ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3592.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 3592/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně TOLLMI Milevsko, spol. s r. o. se sídlem v Hrejkovicích 1, Milevsko, IČ 26071665, zastoupené Mgr. Ondřejem Šimánkem, advokátem se sídlem v Milevsku, Masarykova 186, proti žalovanému M. Š., zastoupenému JUDr. Josefem Žaldou, advokátem se sídlem v Táboře, Palackého 358, o 25.017,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 333/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2007, č. j. 15 Co 714/2007-65, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně po žalovaném požadovala v konečném znění žaloby zaplacení 38.494,- Kč s příslušenství z titulu nedoplatku půjčky.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 8. června 2007, č. j. 7 C 333/2006-35, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 13.477,- Kč se zde specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), žalobu o zaplacení dalších 25.017,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a V.) a o poplatkové povinnosti žalobkyně (výrok IV.).
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. prosince 2007, č. j. 15 Co 714/2007-65, změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 25.017,- Kč se zde specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), deklaroval, že ve výroku I. a ve výroku IV. zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen (výrok II,) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že na jaře 2006 uzavřeli účastníci smlouvu, podle níž žalobkyně žalovanému poskytla finanční půjčku. Dne 29. 5. 2006 uzavřeli účastníci písemnou dohodu, ve které žalovaný uznal, že žalobkyni z titulu této půjčky dluží ještě 38.494,- Kč a zavázal se tento nedoplatek půjčky zaplatit tak, že (blíže nespecifikovanou) „část se uhradí z výplaty za měsíc květen 2006 a zbytek bude splácet po 5.000,- Kč měsíčně od července 2006 a každý následující měsíc vždy do 15 dne toho měsíce do úplného zaplacení“. Mzda žalovaného (včetně diet) za květen 2006, splatná ve výplatním termínu 27. 6. 2007, činila 25.017,- Kč. Soudy obou stupňů shodně uzavřely, že v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalovaného, že dohodu ze dne 29. 5. 2006 (dále jen „Dohoda“) uzavřel nesvobodně pod nátlakem žalobkyně. Zatímco soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně žalovanému nevyplatila, resp. podle Dohody zadržela mzdu za květen 2006 (včetně diet) ve výši 25.017,- Kč, a dovodil, že žalovaný „laickým úkonem“ (neobratně vyjádřeným v Dohodě) tuto částku započetl po právu proti pohledávce žalobkyně, odvolací soud shledal zjištění, zda žalobkyně žalovanému mzdu za květen 2006 dne 27. 6. 2006 vyplatila či nikoli, nevýznamným. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu připomněl, že nárok z pracovněprávního vztahu nebylo možné podle zákoníku práce ve znění do 31. 12. 2006 účinně započíst nejen na jiný pracovně právní nárok, ale ani na pohledávku, která by sama o sobě mohla z důvodu započtení zaniknout. Pokud žalovaný tvrdí, že má vůči žalobkyni nárok na mzdu ve výši 25.017,- Kč, nemůže být započtení tohoto nároku důvodem pro (částečný) zánik pohledávky žalobkyně vymáhané v tomto řízení, ať již proto, že žalobkyně žalovanému mzdu svévolně nevyplatila a použila ji na úhradu dluhu či proto, že sám žalovaný učinil dne 29. 5. 2006 projev směřující k vzájemnému započtení pohledávek. Nepřisvědčil proto závěru soudu prvního stupně, že pohledávka žalobkyně do výše 25.017,- Kč zanikla započtením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Je přesvědčen, že vyzněla-li skutková zjištění ve prospěch jeho tvrzení, že od žalobkyně mzdu za květen 2006 neobdržel, neboť si ji ponechala na úhradu dluhu, „nemělo by být překážkou započtení to, že dluh vznikl jako občanskoprávní vztah a nárok na mzdu a diety je pracovněprávním vztahem“. Zákoník práce účinný v době uzavření dohody o úhradě zbytku půjčky a uznání jeho závazku vůči žalobkyni sice neupravoval běžně užívané obecné instituty občanského práva, např. započtení, bylo však namístě „použití analogie práva“ za účelem spravedlivého posouzení věci. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) při splnění podmínky zastoupení dovolatele advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil žalovaný správnost závěru odvolacího soudu, že část pohledávky, kterou vůči němu žalobkyně má z titulu půjčky, nezanikla započtením.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tzn. jestliže soud učinil právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů zanikají uspokojením nároku (srov. §252 až 257 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006, tj. v době uzavření dohody o uznání dluhu obsahující úkon žalovaného směřující k započtení pohledávek – dále jen „zákoník práce), uplynutím doby, na kterou byla omezena (srov. §258 zákoníku práce), dohodou o sporných nárocích (srov. §259 zákoníku práce), smrtí zaměstnance (srov. §260 zákoníku práce), popřípadě neuplatněním práva ve stanovené lhůtě - prekluzí (srov. §261 odst. 4 zákoníku práce). Výčet způsobů zániku práv a povinností je v zákoníku práce uveden taxativně. Znamená to mimo jiné, že jiným, v zákoníku práce neuvedeným způsobem, práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů nezanikají, a to ani tehdy, kdyby zaměstnanec a zaměstnavatel projevili v tomto směru souhlasnou vůli. Protože zákoník práce jiné než shora uvedené způsoby zániku práv a povinností nezná a protože právním důsledkem započtení je zánik pohledávky, představují pohledávky z pracovněprávních vztahů takové pohledávky, které nelze započíst a ani proti nim není možné započtení jednostranným úkonem namítat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 21 Cdo 615/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 60/2002, popř. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 3. 1996 sp. zn. 13 Co 41/96, uveřejněný pod č. 115 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997).
V posuzovaném případě žalovaný uplatnil proti pohledávce žalobkyně vyplývající z občanskoprávního vztahu (konkrétně ze smlouvy o půjčce) k započtení svůj nárok, který má pracovněprávní povahu (konkrétně nárok na zadrženou mzdu); učinil tak úkonem ze dne 29. 5. 2006, který soudy obou stupňů posoudily jako platný právní úkon (právní závěr, že Dohoda je platným právním úkonem nebyl v dovolání zpochybněn). Vzhledem k tomu, že nárok z pracovněprávních vztahů nemohl započtením zaniknout, nemohl být účinně započten - jak správně dovodil odvolací soud - nejen na jiný pracovněprávní nárok, ale ani na takovou pohledávku, která by sama o sobě mohla z důvodu započtení (například §580 obč. zák.) zaniknout. I kdyby tedy žalobkyně žalovanému zadržela mzdu ve výši 25.017,- Kč, jak žalovaný tvrdí, nemohlo být započtení tohoto nároku na výplatu mzdy podle Dohody důvodem pro zánik pohledávky, kterou žalobkyně vymáhá v tomto řízení. Závěr odvolacího soudu o tom, že pohledávka žalobkyně nezanikla započtením, je správný. Za této situace nebylo potřebné se zabývat tím, zda žalobkyně žalovanému mzdu a diety ve výši 25.017,- Kč skutečně dluží.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném výroku postižen vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., popř. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. června 2010
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu