ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.4150.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 4150/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) P. T. , a b) A. T. , advokátem se sídlem v Děčíně I, Sládkova 449/22, proti žalovanému R. M. , o 83.606,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 20 C 178/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 5. 2008, č.j. 30 Co 442/2007-75, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 5. 2008, č.j. 30 Co 442/2007-75, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek ze dne 17. 5. 2006, č.j. 20 C 178/2005-42, jímž Okresní soud v Děčíně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 83.606,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na základě zjištění, že účastníci v rámci kupní smlouvy o prodeji nemovitostí sjednali, že žalovaný (kupující) zaplatí daň z převodu nemovitostí, uzavřel, že taková dohoda je neplatným právním úkonem pro neurčitost (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Tento závěr opřel o to, že z ujednání nelze zjistit, komu má žalovaný plnit, zda finančnímu úřadu, žalobcům či jinému subjektu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jímž oponují (právnímu) závěru o absolutní neplatnosti daného právního úkonu. Platí-li se daně státu prostřednictvím příslušného daňového správce, je předmětné ujednání určité. Žalovanému poslali 15. 4. 2003 výzvu, v níž konkretizovali částku, kterou měl zaplatit, číslo účtu finančního úřadu i variabilní symboly; komu má daň zaplatit, tudíž žalovaný věděl. Navrhli proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále též jen
„o.s.ř.“).
Dovolání - přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. - je důvodné.
Z úřední povinnosti přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem - v projednávané věci důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. - včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili (§242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu nevyplývají, je předmětem dovolacího přezkumu závěr, že dohoda účastníků, jíž se žalovaný zavázal zaplatit daň z převodu nemovitostí, je pro neurčitost neplatná.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že 23. 5. 2000 uzavřeli žalobci (prodávající) s žalovaným (kupujícím) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly specifikované nemovitosti. Součástí smlouvy bylo v článku VI. uvedené prohlášení prodávajících o tom, že byli seznámeni s tím, že jsou povinni do třiceti dnů od doručení kupní smlouvy „vložené do katastru nemovitostí“ podat místně příslušnému finančnímu úřadu přiznání k dani z převodu nemovitostí a dále dohoda účastníků, že „daň z převodu nemovitosti zaplatí po jejím vyměření strana kupující.“ Soudy obou stupňů se - s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 14. 12. 2000, sp. zn. 33 Cdo 132/99 – shodly na tom, že v obecné rovině lze takovou dohodu uzavřít. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud posoudil dohodu jako neplatnou pro její neurčitost, a to aniž by se výkladem podle §35 odst. 2 obč. zák. tuto neurčitost pokusil odstranit.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001).
Ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci v dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání.
V době, kdy se žalovaný zavázal zaplatit daň z převodu nemovitostí, byl poplatníkem daně převodce (prodávající), nabyvatel byl ručitelem, podle daňového přiznání poplatníka daň vyměřil správce daně platebním výměrem, na jehož základě byl poplatník povinen daň zaplatit do třiceti dnů ode dne, v němž mu byl doručen platební výměr (srov. §8 odst. 1 písm. a/,
§18 odst. 1, 2, §21 odst. 1 písm. b/ zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, v rozhodném znění). Výklad smlouvy je proto třeba provést i s ohledem na tehdy platnou daňovou legislativu s tím, že ujednáním, která ze smluvních stran zaplatí daň, se nepřenáší daňová zátěž (dohoda zavazuje jen účastníky, nikoliv správce daně). Pokud si účastníci v kupní smlouvě dohodli, že daň z převodu nemovitostí zaplatí žalovaný (kupující), bylo povinností odvolacího soudu, měl-li pochybnosti o určitosti tohoto ujednání, takové pochybnosti odstranit výkladem podle §35 odst. 2 obč. zák., a to v kontextu celé kupní smlouvy a daňových předpisů, případně za pomoci závěrů, jež vyplynou z dokazování ohledně skutečné vůle stran v okamžiku uzavření dohody. Absence výslovného určení adresáta peněžního plnění v textu dohody nemůže sama o sobě způsobit její neplatnost pro neurčitost.
Lze uzavřít, že posouzení platnosti právního úkonu z hlediska jeho určitosti je neúplné, tudíž nesprávné; Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Soud odvolací je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2010
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu