ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.5422.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 5422/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném s předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. K. , zastoupeného Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za vedlejší účasti na straně žalovaného České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 143/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2008, č. j. 55 Co 164/2008-86, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2008, č. j. 55 Co 164/2008-86, se v měnícím výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu požadovaného znění, kterou na něho budou převedeny pozemky parcelních čísel 4272/9, 3735/9, 3735/7, 3735/6, nacházející se v katastrálním území Ú. n. L. za kupní cenu 100.000,- Kč. Uvedl, že dne 6. 7. 1998 uzavřel jako budoucí kupující s Ing. V. Š. (budoucím prodávajícím) smlouvu o budoucí smlouvě, v níž bylo sjednáno, že nejpozději do deseti let uzavřou kupní smlouvu, jejímž předmětem budou specifikované pozemky. K uzavření realizační smlouvy však nedošlo, neboť Ing. Š. dne 25. 1. 1999 zemřel a jeho majetek připadl jako odúmrť státu (České republice).
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 6. února 2008, č. j. 18 C 143/2006-57, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu ve znění uvedeném ve výroku rozsudku. Vycházel ze zjištění, že žalobce uzavřel se zůstavitelem Ing. V. Š. dne 6. 7. 1998 smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem měl být převod specifikovaných pozemků o celkové výměře 127 687 m2 (mimo jiné i pozemků parcelních čísel 4272/9, 3735/9, 3735/7 a 3735/6) nacházejících se v katastrálním území Ú. n. L., které Ing. Š. požadoval vydat v rámci restituce podle zákona č. 229/1991 Sb. Pozemky parcelních čísel 4272/9, 3735/9, 3735/7 a 3735/6 byly Ing. Š. vydány rozhodnutím Pozemkového úřadu hlavního města Prahy sp. zn. PÚ 4314/92 ze dne 23. 12. 1997, které nabylo právní moci 2. 2. 1998. Cena, za kterou měly být pozemky kupní smlouvou převedeny, byla smluvními stranami sjednána ve výši 100.000,- Kč a k uzavření kupní smlouvy mělo dojít do 10 let od uzavření smlouvy o budoucí smlouvě. Ing. V. Š. dne 25. 1. 1999 zemřel bez zanechání závěti. Usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 1. 6. 2001, č. j. D 225/99-64 byla určena obecná cena majetku spadajícího do dědictví, čistá hodnota dědictví a potvrzeno, že veškerý majetek zůstavitele připadá státu (České republice) jako odúmrť; toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 1. 6. 2001. Česká republika na základě dědického rozhodnutí nabyla kromě jiného i pozemky, které měly být převedeny do vlastnictví žalobce požadovanou kupní smlouvou. Jako vlastník těchto pozemků je v katastru nemovitostí uvedena Česká republika a jejich správa byla svěřena Pozemkovému fondu ČR. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena platně a žalovaný, jako právní nástupce (zemřelého) budoucího prodávajícího Ing. V. Š., je povinen podle této smlouvy plnit (tj. uzavřít se žalobcem kupní smlouvu).
Podáním doručeným soudu dne 1. 7. 2008 oznámila Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, že do řízení vstupuje jako vedlejší účastník na straně žalovaného.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2008, č. j. 55 Co 164/2008-86, - po částečném zastavení řízení v důsledku částečného zpětvzetí žaloby - změnil žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k odlišnému právnímu posouzení věci. S odkazem na ustanovení §41 zákona č. 219/2000 Sb. uzavřel, že závazek Ing. V. Š. (jako budoucího prodávajícího) ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě na stát nepřešel a žalovaný tudíž není povinen požadovanou kupní smlouvu uzavřít. Připomněl, že zvláštním předpisem je i §472 odst. 1 obč. zák., podle kterého stát, jemuž dědictví připadlo, odpovídá pouze za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady pohřbu stejně jako dědic.
Proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytkl odvolacímu soudu, že z jeho rozsudku není dostatečně zřejmé, jaké důvody ho vedly k zamítnutí žaloby a jaký právní závěr přijal. Má za to, že odvolacím soudem provedený výklad zákona č. 219/2000 Sb. svědčí v jeho prospěch, neboť i odvolací soud připustil výjimku z aplikace §41 uvedeného zákona, resp. nevyloučil, že závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí lze této výjimce podřadit. Výrok napadeného rozsudku pak ovšem nekoresponduje s jeho odůvodněním. Kromě toho zákon č. 219/2000 Sb. neměl být v dané věci použit, protože stát nabyl předmětné nemovitosti již k 25. 1. 1999, tj. ke dni smrti Ing. Š., přičemž odvolacím soudem aplikovaný zákon nabyl účinnosti až 1. 1. 2001.
Žalovaný navrhl dovolání žalobce zamítnout. Poukázal na skutečnost, že žalobce se domáhá vydání rozhodnutí, které má konstitutivní účinky. Ve vazbě na §154 o. s. ř. je tedy pro právní posouzení věci rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku, tj. správně byla aplikována právní úprava daná zákonem č. 219/2000 Sb.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; je přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak byly dovolatelem obsahově vymezeny. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož existence těchto vad nebyla v dovolání tvrzena a nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze uplatněnými dovolacími důvody.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat nesprávné právní posouzení věci, žalobce odvolacímu soudu vytýká pochybení při aplikaci §41 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“); prosazuje především názor, že citovaným zákonem nelze přechod práv a povinností ze zůstavitele na stát poměřovat, neboť nabyl účinnosti teprve po smrti zůstavitele (tedy poté, kdy na stát přešlo vlastnictví k předmětným pozemkům odúmrtí).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §462 obč. zák. dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu.
V posuzované věci je nepochybné, že dědictví po Ing. V. Š. nenabyl žádný dědic, a proto připadlo jako odúmrť státu – České republice.
Podle §460 obč. zák. se dědictví nabývá smrtí zůstavitele.
Podle §579 odst. 1 obč. zák. smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno dlužníkem osobně.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. stát nabývá majetek též zákonem, na základě zákona, děděním ze závěti, rozhodnutím příslušného orgánu a na základě mezinárodní smlouvy, kterou je stát vázán, popřípadě na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Podle §41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. pokud stát nabyl majetek způsoby uvedenými v ustanovení §13, závazky předchozího majitele na stát nepřecházejí a zástavní práva k věcem a právům, které stát takto nabyl, okamžikem přechodu na stát zanikají, nestanoví-li jinak zvláštní právní předpis, rozhodnutí příslušného orgánu nebo mezinárodní smlouva, kterou je stát vázán. Podle §67 zákona č. 219/2000 Sb. nabývá tento účinnosti dne 1. 1. 2001.
V posuzované věci zemřel Ing. V. Š. po uzavření smlouvy o budoucí smlouvě, aniž dostál svému závazku uzavřít s žalobcem do 10 let kupní smlouvu sjednaného obsahu (kupní smlouvou mělo být převedeno na žalobce vlastnické právo mimo jiné i k pozemkům parcelních čísel 4272/9, 3735/9, 3735/7 a 3735/6 v katastrálním území Ú. n. L.). Nelze dovozovat, že by povinnost uzavřít kupní smlouvu smrtí Ing. Šálka zanikla podle §579 obč. zák.; vázanost podle §50a obč. zák. trvá zásadně i v případě smrti jedné ze smluvních stran. Státu (České republice) připadl majetek z dědictví Ing. V. Š. jako subjektu, jemuž je vyhrazeno právo k věcem, které nemají vlastníka (odúmrť), přičemž vlastnické právo k věcem tvořícím tento majetek (tedy i k předmětným pozemkům) stát nabyl již okamžikem smrti Ing. V. Š., tj. dnem 25. 1. 1999 (§462 a §460 obč. zák.). Tak jako je pro zjištění zůstavitelova majetku zásadně rozhodný skutkový stav, jaký tu byl v době smrti zůstavitele, je okamžik jeho smrti rozhodný také pro posouzení, zda v té době platná právní úprava zapovídala přechod závazku zůstavitele na stát. Lze proto přisvědčit dovolateli, že odvolací soud pochybil, jestliže dospěl k závěru, že závazek zůstavitele Ing. V. Š. ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě, jíž měly být převedeny pozemky, které stát nabyl odúmrtí, na stát nepřešel, neboť tak stanoví §41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. Zmiňovaný zákon nabyl účinnosti teprve 1. 1. 2001 (tedy po smrti Ing. V. Š.) a nemohlo jím být tudíž poměřováno, zda k přechodu závazku Ing. Š. na stát došlo či nikoli (rozhodná pro takový úsudek byla právní úprava v době smrti zůstavitele). Tento závazek nemohl s účinností ustanovení §41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. dnem 1. 1. 2001 ani zaniknout, neboť citované ustanovení dopadá až na případy nabytí majetku státem po účinnosti tohoto zákona. Opačný závěr by byl v rozporu s obecnou zásadou zákazu retroaktivity právních předpisů a s legitimním očekáváním účastníků právních vztahů. Jen na okraj dovolací soud dodává, že na uvedeném závěru nic nemění ani ustanovení §154 o. s. ř. (na něž se odvolává žalovaný), neboť okamžik vyhlášení rozsudku je rozhodující pro právní posouzení jen ve věcech, ve kterých rozsudkem dochází ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu mezi účastníky. V posuzované věci se však žalobce domáhá rozhodnutí, které uvedené důsledky nemá, neboť soud toliko zkoumá, zda existuje povinnost žalovaného uzavřít smlouvu s tím, že s případným deklarováním této povinnosti soudem spojuje zákon stejné důsledky, jako by žalovaný projev k uzavření smlouvy učinil.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud na posuzovanou věc aplikoval nesprávný právní předpis a jeho rozsudek tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nadbytečné proto dovolací soud považoval zabývat se dalšími námitkami, jimiž dovolatel zpochybnil správnost výkladu nesprávně aplikovaného právního předpisu, popř. výhradami k odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Jelikož dovolání žalobce je důvodné, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2010
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu