ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.933.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 933/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně NETRO s. r. o. se sídlem Praha 8, Fořtova 58, zastoupené JUDr. Pavlem Truxou, advokátem se sídlem Rokycany, Josefa Knihy 177, proti žalovanému P. K., zastoupenému opatrovníkem Mgr. Davidem Kotrbatým, justičním čekatelem Krajského soudu v Plzni, o zaplacení 8.352,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 30 C 215/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna 2009, č. j. 25 Co 323/2009-69, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna 2009, č. j. 25 Co 323/2009-69, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. května 2008, č. j. 30 C 215/2008-39, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 8.352,- Kč s příslušenstvím představující dlužnou cenu za službu v oblasti přenosu dat za účelem zpřístupnění sítě Internet poskytovanou mu v období od února 2006 do července 2007.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. srpna 2009, č. j. 25 Co 323/2009-69, potvrdil usnesení ze dne 26. května 2008, č. j. 30 C 215/2008-39, jímž Okresní soud Plzeň-město zastavil řízení, věc po právní moci svého usnesení postoupil k projednání a rozhodnutí Českému telekomunikačnímu úřadu a rozhodl o soudním poplatku a o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že projednání a rozhodnutí věci brání nedostatek pravomoci soudu, tedy neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu §103 a §104 odst. 1 o. s. ř. Je-li předmětem sporu zaplacení telekomunikačních poplatků, které požaduje žalobkyně (osoba vykonávající komunikační činnost) po žalovaném (účastníku), jemuž na základě sjednání závazkového vztahu poskytovala služby v oblasti přenosu dat a umožnila mu plný přístup do sítě Internet prostřednictvím bezdrátového datového okruhu, je k jeho projednání a rozhodnutí dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „Úřad“), a nikoliv soudu (§7 odst. 1 o. s. ř. a §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění - dále jen „zákon o elektronických komunikacích“). Vyslovil názor, že objednávku na poskytnutí úplatné služby může podat kdokoliv a uzavřením smlouvy je pak oprávněn využívat poskytovanou službu; uzavření závazkového vztahu se žalobkyní je tak umožněno neurčitému okruhu subjektů bez jakéhokoli omezení a jde tudíž o službu veřejně dostupnou. Nerozhodnou shledal námitku žalobkyně, že nemá osvědčení ke komunikační činnosti jako činnosti veřejně dostupné, neboť tato okolnost nemá vliv na platnost závazkového vztahu mezi účastníky.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, v němž zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že v posuzované věci není splněna podmínka pravomoci soudu. I nadále tvrdí, že při svém podnikání v elektronických komunikacích sice poskytuje služby přístupu k síti Internet, avšak tyto služby nejsou poskytovány jako veřejně dostupné. Připomíná, že v tomto smyslu také Úřad vydal dne 16. 9. 2005 pod č. j. 32779/2005-631 rozhodnutí. Protože neposkytuje veřejně dostupné služby v oboru elektronické komunikace podle zákona o elektronických komunikacích, nemůže být žalovaný účastníkem, popř. uživatelem ve smyslu tohoto zákona a k projednání a rozhodnutí sporu, jehož předmětem jsou práva a povinnosti z právního vztahu založeného innominátní smlouvou, je dána pravomoc soudu. Oproti závěru odvolacího soudu prosazuje názor, že jí poskytovaná služba není přístupná komukoli a bez jakýchkoli podmínek. Objednávku sice může podat kdokoli, ale ona ji nemusí akceptovat, a posouzení možnosti zřízení a provozování služby z hlediska technických podmínek je pro daného zájemce vždy individuální. Z uvedených důvodů navrhla usnesení odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání podala včas k tomu legitimovaná osoba při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Protože žalobkyně žádnou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nenamítala a jejich existence z obsahu spisu nevyplývá, zabýval se dovolací soud jen uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně závazně po obsahové stránce vylíčila (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Žalobkyně prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že věc nepatří do pravomoci soudů, nýbrž Úřadu, výhradou, že žalovanému neposkytovala veřejně dostupnou službu elektronických komunikací podle §2 písm. o/ zákona o elektronických komunikacích, a proto žalovaný nemůže být účastníkem ve smyslu §2 písm. a/ tohoto zákona.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů, postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle §108 odst. 1 písm. g/ zákona o elektronických komunikacích Úřad podle tohoto zákona rozhoduje ve sporech, stanoví-li tak tento zákon.
Podle §129 odst. 1 věty první zákona o elektronických komunikacích Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.
Podle §2 odst. 1 písm. o/ zákona o elektronických komunikacích se veřejně dostupnou službou elektronických komunikací rozumí služba elektronických komunikacích, z jejíhož využívání není nikdo předem vyloučen.
Nejvyšší soud se nastolenou právní otázkou zabýval již v usneseních ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3519/2007 a sp. zn. 33 Cdo 4940/2009 (v těchto typově identických sporech vystupovala dovolatelka rovněž v pozici žalobkyně). Zaujal v nich právní závěr, že k projednání a rozhodnutí sporu o úhradu ceny za službu elektronické komunikace není dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu podle §129 odst. 1 věty první zákona o elektronických komunikacích, nýbrž soudu (§7 odst. 1 o. s. ř.), neposkytuje-li osoba vykonávající komunikační činnost službu elektronických komunikací jako veřejně dostupnou podle §2 písm. o/ citovaného zákona. Konstatoval totiž, že k založení pravomoci Úřadu ve smyslu §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikací je třeba splnit vedle podmínky věcného vymezení sporu též podmínku osobnostního vymezení předmětu sporu; musí jít o spor vzniklý mezi osobou vykonávající komunikační činnost na straně jedné a účastníkem, popř. uživatelem na straně druhé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2894/2008, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 1528/09). Jestliže službu poskytuje osoba vykonávající komunikační činnost podle §7 odst. 1 písm. b/ zákona o elektronických komunikacích, splňuje jako jeden z účastníků sporu podmínku pro založení pravomoci Úřadu. U druhé strany sporu je tato podmínka splněna tehdy, lze-li ji považovat za účastníka ve smyslu §2 písm. a/ zákona o elektronických komunikacích, tedy za toho, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu o poskytování těchto služeb (popř. za uživatele ve smyslu §2 písm. b/ uvedeného zákona). Určující pro závěr, že je účastníkem podle §2 písm. a/ zákona o elektronických komunikacích (a že i on splňuje osobnostní charakteristiku strany sporu), je proto kladná odpověď na otázku, zda subjekt, s nímž smlouvu uzavřel, je podnikatelem poskytujícím veřejně dostupnou službu elektronických komunikací. Za situace, kdy osobě, která podniká v elektronických komunikacích (§8 odst. 1 písm. b/ zákona o elektronických komunikacích), Úřad vydá osvědčení, podle něhož je oprávněn poskytovat službu elektronických komunikací s tím, že tato služba není poskytována jako veřejně dostupná (tak jako v posuzovaném případě), nelze dovodit, že této osobě svědčí oprávnění poskytovat veřejně dostupné služby elektronických komunikacích podle §2 odst. 1 písm. o/ zákona o elektronických komunikacích. Není zatížena těmi povinnostmi, které osobám poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací ukládá zákon např. v §54 odst. 1, §61 odst. 1, §71, §63 odst. 2 a 3, §88 až §91 a §98 odst. 3 a 4. Tyto povinnosti jsou projevem úmyslu zohlednit práva zájemců o poskytované služby z hlediska jejich informovanosti a možnosti výběru těchto služeb srovnáním jejich kvality, zajištění jejich práv na uzavření smlouvy a na garantování dostupné ceny tak, aby nikdo z nich nebyl předem z využívání služeb vyloučen a tím diskriminován. Jen ten podnikatel, pro kterého ze zákona vyplývají povinnosti, jejichž prostřednictvím je zajištěn ve výše vyloženém smyslu přístup k poskytovaným službám pro všechny uživatele za dostupnou cenu, poskytuje veřejně dostupné služby elektronických komunikací podle §2 odst. 1 písm. o/ citovaného zákona. Jestliže poskytovatel služeb elektronických komunikací takovým podnikatelem není, nemůže ten, kdo s ním uzavřel smlouvu o poskytování služby elektronických komunikací, být účastníkem ve smyslu §2 odst. 1 písm. a/ zákona a nemůže splňovat charakteristiku strany sporu, jíž je podmíněna pravomoc Úřadu k rozhodování sporu. Odtud pak současně vyplývá, že nemůže být naplněna ani podmínka věcného vymezení sporu, neboť jeho předmět se netýká porušení povinností uložených citovaným zákonem nebo na jeho základě; v jeho §64 odst. 1 je upravena pouze platební povinnost účastníka, popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací. Protože v posuzovaném případě se jedná o skutkově obdobnou věc, není žádného rozumného důvodu odchylovat se od shora zmiňované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Lze tak uzavřít, že žalobkyni se podařilo zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu, že věc nespadá do pravomoci soudů. Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody zrušení platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta první a druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 14. dubna 2010
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu