně pro tři osoby, což byt půdní vestavbou splňoval. Bylo proto nevýznamné, zda žalovaní měli podle stavebního povolení možnost provést v domě ještě další stavební úpravy, tj. přestavět garáž na další byt.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že smlouvu o poskytnutí příspěvku na individuální bytovou výstavbu interpretoval nesprávně, jestliže dovodil, že příspěvek byl poskytnut pouze na půdní vestavbu a nikoli současně na přestavbu garáže na byt. Výkladem smlouvy dovozuje, že příspěvek byl poskytnut na výstavbu specifikovanou stavebním povolením, resp. s ním související projektovou dokumentací. Stavební povolení bylo žalovaným vydáno na změnu existující stavby, která spočívala ve vybudování dvou bytových jednotek – jedné o velikosti 3 + 1 místností (tj. půdní vestavby) a druhé o velikosti 1 + 1 místností (přestavby garáže na byt). Ve sjednané lhůtě byla provedena a dílčím kolaudačním rozhodnutím zkolaudována pouze jedna bytová jednotka (půdní vestavba). Protože druhá bytová jednotka nebyla zkolaudována, došlo k porušení podmínek smlouvy a žalovaným vznikla povinnost poskytnutý příspěvek vrátit. Žalobkyně nesouhlasí ani se závěrem soudů, že žalovaní splnili podmínku objekt, na jehož přestavbu byl poskytnut příspěvek, „užívat k trvalému bydlení“, a v této souvislosti připomíná judikaturu Nejvyššího soudu, v níž je vyjádřen názor, který soudy v dané věci nerespektovaly. Výrok, jímž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o příslušenství pohledávky, odvisí od úvahy, že žalovaní smlouvu neporušili, a je tudíž rovněž nesprávný. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní s dovoláním nesouhlasí a navrhují jeho odmítnutí, příp. zamítnutí. Prosazují názor, že stavbou, na niž jim byl poskytnut příspěvek, je stavba, která splnila podmínky zakotvené v §16 a 17 vyhlášky č. 136/1985 Sb., tj. mimo jiné provést výstavbu v souladu se stavebním povolením tak, aby získali „samostatný byt k řešení nejméně pro tři osoby“. Půdní vestavbou, kterou dokončili včas v souladu se stavebním povolením, získali byt o velikosti 3 pokojů a kuchyně, který užívají výlučně k trvalému bydlení. Protože nikdy nebyli výlučnými vlastníky domu, nemohli se ani platně zavázat, že bude využit výhradně pro trvalé bydlení. Dále připomínají, že soud prvního stupně přisvědčil jejich námitce promlčení části nároku na úroky z prodlení a proto žalobu zčásti zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) za splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř.
Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky. I když odvolací soud formuloval svůj výrok ve věci samé jako změnu rozsudku soudu prvního stupně, ve skutečnosti tento rozsudek v části, jíž byla žaloba (o zaplacení úroku z prodlení) zčásti zamítnuta, potvrdil.
Dovolání proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s .ř. zpochybnila dovolatelka závěr odvolacího soudu, že žalovaní nejsou povinni vracet příspěvek na individuální bytovou výstavbu, neboť neporušili ani smluvní povinnost dosáhnout právní moci kolaudačního rozhodnutí nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, ani povinnost po stejnou dobu dům užívat k trvalému bydlení.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V případě smluv o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. šlo o „podmíněně nenávratné finanční prostředky“ poskytované státem za účelem podpory snah občanů zajistit si vlastní bydlení. Podmínky, za kterých stát - zastoupený příslušným státním orgánem - občanům příspěvek poskytl (čerpat finanční prostředky jen na úhradu nákladů spojených s výstavbou, dosáhnout právní moci kolaudačního rozhodnutí nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, užívat dům k trvalému bydlení a nepřevést jej na jiného po stanovenou dobu), představovaly odkládací podmínku (§36 obč. zák.), neboť až do doby porušení smluvních povinností stavebníky je povinnost vrátit poskytnutý příspěvek netížila (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1337/2007, či ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3989/2008).
V bodech 4. obou smluv o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, které žalovaní uzavřeli s Okresním úřadem Zlín 17. 8. 1993 a 11. 7. 1994, se uvádí, že „občané (žalovaní ) se zavazují výstavbu provést v souladu s platným stavebním povolením tak, aby byly splněny podmínky ustanovení §16 písm. b/ vyhlášky, a dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode den uzavření této smlouvy; dále se zavazují „rodinný domek (byt ve vlastnictví)“ do dobu 10 let od uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku, nejméně však 8 let od kolaudace nepřevádět na jiného bez souhlasu okresního úřadu a do uplynutí této doby jej užívat k trvalému bydlení“.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání.
Obsahem totožné ujednání v bodech 4 smluv o poskytnutí příspěvku na individuální bytovou výstavbu je z hlediska gramatického vágní, neboť se v něm hovoří toliko o „přístavbě Z.“ a o „výstavbě provedené v souladu s platným stavebním povolením“. Stavební povolení se však týkalo zřízení dvou bytů v domě čp. 3224 ve Z.; jeden měl vzniknout přístavbou dalšího (nového) podlaží domu, druhý přestavbou (tj. přebudováním již existující stavby dosud sloužící nebytové potřebě). Upřednostnění logického a systematického výkladu tak bylo v daném případě zcela namístě. Odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil, že ujednání smluvních stran o povinnostech žalovaných coby stavebníků, jimž byl státem poskytnut příspěvek na individuální bytovou výstavbu, je nutno vykládat logicky a systematicky (tj. v kontextu s ustanovením §16 vyhlášky, na které je ve smlouvě výslovně odkazováno) tak, že státem dotovanou „výstavbou“ je namístě rozumět - a to zejména s přihlédnutím k výši poskytnutého příspěvku - stavbu, která uspokojí bytovou potřebu rodiny. Půdní vestavba, tj. stavba bytu o velikosti kuchyně a tří pokojů v souladu se stavebním povolením, toto kritérium splňovala. Sluší se zdůraznit, že stát žalovaným neposkytl dva příspěvky, tedy po příspěvku na každý z jimi zamýšlený byt, nýbrž příspěvek jediný. Pro výklad zvolený odvolacím soudem hovoří i skutečnost, že původně přiznaný příspěvek, tj. příspěvek podle smlouvy ze dne 17. 8. 1993, byl smlouvou z 11. 7. 1994 zvýšen právě v souvislosti s úmyslem žalovaných půdní vestavbou zřídit nikoli byt o velikosti kuchyně a dvou pokojů, jak bylo původně plánováno, nýbrž byt sestávající z kuchyně a tří pokojů; úmysl týkající se přestavby garáže přitom žalovaní nikterak nezměnili. Příměr žalobkyně se situací, kdy je státem poskytnut příspěvek na „novostavbu dvoubytového rodinného domku“, je nepřiléhavý a pro daný případ nevyužitelný. Stavbě, která by uspokojila bytovou potřebu více rodin, by jistě odpovídala i výše státní dotace. Žalobkyni nelze přisvědčit ani v tom, že v posuzované věci nebylo při poskytnutí příspěvku uvažováno s byty, resp. s bytovými jednotkami v rodinném domě, nýbrž že se smluvní závazky týkaly výlučně „celé výstavby a celého dotčeného rodinného domu“. Jestliže by tomu tak bylo, musel by být osloven rovněž další podílový spoluvlastník, neboť dům čp. 3224, na jehož „stavební změnu“ byl příspěvek poskytnut, vlastnil vedle žalovaných ještě A. C. (spoluvlastník jedné ideální čtvrtiny domu). Navíc se nejednalo o rodinný domek, nýbrž o dům o čtyřech podlažích, v němž se nacházely nájemní byty. Přisvědčit nelze ani názoru žalobkyně, že žalovaní porušili podmínku užívat „stavbu“, na kterou byl příspěvek poskytnut, po sjednanou dobu k trvalému bydlení. Nejvyšší soud již ve svých rozsudcích ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4271/2008, a ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5392/2008, dovodil, že zásadně není porušením smluvního závazku užívat dům, na jehož výstavbu či přestavbu stát stavebníkovi poskytl příspěvek, po stanovenou dobu k trvalému bydlení, jestliže stavebník vedle trvalého bydlení dům využívá i jiným způsobem (konkrétně k výdělečné činnosti, případně k výkonu živnosti). Tyto závěry jsou využitelné – a odvolací soud se od nich neodchýlil - i v posuzovaném případě, kdy žalovaní dům čp. 3224, který rozšířili o další byt půdní vestavbou, na níž jim byl poskytnut státní přípěvek, užívají nejen k trvalému bydlení, ale i k výkonu podnikatelské činnosti. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1887/99 není na místě, neboť je v něm (pokud jde o rozsah a způsob využití nemovitosti k podnikatelské činnosti před rekonstrukcí a po ní) posuzován skutkově zcela odlišný případ.
Lze uzavřít, že výrok rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání žalobkyně proti tomuto výroku jako neopodstatněné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
S přihlédnutím k výše uvedenému nemůže obstát ani dovolání žalobkyně směřující proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud (ve skutečnosti) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu o zaplacení úroku z prodlení z částky 10.000,- Kč ve výši 3% od 17. 9. 1993 do 16. 9. 2003 a ve výši 1% od 17. 9. 2003 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 20.000,- Kč ve výši 16% od 11. 8. 1994 do 16. 9. 2003 a ve výši 14% od 17. 9. 2003 do zaplacení. Toto dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 8.060,- Kč (§3 odst. 1 bod 4. ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a ze dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů po 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 1.732,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu