ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.29.2010.1
sp. zn. 4 Tz 29/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 24. června 2010 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. Č. , proti pravomocnému rozsudku bývalého Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 12. 4. 1951, sp. zn. Vto 173/1951, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 12. 4. 1951, sp. zn. Vto 173/1951 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §1 odst. 1 zák. č. 87/1950 Sb., trestního řádu, §43 odst. 1 a §270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 86/1950 Sb., trestního zákona a čl. 15 odst. 1 zák. č. 150/1948, Ústavy Československé republiky, v neprospěch obviněného J. Č.
Napadený rozsudek se zrušuje a zrušuje se také rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1950, sp. zn. Vt 443/1950.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný J. Č. z p r o š ť u j e předmětné obžaloby pro skutek spočívající v tom, že v P. dne 14. 10. 1950 odmítl přijmout zbraň s tvrzením, že se to protiví svatému písmu, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 86/1950 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 1956.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1950, sp. zn. Vt 443/1950, byl obviněný J. Č. uznán vinným ze spáchání trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 86/1950 Sb., trestního zákona (dále jen tr. zák. 1950), kterého se podle výroku rozsudku měl dopustit tím, že v P. dne 14. 10. 1950 (letopočet 1950 není v popisu skutku uveden, vyplývá až z odůvodnění rozhodnutí) odmítl přijmout zbraň s tvrzením, že se to protiví svatému písmu, za což byl odsouzen podle §270 odst. 2 tr. zák. 1950 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §43 tr. zák. 1950 mu byl rovněž vysloven trest ztráty čestných práv občanských uvedených v §44 odst. 2 citovaného zákona na dobu 5 let.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl bývalý Vyšší vojenský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 1951, sp. zn. Vto 173/1951, tak, že napadený rozsudek zamítl v části směřující proti výroku o vině, výroku o nepodmíněném odsouzení a výroku o ztrátě čestných práv občanských. Naproti tomu vyhověl odvolání v části směřující do výroku o trestu a uložený trest obviněnému snížil podle §30 tr. zák. 1950 pod dolní hranici zákonné trestní sazby, a to na 2 roky. Podle §23 tr. zák. 1950 byla obviněnému do doby takto uloženého trestu započítaná vazba, kterou vykonával od 15. 10. 1950 do 12. 4. 1951. Daný rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení (tj. dne 12. 4. 1951) a obviněný téhož dne nastoupil výkon trestu odnětí svobody ve vojenské věznici v Praze.
Dle sdělení ředitele Vojenského ústředního archivu v Praze ze dne 12. 4. 2010 se vlastní trestní spis nezachoval, neboť byl v 70. letech 20. století skartován a přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v příslušné věci neproběhlo. Byl sice podán návrh na zahájení rehabilitačního řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., avšak ten byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. Rtv 1/1994, jako opožděně podaný zamítnut.
Proti rozsudku bývalého Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 12. 4. 1951, sp. zn. Vto 173/1951, podala ministryně spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. Č. Vytkla v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §1 odst. 1 zák. č. 87/1950 Sb., trestního řádu, (dále jen tr. ř. 1950), §43 tr. zák. 1950 a v čl. 15 odst. 1 Ústavy Československé republiky č. 150/1948 v neprospěch obviněného J. Č.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti uvedla, že bývalé vojenské soudy se důsledně neřídily citovanými zákonnými ustanoveními a v této souvislosti poukázala na rozhodnutí pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/2002 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003. Dle názoru ministryně spravedlnosti i přesto, že byl návrh na zahájení rehabilitačního řízení v dané věci zamítnut jako opožděně podaný, je třeba vycházet z dikce zákona č. 119/1990 Sb., jehož vydáním požadoval zákonodárce odstranění největších křivd, které se v 50. letech 20. století udály v justičním rozhodování v době upevňování socialismu. V době rozhodování bývalých vojenských soudů v předmětné věci nebylo přihlíženo k tomu, že J. Č. uplatnil právo na svobody svědomí zaručené tehdejší Ústavou 9. května 1948 č. 150/1948 Sb. a právo na svobodu svědomí zakotvené v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Ministryně spravedlnosti navíc podotkla, že bývalý Vyšší vojenský soud v Praze k odvolání obviněného snížil trest odnětí svobody na 2 roky, ale zároveň ponechal v platnosti výrok o ztrátě čestných práv občanských, čímž vytvořil stav odporující ustanovení §43 tr. zák. 1950.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 12. 4. 1951, sp. zn. Vto 173/1951 a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. Č. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil včetně předchozího rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1950, sp. zn. Vt 443/1950, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., příp. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl.
Podle §270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák. 1950 ten, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení, bude potrestán odnětím svobody až na pět let. Odnětím svobody na tři až deset let bude pachatel potrestán, dopustí-li se takového činu v úmyslu vyhnout se plnění zvláště důležité služební povinnosti nebo zvláště důležitého služebního úkonu.
Podle §1 odst. 1 tr. ř. 1950 je účelem tohoto zákona upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni. Pomáhat k dosažení tohoto účelu je právem a povinností každého občana.
Podle čl. 15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 se svoboda svědomí zaručuje.
Z odůvodnění rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1950, sp. zn. Vt 443/1950, vyplývá, že obviněný J. Č. dne 14. 10. 1950 odmítl přijmout zbraň, neboť mu v tom bránilo jeho náboženské přesvědčení, když mimo jiné prohlásil, že zbraň rozhodně nepřijme, jelikož Písmo svaté mu zakazuje používání zbraní a podle božských zákonů se sluší více poslouchat Boha než lidi. Na základě této výpovědi obviněného dospěl bývalý Nižší vojenský soud v Praze k jednoznačnému závěru, že obviněný odmítl přijmout zbraň. Skutkový stav věci byl zjištěn správně a má oporu v provedených důkazech.
Z odůvodnění daného rozsudku je však také zřejmé, že obviněný J. Č. odmítl přijmout zbraň pouze z důvodu, že mu v tom bránilo jeho náboženské přesvědčení. Obviněný od počátku jednal v úmyslu nepřijmout zbraň a tento svůj úmysl dal jednoznačně najevo s tím, že jej pod žádným tlakem nehodlá měnit, z čehož je možno dovodit, že čin obviněného směřoval výlučně k uplatnění jeho základního práva (tj. svobody svědomí) zaručeného Ústavou z roku 1948 a mezinárodními smlouvami a dokumenty (zejména čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv). Ústava Československé republiky z roku 1948 v tehdejší době sice formálně zaručovala svobodu svědomí, avšak právní norma nižší právní síly, jíž by realizace takové svobody byla zaručena, vydána nebyla a praktická ustanovení jiných norem nižší právní síly, jako byl např. i trestní zákon, tuto svobodu prakticky likvidovala. Obviněný tak neměl možnost dostát svým povinnostem, které mu byly uloženy zákonem, aniž by se dostal do rozporu se svým svědomím. Je třeba konstatovat, že za situace, kdy zde nebyla jiná alternativa k výkonu vojenské služby pro případ, že její výkon by vedl k popření náboženského přesvědčení občana, pak nebylo možno čin občana, kterým jen realizoval Ústavou a mezinárodními úmluvami zaručené svobody, pokládat za trestný čin.
Na tomto místě je třeba připomenout zejména právní názory a závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1950 za trestný čin.
Bývalý Nižší vojenský soud v Praze proto, ač správně zjistil skutkový stav věci, dospěl k nesprávnému závěru, že jím zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle ustanovení §270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák. 1950. Výše popsané jednání obviněného nemohlo být kvalifikováno jako trestný čin, z čehož vyplývá, že Nižší vojenský soud v Praze uznal obviněného J. Č. vinným nedůvodně. Předmětný čin obviněného byl prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem (zejména s čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv) a Ústavou Československé republiky z roku 1948 ve smyslu §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Návrh na rehabilitační řízení v této věci byl však jako opožděně podaný zamítnut.
Nejvyšší soud České republiky na základě uvedených skutečností dospěl k závěru, ve shodě s názorem ministryně spravedlnosti, že je nepřijatelné ponechat v platnosti rozhodnutí porušující základní lidská práva a svobody.
Nejvyšší soud České republiky dal za pravdu rovněž názoru ministryně spravedlnosti v tom, že bývalý Vyšší vojenský soud v Praze jako soud odvolací stížností pro porušení zákona napadeným rozhodnutím porušil zákon také v ustanovení §43 odst. 1 tr. zák. 1950. Podle věty první tohoto ustanovení soud vysloví ztrátu čestných práv občanských, odsuzuje-li pachatele za úmyslný trestný čin k trestu smrti, k trestu odnětí svobody na doživotí nebo k trestu dočasného odnětí svobody převyšujícímu dvě léta anebo projevil-li pachatel trestným činem nepřátelství k lidově demokratickému řádu. Tím, že odvolací soud obviněnému snížil trest odnětí svobody na 2 roky, ale zároveň ponechal v platnosti výrok o ztrátě čestných práv občanských, vytvořil stav odporující citovanému ustanovení §43 tr. zák. 1950.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 12. 4. 1951, sp. zn. Vto 173/1951 a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1 tr. ř. 1950, §43 odst. 1 a §270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák. 1950 a v čl. 15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 v neprospěch obviněného J. Č. V souladu s ustanovením §269 odst. 2 tr. ř. proto napadené rozhodnutí zrušil a zrušil také rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1950, sp. zn. Vt 443/1950, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud České republiky neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud České republiky tak, že obviněného J. Č. pro tento skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák. 1950, obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř. zprostil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal