ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.111.2009.1
sp. zn. 4 Tz 111/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 10. února 2010 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. P. Š. stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. C., proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 61 To 513/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 111/2003 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 61 To 513/2004 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §228 odst. 1, §254 odst. 1 a §261 tr. ř. v neprospěch obviněného J. C.
Z r u š u j e se pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 8 T 111/2003, a to v části týkající se obviněného J. C.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména se zrušují v částech týkajících se obviněného J. C. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. 8 T 111/2003 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 5 To 179/2009.
Obvodnímu soudu pro Prahu 2 se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 8 T 111/2003, byli obvinění J. C. a P. U. uznáni vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) zák. č. 40/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili podle skutkové věty výroku předmětného rozsudku tím, že v přesně nezjištěné době od 29. 6. 2001 do 4. 7. 2002 v místě svého trvalého bydliště neoprávněně odebírali elektrickou energii, a to za pomoci kabelu vedeného od světla společného osvětlení umístěného ve sklepě domu v P. ulici v P., který byl protažen světlíkem ze sklepa do okna jejich bytu, čímž způsobili škodu společnosti POLSKÁ, s.r.o., se sídlem Vězeňská 5, Praha 1, ve výši 11.490,80 Kč. Za uvedené jednání byli oba obvinění odsouzeni podle §247 odst. 1 tr. zák. za použití §45 tr. zák. a §45a tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně nahradit vzniklou škodu poškozené organizaci POLSKÁ, s.r.o., se sídlem Vězeňská 5, Praha 1, ve výši 11.490,80 Kč.
Proti uvedenému rozsudku podala odvolání pouze obviněná P. U. Obviněný J. C. odvolání nepodal a rozsudek tak ohledně něj nabyl právní moci dne 8. 12. 2004. V návaznosti na odvolání obviněné P. U. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 61 To 513/2004, napadený rozsudek ohledně P. U. zrušil v celém rozsahu a vrátil věc ohledně této obviněné Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k novému projednání a rozhodnutí s odůvodněním, že byla potřeba jednak upřesnit skutková zjištění co do množství neoprávněně odebrané elektřiny a jednak že obviněná P. U. byla zavázána k náhradě škody subjektu, který se s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení vůbec nepřipojil.
Obvodní soud pro Prahu 2 při novém projednání věci doplnil dokazování v intencích zrušovacího usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2005 a ke zjištění výše škody způsobené neoprávněným odběrem elektrické energie přibral znalce z oboru elektrotechniky a energetiky. Přibraný znalec vycházel z údajů zaznamenaných počítadlem elektroměru, kterým byla měřena spotřeba elektrické energie pro veřejné prostory příslušného domu v období od 18. 4. 2000 do 9. 4. 2003, a zjistil, že škoda způsobená neoprávněným odběrem činila 8.649,23 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 následně (po doplněném dokazování) rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 8 T 111/2003, tak, že obviněnou P. U. znovu uznal vinnou trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a uložil jí trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin s tím, že adhezní výrok již tento rozsudek neobsahoval.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 8 T 111/2003, podala obviněná P. U. opět odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 8 To 281/2005, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. 8 T 111/2003, byl poté oběma obviněným (P. U. i J. C.) podle §45a odst. 4 tr. zák. přeměněn trest obecně prospěšných prací, a to nevykonaný trest ve výměře 196 hodin, na trest odnětí svobody v trvání 98 dnů. Proti uvedenému usnesení podali oba obvinění stížnosti, o kterých rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 5 To 179/2009, tak, že je podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 61 To 513/2004, podala ministryně spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. C. Vytkla v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §2 odst. 5, §228 odst. 1, §261 a §263 odst. 1, věty druhé, tr. ř. v neprospěch obviněného J. C.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti uvedla, že důvody, pro které Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 61 To 513/2004, zrušil ohledně obviněné P. U. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 8 T 111/2003, prokazatelně prospívaly i spoluobviněnému J. C., který odvolání nepodal. Městský soud v Praze měl tedy podle §261 tr. ř. zrušit rozsudek v celém rozsahu i ohledně obviněného J. C., což se nestalo. V návaznosti na toto pochybení je zřejmé, že postupem odvolacího soudu došlo též k porušení §263 odst. 1, věty druhé, tr. ř., neboť soud, byl-li povinen zároveň rozhodnout podle §261 tr. ř., nemohl tak učinit v neveřejném zasedání. Dále ministryně spravedlnosti dodala, že ve světle pochybení nalézacího soudu, která Městský soud v Praze ohledně obviněné P. U. napravil, nemůže obstát pravomocná část rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 8 T 111/2003, týkající se obviněného J. C., neboť jeho vydáním (popř. v řízení předcházejícím) byl porušen zákon v §2 odst. 5 a §228 odst. 1 tr. ř. (nárok na náhradu škody nelze přiznat z moci úřední, aniž by ho poškozený včas a řádně uplatnil). Ministryně spravedlnosti se domnívá, že v daném případě není nutné trvat na zrušení napadeného rozhodnutí a přikazovat soudu, aby znovu rozhodl o odvolání P. U., ale že zcela postačí, bude-li ohledně obviněného J. C. zrušen toliko nezákonný odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a bude-li věc následně přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k novému projednání a rozhodnutí.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 61 To 513/2004, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. C. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného J. C. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 8 T 111/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Podle ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3); nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.
Podle ustanovení §261 tr. ř. prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného, také dalšímu spoluobžalovanému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Stejně rozhodne ve prospěch obžalovaného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl ve prospěch zúčastněné osoby (beneficium cohaesionis).
Po prostudování předmětného spisového materiálu Nejvyšší soud České republiky zjistil, že při projednávání předmětné věci v odvolacím řízení (v návaznosti na odvolání obviněné P. U. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 8 T 111/2003) Městský soud v Praze učinil závěr, že Obvodní soud pro Prahu 2 pochybil při rozhodování o výši škody způsobené trestným činem a při rozhodování o náhradě škody, když poškozené společnosti přiznal nárok na náhradu škody i přesto, že se tato společnost s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení vůbec nepřipojila.
Vzhledem ke skutečnosti, že spoluobviněný J. C. odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 8 T 111/2003, nepodával, zůstal vzhledem k němu tento „vadný“ rozsudek pravomocný. Z výše podrobně specifikovaných skutečností je však zřejmé, že důvody, pro které Městský soud v Praze stížností pro porušení zákona napadeným usnesením ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 61 To 513/2004, zrušil v celém rozsahu ohledně obviněné P. U. rozsudek Obvodního soud pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 8 T 111/2003, jednoznačně a prokazatelně prospívaly i spoluobviněnému J. C.
Je nutné zdůraznit, že předmětné důvody svědčící i ve prospěch obviněného J. C. jsou důvody, které existovaly již v době rozhodování soudu prvního stupně, avšak příslušný soud k nim nepřihlédl. Aplikace tzv. dobrodiní záležejícího v souvislosti (beneficium cohaesionis) vyplývajícího z ustanovení §261 tr. ř. je postupem obligatorním, nikoli tedy postupem, který je ponechán na volné úvaze soudu. Podstatou beneficia cohaesionis je změna rozsudku i ve prospěch osoby, která nepodala odvolání, jestliže jí prospívá důvod, pro který byl změněn rozsudek ve prospěch osoby, která podala odvolání. Jde přitom o průlom do právní moci rozsudku, neboť v případě postupu podle §261 tr. ř. je třeba zrušit rozhodnutí, které již nabylo právní moci a stalo se vykonatelným. I v případě, že jediný důvod, který vedl ke změně napadeného rozsudku v odvolacím řízení ve prospěch odvolatele, spočívá v chybném rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř., přičemž tento prospívá rovněž již pravomocně odsouzenému, je povinností odvolacího soudu, aby rozhodl i v jeho prospěch podle §261 tr. ř.
V případě projednávané věci důvodem, který vedl ke změně odvoláním napadeného rozsudku ve prospěch odvolatelky P. U., bylo chybné rozhodnutí nalézacího soudu o výši škody způsobené trestným činem a o povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem. Povinností odvolacího soudu proto bylo – s ohledem na beneficium cohaesionis - rozhodnout též ve prospěch již pravomocně odsouzeného spoluobviněného J. C. Městský soud v Praze jako soud odvolací v předmětné věci však odvoláním napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 8 T 111/2003, ohledně obviněného J. C. nezrušil.
Pro úplnost je třeba dodat, že Obvodní soud pro Prahu 2 při novém projednání věci (po vrácení věci ze strany odvolacího soudu k novému projednání a rozhodnutí) po doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku zjistil, že způsobená škody byla 8.649,23 Kč, tedy nižší, než je stanoveno v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 8 T 111/2003, který je vůči obviněnému J. C. pravomocný.
Je tedy možno uzavřít, že důsledkem chybného postupu Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího bylo nejen to, že obviněný J. C. byl zavázán k náhradě škody vůči subjektu, který svůj nárok na náhradu škody v trestním řízení neuplatnil, ale i skutečnost, že obviněnému byla přičtena vyšší škoda (způsobená stejným skutkem), než spoluobviněné P. U.
Z obsahu předmětného trestního spisu Nejvyšší soud České republiky dovodil, že řízení u nalézacího soudu (tj. u Obvodního soudu pro Prahu 2) trpělo podstatnými vadami a rozhodnutí bylo učiněno na podkladě nedostatečných skutkových zjištění. Nalézací soud řádně nepoučil poškozenou společnost o možnosti připojit se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody ani ji nevyrozuměl o konání hlavního líčení, což mu správně vytkl již odvolací soud, a bez relevantního podkladu náhradu škody poškozené společnosti přiznal. Skutkový stav věci proto nebyl zjištěn v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí ve věci, v důsledku čehož byl napadeným rozhodnutím porušen zákon i v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného J. C. Městský soud v Praze jako soud odvolací pochybení nalézacího soudu napravil, ale, jak již bylo uvedeno výše, pouze ohledně obviněné P. U.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti se Nejvyšší soud České republiky ztotožnil s názorem ministryně spravedlnosti uvedeným ve stížnosti pro porušení zákona, že s přihlédnutím k zájmu na stabilitě a nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí by v daném případě nebylo účelné trvat na zrušení stížností pro porušení zákona napadeného usnesení, ale postačí, bude-li zrušen ohledně obviněného J. C. nezákonný odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 8 T 111/2003 a bude-li věc tomuto soudu následně přikázána k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 61 To 513/2004 a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §228 odst. 1, §254 odst. 1 a §261 tr. ř. v neprospěch obviněného J. C. a podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v části týkající se obviněného J. C. pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 8 T 111/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména zrušil v částech týkajících se obviněného J. C. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. 8 T 111/2003 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 5 To 179/2009.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. bylo přikázáno Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud České republiky v této souvislosti zdůrazňuje, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného J. C., a tedy ani k uložení přísnějšího trestu, neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného (§273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. J. P.