ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.4296.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 4296/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. P., zastoupené JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem se sídlem Plzeň, Mikulášská 9, proti žalovanému P. D., zastoupenému JUDr. Slavomírem Vlachem, advokátem se sídlem Sušice, Nádražní 166, o zaplacení částky 211.335,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 122/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. ledna 2008, č. j. 15 Co 592/2007-131, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. ledna 2008, č. j. 15 Co 592/2007-131, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. září 2007, č. j. 7 C 122/2006-113, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 211.335,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), a dovolacím soudem nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně sice v dovolání vyjadřuje názor, že rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a avizuje použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., avšak podle obsahu jejích dovolacích námitek (§41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že ve skutečnosti uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Při podrobném popisu vlastní verze skutku a rozboru namítaného vadného hodnocení jednotlivých provedených důkazů vytkla odvolacímu soudu nesprávně, popř. nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. I nadále tvrdí, že žalovanému postupně půjčila žalovanou částku. Má za to, že tuto skutečnost prokazuje zejména dlužní úpis, který žalovaný vlastnoručně podepsal; pravdivosti její skutkové verze nasvědčují rovněž četné dluhy žalovaného, které žalobkyně jednotlivě rozvádí. Odvolacímu soudu vytýká, že na základě nesprávně vyhodnoceného znaleckého posudku dospěl k závěru, že podpis na dlužním úpisu není podpisem žalovaného. Za situace, kdy žalovaný odmítl svůj účastnický výslech a neumožnil provést důkaz jeho daňovým přiznáním, popř. zprávou finančního úřadu, měl odvolací soud uvěřit jejímu tvrzení, že žalovanému finanční prostředky poskytla. Na nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem tak žalobkyně usuzuje výlučně zpochybněním skutkových závěrů, k nimž odvolací soud dospěl. Dovozuje, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému finanční prostředky, které je jí povinen vrátit a zaplatit z nich úroky z prodlení.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v tomto stadiu řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2010
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu