ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3050.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 3050/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Pavlem Rejmanem, advokátem se sídlem v Děčíně I, Čsl. armády 1050/22, proti žalované J. R. , zastoupené JUDr. Romanem Andělem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 25, o 2.800.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C 620/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 3. 2008, č.j. 24 Co 433/2007-226, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Pavla Rejmana, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 2. 4. 2007, č.j. 8 C 620/2006-172, kterým Okresní soud v Semilech uložil žalované zaplatit – společně a nerozdílně s V. R. – žalobci 2.800.000,- Kč s 17 % úroky z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení a na nákladech řízení 47.225,25 Kč; rozsudek změnil jen ve výroku o soudním poplatku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že žalobce smlouvou z 6. 5. 1993 prodal žalované a V. R. ve smlouvě specifikované nemovitosti za 26.000.000,- Kč. Žalovaná dluh ve výši 2.800.000,- Kč písemně uznala a zavázala se jej splatit do 31. 12. 1994. Dodatkem z 14. 3. 1994 se V. R. dohodl s žalobcem, že část kupní ceny ve výši 2.800.000,- Kč zaplatí do 31. 12. 1997, což se nestalo; byla-li žaloba podána 13. 9. 2004, není žalobcovo právo promlčeno. Práva třetích osob, tedy ani žalobce, nemohou být dotčena dohodou o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, kterou žalovaná a V. R. uzavřeli 15. 6. 1995.
V dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná namítá nedostatek věcné legitimace žalobce proto, že kupní smlouvu z 6. 5. 1993 (včetně jejich dodatků) jako prodávající uzavřela „firma NENOSTR-universal, obchodní a výrobní organizace se sídlem Jana Zajíce 24, Ústí nad Labem, IČO : 12040801.“ Neurčitost ve vymezení prodávajícího způsobuje neplatnost kupní smlouvy. I kdyby tomu tak nebylo, žalobce postoupil vymáhanou pohledávku společnosti GALA-CREDIT a. s. a žalované to oznámil dopisem z 20. 4. 2000. Dovolatelce nesvědčí věcná legitimace ve sporu proto, že žalobce souhlasil s převzetím dluhu V. R. a tento svůj souhlas připojil ke smlouvě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví z 15. 6. 1995. Za nesprávný pokládá i vyřešení otázky promlčení. Listina datovaná dnem 15. 9. 1994 předložená žalobcem jen ve fotokopii není co do pravosti věrohodná a navíc jednostranný právní úkon uznání závazku je neplatný pro neurčitost, neboť není patrné, komu je adresován (chybí označení věřitele), a dluh je vymezen pouze odkazem na nedoplatek kupní ceny z prodeje nemovitosti, u které je uvedeno číslo popisné 80, ačkoli nemovitost má pouze evidenční číslo 1070. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil – po zrušení i jeho rozhodnutí – soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále též jen
„o.s.ř.“).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněnými dovolacími důvody, pokud jsou způsobilé, včetně jejich obsahového vymezení, vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
V rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak, než ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze uplatňovat výhrady proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., tj. námitkami, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně námitkami, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Uvedené platí i v případě, kdy právní závěr odvolacího soudu je prostřednictvím důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybněn způsobem procesně neregulérním, tedy tak, že jiné právní závěry dovolatel buduje na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž v souladu s procesními pravidly dospěl odvolací soud. Stručně řečeno, výhrady proti skutkovým zjištěním – uplatněným regulérně či nikoliv – nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu.
Skutkové zjištění, které odvolací soud převzal z řízení před soudem prvního stupně a které – jak vyplývá z výkladu podaného výše – je vyloučeno z přezkumu, je následující.
Kupní smlouvou z 6. 5. 1993 prodal žalobce – označený jako „NENOSTR-universal, obchodní a výrobní organizace se sídlem Jana Zajíce 24, Ústí nad Labem, IČO 12040801“ – ve smlouvě specifikované nemovitosti v katastrálním území R. (penzion Agros) za sjednanou cenu 26.000.000,- Kč (splatnou do třiceti dnů od podpisu smlouvy) žalované a V. R. Rozhodnutím Katastrálního úřadu v Jablonci nad Nisou, č.j. 20410 VI-1221/93, bylo s účinky vkladu k 10. 5. 1993 vlastnické právo kupujících vloženo do katastru nemovitostí. Podle výpisu z registru ekonomických subjektů z 26. 3. 2007 žalobce – fyzická osoba podnikající podle živnostenského zákona jako osoba nezapsaná v obchodním rejstříku – podnikal pod obchodní firmou „Josef Netsch, NENOSTR-UNIVERSAL,“ IČ 12040801, s místem podnikání v Ústí nad Labem - Severní terasa, Jana Zajíce 2878/24. Dodatkem ke kupní smlouvě z 14. 3. 1994 se V. R. zavázal uhradit žalobci část kupní ceny 2.800.000,- Kč poté, co splatí úvěr poskytnutý Komerční bankou a. s. na základě smlouvy o úvěru z 15. 3. 1994 (dluh z úvěru měl být splacen do 31. 12. 1997). Dluh ve výši 2.800.000,- Kč z titulu nedoplatku kupní ceny z prodeje nemovitostí (penzionu Agros v R.) žalovaná 15. 9. 1994 uznala s tím, že „bude uhrazen nejpozději do 31. 12. 1994.“ Manželství žalované a V. R. bylo pravomocně rozvedeno 31. 3. 1995 a 15. 6. 1995 uzavřeli bývalí manželé dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Na jejím základě se V. R. stal výlučným vlastníkem nemovitostí (penzionu Agros) a zavázal se uhradit dluhy související „s vlastnictvím a provozováním“ penzionu, včetně směnečného dluhu 250.000,- Kč žalobci. Na listině obsahující dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalobce 26. 9. 1996 potvrdil, že závazek ze směnky v rozsahu 220.000,- Kč byl uhrazen.
Kupní smlouvu z 6. 5. 1993 měl odvolací soud za platný právní úkon ve smyslu §588 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 1998 (dále jen „obč. zák.“). Byl-li prodávající ve smlouvě označen i dodatkem svého obchodního názvu a lze-li ho identifikovat (zejména s ohledem na identifikační číslo) nezaměnitelně a určitě jako fyzickou osobu (podnikatele), není to na újmu určitosti právního úkonu (§37 odst. 1 obč. zák.). Dodatek z 14. 3. 1994 odvolací soud posoudil jako platnou změnu kupní smlouvy co do splatnosti části kupní ceny ve výši 2.800.000,- Kč, která zavazuje oba dlužníky (§40a, §145 odst. 1, 2 obč. zák.). Protože úhrada části kupní ceny byla vázána na budoucí splatnost jiného závazku (úvěru), jde o odkládací podmínku (§36 odst. 1, 2 obč. zák.), jejíž splnění V. R., kterému byla podmínka na prospěch, záměrně zmařil (nesplatil úvěr do 31. 12. 1997); dodatek se tak stal nepodmíněným (§36 odst. 3 obč. zák.) a splatnost nastala dnem následujícím po termínu splatnosti úvěru. O platnosti uznávacího prohlášení žalované ve vztahu k části kupní ceny ve výši 2.800.000,- Kč neměl odvolací soud pochybnost. To, jak se žalovaná a V. R. dohodli na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a jak sjednali, kdo z nich kterému věřiteli zaplatí ten či onen dluh, nemá podle odvolacího soudu na práva třetích osob (věřitelů) vliv. Prohlášení (potvrzení) žalobce o tom, že byl uhrazen směnečný dluh, je pouhou kvitancí; navíc se nevztahuje na jiné jeho pohledávky za bývalými manžely, takže nejde o výslovný souhlas věřitele s převzetím dluhu podle §531 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti odvolací soud dodal, že u závazků solidárních se uvedené ustanovení nemůže uplatnit.
Namítá-li dovolatelka nesprávné právní posouzení jednostranného právního úkonu žalobce, který byl připojen k dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, resp. prosazuje-li názor, že jde o souhlas věřitele s převzetím dluhu podle §531 odst. 1 obč. zák. (namísto solidárních dlužníků nastupuje jeden z nich), je její kritika budována na jiném skutkovém základu, než z jakého vycházel odvolací soud (že žalobce potvrdil na vyhotovení dohody převzetí peněžité částky 220.000,- Kč). Je tomu tak proto, že skutkovým závěrem je zjištění obsahu smlouvy (toho, co bylo jejími účastníky ujednáno), popřípadě obsahu jednostranného právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Protože uvedená výhrada je typickým případem neregulérního uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., ponechal ji dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bez povšimnutí. Tím rovněž odpadá nutnost zhodnotit, zda dovolatelkou výslovně formulovaná otázka vztahu solidárních dlužníků a podmínek převzetí dluhu jedním z nich je zásadního právního významu; pro řešení konkrétního sporu není takové posouzení určující (odvolací soud rozhodnutí na něm nepostavil).
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že listina z 15. 9. 1994 je se zřetelem k ostatním důkazům a k tomu, co vyplývá ze spisu, kopií pravé listiny obsahující jednostranné prohlášení vůle (uznání dluhu), tj. takové, která byla vystavena (sepsána a podepsána) žalovanou. Námitka dovolatelky proti tomuto závěru je tudíž podřaditelná dovolacímu důvodu vymezenému v §241a odst. 3 o.s.ř., který k založení přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nemůže vést.
Ze spisu vyplývá, že teprve v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně žalovaná tvrdila, že žalobce postoupil vymáhanou pohledávku společnosti GALA-CREDIT a. s.,
a předložila písemné oznámení o postoupení pohledávky z 20. 4. 2000. Protože nejde o žádný z případů taxativně vyjmenovaných v ustanovení §205a odst. 1 a 2 o.s.ř., odvolací soud se správně tímto tvrzením (odvolacím důvodem podle §205 odst. 2 písm. f/ o.s.ř.) nezabýval. Námitka nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce (postupitele) není tudíž relevantní ani v dovolacím řízení.
Zbývá posoudit, zda otázky, které dovolatelka v rámci důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nabídla k přezkumu, splňují znaky uvedené v §237 odst. 3 o.s.ř.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek předestřených v dovolání uplatnil právní názory nestandardní, resp. odporující tomu, co dovodil ve svých rozhodnutích Nejvyšší soud. Uvede-li obchodní společnost nebo jiný podnikatel v písemném právním úkonu svou obchodní firmu nepřesně nebo neúplně, nelze z toho důvodně dovozovat, že by právní úkon učinil někdo jiný, tj. od něj odlišná osoba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 315/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7-8/2002 pod č. 55). Vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě její neplatnost ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem, popřípadě i objasněním okolností, za nichž byl učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 32 Odo 703/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn.
28 Cdo 292/2009).
O náležitostech jednostranného právního úkonu, jímž dlužník uznává právo (§110 odst. 1, věta druhá, obč. zák.) nebo dluh (§558 obč. zák.), se vyslovil Nejvyšší soud zejména v rozsudcích ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 33 Cdo 507/2001, a ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008. Z nich – mimo jiné – vyplývá, že uznávací prohlášení musí obsahovat takové údaje, ze kterých (případně za pomoci výkladu podle §35 odst. 2 obč. zák.) důvod dluhu nepochybně vyplývá. Není povinností dlužníka uznat svůj závazek vůči věřiteli.
Z toho, co je uvedeno shora, je zřejmé, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští; Nejvyšší soud je proto odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 o.s.ř.; žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny ve výši 10.000,- Kč (§3 odst. 1, 3, §10 odst. 3,
§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění), z paušální částky náhrady hotových výdajů 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění) s připočtením 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. dubna 2010
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu