ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.5299.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 5299/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. K. , zastoupeného Mgr. Matějem Harantou, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, proti žalované APOTEX (ČR), spol. s r. o. se sídlem v Praze 1, Salvátorská 10, zastoupené JUDr. Robertem Čepkem, advokátem se sídlem Praze 1, Politických vězňů 14, o 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 102/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2008, č.j. 16 Co 68/2008-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. října 2002, č. j. 13 C 102/2000-48, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 200.000,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 15. 10. 1999 do zaplacení, zamítl žalobu o vydání souboru 22 barevných diapozitivů s motivy kompozic léčiv a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. května 2003, č. j. 13 Co 138/2003-68, zrušil shora uvedený rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé, včetně výroku o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Kasační rozhodnutí odůvodnil tím, že domáhal-li se žalobce vydání diapozitivů a pro případ, že je žalovaná nebude mít v držení, zaplacení smluvní pokuty ve výši 200.000,- Kč, pak se soud prvního stupně nezabýval otázkou její přiměřenosti a souladu s dobrými mravy, možnosti jejího snížení na základě §3 odst. 1 obč. zák.; nezbytným se jeví doplnit v tomto směru dokazování.
Rozsudkem ze dne 6. dubna 2004, č. j. 13 C 102/2000-91, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované zaplatit žalobci částku 20.000,- Kč s 11% úrokem z prodlení ročně od 15. 10. 1999 do zaplacení, ohledně částky 180.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a o náhradě nákladů řízení státu. Uzavřel, že nemá-li žalovaná již soubor 22 žalobcem zhotovených diapozitivů, je povinna uhradit žalobci částku, kterou si smluvně dohodli, tj. desetinásobek dohodnuté ceny; odpovídající ujednání ve smlouvě posoudil jako dohodu o smluvní pokutě podle §544 obč. zák. Smluvní pokuta je však nepřiměřeně vysoká a soud prvního stupně na základě aplikace §3 odst. 1 obč. zák. za přiměřenou (v souladu s dobrými mravy) považoval pouze částku 20.000,- Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. října 2004, č. j. 13 Co 370/2004-108, ve znění opravného usnesení ze dne 1. dubna 2005, č. j. 13 Co 370/2004-112, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobci „dalších“ 80.000,- Kč s 11 % úrokem z prodlení od 15. 10. 1999 do zaplacení; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na základě úvahy o nutnosti aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že dohoda o smluvní pokutě ve výši desetinásobku dohodnuté ceny díla je nepřiměřeně vysoká. S přihlédnutím k ceně díla, jeho charakteru a možnému dalšímu využití považoval smluvní pokutu za přiměřenou jen ve výši pětinásobku, tj. v rozsahu částky 100.000,- Kč. Ujednání o smluvní pokutě v rozsahu přesahujícím 100.000,- Kč považoval za neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, odmítl dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2004, č.j. 13 Co 370/2004-108, ve znění opravného usnesení ze dne 1. dubna 2005, č.j. 13 Co 370/2004-112, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 6. dubna 2004, č.j. 13 C 102/2000-91, ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 100.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2004, č. j. 13 Co 370/2004-108, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. dubna 2005, č.j. 13 Co 370/2004-112, ve výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. dubna 2004, č.j. 13 C 102/2000-91 , tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 80.000,- Kč s 11 % úroky z prodlení od 15. 10. 1999 do zaplacení, a ve výrocích II. a III. o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Ujednání o tom, že se „objednatel zavazuje vrátit originály“ a „v případě jejich poškození nebo ztráty uhradí desetinásobek dohodnuté ceny„ posoudil shodně se soudy obou stupňů jako dohodu o smluvní pokutě, které je však s přihlédnutím k §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatné.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 8. dubna 2008, č.j. 16 Co 68/2008-137, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. dubna 2004, č. j. 13 C 102/2000-91, v zamítavém výroku o částce 80.000,- Kč s příslušenstvím. Vycházel přitom z právního názoru dovolacího soudu. K námitce žalobce, že sporná částka není nárokována z titulu smluvní pokuty, nýbrž v rámci náhrady škody, uzavřel, že žalobce v žalobě neuvedl žádnou právní kvalifikaci uplatněného nároku a teprve v odvolacím řízení se domáhal vypracování znaleckého posudku k vyčíslení škody vzniklé nevrácením diapozitivů; tuto námitku shledal odvolací soud v režimu tzv. neúplné apelace nepřípustnou.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce – oproti poučení, kterého se mu dostalo odvolacím soudem - opírá o §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., uplatňuje všechny v úvahu přicházející dovolací důvody. Oproti soudům, které posoudily jím uplatněný nárok jako nárok na zaplacení smluvní pokuty podle smlouvy ze dne 21. 3. 1994, prosazuje názor, že šlo o nárok na náhradu škody. Zdůrazňuje, že v žalobě žádným způsobem právně nekvalifikoval uplatněný nárok, primárně se domáhal vydání souboru 22 ks diapozitivů a pro případ, že by to nebylo možné, náhrady škody. Má zato, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť neprovedl navržený důkaz znaleckým posudkem. Dále odvolacímu soudu vytýká, že měl při úvaze „o přiměřenosti částky a o tom, zda výkon práv žalobce je či není v rozporu s dobrými mravy, (…) přihlédnout k tomu, že podle §40 odst. 4 autorského zákona ten, který neoprávněně (bez licence) nakládal s dílem, je povinen zaplatit autoru dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem“. S tímto odůvodněním navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2008, č.j. 16 Co 68/2008-137, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Napadeným rozsudkem byl sice potvrzen v pořadí druhý rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším, žalobě v rozsahu částky 200.000,- Kč s příslušenstvím zcela vyhovujícím, rozsudku ze dne 24. října 2002, č. j. 13 C 102/2000-48, avšak co do zamítavého výroku o částce 180.000,- Kč s příslušenstvím nikoliv proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Odvolací soud usnesením ze dne 14. června 2003, č. j. 13 Co 138/2003-68, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně pro neúplně zjištěný skutkový stav věci, aniž by vyslovil závazný právní názor, kterým by soud prvního stupně v dalším rozhodování usměrnil. Závazný právní názor odvolacího soudu musí mít na nové rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé, jinými slovy, mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor má za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně (shodně též např. usnesení Vrchního soudu v Praze z 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu č. 1, ročník 1993, pod poř. č. 16, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 299/98). Právním názorem soudu je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, který právní předpis má být aplikován, případně jak má tento předpis být vyložen. Za tohoto stavu ovšem nemůže jít o vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu, jestliže se soud prvního stupně nezabýval otázkou přiměřenosti smluvní pokuty a jejího souladu s dobrými mravy, možnosti jejího snížení a k těmto otázkám neprováděl žádné dokazování. Na uvedeném závěru nic nemění ani okolnost, že odvolací soud ve zrušovacím usnesení též naznačil, která hmotněprávní ustanovení (obecně) by mohla být na daný skutkový stav aplikována; poukaz na možnost snížení smluvní pokuty s odkazem na §3 odst. 1 obč. zák. pro svou obecnost nelze považovat za závazný právní názor ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž zásadně jen důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve skutkovém zjištění, je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zcela vyloučeno. Žalobce odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl navržený důkaz znaleckým posudkem, a v důsledku toho neúplně zjistil skutkový stav věci. Touto výhradou uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Námitky směřující proti skutkovému stavu věci nemohou mít v posuzované věci žádnou právní relevanci a dovolacímu soudu nepřísluší z hlediska takovýchto výtek správnost rozhodnutí odvolacího soudu zkoumat.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výhrada, že odvolací soud měl při úvaze „o přiměřenosti částky a o tom, zda výkon práv žalobce je či není v rozporu s dobrými mravy, (…) přihlédnout k tomu, že podle §40 odst. 4 autorského zákona ten, který neoprávněně (bez licence) nakládal s dílem, je povinen zaplatit autoru dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem“. Jelikož nejde o otázku, na jejímž řešení bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemůže její posouzení vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 23, případně usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71).
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobce uplatnil výhradu vůči právnímu posouzení věci odvolacím soudem jako nároku na zaplacení smluvní pokuty.
Ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. žalobci ukládá, aby v žalobě mimo jiné vylíčil rozhodující skutečnosti, tedy vymezil skutek, který má být předmětem řízení. Z obsahu žaloby přitom musí být patrno, čeho se domáhá (žaloba musí obsahovat žalobní návrh). Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží výhradně soudu.
Ze žalobních tvrzení, obsažených v žalobě ze dne 11. 5. 2000 ve znění jejího doplňku ze dne 19. 7. 2001, se podává, že nárok na zaplacení částky 200.000,- Kč žalobce odůvodnil tím, že „dne 21. 3. 1994 byla uzavřena smlouva, označená jako smlouva o vytvoření, dodání a užití výtvarného díla, kterou žalobce udělil žalovanému za odměnu ve výši celkem Kč 20.000,- svolení k užití svých fotografických děl zachycených na dvaceti dvou barevných diapozitivech s motivy vybraných kompozic léčiv a to k účelu zhotovení reprodukcí pro vytvoření plakátu (…), když souhlas s uvedeným užitím platil pro neomezený počet provedení na dobu pěti let. Dodacím listem ze dne 6. 4. 1994 žalovaný potvrdil převzetí uvedených diapozitivů a z předmětné smlouvy je zavázán tyto vrátit a pro případ jejich poškození nebo ztráty uhradit desetinásobek autorského honoráře . (…). Vzhledem k tomu, že žalobci ve skutečnosti nebyly žalovaným žádné diapozitivy vráceny, žalobce jej přípisem ze dne 21. 12. 1999 vyzval opakovaně k bezodkladnému vydání předmětného souboru diapozitivů a pro případ, že by nebylo možno předmětný soubor diapozitivů vydat z důvodu zničení, ztráty či jakéhokoli jiného důvodu, k zaplacení Kč 200.000,- jako náhrady za jejich ztrátu “.
Žalobce netvrdil skutečnosti rozhodné pro poměřování věci ustanovením §420 obč. zák. Vymezil-li žalobní požadavek jako nárok opírající se o smluvní ujednání, nelze na základě těchto žalobních tvrzení a prokázaného skutkového stavu věc posuzovat jako nárok na náhradu škody (§420 odst. 1 obč. zák.), neboť k naplnění skutkové podstaty odpovědnosti za škodu (oproti požadavku na zaplacení částky vyplývající ze smlouvy) je nutno přednést odlišná skutková tvrzení, která vedle sebe nemohou obstát; soudy neměly žádných pochybností o tom, že se žalobce domáhá „paušalizované náhrady škody“ odpovídající smluvené částce desetinásobku dohodnuté ceny , tj. sankce za porušení smluvní povinnosti vrátit žalobci nepoškozené originály fotografických podkladů pro vytvoření reklamních materiálů. Z těchto důvodů je právní posouzení věci odvolacím soudem správné a nemůže činit jeho rozhodnutí zásadně právně významným.
Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolací soud je odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že v dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Z těchto důvodů nemohl dovolací soud přihlédnout ke znaleckému posudku znalce Mgr. Milana Racka ze dne 27. 6. 2008, který byl k dovolání připojen.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na jejich náhradu, v této fázi řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. listopadu 2010
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu