ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.533.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 533/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 25. května 2010 dovolání obviněného M. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 6 To 386/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 280/2006, a rozhodl takto:
Dovolání obviněného M. F. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 4 T 280/2006, byl obviněný M. F. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, kterého se dopustil tím, že v době od 1. 1. 2004 do 23. 11. 2004 jako starosta obce Č., který měl přístup k pokladně obce Č. a mohl disponovat finančními prostředky,si neoprávněně vyplatil na odměnách a přesčasových hodinách celkovou částku 58.335,50 Kč, čímž obci Č., zastoupené Obecním úřadem Č., se sídlem Č., L., způsobil škodu ve výši 58.335,50 Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §248 odst. 2 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu veřejných funkcí na dobu tří let.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost zaplatit obci Č.. zastoupené Obecním úřadem Č., se sídlem Č., částku 58.335,50 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla obec Č. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný v zákonné osmidenní lhůtě odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 6 To 386/2008, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a v celém výroku o trestu zákazu činnosti a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému M. F. podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce člena zastupitelstva obce v trvání dvou let. Výrok o náhradě škody zůstal nezměněn.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, ve kterém napadl výrok o vině, výrok o trestu i výrok o náhradě škody, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Naplnění tohoto dovolacího důvodu dovolatel spatřuje jednak v nesprávném výkladu ustanovení §71 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb., O obcích, soudy obou stupňů, jednak v nesprávném posouzení subjektivní stránky trestného činu zpronevěry dle §248 tr. zákona, jakož i nesprávném posouzení otázky škody jako znaku skutkové podstaty tohoto trestného činu. Dle názoru obviněného se soud druhého stupně mýlil, když posuzoval jeho jednání podle §71 zákona o obcích. Dovolatel uvedl, že ve svém postavení naplňoval podmínky podle §84 odst. 2 písm. n) téhož zákona. I pro případ, že by tento jeho názor nebyl akceptován, uplatnil námitku, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, neboť nespáchal skutek úmyslně.
Pokud jde o otázku škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, dovolatel uvedl, že zastupitelstvo obce odhlasovalo vyplacení odměny ve výši 60,- Kč/hod. za specifické práce prováděné ve prospěch obce, a to údržba, péče o zeleň, úklid obce, řemeslnické práce a podobně. Dle názoru dovolatele nehrálo roli, že tato odměna byla určena pro externí pracovníky sjednané na tyto práce a že pokud tyto práce vykonával on sám a odměňoval se v souladu s rozhodnutím zastupitelstva za tyto práce, pak obci žádná škoda nevznikla.
Obviněný v petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu rozsudky soudů obou stupňů a aby sám rozsudkem rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V posuzovaném případě obsah podaného dovolání použitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) odpovídá, neboť námitky obviněného směřují proti hmotně právnímu posouzení nároku obviněného na odměnu z rozpočtu obce, otázky vzniku škody a v návaznosti na to i nesprávnému posouzení skutku z hlediska jeho právní kvalifikace jako trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zákona.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že námitky dovolatele jsou zjevně neopodstatněné.
Pokud dovolatel v části svého mimořádného opravného prostředku napadá závěr soudu, že nemohl být a nebyl uvolněným funkcionářem ve smyslu §71 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., O obcích, pak tuto část podaného dovolání nelze mít za právně relevantní. Již z rozsudku soudu prvního stupně je totiž zřejmé, že se soud sice otázkou postavení obviněného jako uvolněného či neuvolněného funkcionáře zabýval a vyslovil v této věci i svůj právní názor, nicméně dospěl k jasnému závěru, že nelze vyloučit, že odměna byla obviněnému jako starostovi obce zastupitelstvem obce schválena a mzda v rozhodném období mu byla vyplacena oprávněně. Soud proto s ohledem na zmíněnou skutkovou pochybnost, kterou správně vyložil ve prospěch obviněného, tuto otázku nikterak nepromítl do výroku o vině a v závislosti na tom do ostatních výroků rozsudku. Tato otázka sama o sobě tedy nemůže být relevantně uplatněna jako dovolací námitka.
Z uvedeného rozsudku je naopak zřejmé, že dovolatel byl trestným činem zpronevěry uznán vinným pouze v důsledku neoprávněného vyplacení nikoli mzdy starosty, nýbrž odměny ve výši 58.335,50 Kč jako odměny za práci přesčas či odměny za práce nesouvisející s výkonem funkce starosty. Z pohledu tohoto konkrétného jednání, pro které byl dovolatel uznán vinným trestným činem zpronevěry, nebylo podstatné, zda dovolatel vykonával funkci starosty jako uvolněný či neuvolněný funkcionář, nýbrž především skutečnost, že výkon funkce starosty byl omezen toliko funkčním obdobím a nikoliv pracovní dobou, takže nebylo možno vyplácet žádnou odměnu za práci přesčas. Dále byla akcentována skutečnost, že odměna 60,- Kč za hodinu práce byla zastupitelstvem schválena nikoli jako odměna pro starostu, takže obviněný si musel být vědom, že na tyto odměny nárok nemá, jakož i další okolnosti rozhodné pro posouzení tohoto jednání obviněného jako trestného činu zpronevěry. Podkladem výroku o vině a v návaznosti na to i ostatních výroků tedy byly zmíněné okolnosti, které soud řádně zjistil a také správně vyhodnotil po stránce skutkové i právní.
Pokud dovolatel vznesl námitku, že v jeho případě nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, pak ani této námitce nemůže Nejvyšší soud přisvědčit. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, kterým přisvědčil i soud odvolací, jednoznačně vyplývá, že částku 58.335,50 Kč si obviněný vyplatil neoprávněně při vědomí toho, že mu nepřísluší žádné odměny za práce přesčas, jakož i toho, že zastupitelstvo schválilo hodinovou odměnu ve výši 60,- Kč za různé manuální práce pro případ potřeby výkonu těchto prací jinými pracovníky, nikoli jako další odměnu pro starostu.
Nejvyšší soud rovněž nemohl přisvědčit ani té námitce dovolatele, že jeho jednáním škoda obci nevznikla, neboť určité práce byly reálně provedeny. I kdyby byly některé práce skutečně provedeny, vykázány a převzaty, což ze spisu nikterak nevyplývá, není možno pominout otázku, zda byly provedeny osobou, které za provedení těchto prací náležela na základě řádného pracovně-právního vztahu odměna ve výši schválené zastupitelstvem, či osobou jinou, na tuto odměnu nemající nárok. Jestliže se tak nestalo, pak vyplacení takové odměny osobě neoprávněné je nutno považovat za plnění bez právního důvodu a majetkovou újmu obce. Dovolatel sám připouští, že do výkonu funkce starosty zajisté nepatří úklid chodníků, údržba zeleně, čištění rybníka apod. Nelze však z uvedených důvodů přisvědčit jeho názoru, že když v řízení nebylo prokázáno, že by tyto práce vykonával, pak mu „zajisté“ za ně příslušela odměna. Tento závěr dovolatele je zjevně nesprávný, neboť nelze akceptovat názor, že odměna „zajisté“ přísluší za jakékoliv práce, pokud není prokázáno jejich neprovedení. Nejvyšší soud naopak dospěl k závěru, že i s otázkou vzniku škody a její výše se soudy obou stupňů řádně vypořádaly, a to nejen na základě zpracovaného znaleckého posudku, ale i svědeckých výpovědí či listinných důkazů.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání je zjevně neopodstatněným, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného M. F. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. května 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á