ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.105.2009.1
sp. zn. 4 Tz 105/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2010 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného zemřelého M. K., proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 48/1991, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 48/1991 a v řízení, které mu předcházelo , b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1992, v neprospěch obviněného M. K.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 25. 10. 1950, sp. zn. Vt 189/1950-II, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., v jednočinném souběhu s trestným činem neuposlechnutí rozkazu podle §278 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. (dále jen tr. zák. z r. 1950), kterých se dopustil tím způsobem, že dne 1. 10. 1950 v B. odepřel splnit rozkaz představeného, aby přijal zbraň a cvičil se v zacházení s ní. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle §270 odst. 1 tr. zák. z r. 1950 k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně a podle §23 téhož zákona byla započítána do uloženého nepodmíněného trestu doba vyšetřovací vazby v trvání od 12. 10. 1950 do 25. 10. 1950. Proti citovanému rozsudku podal obviněný M. K. odvolání, které bylo zamítnuto rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1950, sp. zn. Vto 70/1950-II, s tím, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 25. 10. 1950, sp. zn. Vt 189/1950-II, tak nabyl právní moci dne 7. 12. 1950. Podle §23 tr. zák. z r. 1950 byla do výkonu trestu započítána další vazba obviněného v trvání od 25. 10. 1950 do 7. 12. 1950. Z dochované dokumentace vyplývá, že obviněný M. K. nastoupil výkon trestu dne 7. 12. 1950 a odpykal jej dnem 12. 4. 1952.
Podnět k zahájení rehabilitačního řízení podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., podal obviněný M. K. dne 19. 3. 1991 a dožadoval se zrušení odsuzujícího rozsudku.
O podaném podnětu k rehabilitaci bylo rozhodnuto usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 48/1991, tak, že podle §14 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, byl zrušen rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 25. 10. 1950, sp. zn. Vt 189/1950-II, ve spojení s rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1950, sp. zn. Vto 70/1950-II, ve výroku o trestu odnětí svobody a současně byla zrušena dle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující. Usnesení nabylo právní moci dne 18. 6. 1991. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že výrok o vině z výše citovaného rozsudku je třeba pokládat za správný a v souladu se zákonem, neboť měl oporu v provedeném dokazování, které v předmětné trestní věci provedl bývalý Nižší vojenský soud v Brně, přičemž pochybení nebylo shledáno ani v použité právní kvalifikaci. Za vadný byl v přezkumném rehabilitačním řízení označen pouze výrok o uloženém trestu odnětí svobody.
Poté nařídil bývalý Vojenský obvodový soud v Brně hlavní líčení na den 15. 8. 1991, kdy vydal pod sp. zn. 1 Rtv 48/1991 rozsudek, kterým při nezměněném výroku o vině rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 25. 10. 1950, sp. zn. Vt 189/1950-II, ve spojení s rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1950, sp. zn. Vto 70/1950-II odsoudil obviněného M. K. podle §270 odst. 1 tr. zák. z r. 1950 k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců a podle §§58 odst. 1 písm. a), 59 odst. 1 tohoto trestního zákona výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 1 Rtv 48/1991, byl odůvodněn ve stručnosti pouze zásadami pro ukládání trestů u trestných činů proti brannosti (Hlava IX zákona č. 86/1950 Sb.) s tím, že při ukládání trestu je třeba vycházet ze stejných zásad jako při ukládání trestu u jiných trestných činů. Při těchto úvahách bylo v rehabilitačním řízení přihlédnuto ke změnám v čsl. zákonodárství, jakož i ke změnám v přístupu k osobám, které mají vykonávat základní vojenskou službu a v řádném výkonu této služby jim brání jejich náboženské přesvědčení, tedy k možnosti volby mezi vojenskou a civilní službou. S přihlédnutím k zásadám ukládání trestů tedy býv.Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl, že přiměřeným trestem v daném případě je uložení podmíněného trestu odnětí svobody při spodní hranici zákonné trestní sazby podle §270 odst. 1 tr. zák. z r. 1950, přičemž do uloženého trestu byly promítnuty ty skutečnosti, že v případě obviněného M. K. se jedná o prvotrestaného občana, který se trestné činnosti dopustil výlučně z náboženských důvodů a spáchání trestné činnosti doznal.
Vzhledem k tomu, že obviněný M. K. nevyužil opravného prostředku proti citovanému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 1 Rtv 48/1991, nabyl rozsudek právní moci dne 4. 9. 1991.
Následně pak v neveřejném zasedání konaném dne 9. 9. 1991 pod sp. zn. 1 Rtv 48/1991 vyhlásil býv. Vojenský obvodový soud v Brně usnesení, kterým podle §368 tr. ř. rozhodl tak, že obviněný M. K. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 4. 5. 1953 a podle článku II., odst. 3 rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii se mu promíjí uložený trest odnětí svobody s tím, že se dnem vydání rozhodnutí na něj hledí jako by nebyl odsouzen. Toto usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně nabylo právní moci dne 17. 9. 1991.
Proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 48/1991 podala ministryně spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného zemř. M. K. stížnost pro porušení zákona. Podle jejího názoru byl napadeným usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b)a §278 odst. 1 tr. zák. z roku 1950 a v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992.
Stěžovatelka v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona vyslovila přesvědčení, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rámci rehabilitačního řízení konaného na návrh obviněného podle výše citovaných ustanovení důsledně nepostupoval. Rehabilitace byla zúžena pouze na výrok o trestu a byl bez náležité pozornosti ponechán výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci je rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.
Dále poukázala na to, že z odůvodnění napadeného usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 48/1991 je jednoznačně patrno, že tento soud vycházel ze skutkových zjištění, že obviněný M. K. odmítl převzít zbraň a konat vojenskou službu s tehdy platnými zákonnými ustanoveními v důsledku svého náboženského přesvědčení. Přitom nebyla náležitě zvážena okolnost, že obviněný uplatnil právo na svobodu svědomí, zaručené tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. a právo na svobodu svědomí zakotvené v článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv, podle kterého má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, přičemž toto právo v sobě zahrnuje i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám, nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováváním obřadu.
Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. V tomto směru lze odkázat na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003 vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 106/2003 Sb., podle něhož svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, tj. takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem. Tento charakter práva na svobodu svědomí nemůže změnit ani skutečnost, že tzv. Ústava 9. května odepřela svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva, neboť toto nové omezení svobody svědomí přerušilo kontinuitu chápání svědomí jako absolutního práva tak, jak ji chránila již Ústavní listina z roku 1920. Z tohoto hlediska se v případě popsaného jednání obviněného M. K. nemohlo jednat o trestný čin, k čemuž však býv. Nižší vojenský soud v Brně v rozporu se svými povinnostmi, vyplývajícími z ustanovení §1 odst. 1 a §2 odst. 3 tr. ř. z roku 1950 nepřihlédl a obviněného M. K. uznal vinným nedůvodně.
Podle stěžovatelky posuzované trestné činy, za které byl obviněný M. K. odsouzen, byly prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a Ústavou ve smyslu §1 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., k čemuž býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rozporu se svými povinnostmi v rehabilitačním řízení nepřihlédl, ba naopak i nadále svým rozsudkem ze dne 15. 8. 1991 sp. zn. 1 Rtv 48/1991, obviněného M. K. odsoudil (byť k podmíněnému trestu odnětí svobody), čímž vznikl právní stav další nezákonnosti a nespravedlnosti namísto toho, aby došlo k řádné a úplné rehabilitaci obviněného M. K., nezákonně odsouzeného a přinuceného k výkonu trestu odnětí svobody v těžkých pracovních podmínkách uranových dolů.
Proto je třeba usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 48/1991, jakož i na něj navazující rozhodnutí v témže rehabilitačním řízení, hodnotit jako rozhodnutí, jímž byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. K., neboť býv. Vojenský obvodový soud v Brně měl posoudit jednání obviněného v souladu s ustanovením §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve vztahu k ustanovením §§170 odst. 1 písm. b), 278 odst. 1 tr. zák. z r. 1950, a zprostit jmenovaného obžaloby, neboť v jeho případě nešlo o trestný čin.
Ministryně spravedlnosti proto závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 48/1991, a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl v neprospěch obviněného zemř. M. K. porušen zákon, a to v ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b), §278 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. a v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992. Podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadené usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně zrušil a dále zrušil i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., popř. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud konstatuje, že z původního řízení se dochoval kompletní rehabilitační spis býv. Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 1 Rtv 48/1991 a dále rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 25. 10. 1950 sp. zn. Vt 189/50-II. Ostatní spisový materiál se nedochoval.
Nejvyšší soud pak přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející Nejvyšší soud mohl přezkoumat pouze v omezeném rozsahu, a to při využití výše zmíněného dochovaného spisového materiálu. Z obsahu všech těchto využitelných písemností Nejvyšší soud učinil závěr, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách označoval zákon za trestné.
Podle §1 odst. 2 citovaného zákona, činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona bylo možno konat přezkumné řízení ve věcech, v nichž v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 bylo vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v ustanovení §2, spáchané po 5. květnu 1945. Býv. Vojenský obvodový soud v Brně, který v posuzované trestní věci prováděl přezkumné řízení na podkladě žádosti obviněného M. K., se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Podle §15 odst. 1 Ústavy Republiky Československé z roku 1948 se svoboda svědomí zaručuje.
Podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 se trestného činu vyhýbání služební povinnosti dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na své náboženské nebo jiné přesvědčení.
Z obsahu přezkoumávaného rehabilitačního usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně vyplývá, že v původním trestním řízení bylo vycházeno ze zjištění, že důvodem jednání obviněného (odepřel převzít zbraň a konat s ní výcvik – tedy vojenskou službu podle platných řádů) bylo jeho náboženské přesvědčení. Rehabilitační soud tuto skutečnost ale nepovažoval za významnou z hlediska přezkoumání výroku o vině původního odsuzujícího rozsudku, ale pouze pokud jde o výrok o trestu, který napadeným usnesením podle §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci zrušil. Tímto postupem a rozhodnutím však býv. Vojenský obvodový soud v Brně pochybil.
V této souvislosti je třeba poukázat na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazující rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Ve výše uvedeném smyslu tedy měl postupovat i býv. Vojenský obvodový soud v Brně při projednávání žádosti obviněného M. K. o soudní rehabilitaci ohledně jeho odsouzení rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 25. 10. 1950 sp. zn. Vt 189/50-II, jímž byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, neboť shora vyslovené závěry lze podle Nejvyššího soudu plně aplikovat i v jeho případě.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je proto zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu v Brně porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud považoval výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z r. 1950 za správný.
Pokud jde o jeho odsouzení trestným činem neuposlechnutí rozkazu podle §278 odst. 1 tr. zák. z roku 1950, v jednočinném souběhu s předchozím trestným činem, je k tomu třeba uvést, že na tento trestný čin se zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, nevztahuje. Navzdory této skutečnosti nelze ale zároveň tvrdit, že obviněný měl právo k odmítnutí vojenské služby se zbraní, a současně neměl právo odmítnout rozkaz velitele, který mu jej vydal k výkonu takovéto služby. Lze proto vyslovit názor, že po zrušení výroku o vině v původním odsuzujícím rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně z výše naznačených důvodů, by již obviněného nebylo možné uznat vinným ani pouhým trestným činem neuposlechnutí rozkazu podle §278 odst. 1 tr. zák. z roku 1950, protože jednání obviněného postrádalo znaky trestnosti i ve vztahu k této skutkové podstatě.
Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 48/1991 tak byl porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992, v neprospěch obviněného M. K., což Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, ale i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné též následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 8. 1991 sp. zn. 1 Rtv 48/1991 a navazujícího usnesení o aplikaci amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky z roku 1953. Nejvyšší soud pak podle §270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně, jako soudu podle §7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená znovu rozhodnout o návrhu obviněného M. K. na jeho soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právními názory, které v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud. Návrh ministryně spravedlnosti, aby Nejvyšší soud ve věci případně sám rozhodl, akceptovat nebylo možné. Jak již bylo v minulosti nesčetněkrát vysloveno, rehabilitační řízení je řízením sui generis, jež je upraveno zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a Nejvyšší soud není soudem, jenž je primárně povolán k rozhodování podle tohoto zákona.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec