ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.4271.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 4271/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovanému P. M., zastoupenému JUDr. Marií Mackovou, advokátkou se sídlem ve Slavičíně, Mladotická 731, o zaplacení 45.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 35 C 339/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 4. 6. 2008, č.j. 59 Co 61/2008-56, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.780,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Marie Mackové, advokátky.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 29. 11. 2007, č.j. 35 C 339/2007-35, jímž Okresní soud ve Zlíně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 45.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 26 % z částky 45.000,- Kč od 21. 8. 1997 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení; žalobkyni odvolací soud zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v projednávané věci považoval za významné, že byť žalovaný na krátkou dobu v části předmětné nemovitosti poskytl ubytování třetím osobám, dům nikdy neztratil charakter nemovitosti určené k bydlení, nebylo rozhodnuto o změně účelu užívání stavby (přeměně bytových prostor na nebytové), a proto uzavřel, že podmínky stanovené ve smlouvě o poskytnutí příspěvku na individuální výstavbu domu nebyly porušeny. Argumentaci žalobkyně odkazující na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1887/1999, nepřijal, neboť v tam projednávané věci byla akcentována otázka přeměny bytových prostor na nebytové rozhodnutím orgánu veřejné správy.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jímž zpochybnila právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.). Nárok na zaplacení 45.000,- Kč s příslušenstvím opírá o závazek žalovaného po sjednanou dobu užívat rodinný domek, na jehož výstavbu mu byl poskytnut státní příspěvek, k trvalému bydlení, přičemž v období, kdy byl vázán touto smluvní podmínkou, provozoval v domě podnikatelskou činnost s předmětem podnikání „ubytování v soukromí.“ Závěry soudů obou stupňů jsou podle žalobkyně v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz shora zmíněné rozhodnutí) i v rozporu s hmotným právem (vyhláškou č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění účinném do 30. 6. 1989, dále jen „vyhláška č. 136/1985 Sb.“). Závazek užívat rodinný dům po sjednanou dobu k trvalému bydlení představuje závazek užívat „celý“ objekt a „jen“ k uvedenému účelu. Pokud se takový závazek týká celého domu, pak – dovozuje dovolatelka – užívání jakékoli jeho části k jinému účelu (bez ohledu na jeho rozsah), je porušením smluvního závazku, a to bez zřetele k tomu, že šlo o faktickou (nikoliv správním rozhodnutím povolenou) změnu užívání. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§236 odst. 1, §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.). Ten je dán tím, že otázku, zda poskytnutí ubytování třetím osobám v rodinném domě, na jehož výstavbu byl poskytnut státní příspěvek podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., a to v rozsahu prostorově a časově omezeném, je porušením závazku užívat dům po stanovenou dobu k trvalému bydlení, Nejvyšší soud dosud neřešil.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Za podmínek vymezených v §16 a §17 vyhlášky č. 136/1985 Sb. mohl být stavebníkovi nebo členu družstva, prostřednictvím kterého zabezpečuje výstavbu rodinného domku, poskytnut státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu.
Podle §17 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 136/1985 Sb. podmínkou poskytnutí příspěvku bylo, že se stavebník ve smlouvě zaváže rodinný domek nebo byt v osobním vlastnictví po dobu deseti let od uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku, nejméně však pět let od kolaudace, nepřevést na jiného a do uplynutí této doby jej užívat k trvalému bydlení.
Podle §17 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 136/1985 Sb. se stavebník ve smlouvě dále zavázal státní příspěvek vrátit v případě, že nedodrží některý ze závazků, které při jeho poskytnutí převzal.
V projednávané věci vyšly soudy obou stupňů ze zjištění, že žalovaný uzavřel dne 10. 10. 1988 s Okresním národním výborem v Gottwaldově smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu (dále jen „smlouva“), na základě níž získal podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. příspěvek ve výši 45.000,- Kč na výstavbu rodinného domku v Luhačovicích prováděnou na základě stavebního povolení vydaného Městským národním výborem v Luhačovicích dne 10. 8. 1988. V odstavci 4 smlouvy se žalovaný zavázal provést výstavbu v souladu s platným stavebním povolením a rodinný domek po dobu deseti let od uzavření smlouvy, nejméně pět let od kolaudace, nepřevést na jiného a do uplynutí této doby jej užívat k trvalému bydlení. V odstavci 5 smlouvy se žalovaný zavázal při nedodržení některé z podmínek uvedených v odstavci 3 a 4 smlouvy tuto skutečnost neprodleně oznámit národnímu výboru a poskytnutý příspěvek poté do třiceti dnů národnímu výboru vrátit. Stavba byla zkolaudována kolaudačním rozhodnutím vydaným Městským úřadem v Luhačovicích 5. 8. 1991. Lhůta podle odstavce 4 smlouvy tak uplynula dne 10. 10. 1998. Rodinný dům s přiděleným číslem popisným 953 je zapsán na listu vlastnictví č. 1304 pro obec a katastrální území Luhačovice, vlastníkem je žalovaný a jeho manželka. Na adrese Stráň 953 v Luhačovicích má žalovaný evidováno trvalé bydliště. Podle výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku je na adrese Stráň 953 v Luhačovicích evidováno místo podnikání pro žalovaného s předmětem podnikání „ubytování v soukromí“ a v době od 21. 7. 1997 do 1. 4. 2004 byla pro tuto živnost na uvedené adrese evidována provozovna. Do roku 1997 žalovaný užíval k bydlení pouze první nadzemní podlaží domu, poté upravil druhé nadzemního podlaží tak, že stávající sklad a sušárnu změnil na pokoje, které (dočasně) využil pro ubytování. V rozhodné době, tj. od 10. 10. 1988 do 10. 10. 1998, to bylo dvakrát, zhruba třicet dnů v období července a srpna v roce 1997 a 1998.
Podle dovolatelky žalovaný porušil závazek vyplývající z článku 4 smlouvy a ustanovení §17 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 136/1985 Sb., když v období let 1997 a 1998 vždy po dobu zhruba jednoho měsíce poskytl ubytování ve dvou pokojích umístěných ve druhém nadzemním podlaží svého domu třetím osobám. Argumentuje především závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1887/99. Jak správně konstatovaly soudy obou stupňů, skutkový stav této věci byl odlišný od projednávaného případu, a to zejména v tom, že tehdy byla na základě žádosti stavebníka rozhodnutím stavebního úřadu provedena změna v užívání domu, a to na nestátní zdravotnické zařízení. Fakticky se tedy jednalo o změnu bytových prostorů na prostory nebytové, přičemž šlo o změnu nikoli přechodného rázu, kdy stavebník poté ke svému bydlení užíval toliko podkrovní místnost. Je tedy zřejmé, že zatímco ve věci sp. zn. 30 Cdo 1887/99 se původní rodinný dům fakticky i právně změnil (byť bez stavebních úprav) na zdravotnické zařízení, v němž stavebník nadále obýval jednu místnost, v posuzovaném případě žalovaným postavený dům si charakter rodinného domu v plném rozsahu ponechal. Žalovaný pouze umožnil po přechodnou dobu a v omezeném rozsahu ubytování třetím osobám. Tato skutečnost však sama o sobě není v rozporu s původním účelem, pro který byl dům vybudován, a to zajistit trvalé bydlení žalovanému a jeho rodině. „Pronájem“ dvou pokojů nebránil užívání zbývajících prostor domu, jenž byl nadále domem „rodinným“ (to ostatně vyplývá i ze samotného označení předmětu podnikání „ubytování v soukromí“). Závěry obsažené v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1887/99 nelze proto bez dalšího aplikovat na posuzovanou věc.
Pokud dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem, pak ani tato její výtka neobstojí. Podle §17 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 136/1985 Sb. byl stavebník povinen po dobu deseti let od uzavření smlouvy, nejméně však pět let od kolaudace užívat dům k trvalému bydlení. Podmínku trvalého bydlení žalovaný nepochybně splnil, neboť po stanovenou dobu, a dokonce i podstatně déle, dům k bydlení užíval (resp. užívá). Samotné ubytování třetích osob po přechodnou dobu v některých místnostech domu splnění této podmínky nepřekáží. Ačkoli lze polemizovat s tím, zda zákonodárce v době vzniku právní normy – kdy jiná forma využití domu byla těžko představitelná – požadoval po stavebníkovi, aby dům užíval „celý“ a „jen“ k trvalému bydlení, jak tvrdí dovolatelka, nelze apriori vyloučit jakýkoliv jiný způsob využití domu. Je třeba zdůraznit, že dům nesloužil jako hotel, penzion či jiný typ ubytovacího zařízení; žalovaný jen umožnil, aby po přechodnou dobu a v omezeném rozsahu se na jeho užívání spolupodílely třetí osoby, aniž by užívání žalovaného a jeho rodiny bylo vyloučeno.
Lze uzavřít, že se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud proto – při vyloučení vad řízení vyjmenovaných v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. – dovolání bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, je povinna zaplatit náklady, které žalovaný vynaložil v dovolacím řízení; náklady představují odměnu za zastupování advokátkou ve výši 7.480,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §3 odst. 1, §10 odst. 3, §18 odst. 1, věta první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a paušální částku náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 25. února 2010
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu