ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.110.2009.1
sp. zn. 4 Tz 110/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 27. ledna 2010 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch zemřelého obviněného M. K., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 130/91, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 130/91, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a §2 odst. 5, 6 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1992 v neprospěch obviněného zemřelého M. K.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 13. 2. 1992, sp. zn. 1 Rtv 130/91.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Na podkladě písemné žádosti obviněného ze dne 13. 9. 1991 o užití soudní rehabilitace, rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud Brno usnesením ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 130/91, podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci tak, že zrušil výrok o trestu v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 23. 6. 1952, sp. zn. Vt 12/52, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto 132/52. Podle §14 odst. 3 téhož zákona zrušil i všechna další rozhodnutí, která na zrušený výrok o trestu obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 12. 1991.
Proti tomuto pravomocnému usnesení podala ministryně spravedlnosti stížnost pro porušení zákona podle §266 odst. 1 tr. řádu a uvedla, že citovaným rozhodnutím byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, čl. 40 odst. 5 Listiny základních lidských práv a svobod vyhlášené ústavním zákonem ze dne 9. 1. 1991, č. 23/1991 Sb., a v řízení předcházejícím v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. řádu v tehdy platném znění ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. a §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu v neprospěch obviněného zemřelého M. K.
Ministryně spravedlnosti za nezákonný považuje především ten postup bývalého Vojenského obvodového soudu Brno, jímž prohlásil skutková zjištění, která v původní trestní věci sp. zn. Vt 12/52 bývalý Nižší vojenský soud v Brně v rozsudku ze dne 23. 6. 1952 učinil, za úplná a správná, a přisvědčil také plně učiněnému výroku o vině obviněného trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. Byť soud rozhodující o soudní rehabilitaci byl informován, že důvodem odmítnutí vojenské služby obviněným bylo jeho náboženské přesvědčení S. J., nevyvodil z toho zjištění adekvátní právní závěry. Pominul tak jednak ústavní právo obviněného na svobodu svědomí, která mu byla zaručena v čl. 15 odst. 1 Ústavy 9. května, provedené ústavním zákonem č. 150/1948 Sb., jakož i svobodu svědomí, kterou zaručoval čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Deklarovanou svobodu svědomí tehdy platná ústava negovala v čl. 34 odst. 2, pokud stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou základní službu, přičemž nebyla ústavně stanovena alternativa k výkonu této vojenské základní služby pro případ, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Jednání obviněného pokud jím své právo na svobodu svědomí realizoval není trestným činem. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno také zcela při svém rozhodování pominul i předchozí pravomocné odsouzení obviněného pro identický trestný čin a nepochybně tak porušil i zásadu „ne bis in idem“.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu toto rozhodnutí zrušil včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla procesní postup podle §270 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 23. 6. 1952, sp. zn. Vt 12/52, byl obviněný zemřelý M. K. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb, jehož se dopustil tím, že dne 15. 4. 1952 u svého útvaru v R. po odpykání trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 25. 10. 1950, sp. zn. Vt 189/50, ve spojení s rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1950, sp. zn. Vto 70/50-II, rovněž pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) a trestný čin neuposlechnutí rozkazu podle §278 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb., znovu odmítl vykonávat vojenskou službu s odvoláním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení.
Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků a současně ztráta čestných práv občanských na dobu pěti let. Odvolání, které obviněný proti tomuto rozsudku podal, bývalý Vyšší vojenský soud v Trenčíně rozhodnutím ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto 132/52, zamítl.
V souvislosti s rozhodováním o žádosti obviněného, aby byl rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb., rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud Brno usnesením ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 130/91, podle §14 odst. 1 písm. f), odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, že zrušil výrok o trestu v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 23. 6. 1952, sp. zn. Vt 12/52, a výrok o vině ponechal v původním znění. Usnesení nabylo právní moci dne 3. 12. 1991.
Stejný soud poté usnesením ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 1 Rtv 130/91, zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že dne 15. dubna 1952 u svého útvaru v R. odmítl vykonávat vojenskou službu odvolávaje se na to, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, což bylo kvalifikováno jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. Zastavení trestního stíhání odůvodnil čl. V a jeho částí II. čl. III amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960. Obviněný podal proti tomuto rozhodnutí v zákonné lhůtě stížnost a učinil výslovné prohlášení, že podle §15 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, trvá na projednání věci.
V hlavním líčení, které bylo konáno dne 13. 2. 1992, rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud Brno rozsudkem sp. zn. 1 Rtv 130/91, tak, že ponechal nezměněný výrok o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 23. 6. 1952, sp. zn. Vt 12/52, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto 132/52, podle §227 tr. řádu neuložil obviněnému trest. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 6. 3. 1992.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud ponechání výroku o vině z původního rozsudku vůbec nezdůvodnil, přičemž zřejmě vycházel jakožto z premisy pro tento výrok z vlastních závěrů, které učinil v usnesení ze dne 21. 11. 1991. Tam uvedl, že výrok o vině v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 23. 6. 1952, sp. zn. Vt 12/52, je správný, neboť nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav, z něhož vyvodil i adekvátní právní závěry. Podle rehabilitačního senátu nelze přiznat právní relevanci obhajobě obviněného, že se výkon vojenské služby příčil jeho náboženskému přesvědčení S. J. a „božským zákonům“, jimiž se v tomto směru řídí. Rehabilitačnímu senátu nutno vytknout, že se plně spolehl na skutková zjištění provedená v roce 1952, nezabýval se z tohoto pohledu obhajobou obviněného a nehodnotil ji v kontextu ústavně zaručených osobnostních práv, ač bylo jeho povinností provést úplná skutková zjištění podle §2 odst. 5 tr. řádu v tehdy platném znění a hodnotit důkazy v intencích §2 odst. 6 tr. řádu v tehdy platném znění.
Podle §1 odst. 1 rehabilitačního zákona, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné. Podle §1 odst. 2 citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin“.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno tyto úvahy a právní názory nerespektoval, pokud napadeným usnesením uznal správnost výroku o vině obviněného M. K. trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. Popsané jednání obviněného totiž postrádalo požadovanou nebezpečnost činu pro společnost a nevykazovalo tak znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Nadto je třeba konstatovat, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno zcela pominul skutečnost, že obviněný již jednou vyjádřil své rozhodnutí nenastoupit vojenskou službu, neboť je to v rozporu s jeho svědomím a náboženským vyznáním, a za toto jednání již byl pravomocně odsouzen rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 25. 10. 1950, sp. zn. Vt 189/50, ve spojení s rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1950, sp. zn. Vto 70/50-II, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který vykonal. Je tak zřejmé, že trestní stíhání bylo nepřípustné z hlediska ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím soudu a byla tak porušena zásada „ne bis in idem“.
Vzhledem k okolnostem, které jsou výše podrobně rozvedeny, Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. řádu, že napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 130/91, byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a v řízení předcházejícím v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu ve znění platném do 31. 12. 1992. Podle §269 odst. 2 tr. řádu bylo napadené usnesení zrušeno, stejně tak i všechna rozhodnutí, která na něj obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 13. 2. 1992, sp. zn. 1 Rtv 130/91. Věc podle §270 odst. 1 tr. řádu přikázal soudu věcně a místně příslušnému, jímž je při neexistenci vojenských soudů Městský soud v Brně.
Tento soud provede znovu rehabilitační řízení, přičemž je podle §270 odst. 4 tr. řádu vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á