ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.26.2010.1
sp. zn. 4 Tz 26/2010-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 30. listopadu 2010 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněné M. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. 9 To 122/2009, a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 29 T 56/2007, byla M. B. uznána vinnou, že
I.
1) v době od 29. 3.2003 do 31. 3. 2003 v úmyslu podvodně se obohatit nezaplatila za ubytování a služby v hotelu D. na N. P. O. v Č. B., ačkoli tyto měla hradit předem, požádala o možnost uhradit je později, z hotelu však bez zaplacení odešla a do současné doby dluh neuhradila, čímž společnosti GENEA 2000 Praha, s.r.o., se sídlem P., R., která uvedený hotel provozovala, způsobila škodu ve výši 5.890,-Kč,
2) v přesně nezjištěné době koncem měsíce března 2003 v prostoru H. D. v Č. B., N. P. O. v úmyslu podvodně se obohatit vylákala pod záminkou obstarání bytu, ačkoli dobře věděla, že žádný takový byt nemá a že peníze řádně nevrátí, na poškozené E. M. jako pojistku k jeho blokaci finanční částku 20.000,- Kč, kterou přislíbila navrátit v následujícím týdnu, přičemž poté, co poškozená požadovala peníze nazpět ji vrátila pouze částku 2.000,- Kč, zbývající částku dosud nevrátila, na urgence a výzvy nereagovala, čímž poškozené E. M., způsobila škodu v celkové výši 18.000,- Kč,
3) v přesně nezjištěné době na jaře roku 2003 v Č. B., N. P. O.. v prostoru restaurace U K. v úmyslu podvodně se obohatit vylákala opakovaně a pod záminkou pomoci s vyřízením a zajištěním finančního úvěru ve výši 1.000.000,- Kč, ačkoli věděla, že tak nebude moci učinit a neučiní a peníze řádně nevrátí, na poškozené M. E. jako jistinu a zálohu na údajně zařizovaný úvěr částku 18.000,- Kč, kterou slíbila vrátit společně s úvěrem, avšak požadovaný úvěr nezařídila, peníze poškozené dosud nevrátila a stala se pro ni nadále nedostižitelnou, čímž poškozené M. E., způsobila škodu ve výši 18.000,- Kč,
4) v přesně nezjištěné době na jaře roku 2003 v úmyslu podvodně se obohatit nabídla poškozenému B. Č. možnost spolupráce, a to zastupováním a zprostředkováváním půjček ze soukromých zdrojů na nízký úrok, za čímž si poškozený zřídil účet u Komerční banky, a.s., v Č. B., kam mu přislíbila zasílání finančních prostředků za účelem realizace těchto půjček, ačkoli věděla, že nic takového neučiní a nedodrží, dále jej v Č. B. požádala o zapůjčení hotovosti ve výši 8.000,- Kč a její vrácení mu přislíbila na výše uvedený účet, dále jej požádala o zapůjčení mobilního telefonu zn. Alcatel s paušální sítí T-Mobile, což učinil a telefon jí zapůjčil, poté, co paušální účet za využití telefonních služeb z její strany převýšil částku 5.000,- Kč, telefon nechal zablokovat, poté mu telefon vrátila a požádala jej o další zapůjčení peněz, zapůjčil jí tedy svou platební kartu k účtu u České spořitelny, a.s., z kterého vyčerpala hotovost ve výši nejméně 1.500,- Kč, tuto částku opět přislíbila uhradit z prostředků zaslaných na jím založený účet, a to vše přesto, že věděla o své nedobré finanční situaci, množství nesplacených pohledávek a skutečnosti, že žádné finanční prostředky v zahraničí nemá, v důsledku čehož byl poškozený nucen účet zrušit, přičemž doposud vypůjčené finanční prostředky poškozenému nevrátila, nijak jej více nekontaktovala, na jeho výzvy nereagovala, čímž poškozenému B. Č., způsobila škodu v celkové výši nejméně 14.500,- Kč,
5) v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce října 2003 v P. a v místě bydliště poškozeného MVDr. F. Ch., v Č., ul. L., v úmyslu podvodně se obohatit pod záminkou zaplacení poplatků za dopravní nehodu, kterou měla způsobit a příslibem zprostředkování prodeje jeho pozemků, vylákala od něj finanční hotovost ve výši 20.400,- Kč, a tuto částku poškozenému dosud neuhradila,
6) v přesně nezjištěné době koncem měsíce října 2003 v P., ul. N. M., ve firmě K. Ř. – a., v úmyslu podvodně se obohatit si pod záminkou zakoupení 3 osobních vozidel od poškozeného K. Ř., postupně vypůjčila finanční hotovost ve výši 200.000,- Kč s tím, že má sloužit k zaplacení poplatků souvisejících s převodem peněz ze zahraničí, osobní automobily od poškozeného nekoupila a dlužnou částku poškozenému do současné doby nevrátila,
7) blíže nezjištěného dne v polovině měsíce března 2003 v nezjištěné restauraci v P., poblíž stanice metra A., kdy vystupovala jako zájemce o koupi domu, si pod záminkou zajištění převodu peněz ze Švýcarska půjčila pod jménem M. N. od H. H., za přítomnosti J. Š., částku 10.000,- Kč, peníze použila pro svou potřebu a teprve na základě opakovaných telefonických žádostí vrátila pouze částku 5. 000,- Kč, čímž poškozené H. H. způsobila škodu ve výši 10. 000,- Kč a nadále dluží částku 5.000,- Kč,
8) blíže nezjištěného dne na přelomu měsíce března a dubna 2003 v P. na blíže nezjištěném místě, kdy vystupovala pod jménem M. N. jako zájemce o převod obchodního podílu společnosti Center ČR, s.r.o., si pod záminkou zajištění právních služeb půjčila od J. Š., prokuristy výše uvedené společnosti, částku ve výši 20.000,- Kč s tím, že ji vrátí do jednoho týdne, přičemž ta dosud neučinila, peníze použila pro svou potřebu a poškozenému J. Š. tak způsobila škodu ve výši 20.000,- Kč,
II.
1) v přesně nezjištěné době v období od 23. 12. 2002 do měsíce října 2004 v R. u P., H. n., okres P.-z., v úmyslu podvodně se obohatit pod záminkou odkoupení rodinného domu na H. n. tamtéž a poskytnutí půjčky firmě poškozeného F. P., v opakovaných neupřesněných částkách vylákala od něj finanční hotovost, ačkoli věděla, že žádné finanční prostředky, které by mu mohla poskytnout, v tuzemsku ani v zahraničí nemá, a tímto způsobila poškozenému F. P., škodu v celkové výši 941.390,- Kč
2) poté, co předstírala zájem o koupi nemovitosti a uzavřela kupní smlouvu s manželi J. B. a J. B., na koupi nemovitosti v jejich vlastnictví, postupně vylákala od J. B. pod smyšlenou záminkou půjčky na notářské poplatky, zaplacení hotelu, taxislužby, poplatky spojené se získáním povolení převodu zahraničního kapitálu do České republiky od Ministerstva finanční ČR, s úmyslem půjčky nevrátit, a to v přesně nezjištěné době v polovině listopadu 2004 v K., okres R. finanční částku ve výši 6.000,- Kč, postupně tamtéž dne 16. 11. 2004 částku ve výši 10.000,- Kč, 18. 11. 2004 finanční částku ve výši 7.000,-Kč, dne 22. 11. 2004 finanční částku ve výši 15.000,- Kč, dne 29. 11. 2004 na blíže nezjištěném místě v P. finanční částku ve výši 3.000,- Kč, dne 30. 11. 2004 v K. finanční částku ve výši 6.000,- Kč a tamtéž dne 3. 12. 2004 finanční částku ve výši 5.000,- Kč, dále pak od poškozené J. B. v přesně nezjištěné době na konci listopadu 2004 pod falešnou záminkou půjčky, než si sama koupí kredit do svého mobilního telefonu, mobilní telefon zn. NOKIA 3510i, přičemž uvedené finanční hotovosti a mobilní telefon přes upomínání poškozených nevrátila a poškozeným J. a J. B. tak způsobila škodu v celkové výši nejméně 54.000,- Kč,
3) v přesně nezjištěné době dne 18. 11. 2004 ve S. b. v R., ul. S., na obsluhujícím L. K., pod falešnou záminkou výhodného obchodu s cigaretami, vylákala postupně v několika částkách půjčku ve výši 115.000,- Kč, později stejného dne na stejném místě od „L. K. pod záminkou půjčky na již naložený kamion plný cigaret vylákala další půjčku ve výši 30.000,- Kč s tím, že peníze vrátí příštího dne, což neučinila a následujícího dne se zavázala tuto částku vrátit do 20. 11. 2004, což neučinila a teprve na základě několika urgencí vrátila L. K. částku 10.000,- Kč a v první polovině prosince 2004 částku 25.000,- Kč, avšak zbylých 110.000,- Kč poškozenému dosud neuhradila,
4) v přesně nezjištěné době dne 19. 11. 2004 ve S. b. v R., S., na obsluhující S. R., pod falešnou záminkou dokončení obchodu s cigaretami, vylákala půjčku ve výši 30.000,-Kč, kterou se písemně zavázala uhradit do 20. 11. 2004, což však i přes upomínání dosud neučinila a poškozené S. R. tak způsobila škodu ve výši 30.000,- Kč,
celkově tak způsobila škodu ve výši nejméně 1.135.390,- Kč,
a to přesto, že byla mimo jiné rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. 45 T 20/97, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzena pro dva trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zákona a pro další trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, který částečně vykonala,
III.
v přesně nezjištěné době od listopadu 2005 do ledna 2006 na různých místech v P. a P. v úmyslu podvodně se obohatit po záminkou zapůjčení částky 4.000.000,- Kč, vylákala od I. B., finanční hotovost ve výši 36.200,- Kč na úhradu ubytování a různých poplatků, aniž by měla v úmyslu jí zapůjčené finanční prostředky vrátit a smluvenou půjčku 4.000.000,- Kč poskytnout, neboť takovými finančními prostředky nedisponovala,
IV.
dne 22. 12. 2005 kolem 15.00 hod. v P., N. ul. na parkovišti u OD Š. pod příslibem vydání výherní karty poškozené V. R., přistoupila k jejímu vozidlu Opel Astra tmavě modré barvy a pod pohrůžkou použití střelné zbraně nutila poškozenou, aby nasedla do vozidla a jela, avšak poškozená začala křičet a obžalovaná místo urychleně opustila,
V.
dne 27. 12. 2005 kolem 08.45 hod. v P., ul. P. v prodejně benzínové čerpací stanice T., kterou má pronajatou M. Ch., nutila obsluhu J. K., pod pohrůžkou použití střelné zbraně k vydání tržby, což jí bylo odmítnuto, načež obviněná opustila objekt prodejny, aniž by cokoli odcizila,
VI.
1) dne 24. 1. 2006 cestou z P. do P. si od poškozeného Ing. V. P. zapůjčila mobilní telefon zn. NOKIA 6230i, v hodnotě 7.480,- Kč s tím, že si potřebuje zatelefonovat, telefon mu už nevrátila a téhož dne na něj uzavřela v provozovně Mobil technik s.r.o. v P., K. n. zástavní smlouvu na částku 3.700,- Kč,
2) v přesně nezjištěné době v lednu 2006 převzala od poškozené I. B., přístroje na kontrolu a správu bankovek zn. Double Vision v celkové hodnotě 60.000,- Kč za účelem jejich prodeje, po prodeji jednoho přístroje za částku 12.000,- Kč peníze poškozené nepředala a použila je pro vlastní potřebu, zbylé přístroje byly poškozené vráceny,
a celkově tak způsobila poškozeným škodu v celkové výši 19.480,- Kč.
Jednání obviněné pod bodem I/1-8 bylo právně kvalifikováno jako pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, pod bodem II/1-4 jako pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, jehož se dopustila jako zvlášť nebezpečná recidivistka podle §41 odst. 1 tr. zákona, v bodě III. jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, v bodě IV. jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona, v bode V. jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona jehož se dopustila jako zvlášť nebezpečná recidivistka podle §41 odst. 1 tr. zákona a pod bodem VI/1-2 jako pokračující trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zákona.
Za tyto trestné činy jí byl v sazbě §234 odst. 1 tr. zákona za použití §42 odst. 1, §35 odst. 2 a §37a tr. zákona uložen souhrnný společný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let. Pro výkon trestu byla zařazena podle §39a odst. 3 tr. zákona do věznice s ostrahou. Podle §57a odst. 1 tr. zákona byl obviněné uložen i trest zákazu pobytu na území okresu R. na dobu pěti let. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 19 T 8/2005.
Proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. 9 To 122/2009 (v originálu stížnosti pro porušení zákona vadně uvedeno, že jde o sp. zn. 29 T 56/2007 – zjevně zaměněno se spisovou značkou soudu prvního stupně), podala ministryně spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné M. B. Podle názoru stěžovatelky byl zákon v neprospěch obviněné porušen v ustanoveních §256, §2 odst. 5, 6 a §125 odst. 1 tr. řádu.
Obvodní soud pro Prahu 10 dospěl ve výroku o vině svého rozsudku pod body II/1, II/3, IV. a V. k nesprávným skutkovým zjištěním, ohledně výroku o vině pod bodem II/2 a II/3 jsou jeho výroky nepřezkoumatelné. Odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti, když postup nalézacího soudu akceptoval.
Ve výroku o vině pod bodem II/1 vybočil nalézací soud z pravidel logického a bezrozporného hodnocení důkazů, pokud zcela nekriticky věřil výpovědi poškozeného F. P., přesto, že ten v různých stadiích trestního řízení neustále měnil údaje o výši škody. Původně požadoval částku 1.546.285,- Kč, poté podstatně nižší částku 941.390,- Kč. Obviněná od počátku trestního řízení svou vinu v tomto bodě rozhodně popírala, přičemž nalézací soud se vůbec nevypořádal s obhajobou obviněné, že poškozený neměl tolik finančních prostředků k dispozici, nezkoumal jeho majetkové poměry a nevyvrátil verzi obhajoby, že poškozený uplatněním náhrady škody vlastně zastírá pravé důvody svých ztrát z podnikání. Pokud poškozený P. znal trestní minulost obviněné, je nepravděpodobné, že by jí dobrovolně svěřil tak vysoké finanční částky.
Ve vztahu k výroku o vině pod body II/2 a II/3 postrádá stěžovatelka v rozsudku odůvodnění těchto výroků. Není tak zřejmé jakými úvahami se v těchto případech soud řídil, jaké důkazy použil a jaké právní úvahy jej vedly k vyslovenému výroku o vině. Pod bodem II/2 shledává stěžovatelka tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními tak, jak vyplývají z obsahu spisu, a z nich vyvozenými právními závěry. Poškozený K. nepředložil žádný doklad o půjčení peněz ani o přijetí vrácených částek, u předání peněz nebyl přítomen žádný svědek. Obviněná tento útok popřela, takže vina byla konstatována na základě nedostatečného dokazování, kdy výpověď poškozeného zůstala zcela osamocena.
Pokud jde o body IV. a V. výroku rozsudku soudu prvního stupně, zpochybňuje stěžovatelka zákonnost provedené rekognice, která byla rozhodujícím důkazem k těmto bodům, a důkaz považuje za procesně nepoužitelný. Pokud navíc obviněná vinu popírá je sporné, zda byly dány důvody pro učiněný výrok.
Zásadní pochybnosti pokud jde o správnost skutkových zjištění týkajících se skutku pod bodem V. nemůže rozptýlit osamocená výpověď obsluhy čerpací stanice T., svědkyně J. K. Kriminalistickou expertizou nebyla prokázána skupinová příslušnost obuvi obviněné k trasologickým stopám zajištěným na místě činu a těmito stopami nemohla být obviněná ztotožněna. Ke kvalitě záznamu přepadení z kamerového systému nalézací soud uvedl, že povaha záznamu vylučuje exaktnější antropologické zkoumání zachycené postavy. Právě s ohledem na nízkou kvalitu záznamu bylo na místě provést rozbor materiálu antropologickými postupy nebo metodou forenzní biomechaniky. Jen těmito metodami mohly být subjektivní vjemy objektivizovány standardními postupy.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením soudu druhého stupně byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněné M. B., aby podle §269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 9 To 122/2009, zrušil, stejně jako rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 29 T 56/2007, ve výrocích o vině pod body II/1, 2, 3, IV. a V., výrok o trestu, jakož i všechny další výroky, které mají ve zrušených výrocích rozhodnutí svůj podklad, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu bez bližší specifikace.
Opis stížnosti pro porušení zákona byl zaslán nejvyšší státní zástupkyni s tím, že se k jejímu obsahu může písemně ve stanovené lhůtě vyjádřit, což se nestalo.
Obdobně byl opis zaslán obviněné, která odkázala na vyjádření své obhájkyně Mgr. J. Ch., která byla obviněné pro toto řízení na její výslovné přání podle §39 odst. 1 a §36a odst. 2 písm. a) tr. řádu ustanovena obhájkyní, ve svém písemném vyjádření, jež bylo Nejvyššímu soudu České republiky doručeno dne 23. 11. 2010, konstatovala, že s podanou stížností pro porušení zákona souhlasí v celém rozsahu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Předně Nejvyšší soud konstatuje, že rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 9 To 122/2009, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 29 T 56/2007, bylo napadeno již jedním mimořádným opravným prostředkem – dovoláním – které podala proti těmto rozhodnutím obviněná a Nejvyšší soud o něm rozhodl usnesením ze dne 29. 7. 2009 pod sp. zn. 8 Tdo 745/2009. Tímto rozhodnutím bylo dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto. Na tomto místě je třeba akcentovat ten závěr Nejvyššího soudu, který je obsahem citovaného rozhodnutí (str.5), kde výslovně uvádí, že „ neshledal extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, neboť z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými závěry na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé“.
Kromě toho bylo rozhodnutí soudu II. stupně a Nejvyššího soudu napadeno i ústavní stížností obviněné, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2368/09, odmítl. Obviněná v rámci uplatněných námitek uvedla, že l. nesouhlasí s rozsahem provedených důkazů, se způsobem jejich hodnocení a právními závěry, které z nich soudy vyvodily, 2. nedopustila se skutků popsaných ve výroku rozsudku II/1, IV. a V., přesto jimi byla uznána vinnou, 3. soud zcela nedůvodně uvěřil výpovědi svědka F. P. a neuvěřil obviněné, byť svědek P. nemá pro vyčíslení výše způsobené škody žádný konkrétní důkaz, 4. rekognice byla provedena nezákonně a policie nadto neprovedla zajištění dostupných trasologických, pachových a daktyloskopických stop, 5. odvolací soud neprovedl důkazy, které v rámci doplnění dokazování navrhla, 6. byla porušena zásada „in dubio pro reo“, neboť obecné soudy hodnotily důkazy v její neprospěch zcela účelově, byť některé mohly být vyhodnoceny v její prospěch, 7. bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 2. 2010 v části ad IV. především konstatoval, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnila obviněná v celém rozsahu v průběhu trestního řízení, zejména v odvolání a v dovolání, přičemž argumentace ve vztahu k těmto námitkám je totožná s tou, kterou uplatnila i v těchto řádném a mimořádném opravném prostředku.
Ústavní soud dále konstatoval, že „námitkami stěžovatelky uplatněnými v ústavní stížnosti se zákonným způsobem vypořádaly již soudy odvolací i dovolací a své závěry v souladu s ustanoveními §134 odst. 2 tr. řádu odůvodnily. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se těmito námitkami zabývat a na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů odkazuje.“
Ve vztahu k námitkám týkajících se rekognice bylo uvedeno, že „stěžovatelka nebyla uznána vinnou skutky, k nimž se rekognice vztahovala, toliko na základě výsledku druhé rekognice, neboť jako pachatelka byla ztotožněna již při prvé rekognici a byť i výběru osob zúčastněných na tomto úkonu mohla být věnována větší pozornost, nešlo o výraznou odlišnost těchto osob, která by mohla způsobit nepoužitelnost tohoto důkazu v řízení před soudem. Nadto je stěžovatelka usvědčována dvěma shodnými svědeckými výpověďmi, jak zdůraznil odvolací soud“.
Pokud jde o námitky uplatněné ve vztahu k hodnocení výpovědi svědka F. P. je v citovaném usnesení uvedeno, že „v trestních věcech nejsou ojedinělé situace, kdy klíčovým usvědčujícím důkazem je právě výpověď poškozeného. Není porušením zásad spravedlivého procesu, pokud obecný soud obsah takové výpovědi vezme za prokázaný a neuvěří tvrzení obhajoby, poskytne-li pro takový závěr logické a věcně přesvědčivé odůvodnění, což se v dané věci stalo“.
K námitce obviněné, že nebyla soudy respektována zásada „in dubio pro reo“ Ústavní soud učinil závěr, že „tato zásada vyplývá ze zásady presumpce neviny vyjádřené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Znamená, že zůstanou-li po provedení a zhodnocení reálně dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznít ve prospěch obviněného. Jak vyplývá z toho, co Ústavní soud uvedl výše, obecné soudy neměly o vině stěžovatelky i v bodech II/1, IV a V obžaloby žádné pochybnosti, nelze jim proto vytknout, že zásadu „in dubio pro reo“ nepoužily“.
Pro úplnost ve vztahu k nevyhovění některým důkazním návrhům stěžovatelky Ústavní soud odkázal na své stanovisko obsažené např. v nálezu IV. ÚS 463/2000, v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení v rámci své obhajoby za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. V posuzované věci proto nelze dospět k závěru, že důkazní návrh stěžovatelky byl – bez řádného odůvodnění opomenut.
V části V. svého rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že „obecné soudy dostály ústavním požadavkům na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti a vyvození skutkových zjištění z provedených důkazů věnovaly soudy dostatečnou pozornost. Odůvodnění napadených soudních rozhodnutí jsou v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Ústavní soud nezjistil žádné vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatelky, které by odůvodňovalo jeho výjimečný zásah do právního stavu, který byl zjednán pravomocnými rozhodnutími obecných soudů. Za takových okolností není možno učinit závěr, že postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, nebylo zjištěno ani porušení dalších ústavně zaručených práv namítané stěžovatelkou do jiných práv a svobod garantovaných Ústavou, Listinou a Úmluvou“.
Ministryně spravedlnosti převzala do svého mimořádného opravného prostředku námitky, které jsou co do rozsahu i obsahu totožné s těmi, které obviněná opakovaně uplatnila v rámci své obhajoby jak v řízení před soudem prvního i druhého stupně, tak v řízení o mimořádném opravném prostředku – dovolání -, tak i v ústavní stížnosti. Jak soud odvolací, tak Nejvyšší soud, a také i Ústavní soud se těmito námitkami opakovaně zabývaly a podrobně se s nimi vypořádaly, jak je výše velmi podrobně rozvedeno. Není pochyb o tom, že obviněná není ochotná akceptovat závěry všech výše uvedených soudů, neustále předkládá vlastní varianty skutkového děje a vlastní pro sebe výhodné hodnocení provedených důkazů, a tento postoj k rozhodnutí soudů všech stupňů i druhů si osvojila i ministryně spravedlnosti v dalším mimořádném opravném prostředku, jímž stížnost pro porušení zákona je.
Nejvyšší soud záměrně velmi obsáhle citoval z výše uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu, aby dokumentoval, že byl učiněn jednoznačný závěr o správnosti a úplnosti skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů v rozhodnutích soudu prvního i druhého stupně, jakož i soudu dovolacího, jakož i závěr o respektování zásad spravedlivého procesu a zásady „in dubio pro reo“.
Na tomto místě je třeba připomenout základní zákon České republiky – Ústavu - a její článek 89 odst. 1, podle něhož je rozhodnutí Ústavního soudu vykonatelné jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak. Podle odstavce 2 citovaného článku Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích upozornil, že citovaný článek Ústavy je tudíž závazný nejen pro jeho vlastní rozhodovací činnost, ale také i pro ministra spravedlnosti jakožto jediného oprávněného subjektu k podání mimořádného opravného prostředku – stížnosti pro porušení zákona. Aniž by Nejvyšší soud jakkoli chtěl tento speciální subjekt omezovat v jeho právu podat zmíněný právní instrument (§266 a násl. tr. řádu), je třeba připomenout, že ve vztahu k Ústavě je trestní řád normou nižší právní síly, a proto byla-li trestní věc již jednou přezkoumána Ústavním soudem a ten vyslovil jednoznačný závěr o zjevné neopodstatněnosti uplatněných námitek, nemohou být totožné námitky s ohledem na čl. 89 odst. 1, 2 Ústavy znovu uplatněny ve stížnosti pro porušení zákona, jak je tomu v nyní posuzované trestní věci. Nejvyšší soud by totiž v opačném případě byl donucován k revizi rozhodnutí Ústavního soudu, k čemuž není oprávněn.
Závěrem je proto třeba shrnout, že Nejvyšší soud s ohledem na argumentaci výše uvedenou neshledal námitky uplatněné ve stížnosti pro porušení zákona důvodnými, a proto stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á