ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.2435.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 2435/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně E. P. , zastoupené Mgr. Ludvikou Trešlovou, bytem Rakovník, Komenského náměstí 515, proti žalovanému R. H. , zastoupenému Mgr. Janou Hansalanderovou, advokátkou se sídlem Rakovník, Husovo náměstí 22, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 9 C 207/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. února 2010, č. j. 32 Co 18/2010-94, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 24. září 2009, č. j. 9 C 207/2008-65, zamítl žalobu o určení, že „ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 3/10 k pozemkům p.č. st. 76 o výměře 1.588 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, p. č. 106/1 o výměře 2.024 m2 - zahrada, p. č. 106/6 o výměře 445 m2 - ostatní plocha, neplodná půda, p. č. 106/8 o výměře 486 m2 - trvalý travní porost a k budově č. p. 33 - objekt bydlení na pozemku p. č. st. 76 o výměře 1.588 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Rakovník, na listu vlastnictví č. 487 pro obec a katastrální území K., je s účinností od 24. 9. 2007 ve vlastnictví E. P., a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně darovala dne 18. 6. 2001 své dceři E. H. ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 7/10 a žalovanému (manželu dcery) ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 3/10 k nemovitostem, a to p.č. st. 76 o výměře 1.588 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, p. č. 106/1 o výměře 2.024 m2 - zahrada, p. č. 106/6 o výměře 445 m2 - ostatní plocha, neplodná půda, p. č. 106/8 o výměře 486 m2 - trvalý travní porost a k budově č. p. 33 - objekt bydlení na pozemku p. č. st. 76 o výměře 1.588 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Rakovník, na listu vlastnictví č. 487 pro obec a katastrální území K. (dále jen „nemovitosti“, resp. „předmětné nemovitosti“). Již v době před darováním nemovitostí se žalovaný choval k dceři žalobkyně hrubě, nadával jí a vyhrožoval. Bezprostředně po darování ničil a rozprodával movité věci žalobkyně, řval na ni a cvičil proti ní psa. Při incidentu se synem P. se mu snažil dát „pár facek“, ten však byl rychlejší a silnější, a proto mu žalovaný neublížil. Od té doby spolu nekomunikují. Na výživu syna V. nepřispíval, a ač trpěl epilepsií, syna vozil přes zákaz dcery žalobkyně v automobilu. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 7. 2. 2008, č. j. 9 C 152/2007-18, který nabyl právní moci 30. 4. 2008, bylo manželství dcery žalobkyně a žalovaného rozvedeno. Příčinu rozvratu manželství soud shledal „v rozdílných povahách účastníků, vedoucí k jejich vzájemnému odcizení, zejména v chování žalovaného, který se v průběhu manželství snažil bez ohledu na stanovisko manželky rozhodovat o veškerých záležitostech týkajících se hlavně chodu domácnosti a hospodaření s finančními prostředky“. Dopisem doručeným žalovanému dne 24. 9. 2007 jej žalobkyně vyzvala k vrácení daru.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně vyzvala žalovaného důvodně k vrácení daru jen pro jeho chování k její dceři, které svou intenzitou hrubým způsobem porušilo dobré mravy (§630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění - dále jen „obč. zák.“). Protože však k tomuto chování docházelo soustavně již v době předcházející darování, soud prvního stupně dovodil, že žalovaný úspěšně uplatnil námitku promlčení. Zaujal totiž názor, že pro počátek běhu promlčecí doby u vrácení daru nemůže být rozhodné, zda a jak dlouho trvaly podmínky pro uplatnění práva, neboť promlčecí doba začne běžet již dnem, kdy byly naplněny zákonné podmínky pro počátek jejího běhu, a další trvání těchto podmínek je z hlediska promlčení nerozhodné. Protože chování žalovaného vůči žalobkyni a vůči jeho synům neshledal za hrubě porušující dobré mravy, žalobě nevyhověl.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. února 2010, č. j. 32 Co 18/2010-94, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „žalobkyně E. P., je podílovou spoluvlastnicí tří (ideálních) desetin pozemků parc. č. st. 76 o výměře 1.588 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 106/1 o výměře 2.024 m2 - zahrada, parc. č. 106/6 o výměře 445 m2 - ostatní plocha, neplodná půda, parc. č. 106/8 o výměře 486 m2 - trvalý travní porost a dále tří (ideálních) desetin budovy č. p. 33 - objekt bydlení na parcele č. st. 76 o výměře 1.588 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, všech nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník, na listu vlastnictví č. 487 pro obec a katastrální území K.,“ a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se blíže zabýval jak dobou, kdy k závadnému chování žalovaného ve vztahu k žalobkyni a členům její rodiny došlo, tak intenzitou porušování dobrých mravů žalovaným. Na základě zopakování důkazů výslechy svědků E. H., P. P., dříve H., a M. K. zjistil, že incident, k němuž došlo dne 4. 10. 2004 mezi žalovaným a synem P., při němž mu žalovaný s nožem vyhrožoval zabitím, inicioval žalovaný a syn se pouze bránil. V návaznosti na to se dcera žalobkyně rozhodla, že již nebude žalovanému dávat celou svoji výplatu; na přelomu let 2004 a 2005 jeho závadné chování nabylo na intenzitě a stalo se soustavným. Dceři žalobkyně vulgárně nadával za přítomnosti obou synů, vyhrožoval jí znetvořením a fyzickou likvidací a vyhazoval ji z domu. I když trpěl epileptickými záchvaty, vozil syna V. přes výslovný zákaz dcery žalobkyně autem. Žalovaný ani v době, kdy pracoval, se nepodílel na výživě synů. Žalobkyně dopisem doručeným žalovanému dne 24. 9. 2007 jej vyzvala k vrácení daru mimo jiné z důvodů, že v posledních třech letech slovně a fyzicky napadal její dceru, vyhazoval ji z domu a vyhrožoval jí fyzickou likvidací, vnuka P. počátkem října 2004 fyzicky napadl a s nožem v ruce mu vyhrožoval zabitím, nepřispíval na výživu vnuka žalobkyně V., a přestože sám trpí epilepsií, vozil jej autem. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dospěl k závěru, že chování žalovaného k dceři žalobkyně a jejím vnukům P. a V. co do intenzity (napadení vnuka P. v říjnu 2004 a dcery žalobkyně dne 14. 6. 2007) a co do soustavnosti (vulgární nadávky a vyhrožování dceři žalobkyně, vytváření napjaté atmosféry v domácím prostředí dcery a vnuků žalobkyně na přelomu let 2004 a 2005 a vození vnuka V. i přes nesouhlas dcery žalobkyně v autě v letech 2005 až 2006) vybočovalo z mezí společensky uznávaných pravidel slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, zvláště v nejužší rodině. Dceru a vnuky žalobkyně omezovalo v běžném rodinném životě, potlačilo právo vnuků, zejména V., na zdravý citový, rozumový a mravní vývoj a mohlo jej ohrozit na zdraví a životě. Odvolací soud popsané chování žalovaného kvalifikoval jako chování hrubě porušující dobré mravy ve smyslu §630 obč. zák. Jelikož žalovaný se k žalobkyni choval takovým způsobem bezprostředně po darování (18. 6. 2001) a nebylo zjištěno, že se tak dělo i v době pozdější, odvolací soud dovodil, že žalobkyně mohla své právo na vrácení daru pro chování žalovaného ve vztahu k její osobě uplatnit již v roce 2001; učinila-li tak až 24. 9. 2007, její právo se promlčelo (§101 obč. zák.). Jinak tomu je však v případě jednání žalovaného vůči dceři a vnukům žalobkyně. Protože se žalovaný choval způsobem hrubě porušujícím dobré mravy vůči synovi P. dne 4. 10. 2004 a vůči dceři žalobkyně a synovi V. koncem roku 2004, uplatnila žalobkyně právo na vrácení daru pro toto chování před uplynutím tříleté promlčecí doby a spoluvlastnické právo k nemovitostem se ke dni doručení výzvy žalovanému k vrácení daru obnovilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“, a důvodnost z §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že posoudil nesprávně otázku počátku běhu promlčecí doby k uplatnění práva na vrácení daru v případě svého chování vůči dceři žalobkyně E. H. Má za to, že pro začátek běhu této promlčecí doby není rozhodné, zda a jak dlouho trvaly podmínky pro uplatnění práva na vrácení daru, neboť promlčecí doba počíná běžet dnem, kdy byly naplněny zákonné podmínky pro počátek jejího běhu, a další trvání těchto podmínek je z hlediska promlčení nerozhodné. Nesouhlasí ani s tím, že jeho chování vůči oběma synům dosahovalo takové intenzity, která by odůvodnila použití §630 obč. zák. Soud prvního stupně přihlédl ke všem okolnostem případu a neshledal jeho chování vůči synovi V. (kterého vozil v autě přes zákaz dcery žalobkyně) a vůči synovi P. (který se přiznal, že mu klečel na hrudníku, tloukl ho pěstmi do obličeje a zlomil mu žebra) za kvalifikované chování ve smyslu §630 obč. zák. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že písemné vyhotovení rozsudku neodpovídá tomu, jak byl vyhlášen. Dopustil-li se odvolací soud při vyhlášení rozsudku zjevné nesprávnosti v uvedení rozsahu spoluvlastnického podílu, měl tuto chybu převzít do písemného vyhotovení rozsudku a následně ji odstranit opravným usnesením. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné; Nejvyšší soud České republiky (§10a o. s. ř.) proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Žalovaný namítl, že odvolací soud zatížil řízení vadou, jestliže zjevnou nesprávnost v označení velikosti jeho spoluvlastnického podílu na nemovitostech, k níž došlo při vyhlášení rozsudku, neodstranil vydáním opravného usnesení. Tato výhrada vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z hlediska uvedeného dovolacího důvodu není relevantní každá vada řízení; právně významné jsou pouze ty vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud, jak se podává z písemného vyhotovení napadeného rozsudku, ve výroku uvedl místo nesprávně ve vyhlášeném rozsudku uvedené „jedné (ideální) třetiny“ správnou velikost spoluvlastnického podílu žalovaného „tři (ideální) desetiny“, a v odůvodnění svůj postup při odstraňování zjevné nesprávnosti odůvodnil s odkazem na §164 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř. Postup odvolacího soudu sice neodpovídá §164 o. s. ř., podle něhož soud opravu zřejmé nesprávnosti týkající se výroku rozhodnutí provede vydáním opravného usnesení, avšak tento nedostatek nepředstavuje takovou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žalovaný zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že právo žalobkyně na vrácení daru z důvodu jeho závadného chování vůči dceři žalobkyně není promlčeno a že jeho chování vůči vnukům žalobkyně dosáhlo intenzity hrubého porušení dobrých mravů.
Podle §630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Dárce se může domáhat vrácení daru v kterémkoliv časovém odstupu od uzavření darovací smlouvy. Délka doby mezi darováním a závadným chováním obdarovaného není nijak omezena. Tříletá promlčecí doba podle §101 obč. zák. pro uplatnění práva na vrácení daru počíná běžet od okamžiku, kdy chování obdarovaného naplnilo znaky uvedené v §630 obč. zák., tedy od okamžiku, kdy právo dárce mohlo být vykonáno poprvé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 429/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod označením C 2865, a Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, 1801 s.). Promlčecí doba běží odlišně v situaci, kdy k hrubému porušení dobrých mravů, zakládajícímu právo na vrácení daru, došlo jediným jednáním obdarovaného dosahujícím značné intenzity (např. fyzickým napadením), a jinak tomu bude v případě soustavného (opakovaného) porušování dobrých mravů. Podle §101 obč. zák. běží promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé podáním návrhu (žaloby) u soudu, což v případě jediného intenzivně dobré mravy narušujícího jednání obdarovaného znamená, že začne běžet ode dne následujícího po dni, v němž k tomuto závadnému chování došlo . Dochází-li k jednání obdarovaného dosahujícího intenzity hrubého porušení dobrých mravů v delším časovém období, je pro závěr o důvodech pro vrácení daru určující okamžik posledního jednání obdarovaného, jímž lze již jeho chování prohlásit za hrubě porušující dobré mravy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 4080/2007).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že k hrubému porušování dobrých mravů žalovaným vůči dceři žalobkyně docházelo soustavně na přelomu let 2004-2005. Jestliže žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení daru 24. 9. 2007, stalo se tak před uplynutím tříleté promlčecí doby a závěr odvolacího soudu, že právo na vrácení daru bylo uplatněno včas, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu i s hmotným právem.
Nesouhlasí-li žalovaný se závěrem odvolacího soudu, že vzhledem k okolnostem případu svým chováním vůči synům P. a V. hrubě porušil dobré mravy a že tak byly naplněny zákonné podmínky pro vrácení daru ve smyslu §630 obč. zák., přehlíží, že závěr odvolacího soudu je založen na kvalifikaci jeho chování nejen vůči vnukům, ale i vůči dceři žalobkyně. Za situace, kdy odvolací soud posoudil otázku promlčení práva na vrácení daru z důvodu závadného chování obdarovaného k dceři žalobkyně v souladu s hmotným právem a žalovaný napadá pouze správnost posouzení intenzity jeho chování vůči vnukům žalobkyně, nemůže již přezkum tohoto závěru odvolacího soudu zvrátit správnost jeho rozhodnutí ve věci. Dovolací soud se proto touto námitkou již nezabýval.
Poněvadž se žalovanému nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, dovolací soud jeho dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy úspěšné žalobkyni podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. listopadu 2010
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu