ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.4146.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 4146/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Střední Čechy, Praha 1, náměstí Republiky 3, proti žalovaným 1) Z. M. a 2) E. M. , o zaplacení částky 128.542,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 100/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2008, č. j. 19 Co 115/2008-51, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2008, č. j. 19 Co 115/2008-51, v části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. prosince 2007, č. j. 5 C 100/2007-30, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba, aby každý z žalovaných zaplatil žalobkyni úroky z prodlení ve výši 10 % z částky 64.271,- Kč od 22. 4. 2000 do 31. 12. 2005 a úroky z prodlení ve výši 8 % z částky 64.271,- Kč od 1. 1. 2006 do zaplacení, a výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. prosince 2007, č. j. 5 C 100/2007-30, uložil každému z žalovaných povinnost zaplatit žalobkyni 64.271,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 10 % úroku z prodlení z dlužných částek (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti (výrok III. a IV.) a zastavil řízení o zaplacení částky 1.458,- Kč s příslušenstvím (výrok V.). Vyšel ze zjištění, že žalovaní na základě smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu a o omezení převodu nemovitosti ze dne 22. 3. 1990 (dále jen „smlouva“) získali státní příspěvek ve výši 128.542,- Kč. Ve smlouvě se mimo jiné zavázali provést výstavbu rodinného domku v souladu se stavebním povolením tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let od uzavření smlouvy (tj. do 22. 3. 2000). V opačném případě se zavázali nesplnění této podmínky příslušnému úřadu neprodleně oznámit a poskytnutý příspěvek poté do třiceti dnů vrátit. Ve stanovené lhůtě žalovaní stavbu nedokončili, nesplnění dohodnuté podmínky neoznámili a příspěvek nevrátili. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že žalovaní jsou povinni státní příspěvek vrátit. Zároveň dospěl k závěru, že výkon práva žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení z požadované částky odporuje dobrým mravům, neboť žalovaní přes vážné onemocnění žalovaného a finanční problémy „dokončili (…) stavbu o rok později“. Přihlédl taktéž k tomu, že „návrh byl podán až 7 let po splatnosti dluhu, čímž došlo k neúměrnému navýšení dlužné částky“.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. dubna 2008, č. j. 19 Co 115/2008-51, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. tak, že uložil každému z žalovaných povinnost zaplatit žalobkyni 2 % úrok z prodlení z částky 64.271,- Kč od 1. 1. 2006 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Převzal právní závěr soudu prvního stupně, že žalovaným v důsledku porušení podmínek smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu vznikla povinnost jej vrátit. Neztotožnil se již se závěrem, že výkon práva žalobkyně odporuje dobrým mravům podle §3 odst. 1 obč. zák. Uzavřel, že pro určení počátku prodlení s vrácením státního příspěvku je rozhodující, že žalovaní sami neoznámili porušení smluvních podmínek po 22. 3. 2000 (respektive po 22. 4. 2000) a že byli vyzváni k vrácení příspěvku teprve podáním žalobkyně ze dne 28. 11. 2005 a to ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy. Splatnost nároku tak nastala uplynutím 30 dnů po doručení výzvy, jenž byla doručena dne 1. 12. 2005. S ohledem na čl. 6. smlouvy odvolací soud dovodil, že povinnost vrátit příspěvek vznikla až 31. 12. 2005. Z toho odvolací soud vyvodil závěr, že žalovaní se ocitli v prodlení dnem 1. 1. 2006; k uvedenému datu činila výše diskontní sazby 1 % a výše úroků z prodlení od ní odvozená podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. představovala 2 %.
Každé podání účastníka řízení - tudíž i dovolání - je nutné posuzovat podle jeho obsahu [§41 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“]. Přestože žalobkyně v dovolání výslovně uvádí, že je podává „v plném rozsahu citovaného rozsudku odvolacího soudu“, z obsahu dovolání vyplývá, že ve skutečnosti směřuje pouze proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavé části. Ostatně proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně (ve prospěch žalobkyně) změněn, by dovolání nebylo subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28).
Ze shora uvedených důvodů lze proto přípustnost dovolání zvažovat pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Uplatňujíc dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, žalobkyně odvolacímu soudu vytýká chybný závěr, že se žalovaní dostali do prodlení s vrácením státního příspěvku až dnem následujícím po uplynutí 30. denní lhůty počítané od doručení výzvy k vrácení příspěvku. Na základě čl. 6. smlouvy prosazuje názor, že splatnost dluhu nastala 21. 4. 2000 a prvním dnem prodlení je tak den 22. 4. 2000. S tímto odůvodněním navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu v napadené části a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázku počátku prodlení s vrácením státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobkyně žádnou z těchto vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak byl žalobkyní obsahově vymezen.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 30. září 2005, sp. zn. 33 Odo 905/2005, zdůraznil, že v případě smluv o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. šlo o „podmíněně nenávratné finanční prostředky“ poskytované státem za účelem podpory snah občanů zajistit si vlastní bydlení a vyložil, že podmínky, za kterých stát zastoupený příslušným státním orgánem občanům příspěvek poskytl (čerpat finanční prostředky jen na úhradu nákladů spojených s výstavbou, dosáhnout právní moci kolaudačního rozhodnutí nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy, užívat dům k trvalému bydlení a nepřevést jej na jiného po stanovenou dobu), představovaly odkládací podmínku (§36 obč. zák.), neboť až do doby porušení smluvních povinností stavebníky je povinnost vrátit poskytnutý příspěvek netížila.
Pro vyřešení otázky splatnosti závazku vrátit poskytnutý státní příspěvek je stěžejní obsah smluvního ujednání v čl. 6. smlouvy. Bylo-li ujednáno, že do 10 let od uzavření smlouvy mají žalovaní získat pravomocné kolaudační rozhodnutí, potom porušením tohoto závazku došlo k naplnění odkládací podmínky (na kterou bylo případné vrácení příspěvku vázáno) a žalobkyni vzniklo (bez dalšího) dnem 23. 3. 2000 (tj. dnem následujícím po uplynutí dohodnuté 10leté lhůty) právo na vrácení poskytnutého příspěvku a žalovaným tomu odpovídající povinnost (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 33 Cdo 310/2007). Jestliže žalovaní tuto povinnost nesplnili, ocitli se následující den tj. 24. 3. 2000 v prodlení (§517 odst. 1 obč. zák.).
Vycházel-li odvolací soud z toho, že žalobkyni právo na vrácení poskytnutého příspěvku vzniklo podle §563 obč. zák. až na základě výzvy uplynutím 31. 12. 2005, stanovil počátek prodlení žalovaných v rozporu s §36 odst. 1 a odst. 2 větou prvou, §122 odst. 2 a §517 odst. 1 větou prvou obč. zák. Jelikož odvolací soud chybně určil počátek prodlení žalovaných, není správné jeho rozhodnutí ani v otázce výše úroků z prodlení. Rozhodnutí tak spočívá ve shora vymezeném rozsahu na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou užit opodstatněně. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta prvá a druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. dubna 2010
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu