ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.230.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 230/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Mgr. J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. H., zastoupenému advokátem, o částku 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 342/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2007, č. j. 12 Co 89/2007-102, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníku nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 100.000,- Kč z titulu nevrácené půjčky, kterou mu poskytl na nákup zařízení bytu.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 14. září 2006, č. j. 23 C 342/2005-74, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 643,80 Kč (výrok I.), žalobu „o 100.000,- Kč a o příslušenství z této částky ve formě 5 % úroku z prodlení za období od 2. 11. 1995 do budoucna a o příslušenství ze stejné částky za prodlení dne 15. 9. 1995“ zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce půjčil dne 1. 9. 1995 žalovanému částku 100.000,- Kč, kterou se mu žalovaný zavázal vrátit do 15. 9. 1996. Žalovaný svůj závazek ve sjednané lhůtě nesplnil. Na přelomu roku 1995 a 1996 žalovaný v prostorách rádia v P. před svědkem M. K. odpočítal 100.000,- Kč z částky 120.000,- Kč vybrané dne 1. 11. 1995 v pobočce U. b., a.s. v P. z běžného účtu obchodní společnosti Reklamní agentura C., a. s., k němuž měl dispoziční právo. Žalovaný pak před svědkem K. odpočítaný obnos uložený v obálce předal žalobci v kavárně pod R. v P. Žalobce si jej přepočítal a požadoval po žalovaném dalších 30.000,- Kč. K tomuto skutkovému závěru soud prvního stupně došel na základě zhodnocení výpovědí žalovaného jako účastníka řízení a svědka M. K. Uvěřil přitom žalovanému, že půjčku žalobci vrátil, neboť jeho výpověď se shodovala v detailech s výpovědí svědka K., jenž byl vrácení peněz žalobci přítomen, a korespondovala s výpisem z účtu č. 9400529 Reklamní agentury C., a. s., vedeného u U. b., a. s., ze dne 1. 11. 1995. Poté, co soud prvního stupně vyslechl žalobcem navržené svědky V. S. a T. H., dospěl k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat, že ještě v roce 1999 upomínal žalovaného o vrácení půjčky. Výpověď svědka S. posoudil jako nevěrohodnou (svědek v průběhu výpovědi měnil a upravoval pro věc podstatné údaje v reakci na vyjádření žalovaného) a výpověď svědka H. jako neprůkaznou (svědek vypovídal o konfliktu účastníků ohledně peněz, k němuž došlo v roce 1999, přičemž nebylo možno jednoznačně vyrozumět, že šlo právě o půjčenou částku).
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce v souladu s §657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“), a že dluh z půjčky zanikl splněním. Protože žalovaný půjčku nevrátil včas a byl v prodlení, soud prvního stupně mu uložil zaplatit žalobci úroky z prodlení od 16. 9. 1995 do 2. 11. 1995 představující částku 643,80 Kč (§517 odst. 2 obč. zák. a §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. července 2007, č. j. 12 Co 89/2007-102, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od první moci rozsudku 100.000,- Kč s 5 % úrokem z prodlení z této částky od 2. 11. 1995 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování důkazů výslechy žalovaného jako účastníka řízení a svědků M. K., V. S. a T. H. a po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že žalovanému se nepodařilo prokázat, že půjčku žalobci vrátil. Věrohodnost jeho skutkové verze zpochybňovalo to, že v průběhu řízení měnil svou výpověď ohledně doby, kdy měl být dluh zaplacen, a ohledně okolností, za nichž měl získat prostředky k vrácení půjčky výběrem z účtu, a tyto změny ve skutkových tvrzeních hodnověrně nevysvětlil. Tak při jednání dne 25. 5. 2005 tvrdil, že půjčku vrátil v kavárně s asi tříměsíčním zpožděním, přesnější údaj o hodině schůzky si vybavil až při jednání 11. 7. 2006 a k upřesnění data vrácení půjčky navrhl důkaz výpisem bankovního účtu Reklamní agentura C., a. s. s tím, že z tohoto účtu vybral 100.000,- Kč. Ve vyjádření z 30. 5. 2005 tvrdil, že provedl dva výběry po 50.000,- Kč, kdežto při jednání dne 11. 7. 2006 tvrdil opět, že vybral najednou 100.000,- Kč. Poté, co byl proveden důkaz výpisy z účtu, z nichž vyšlo najevo, že v období od 1. 11. 1995 do 31. 3. 1996 nebyl proveden žádný výběr ve výši 100.000,- Kč, žalovaný uvedl, že vybral celkem 120.000,- Kč, což odpovídalo výběru ze dne 1. 11. 1995, a tvrdil, že ještě v bance oddělil z této sumy 100.000,- Kč pro žalobce a zbytek si nechal na drobná vydání, přičemž svědek K. seděl v autě a přepočítávání částky neviděl. Tvrzení žalovaného o vrácení půjčky žalobci neprokázal ani svědek K., který nejprve uvedl, že žalovaný přinesl z banky 120.000,- Kč a v autě odpočítal 100.000,- Kč, které potom v obálce předal žalobci, posléze při jednání před odvolacím soudem si již nepamatoval, kolik peněz žalovaný odpočítal. Pravdivost skutkové verze žalovaného zpochybňují i další rozpory v jeho tvrzeních (ve vyjádření ze dne 14. 4. 2006 uvedl, že žalobce při předání dlužné částky přislíbil dokument o uznání dluhu okamžitě zničit, ve výpovědi ze dne 11. 7. 2006 své tvrzení změnil tak, že žalobce mu odmítl dlužní úpis vydat a požadoval úroky z prodlení). Odvolací soud dále dospěl k závěru, že se žalobci podařilo prokázat, že v roce 1999 upomínal žalovaného o zaplacení půjčky a že tak bylo vyvráceno tvrzení žalovaného, že nikdy nebyl žalobcem upomínán. Na rozdíl od soudu prvního stupně vyhodnotil výpovědi svědků Stránského a H. jako věrohodné, neboť shodně uvedli, že žalobce žalovaného v roce 1999 upomínal o zaplacení 100.000,- Kč (za použití slangového výrazu) a žalovaný se vyjádřil v tom smyslu, že peníze vrátí. Protože odvolací soud neuvěřil žalovanému, že žalobci půjčku vrátil, uložil mu dlužnou částku zaplatit (s příslušenstvím).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. S odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. vytkl odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže „v odůvodnění rozsudku naprosto nedostatečně zdůvodňuje, z jakého důvodu (na rozdíl od soudu prvního stupně) hodnotí výpovědi svědků H. a S. jako prokazující skutečnost, že dluh z půjčky žalobci nevrátil“. Místo toho pouze uvedl, že po zhodnocení jejich svědeckých výpovědí dospívá k určitým skutkovým závěrům, avšak jak je hodnotil a co při jejich hodnocení vedlo ke změně skutkových závěrů, neuvedl. Namítl, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že manželka svědka H. je bývalou přítelkyní žalovaného, a že proto může být tento svědek „na celé věci zaujatý“. Závěrem navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. v dovolání vytýkány nebyly a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Námitkou, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, jak výpovědi svědků S. a H. hodnotil a co ho při jejich hodnocení vedlo ke změně skutkových závěrů, žalovaný odvolacímu soudu vytkl nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí a uplatnil tím dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce, přičemž není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Z citovaného ustanovení vyplývá mimo jiné povinnost soudu v odůvodnění rozsudku uvést stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést, jak k tomuto závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu §132 až 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. Povinnost soudu rozsudek tímto způsobem odůvodnit (§157 odst. 2 o. s. ř.) je přitom jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., je nepřezkoumatelné (pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů).
V posuzovaném případě nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, jelikož odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil v souladu s výše uvedenými zásadami a nelze mu v tomto směru vytknout žádné pochybení. Je zřejmé, které konkrétní skutečnosti (vyznamné z hlediska rozhodnutí věci) vzal za prokázané a které nikoliv. Zcela jasně vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení každého důkazu jednotlivě a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti (§132 o. s. ř.). Řízení tudíž není zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tímto dovolacím důvodem lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož správnost je možné usuzovat, jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (viz §132 o. s. ř.), jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135 o. s. ř.; nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné.
Dovolání neobsahuje námitky, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo. Výhrady žalovaného směřují toliko proti způsobu hodnocení důkazů - výpovědí jeho samotného jako účastníka řízení a svědka H. Jak však bylo výše vyloženo, způsob hodnocení důkazů soudem nelze se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a ani žádným jiným).
Protože se žalovanému nepodařilo prostřednictvím dovolacích námitek zpochybnit správnost napadeného rozsudku, dovolací soud jeho dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy úspěšnému žalobci v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči neúspěšnému žalovanému právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu