ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.2874.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 2874/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném s předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce JUDr. V. Z. , zastoupeného Mgr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti žalované A. P. , zastoupené JUDr. Hanou Bachrachovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 3,V Kapslovně 2767/2, o zaplacení 18.833,- USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 80/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2007, č. j. 28 Co 332/2006-356, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 22.910,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Hany Bachrachové, LL.M., advokátky se sídlem v Praze 3,V Kapslovně 2767/2.
Odůvodnění:
Žalobce po žalované požadoval zaplacení 18.833,- USD s tím, že tato částka představuje nedoplatek jeho odměny za právní službu, kterou žalované poskytl v průběhu let 1995-1996 při uplatnění jejích restitučních nároků.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. června 2006, č. j. 16 C 80/99-334, zamítl žalobu o zaplacení 18.833,- USD s úroky z prodlení ve výši 21 % od 12. 7. 1996 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Rozhodl tak poté, kdy jeho v pořadí první rozsudek ze dne 3. května 2001, č.j. 16 C 80/99-56, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2002, č. j. 55 Co 474/2001-106, následné usnesení ze dne 16. srpna 2002, č. j. 16 C 80/99-122, jíž byla žaloba pro vady odmítnuta, bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2002, č. j. 16 Co 306/2002-129, v pořadí druhý rozsudek ze dne 29. dubna 2003, č. j. 16 C 80/99-157, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2003, č. j. 29 Co 276/2003-168, a v pořadí třetí rozsudek ze dne 3. srpna 2004, č. j. 16 C 80/99-226, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2005, č. j. 54 Co 610/2004-249. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli v roce 1996 ústní smlouvu, podle které se žalobce jako advokát působící ve sdružení „Advokátní kancelář Kocián Šolc, Balaštík“ zavázal poskytnout žalované právní služby při uplatnění jejích restitučních nároků v České republice za odměnu v hodinové sazbě 150,- USD; tato sazba byla účastníky zvolena s přihlédnutím ke skutkové i právní obtížnosti věci. Právní služby byly žalované poskytovány od 7. 2. do 15. 5. 1996, kdy došlo k vypovězení zastoupení a žalovanou začal v jejích restitučních věcech zastupovat advokát JUDr. F. Žalobce právní služby poskytované žalované průběžně konzultoval s britským právníkem, který se specializoval na otázky evropského práva, neboť žalovaná zamýšlela v případě neúspěchu u českých soudů obrátit se na Evropský soudní dvůr ve Strassburgu. Technické podklady pro žalovanou shromažďoval Ing. K. z Českých Budějovic, s nímž byl žalobce rovněž ve spojení. V době nemoci byl žalobce při jednotlivých činnostech právní služby zastupován svými kolegy z advokátní kanceláře. Byl vytvořen „Seznam provedených činností a nákladů s nimi spojených“, který byl časovým snímkem prací provedených ve prospěch klienta (žalované). Žalobce žalované vyúčtoval právní služby ve výčtu 116 položek, které označují, jaká konkrétní činnost byla pro žalovanou provedena a kolik času si vyžádala. Odměna advokáta byla vyfakturována nejprve fakturou č. 328/96 (služby za období od 1. 2. – 31. 3. 1996) znějící na částku 8.906,- USD, která byla vystavena 12. 4. 1996 se splatností 29. 4. 1996, posléze fakturou č. 454/96 (služby za období od 1. 2. – 15. 5. 1996) znějící na částku 18.833,- USD, která byla vystavena 23. 5. 1996 se splatností 7. 6. 1996; tato faktura byla 27. 6. 1996 dobropisována o slevu ve výši 40 procent. Dne 27. 6. 1996 byla vystavena faktura č. 554/96 (služby za období od 1. 2. – 15. 5. 1996) znějící na částku 18.833,- USD se splatností 11. 7. 1996. Dne 23. 12. 1998 uzavřel žalobce v souvislosti se svým odchodem ze sdružení se zástupcem sdružení JUDr. Š. dohodu o narovnání, jíž došlo k vypořádání majetku sdružení. Podle této dohody mu byla mimo jiné postoupena pohledávka za žalovanou ve výši 18.833,- USD. Na podkladě těchto zjištění - vázán právním názorem odvolacího soudu – soud prvního stupně uzavřel, že žalobce jako advokát žalované poskytl v době od 7. 2. do 15. 5. 1996 právní služby podle platné ústní smlouvy, kterou uzavřel k tomu pověřený manžel žalované s advokátní kanceláří Kocián Šolc, Balaštík, kde žalobce v rozhodné době pracovně působil; pohledávka z titulu odměny za poskytnuté právní služby byla žalobci dohodou platně postoupena. Přestože žalobci vzniklo právo na odměnu za poskytnuté právní služby, soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť dovodil, že toto právo je promlčeno a žalovaná uplatnila námitku promlčení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. ledna 2007, č. j. 28 Co 332/2006-356, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nepřisvědčil jeho závěru o vzniku sporné pohledávky. Konstatoval, že sdružení, s nímž se žalovaná prostřednictvím R. v. P. dohodla na poskytnutí právních služeb, nemá (a nemělo) právní subjektivitu a nelze tudíž ani učinit závěr o vzniku smlouvy mezi ním a žalovanou. V důsledku neexistence takového právního vztahu z něho nemohla vzniknout tvrzená pohledávka a nemohlo dojít k jejímu platnému postoupení. Mezi účastníky však není sporu o tom, že žalobce žalované právní služby poskytoval a ona je konzumovala, což bylo vyjádřeno navenek vůči třetím osobám plnou mocí ze dne 8. 2. 1996. Odvolací soud proto uzavřel, že „ke vzniku právního vztahu, jehož předmětem bylo poskytování právních služeb žalobcem žalované, došlo přímo mezi účastníky sporu a žalobci tak v zásadě přísluší nárok na zaplacení odměny za jím poskytnuté právní služby žalované“. Vztah účastníků poměřoval ustanovením §724 obč. zák. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že právo žalobce na finanční odměnu za jím poskytnuté právní služby je promlčeno, neboť nebylo uplatněno u soudu ve tříleté promlčecí době, která počala běžet od okamžiku, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. V posuzovaném případě mohl žalobce jako věřitel požádat žalovanou o zaplacení odměny za poskytnuté právní služby vždy po jejich provedení, nejpozději však po ukončení zastoupení, k němuž došlo 15. 5. 1996. Byla-li žaloba o zaplacení odměny u soudu podána 9. 7. 1996, došlo k marnému uplynutí promlčecí doby, která počala běžet nejpozději 17. 5. 1996. Odvolací soud odmítl názor žalobce, že běh promlčecí doby je vázán na splatnost dluhu, jež nastává prvního dne po tom, kdy byl dlužník věřitelem o splnění požádán. Konstatoval, že takový názor by „znamenal nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu“. Vystavením každé další faktury, která odkládala splatnost pohledávky žalobce za žalovanou, nedošlo ke stavění běhu promlčecí doby ve smyslu §112 obč. zák., ani ke vzniku situace předvídané §114 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jeho právo na odměnu za právní služby, které poskytl žalované v roce 1996, je promlčeno. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 99/81, jímž podpořil svůj závěr odvolací soud, považuje za „neaktuální pro právní vztahy vzniklé po 1. 1. 1992“, neboť v něm byl proveden výklad tehdy platných ustanovení o promlčení občanskoprávních závazků (konkrétně §78 a §79 obč. zák.), jež byla počínaje 1. 1. 1992 zrušena a nebyla jiným zněním nahrazena. Žalobce prosazuje názor, že soudy v posuzovaném případě přecenily význam předložených faktur; s odkazem na judikaturu Městského soudu v Praze, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu připomíná, že „faktura nebo jiný daňový doklad může mít sama o sobě význam jen ten, že nestanoví-li smlouva uzavřená mezi subjekty soukromého práva jinak, nestanoví-li jiné předpisy práva soukromého jinak a nevyzve-li věřitel dlužníka jiným způsobem, lze ji považovat, pokud jest formálně bezvadnou, toliko za výzvu věřitele adresovanou dlužníkovi ke splnění jeho povinnosti z uzavřené smlouvy“… „s účinky pro stanovení počátku splatnosti závazku a počátku běhu promlčecí lhůty“. Má za to, že „nelze samoúčelně oddělovat počátek vzniku splatnosti závazku stanoveného údajem o splatnosti uvedeném na některém z věřitelových daňových dokladů od nároku věřitele na (jím správně stanovené a vyúčtované) plnění ze smlouvy“. Věřitel totiž může pochybit při vyčíslení své - již fakturované - pohledávky a musí mít právo toto pochybení napravit novou fakturací. Pokud by současně se změněnou výší pohledávky měl věřitel ponechat za rozhodný okamžik původní a nikoli nové datum splatnosti, pak by došlo „k jakémusi nejistému mezidobí, kdy by dlužníkovi trvala povinnost splnit závazek ze smlouvy, avšak musel by předvídat či očekávat, že věřitel může v budoucnu svůj požadavek přehodnotit se všemi důsledky s tím spojenými“. Žalobce poukazuje na výklad některých advokátních předpisů ze strany České advokátní komory, která přijala názor, že je ponecháno na svobodné vůli advokáta a jeho klienta, jakým způsobem si smlouvou upraví vzájemné vztahy při poskytování právních služeb; z dohody by tak měl vyplývat i okamžik skončení věci, vznik práva na odměnu a tím i povinnost vyúčtovat právní službu. Zdůrazňuje tu pasáž výkladu, kde byl přijat názor, že skončením věci se zpravidla nemíní okamžik právní moci rozhodnutí ve věci, neboť advokát je obvykle povinen v souvislosti se skončením mandátu provést některé nutné činnosti, které nejsou úkony podle advokátního tarifu. Pokud tato činnost bezprostředně následuje, rozumí se okamžikem skončení věci provedení těchto činností, kterými je poskytnutí právních služeb vymezeno. Žalobce se domnívá, že zmíněný právní názor ČAK je logický, neboť advokát je na rozdíl od jiných podnikajících osob vázán poměrně přísnými pravidly ve vztahu ke svému klientovi a neprovedením vedlejších činností, které nelze mít za úkony právní služby ve smyslu tarifu, by se vystavil možnému kárnému postihu a riziku náhrady škody. Vdané věci byl vedlejším úkonem nepochybně úkon v podobě opraveného stanovení odměny za poskytnuté právní služby. Teprve po provedení opravy bylo možné žalované jako klientce stanovit správný okamžik splatnosti závazku v podobě úhrady odměny za poskytnuté právní služby. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodné odmítl, popř. zamítl. Za správný považuje závěr odvolacího soudu, že při absenci dohodnuté doby splnění mohl žalobce požádat o zaplacení odměny po datu 15. 5. 1996, kdy byla činnost žalobce ukončena. To ostatně vyplývá z jím vytvořeného seznamu provedených činností. Nemůže jít k tíži žalované, aby splatnost dluhu a tím i běh promlčecí doby byl účelově vázán a prakticky na neomezenou dobu odsouvám vydáváním a stornováním faktur žalobcem. Judikovaný názor Nejvyššího soudu ČR uplatněný v rozsudku sp. zn. 3 Cz 99/81 ze dne 30. 11. 1981 považuje za stále uplatnitelný, když zrušená ustanovení občanského zákoníku (tj. §78 a §79) byla plnohodnotně nahrazena (§563 a §564). Odkaz na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 63/99 považuje za nepřiléhavý, neboť v tomto rozhodnutí byla řešena problematika stornování faktury pouhým vystavením nové, což nebyl případ projednávané věci, kdy bylo vystaveno storno – dobropis faktury č. 454/96. Závěr přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 60/2001, že nárok plynoucí z obchodního závazku nemůže být založen výlučně na účetních a daňových předpisech, svědčí naopak ve prospěch žalované. Z rozhodnutí totiž lze logicky dovodit, že ani údaje – v daném případě datum splatnosti – uvedené na dokladech (fakturách č. 454/96 a 554/96) nejsou pro počátek promlčecí doby nikterak určující. Žalovaná připomíná, že žalobci vypověděla plnou moc dne 3. 5. 1996 pro nespokojenost s kvalitou poskytovaných právních služeb. Jak vyplynulo ze seznamu vypracovaného žalobcem, vyúčtoval poté v období od 6. 5. do 15. 5. 1996 celou řadu dalších činností, které nepožadovala a jež nebyly ani blíže specifikovány (11 položek v celkové ceně 807,45 USD). Tyto činnosti nelze zařadit do kategorie nutných činností souvisejících s ukončením mandátu. Poslední úkon právní služby vykázal sám žalobce dne 15. 5. 1996. Toto datu je významné – jak správně dovodil odvolací soud – pro stanovení počátku běhu promlčecí doby.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Žalobce v dovolání nenamítá, že řízení je zatíženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud se proto zabýval uplatněným dovolacím důvodem, jak ho žalobce v dovolání obsahově vylíčil.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil žalobce správnost závěru odvolacího soudu, že jeho právo na odměnu za právní služby, které v roce 1996 žalované poskytl, je promlčeno.
Odvolací soud vycházel při právním posouzení věci z hlediska úvah o promlčení žalobcem uplatněného práva ze zjištění soudu prvního stupně. Ten vzal za prokázané, že žalobce poskytoval žalované v souvislosti s restitucemi právní služby v době od 7. 2. do 15. 5. 1996, kdy došlo k vypovězení zastoupení a žalovanou začal v jejích restitučních věcech zastupovat JUDr. F. Správnost tohoto skutkového zjištění žalobce v dovolání nezpochybnil; uvedené údaje ostatně soudy čerpaly především z jím předloženého listinného důkazu (konkrétně z jeho „Seznamu provedených činností a nákladů s nimi spojených“).
Žalobce v dovolání nikterak nebrojí proti závěru odvolacího soudu, že jako věřitel mohl požádat žalovanou o zaplacení odměny za poskytnuté právní služby vždy po jejich provedení, resp. nejpozději následující den po ukončení zastoupení, k němuž došlo 15. 5. 1996. Oproti odvolacímu soudu, který spojuje okamžik započetí běhu objektivní promlčecí doby právě s ukončením zastoupení s tím, že následujícího dne žalobce mohl poprvé uplatnit své právo na odměnu za jím poskytnuté právní služby, prosazuje žalobce názor, že promlčecí doba začala běžet teprve od splatnosti odměny tak, jak byla stanovena ve faktuře č. 545/96.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110 obč. zák.). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Ustanovení §101 obč. zák. upravuje obecnou délku promlčecí doby, která se uplatní všude tam, kde zákon nepočítá se zvláštní dobou (ať již delší či kratší), tedy i v posuzovaném případě, kdy zákon neobsahuje zvláštní úpravu promlčení práva na finanční odměnu za poskytnuté právní služby.
Při posouzení, zda je právo promlčeno či nikoli, nelze vystačit pouze se stanovením délky promlčecí doby. Proto občanský zákoník zároveň stanoví jednak obecně, jednak zvlášť pro některá jednotlivá práva, počátek jejího běhu. Pro obecnou promlčecí dobu platí, že začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být – objektivně posuzováno – vykonáno (uplatněno) poprvé. Tímto dnem je zásadně den, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu, neboli kdy se právo stalo nárokem (actio nata). Není rozhodné, z jakého důvodu – subjektivného či objektivního – tak věřitel neučinil. Actio nata nastává ve většině případů splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník poprvé splnit dluh, resp. započít s jeho plněním; tato splatnost může být určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu (§563 obč. zák.). Nebyla-li splatnost dluhu určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu (jako je tomu v dané věci), lze o splnění dluhu dlužníka požádat kdykoliv. Dlužník je v takovém případě povinen podle §563 obč. zák. splnit dluh prvého dne poté, kdy byl o jeho splnění věřitelem požádán (splatnost je určena výzvou věřitele). Může-li však věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, pak – objektivně posuzováno – může své právo jako protiklad dluhu i vykonat. Z toho důvodu soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 28/84, příp. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, publikované v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu pod označením C 1610, či jeho rozhodnutí ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2690/2008, ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002 a ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 566/2004) ustáleně judikuje, že v takových případech je první objektivní možnost vykonání práva dána již okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění dluhu požádat, tj. dnem, který následuje po vzniku právního vztahu u dluhu, jehož splatnost si smluvní strany nesjednaly a není ani jinak určena. Jinak řečeno, pro počátek promlčecí doby je tedy rozhodný den bezprostředně následující po dni, kdy došlo ke vzniku dluhu (nikoliv tedy až den, kdy došlo ke splatnosti dluhu). Z uvedeného výkladu je zřejmé, že nelze přisvědčit námitce dovolatele, že právní názor, který byl vyjádřen již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, byl překonán, resp. je „neaktuální pro právní vztahy vzniklé po 1. 1. 1992“.
V posuzovaném případě nebyla splatnost odměny určena dohodou účastníků či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu a žalobce jako věřitel mohl vyvolat splatnost dluhu sám; první objektivní možnost vykonání práva na zaplacení odměny za poskytnuté právní služby (tj. práva na peněžité plnění) byla dána okamžikem, kdy žalobce jako věřitel mohl nejdříve o splnění dluhu (o zaplacení odměny) žalovanou požádat, tj. dnem, který následoval po 15. 5. 1996, kdy došlo k ukončení poskytování právních služeb (ukončením zastoupení žalované žalobcem). Tento den je rozhodný pro počátek objektivní promlčecí doby, která začala běžet - jak správně dovodil odvolací soud - nejpozději dne 17. 5. 1996 a skončila dne 17. 5. 1999. Jestliže žalobce podal žalobu u soudu dne 9. 7. 1999, učinil tak po skončení obecné promlčecí doby, jeho právo na odměnu za poskytnuté právní služby se promlčelo a nelze je přiznat, neboť žalovaná uplatnila námitku promlčení.
Odkaz žalobce na „výklad některých advokátních předpisů“ podaný Českou advokátní komorou, konkrétně tu jeho část, která se týká otázky splatnosti odměny, je nepřípadný. Žalobce totiž v řízení netvrdil, že splatnost odměny byla účastníky dohodnuta, ani neuváděl, že ve prospěch žalované prováděl činnost i po ukončení jejich právního vztahu založeného smlouvou o právním zastoupení (tedy po skončení zastoupení), přičemž takový údaj nevyplývá ani z jím předloženého „Seznamu provedených činností a nákladů s nimi spojených“. Jsou proto bez významu úvahy o tom, co lze rozumět „skončením věci“, i definice tzv. vedlejších činností, které – byť nejde o úkony právní služby ve smyslu advokátního tarifu – vymezují poskytnutí právní služby. Lze souhlasit s žalovanou, že přiléhavé nejsou ani v dovolání uvedené odkazy na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 63/99, Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 60/2001 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 15/2006. Již z jejich interpretace dovolatelem je patrné, že zmiňované rozhodnutí Městského soudu v Praze řeší otázku splatnosti závazku (stornování faktury pouhým nahrazením novou fakturou), nikoli otázku promlčení práva na peněžité plnění, a rozhodnutí Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu se vyjadřují k otázce prokazování existence nároku na plnění.
Lze uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím jím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit; Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky ve výši 22.610,- Kč (srov. §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění). Podle §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 26. května 2010
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu