ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3299.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 3299/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Pražských vodovodů a kanalizací a. s. se sídlem v Praze 1, Pařížská 11, zastoupené JUDr. Josefem Holubem, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti žalovaným 1) L. H. , 2) E. S. , a 3) H. J. , oběma zastoupeným Lubošem Hejtmánkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Baranova 640/34, o zaplacení 27.108,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 137/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městskému soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 15 Co 369/2007-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Holuba, advokáta se sídlem v Kladně, Kleinerova 24.
Odůvodnění:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 15 Co 369/2007-120, kterým byl potvrzen výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. února 2007, č. j. 18 C 137/2002-93, jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni 27.108,10 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká „plnění povinnosti druhého žalovaného“, a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“), neboť přestože předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. července 2002, č. j. 18 C 137/2002-14, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2005, č. j. 15 Co 274/2004-52, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. února 2007, č. j. 18 C 137/2002-93, v rozsahu částky 27.108,10 Kč včetně ve výroku blíže specifikovaného příslušenství shodně jako v původním rozsudku.
Zbývá tedy zvážit přípustnost dovolání v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Bezcenná je tudíž výhrada dovolatelů, že žalobkyní vystavená faktura nesplňuje požadavek řádného účetního dokladu, a proto nemohla vyvolat splatnost žalovaného nároku. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci; ten ovšem přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže [srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř., omezující tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Pokud argumentují nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatelů správného) skutkového závěru o vadách faktury, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, tedy že prodlení bylo důsledkem nedostatečné součinnosti žalobkyně.
Řešení otázky rozporu práva na zaplacení úroků z prodlení s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), potažmo se zásadami poctivého obchodního styku (§265 odst. 1 obch. zák.), pak postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, nebo ze dne 9. ledna 2001 sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23 a 71). Úvahu soudu založenou na aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. nelze zobecnit, má význam právě a jen pro projednávanou věc, neboť je v každém konkrétním případě podložena zcela konkrétními zjištěními, z nichž plyne – a to i s přihlédnutím k situaci strany oprávněné – že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy.
Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolací soud je odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. má žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna advokáta za jím sepsané vyjádření k dovolání [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §10 odst. 3, §14 odst. 3, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 500,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč; platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. července 2010
JUDr. Václav D u d a, v. r. předseda senátu