ECLI:CZ:NS:2010:4.ND.161.2010.1
sp. zn. 4 Nd 161/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Petra Šabaty ve věci žalobce JUDr. et. Ing. P. G., PhD., proti žalovaným Ing. J. R. , Bytovému Družstvu Kotlářka 1147 , IČ 28460537, JUDr. Jaromíru Jirsovi , Mgr. Tomáši Mottlovi - oba pracovištěm u Městského soudu v Praze, JUDr. Stanislavu Bernardovi , – pracovištěm u Vrchního soudu v Praze, JUDr. Jarmile Zemánkové – pracovištěm u Městského soudu v Praze, M. J. – pracovištěm u Městského soudu v Praze, J. N. – pracovištěm u Městského soudu v Praze, JUDr. Janě Červinkové – pracovištěm u Obvodního soudu pro Prahu 8, Mgr. Monice Nové – pracovištěm u Úřadu práce hl. m. Prahy, JUDr. Leandře Zilvarové – pracovištěm u Vrchního soudu v Praze a JUDr. Aleně Pavlíkové – pracovištěm u Vrchního soudu v Praze, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nc 101/2010, o námitce podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze, takto:
I. Soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. Stanislav Bernard je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn.
Nc 101/2010.
II. Soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Zdeněk Kovařík, Mgr. Milena Filingerová, JUDr. Vladislava Riegrová, JUDr. Hana Voclová, JUDr. Milena Uhlířová, JUDr. František Švantner, JUDr. Daniela Menclová, JUDr. Ladislav Derka a JUDr. Marie Grygarová nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nc 101/2010.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 9. 3. 2010 označeným jako „Nová adhezní žaloba pro zmatečnost“ směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. Ncp 2225/2009, vznesl žalobce mimo jiné námitku podjatosti „proti všem soudcům a soudním osobám nadepsaného...“. Žalobce uvedl, že „příslušný soud není schopen o věci jednat, protože všichni jeho soudci
a soudní osoby jsou znásilněni k nepřátelství k žalobci a tím jsou dle §14, §15 odst. 2 a §16a o. s. ř. vyloučeni, a proto se domáhá dle §12 o. s. ř. přikázání věci jinému soudu téhož stupně prostřednictvím předsedkyně Nejvyššího soudu ČR, která v senátu složeném na Organizované skupině dle §129 TZ nezávislých soudců sama určí na Regině nezávislý, nezkorumpovaný a nezkorumpovatelný spravedlivý soud prvního stupně k projednávání a rozhodnutí věci podjatosti“.
Vrchní soud v Praze předložil tuto námitku podjatosti k rozhodnutí Nejvyššímu soudu včetně písemného vyjádření soudců tohoto soudu činných jak v senátu 5 Cmo, jemuž dle rozvrhu práce náleží rozhodovat ve věci Nc 101/2010, tak soudců činných v zastupujících senátech 6 Cmo a 9 Cmo, tedy soudců JUDr. Zdeňka Kovaříka, Mgr. Mileny Filingerové, JUDr. Vladislavy Riegrové, JUDr. Hany Voclové, JUDr. Stanislava Bernarda, JUDr. Mileny Uhlířové, JUDr. Františka Švantnera, JUDr. Daniely Menclové, JUDr. Ladislava Derky
a JUDr. Marie Grygarové.
Jmenovaní soudci se shodně vyjádřili, že k projednávané věci, k účastníkům ani jejich právním zástupcům nemají žádný vztah, kromě žalovaných JUDr. Stanislava Bernarda
a JUDr. Lendry Zilvarové, které znají z pracovního kontaktu, a nejsou jim známy žádné skutečnosti, které by zakládaly pochybnosti o jejich nepodjatosti.
Vrchní soud v Praze v předkládací zprávě Nejvyššímu soudu uvedl, že s ohledem na skutečnost, že JUDr. Stanislav Bernard je jedním ze žalovaných, je zde patrně důvod k jeho vyloučení v dané věci.
Podle §14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. O tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě (§16 odst. 1 věta první o. s. ř.). Tímto soudem je v posuzovaném případě Nejvyšší soud České republiky.
Podle §14 odst. 4 o. s. ř. důvodem pro vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Nejvyšší soud České republiky k věci uvádí, že předpokladem skutečného uplatnění zásady rovnosti účastníků v řízení a zajištění záruk správného a spravedlivého rozhodnutí je, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům a k jejich zástupcům a který není v žádném směru zainteresován na výsledku řízení. V souladu s tím zákon konstruuje jako důvody vyloučení soudce soudcův poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům.
Vyloučení soudce zákon zakládá na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce. K tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti.
K otázce podjatosti soudců se obecně vyjádřil již Ústavní soud České republiky v nálezu publikovaném ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 65, v němž se dovozuje, že pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele; rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.
K vyloučení soudce tedy není sice třeba, aby byla prokázána jeho podjatost, na druhé straně to však neznamená, že k vyloučení postačí jakékoli subjektivní pochybnosti o nepodjatosti soudce. K takovým pochybnostem musí být dán objektivní důvod. A takový důvod je dán pouze tehdy, zjistí-li se dostatečně intenzivní poměr soudce k věci, k účastníkům či jejich zástupcům, jehož povaha reálně (z objektivního pohledu) zpochybňuje schopnost soudce nestranně a nezávisle ve věci rozhodnout.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. §116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu by zde také přicházel vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, apod. O žádný z uvedených případů se však v předmětné věci nejedná.
Z toho, že účastník je povinen v námitce podjatosti označit konkrétního soudce, jehož podjatost namítá, a v čem spatřuje důvod jeho podjatosti (srov. §15a odst. 3 o. s. ř.) totiž vyplývá, že nelze jen paušálně a neadresně namítat, že jsou vyloučeni „všichni soudci“ určitého soudu. Skutečnost, že účastník kupříkladu z důvodů, které on sám považuje za závažné, podal žalobu proti konkrétnímu soudu jako organizační složce státu, může být důvodem pro přikázání věci z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř., sama o sobě však nezakládá důvod k pochybnostem o nepodjatosti každého jednotlivého soudce daného soudu. Opačný názor by bez dalšího presumoval, že každý soudce bez rozdílu bude vyloučen z projednávání a rozhodování věci pouze v závislosti na tom, že účastník podal proti příslušnému soudu žalobu, a dále, že soudce jako reprezentant veřejné moci je profesionálně neschopen (patrně s výjimkou uvedenou v ustanovení §16 odst. 1 větě druhé o. s. ř.) oprostit se od záležitostí týkajících se soudu jako složky státu. Protože účastník je povinen – jak je uvedeno – v námitce podjatosti označit konkrétního soudce, jehož podjatost namítá, a v čem spatřuje důvod jeho podjatosti, je zřejmé, že paušální návrh na vyloučení Vrchního soudu v Praze z uváděných důvodů nemůže být způsobilým důvodem k pochybnostem o nepodjatosti soudců, kteří jsou podle rozvrhu práce povoláni projednat a rozhodnout posuzovanou věc.
S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že v dané věci nejsou splněny podmínky dle ustanovení §12 odst. 1 o. s. ř., neboť se nejedná o případ, kdy by příslušný soud o věci nemohl jednat z důvodu, že jeho soudci jsou vyloučeni.
Podle rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze náleží rozhodování předmětné věci vedené pod sp. zn. Nc 101/2010, senátu 5 Cmo ve složení JUDr. Zdeněk Kovařík, Mgr. Milena Filingerová a JUDr. Vladislava Riegrová, Ph.D. U žádného z těchto soudců, stejně jako u výše jmenovaných soudců zastupujících senátů 6 Cmo a 9 Cmo neshledal Nejvyšší soud žádné skutečnosti, které by zakládaly důvod k pochybnostem o jejich nepodjatosti, s výjimkou JUDr. Stanislava Bernarda, který je jedním z žalovaných a vzhledem k této skutečnosti jeho poměr k projednávané věci je zjevným důvodem pro jeho vyloučení z jejího projednávání a rozhodování.
Proto Nejvyšší soud rozhodl, že JUDr. Stanislav Bernard je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nc 101/2010, ostatní výše jmenovaní soudci z projednávání a rozhodování této věci vyloučeni nejsou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2010
JUDr. Danuše N o v o t n á
předsedkyně senátu