ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.4.2010.1
sp. zn. 4 Tz 4/2010-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 26. října 2010 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného M. B. , proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 8 To 66/2009, a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu rozhodl, takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný M. B. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 4 T 11/2008, uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona, nadržování podle §166 odst. 1 tr. zákona a vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákona (citován zákon č. 140/1961 Sb. v účinném znění). Za to mu byl v sazbě §158 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků. Pro výkon trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání policisty u Policie České republiky, jakož i povolání u podobně organizovaných sborů na dobu pěti roků.
Podle výroku citovaného rozsudku se uvedené trestné činnosti dopustil tím, že
v postavení vrchního asistenta a pod bodem III. v postavení velitele motorizované hlídky Policie České republiky OŘ Obvodního oddělení Ostrov
ad III.) dne 22. 12. 2007 v době okolo 04.15 hod. v O., S. ulici před restaurací K., okres K. V., kam byl vyslán dozorčí službou Obvodního oddělení, v rozporu s ustanovením §158 odst. 1 tr. řádu, §5 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb. o Služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a §2 odst. 1 písm. d) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, jakož i ustanovením čl. 11 odst. 2 písm. f), g) a čl. 12 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 100/2001 a čl. 6 odst. 5 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 130/2001, po příjezdu na místo ve snaze zakrýt spáchání trestných činů uvedených pod body I. a II. obžaloby vědomě neučinil na místě potřebná opatření a šetření, kdy nezajistil místo, totožnosti případných svědků a neprovedl žádné další úkony směřující k objasnění věci a zajištění pachatelů, ačkoliv v tu dobu již věděl, že na místě došlo ze strany jemu známých osob obžalovaných J. H. a M. P. ke spáchání závažného úmyslného trestného činu a ke zranění poškozeného E. B., namísto toho vyhrožoval poškozenému E. B. slovy: „dostal jsi málo, měli tě zabít, uvědom si, co budeš vypovídat, mohl bys ještě nafasovat!“, načež v rozporu se zjištěnými skutečnostmi ohlásil dozorčímu obvodního oddělení, že k napadení E. B. nedošlo, neboť jmenovaný měl uklouznout a při pádu si sám způsobit tržné zranění hlavy a takto to oznámil i pracovníkům rychlé záchranné služby, přičemž poškozený B. ze strachu po předchozí vyhrůžce obviněného v nemocnici lékaři uvedl, že byl napaden neznámými osobami, a vyhýbal se podání vysvětlení před policejním orgánem, v důsledku čehož došlo k zahájení trestního stíhání všech obžalovaných v dané věci až dne 26. 5. 2008, čímž obžalovaný B. vědomě ztížil řádné objasnění zvlášť závažného úmyslného násilného trestného činu, zajištění stop na místě činu, zajištění pachatelů a případných svědků,
IV.) dne 12. 3. 2008 v době před 8.43 hod. na obvodním oddělení Policie ČR Ostrov, H. t., okres K. V. u vstupních mříží před místností dozorčí služby poškozenému E. B., který se na základě výzvy dostavil na oddělení za účelem podání vysvětlení, ve snaze ovlivnit obsah jeho výpovědi ve vztahu k obžalovaným J. H. a M. P. vyhrožoval, aby si uvědomil co bude vypovídat, poté za ním několikrát přišel do výslechové místnosti, kde probíhal výslech a obrátil se na poškozeného se slovy, že by se měli odněkud znát, přičemž po tomto nátlaku E. B. opětovně po podání vysvětlení uvedl, že byl napaden neznámými osobami.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný M. B., jakož i spoluobvinění J. H. a M. P., a krajská státní zástupkyně v Plzni, přičemž z podnětu těchto odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 8 To 66/2009, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl o vině všech tří obviněných. Pokud jde o obviněného M. B. byl uznán vinným jednak trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona v souběhu s trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákona, za což mu byl v sazbě §235 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání v ozbrojených bezpečnostních sborech a v orgánech státní správy a samosprávy na dobu osmi let.
Podle citovaného rozsudku vrchního soudu se obviněný výše specifikovaných trestných činů dopustil tím, že dne 22. 12. 2007 v postavení vrchního asistenta a velitele motorizované hlídky PČR OŘ Obvodní oddělení Ostrov v době okolo 04.15 hod. v O., S. ulici před restaurací K., okres K. V., kam byl vyslán dozorčí službou, v rozporu s ustanovením §158 odst. 1 tr. řádu. §5 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., O služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a §2 odst. 1 písm. d) zákona č. 283/1991 Sb., O policii ČR, po příjezdu na místo ve snaze zakrýt spáchání trestných činů obviněných J. H. a M. P. (kvalifikovaných jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 a §222 odst. 1 tr. zákona v souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona) vědomě neučinil na místě potřebná opatření a šetření, nezajistil místo, nezjistil totožnost svědků a neprovedl ani žádné další úkony směřující k objasnění věci a zajištění pachatelů, ačkoli věděl, že ze strany jeho známých J. H. a M. P. došlo ke spáchání trestného činu, namísto toho vyhrožoval další újmou poškozenému E. B., načež v rozporu se skutečností oznámil dozorčímu oddělení a pracovníkům záchranné služby, že poškozený si sám způsobil zranění pádem, přičemž pod vlivem těchto výhrůžek uvedl poškozený lékaři, že byl napaden neznámými osobami a vyhýbal se podání vysvětlení před policejním orgánem, a dále dne 12. 3. 2007 v době kolem 8.43 hod. na Obvodním oddělení Policie ČR, Ostrov, H. t., vyhrožoval poškozenému E. B., který se dostavil na základě výzvy za účelem podání vysvětlení, ve snaze ovlivnit jeho výpověď ve prospěch J. H. a M. P., aby si uvědomil co bude vypovídat, a poté opakovaně přišel do místnosti, kdy výslech poškozeného probíhal, na základě čehož poškozený B. opětovně uvedl, že byl napaden jemu neznámými osobami.
Ministryně spravedlnosti podala podle §266 odst. 1, 2 tr. řádu proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 8 To 66/2009, stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. B. Podle jejího názoru byl tímto rozhodnutím a řízením, jež mu předcházelo, porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. řádu v neprospěch obviněného.
Zásadní námitkou, jež je v podaném mimořádném opravném prostředku uplatněna, je názor stěžovatelky, že soudy obou stupňů neprovedly skutková zjištění v dostatečném rozsahu, aby zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak přikazuje ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu a provedené důkazy nedostatečně vyhodnotily, takže hodnocení důkazů neodpovídá kriteriím stanoveným §2 odst. 6 tr. řádu. Jednotlivé výhrady, jež byly ve stížnosti pro porušení zákona uplatněny, Nejvyšší soud pro přehlednost číselně označil.
1) Za osamocený důkaz považuje výpověď svědka B., který obviněného z trestné činnosti usvědčoval. Výpověď svědka byla podle stěžovatelky učiněna se značným zpožděním od napadení, nadto svědek sděloval různé verze o vzniku svého poranění, přičemž tak vůbec nemusel činit v souvislosti s výhrůžkou, kterou měl pronést obviněný B. Soud bez rozumných důvodů hodnotil výpověď tohoto svědka v neprospěch obviněného. Nedostatečnou pozornost věnoval důvodům konfliktu mezi poškozeným B. a obviněnými H. a P., s nimiž se poškozený dobře znal. V přípravném řízení se nepodařilo zrekonstruovat průběh události mezi dvěma souvisejícími incidenty – v baru M klubu a před klubem K. – kam v té době již evidentně opilý poškozený přijel svým autem v doprovodu jiného R. V. H. Podle ministryně spravedlnosti je-li tato skutečnost hodnocena podle zdravého rozumu, nemůže vzniknout pochybnost, zda poškozený V. H. nebyl k druhému incidentu přizván jako posila. Stěžovatelka rovněž vyslovila podiv nad skutečností, že na místě byli dva strážníci Městské policie a spolu s obviněným asistent svědek K., avšak ze spisu nevplývá, že by některý z nich byl stíhán nebo jen prověřován jako podezřelý ze spáchání nedbalostního trestného činu nebo kárného provinění pro svou pasivitu a neohlášení podezření ze spáchání trestného činu či přestupku.
2) Trestný čin vydírání, jehož se měl obviněný dopustit na osobě svědka B. dvěma útoky, byl prokazován výlučně výpovědí poškozeného, případně jeho známého z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, přičemž soud nevysvětlil svůj závěr, proč se poškozený měl pod vlivem výhrůžek vyhýbat podání vysvětlení před policejním orgánem. Za zjevně nepodložený pokládá stěžovatelka i závěr soudu, že obviněný B. měl poškozenému vyhrožovat přímo u jeho výslechu, když vyslýchající policista něco takového neguje.
3) Stížnost pro porušení zákona akcentuje obsah úředního záznamu, který je založen ve spise na čl. 531, v němž obviněný zopakoval obsah záznamu v knize fonogramů ze dne 22. 12. 2007, dále uvedl, že hlídka na místě provedla šetření, kdy se dotazovala přítomných osob na uvedenou věc – M. P., J. H. a vietnamského majitele herny K., a tyto osoby uvedly, že B. se v době jejich příchodu nacházel na místě a nesrozumitelně vykřikoval, přičemž po zjištění zraněné osoby přivolali zdravotníky. Pravdivost tohoto tvrzení nebyla vyvrácena a z toho stěžovatelka vyvozuje, že kdyby bylo jednání obviněného charakterizováno pohnutkou pomáhat svým známým, jímž měl být podle názoru odvolacího soudu od počátku veden, snažil by se utajit jejich totožnost, on však jejich jména zveřejnil.
4) Ministryně spravedlnosti vidí rozpor mezi zjištěními orgánů činných v trestním řízení a názorem obhajoby v hodnocení důkazní síly záznamů odposlechů telefonních hovorů ve vztahu k obviněnému B. Podle jejího názoru došlo k „překrucování smyslu v hovorech použitých slov“ a sama obsáhle dovozuje co lze z obsahu odposlechů dovodit ( str. 5 stížnosti pro porušení zákona). Hodnocení tohoto důkazu pak ve vztahu k obviněnému je protismyslné, odporuje pravidlům formální logiky, naopak usvědčuje obviněné H. a P.
5) Podle stěžovatelky byť je rozsudek soudu prvního stupně rozsáhlý popisnými a úvahovými pasážemi, a může tak vytvářet dojem, že skutkový stav tak, jak byl včleněn do skutkové věty výroku o vině spolehlivě odráží obsah provedených důkazů, ve skutečnosti v posuzované věci přetrvala řada nepřesností, přehlédnutí či pominutí skutečností, které podstatným způsobem „narušují celistvost důkazní mozaiky“.
6) Uložený trest odnětí svobody měl být dle názoru stěžovatelky podmíněně odložen na přiměřenou zkušební dobu, neboť obviněný je dobře pracovně hodnocen a je občansky zachovalou osobou. Též i trest zákazu činnosti v rozsahu a délce, jak byl uložen, není adekvátním trestem a není zřejmé, proč odvolací soud, který zmírňoval právní kvalifikaci činu, výměru tohoto trestu o tři roky zvýšil a zároveň rozšířil i rozsah zákazu činnosti na výkon jakéhokoli povolání v orgánech státní správy i samosprávy.
7) Stěžovatelka považuje poznámku odvolacího soudu, kterou učinil v odůvodnění rozhodnutí, za ne zcela jasnou, nadto nadbytečnou, a to v části, kde je uvedeno: „..pro mnohé je zklamáním, že selhal právě obžalovaný, který mohl být vzorem pro jiné R., že mohou zastávat zodpovědné postavení, a nadějí pro majoritní společnost v tom, že začlenění R. do společnosti je možné, jak mohl příklad obžalovaného dokumentovat. Tuto okolnost však odvolací soud pouze konstatuje a nepřihlédl k ní jako k okolnosti přitěžující, protože není možné, aby soud negativně hodnotil osobu obžalovaného pro jeho příslušnost k určité národnosti, menšině či rase.“
8) Ministryně spravedlnosti považuje odsouzení obviněného pro úmyslný trestný čin za nesprávné, neboť část skutku se zřejmě vůbec nestala, část jednání postrádá úmyslné zavinění, na druhé straně však nevylučuje, že by obviněný svým jednáním mohl naplnil skutkovou podstatu blíže nespecifikovaného nedbalostního deliktu či kárného provinění.
V petitu svého mimořádného opravného prostředku ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. řádu, že napadeným rozhodnutím a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ale i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 4 T 11/2008, zrušil, včetně všech rozhodnutí, která na zrušené rozsudky obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu nebo podle §271 odst. 1 tr. řádu, aniž navrhovaný procesní postup blíže specifikovala, tj. neoznačila, kterému orgánu by věc měla být po zrušení Nejvyšším soudem České republiky přikázána, případně má-li ve věci Nejvyšší soud České republiky sám rozhodnout, není z petitu mimořádného opravného prostředku zřejmé, jaký způsob rozhodnutí je stěžovatelkou navrhován.
K obsahu stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil obviněný tak, že s jejím obsahem souhlasí, neboť obsahuje argumenty, které on sám soudům obou stupňů opakovaně předkládal, aniž byly vyslyšeny. Soudy obou stupňů podle něj přesáhly rovinu volného hodnocení důkazů, kdy za klíčový důkaz byla vzata výpověď poškozeného, aniž by byla konfrontována s ostatními důkazy a fakty.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření uvedla, že se skutkovými zjištěními, které soudy obou stupňů ve věci učinily, je třeba souhlasit a není nutné je jakkoli doplňovat či přehodnocovat. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy neexistuje žádný rozpor, neboť skutek byl zrekonstruován na podkladě odpovídajícího rozboru důkazního stavu, kdy důkazy byly hodnoceny v intencích §2 odst. 6 tr. řádu.
Jakkoli je výpověď svědka E. B. klíčovým důkazem, není však důkazem ojedinělým. Je třeba poukázat na výpověď obviněného M. P., který výslovně uvedl, že na místě činu spoluobviněný B. musel vidět násady od lopat, protože v době jeho příchodu na místo činu tam stále ležely na zemi. Tento obviněný také popsal, že na schůzce, kterou inicioval někdy po Vánocích, jim obviněný B. řekl, že mají uvádět, že k napadení došlo pouze v MK k. Svědek D., který byl na místě činu přítomen potvrdil, že obvinění P. s H. se s obviněným B. na místě činu bavili a situaci si vysvětlovali. Okolnost, že k této vzájemné komunikaci došlo potvrzuje rovněž svědek J. R., který náhodně celou situaci sledoval z okna svého přízemního bytu. Svědek H. K., policista Obvodního oddělení Ostrov a kolega obviněného B., který byl rovněž členem přivolané motorizované hlídky PČR také potvrdil, že obviněný B. komunikoval se spoluobviněnými i poškozeným, avšak obsah těchto hovorů neslyšel. Tento svědek v hlavním líčení odmítl vypovídat z obavy, že by si mohl přivodit trestní stíhání, protože však v přípravném řízení vypovídal a k výslovnému dotazu předsedy senátu uvedl, že vypovídal pravdu, rozhodl se dodatečně vypovídat i v hlavním líčení. Ve světle těchto okolností je třeba hodnotit výpověď tohoto svědka, neboť státní zástupkyně vyjádřila podiv nad tím, že jako jeden ze dvou členů motorizované hlídky Policie ČR vyslané na místo činu v zásadě nic neviděl, ani neslyšel, což je v rozporu s jeho posláním, neboť na místo činu byl zjevně vyslán naprosto s odlišným posláním a úkoly.
Státní zástupkyně rovněž poukázala na záznamy odposlechu telekomunikačního provozu a jejich obsah, které potvrzují pasivitu, jíž obviněný B. vykazoval jak na místě činu, tak při prověřování oznámení poškozeného B. a výslednou snahu, aby pachatelé unikli spravedlnosti a potrestání. Ve svém vyjádření velmi podrobně poukázala na rozpory ve služebním záznamu, který o události vyhotovil obviněný B., a podrobně odkázala na výpovědi řady dalších konkrétních svědků, vyvracejících závěr, že by výpověď svědka B. byla ojedinělá a nevěrohodná. Hodnocení věrohodnosti tohoto svědka soudy obou stupňů provedly v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podanou stížnost ministryně spravedlnosti podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Podle §270 odst. 5 tr. řádu uvedeným způsobem přezkoumal jen tu část rozhodnutí a předcházejícího řízení, která se týkala obviněného M. B., neboť stížnost pro porušení zákona byla podána jen ve vztahu k jeho osobě, přičemž předcházející řízení rozhodnutí se týkalo více osob. Po procesním postupu v intencích uvedených zákonných ustanovení dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
K základním zásadám trestního řízení patří zásada objektivní pravdy a zásada vyhledávací, které jsou vtěleny do ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož mj. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnosti uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Další základní zásadou je zásada volného hodnocení důkazů, která je upravena v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. Ten stanoví, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
V posledně citovaném ustanovení zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů – tedy míru jejich věrohodnosti. V řízení před soudem je tak na soudech hodnotit důkazy, aniž by byly vázány zákonnými (rigidními) pravidly. Zákon sám nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam (srov. R 60/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů představuje vlastní syntetickou část hodnocení, na základě analýzy poznatků o prameni důkazů, o závažnosti skutečností z důkazů vyplývajících, o jejich souvislosti a návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy, o jejich souladu s poznatky praxe a vědy se získává obraz skutečnosti, která je předmětem dokazování. Zásada volného hodnocení důkazu je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, které není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale vytváří se přísně, logicky na základě zákonů a jiných právních předpisů, přičemž se opírá o právní vědomí, o všestranné hluboké a logické zhodnocení důkazů i jejich vzájemných souvislostí, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Při hodnocení důkazů se v praxi používají především analytické a syntetické metody, často v určitém spojení s dedukcí a indukcí (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád – Komentář – díl. I., C.H.Beck, Praha 2002).
Způsob hodnocení důkazů musí být v souladu s obecně uznávanými zásadami logického myšlení, jež jsou stanoveny – a) zásadou sporu (principium contradictionis), která stanoví, že dva sporné soudy nemohou být oba pravdivé; - b) zásadou totožnosti (principium identitatis), jež vyžaduje, aby obsah pojmů zůstával vždy a v každém spojení totožný; - c) zásadou o vyloučeném třetím (principium exclusi tertii), podle níž nelze zamítnout oba soudy, z nichž jeden nějakému předmětu něco přisuzuje a druhý témuž předmětu v témže čase totéž upírá; - d) zásadou dostatečného důvodu (principium rationis suffciendis) upravující požadavek, aby každý soud, o jehož platnosti má někdo být přesvědčen, byl zaručen spolehlivým důvodem. Na těchto principech jsou utvářeny formálně logické soudy a způsob hodnocení důkazů v intencích těchto požadavků odpovídá rovněž požadavkům na uplatnění induktivní a deduktivní metody, přičemž sylogistický úsudek – tohoto výrazu je užito jako logické kategorie -, k němuž soud v podobě výsledného hodnocení důkazů dojde, musí racionálně vycházet z premis, jimiž jsou provedené důkazy. Tuto výkladovou pasáž činí Nejvyšší soud proto, aby z pohledu těchto nezpochybnitelných zásad bylo reagováno na uplatněné stížnostní námitky. Pouze sjednocená, uznávaná a užívaná terminologie některých právních pojmů a formálně logických kategorií může posloužit jako relevantní argument v případě, že některým z nich je v mimořádném opravném prostředku přikládán jednak význam, který obecně neplatí a jednak je ve vztahu k nim podáván stěžovatelkou ryze subjektivní výklad, nemající oporu v těchto obecných principech.
Skutečností, která byla jednoznačně prokázána je to, že dne 22. 12. 2007 v době kolem 04.00 hod. došlo v O., v S. ulici, před restaurací K. k napadení E. B. a V. H. ze strany obviněných J. H. a M. P., kteří ke svému razantnímu útoku použili násady od lopat. Existence zranění a jejich závažnost byla doložena lékařskými zprávami a také znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Poškozený E. B. utrpěl tržnou ránu na čele tvaru písmene L délky cca 4 mm zasahující do kosti, zhmoždění měkkých tkání obličeje s krevní podlitinou na čele vpravo s otokem měkkých tkání v oblasti očí, s krevním výronem v oční spojivce, s otokem v oblasti horního rtu vpravo a tváře, pohmoždění hrudníku vlevo s pruhovitým krevním výronem na zádech vlevo podél páteře v délce 16 cm, oboustranné oděrky na zápěstích, škrábancovitý oděrek na hřbetu levé ruky, sedření kůže na levém koleně a krevní podlitiny na horních končetinách. Poškozený V. H. utrpěl zhmoždění levé poloviny hrudníku se zlomením 6.-9. žebra vlevo bez posunu úlomků, pohmoždění levé oční koule lehkého stupně s povrchovým sedřením rohovky, krevní výron v měkkých pokrývkách lebních na přechodu temenní a týlní krajiny, zhmoždění levého kolena a zhmoždění levého hlezenního kloubu. Je mimo pochybnost, že na inkriminovaném místě došlo ke spáchání násilného trestného činu ohrožujícího život a zdraví a trestného činu hrubě narušujícího občanské soužití. K zahájení trestního stíhání pachatelů došlo až dne 26. 5. 2008 na podkladě odposlechů pořízených v jiné trestní věci, při kterých byl zaznamenán nestandardní kontakt obviněných J. H. a M. P. s policistou M. B. Předmětem zjišťování tudíž bylo proč obviněný B. jako velitel motorizované hlídky Policie ČR Obvodního oddělení Ostrov, který byl na místo činu vyslán, nepostupoval obvyklým a zákonem předpokládaným způsobem tak, aby byla zjištěna situace na místě, místo činu řádně zadokumentováno, provedeny odpovídající úkony ke zjištění pachatelů, případně jejich zajištění, zejména v situaci, kdy pachatelé i poškození byli v době příjezdu hlídky PČR na místě činu přítomni.
Podle výpovědi poškozeného E. B. byla motivem nestandardního jednání obviněného B. snaha pomoci pachatelům trestného činu J. H. a M. P., odvrátit od nich reálně hrozící trestní stíhání za spáchaný delikt. Ve svém záměru podle poškozeného obviněný B. pokračoval i poté, co byl poškozený vytěžován dne 12. 3. 2008 při podání vysvětlení, neboť sestra poškozeného B. – Z. M. – podala trestní oznámení ohledně napadení svého bratra.
Pokud jde o posloupnost důkazů, jež navazovaly na výpověď poškozeného B., Nejvyšší soud v tomto směru plně odkazuje na pasáž k této problematice obsaženou ve vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (viz str. 5-6 tohoto rozhodnutí), neboť se s ní plně ztotožňuje a opětné konstatování uvedených argumentů by bylo v této souvislosti nadbytečné. Konstatované důkazy v kontextu se záznamy o odposlechu telekomunikačního provozu, z nichž jednoznačně vyplývá kontakt obviněného B. s obviněnými J. H. a M. P., svědčí o tom, že pasivita obviněného B. jako velitele motorizované hlídky Policie ČR Obvodní oddělení Ostrov na místě činu a poté při prověřování oznámení o napadení poškozeného E. B. byla vedena snahou, aby pachatelé unikli spravedlnosti a potrestání. Obsah uvedených telefonních hovorů je naprosto jednoznačný a nelze z nich dovodit nic jiného, než učinily soudy obou stupňů, postupujíce tak v souladu se zásadou sporu a vyloučeného třetího. Podle nich to byl obviněný B. kdo instruoval obviněné jak mají ve věci vypovídat, aby unikli trestní odpovědnosti. Tímto návodem se mimo pochybnost řídil obviněný J. H., který skutečně připustil napadení poškozeného v MK k. Uvedená instruktáž obviněného B. nepostrádá logiku, neboť pokud by obviněný J. H. a M. P. připustili pouze méně závažné napadení poškozeného v MK k., kterému bezesporu bylo přítomno více svědků, a nepřipustili by naopak napadení poškozeného před restaurací K., které bylo z hlediska vzniku konstatovaných poranění bylo pro poškozené B. a V. H. zásadní, pak by při předpokládané loajalitě poškozeného V. H. a za absence následných nahodilých okolností, které vedly k odhalení celé záležitosti, přicházel v úvahu závěr, že poškozeného E. B. po napadení v MK k. napadly jiné osoby, odpovědné za vznik konstatovaných poranění. S touto taktikou obviněného B. nebyly v rozporu ani údaje uvedené v jeho služebním záznamu – že se na místě činu zdržovali oba obvinění a poškozený B., neboť pokud by samotné napadení popírali, vyšlo by pouze najevo, že poškozenému B. nechali přivolat lékařskou pomoc. Ve služebním záznamu obviněného však chybí důležitý údaj, a to že na místě činu byl i poškozený V. H., který v důsledku napadení obviněných utrpěl závažná poranění, která mu působila značné bolesti. Tento poškozený však vyhledal lékařské ošetření až poté, co odjel z místa činu taxíkem, avšak jeho zdravotní útrapy byly takového rázu, že mu lékařskou pomoc přivolali M. T. a M. F. a přítelkyně poškozeného, P. J. Poškozený V. H. nikdy v průběhu řízení nepřipustil, že by byl napaden obviněnými J. H. a M. P., naopak tvrdil, že zranění vzniklo po jeho pádu na schodech v bytě M. T. Oproti tomu však M. T. v procesním postavení svědkyně, ale i svědek M. F., tvrdili, že poškozený V. H. se k nim do bytu podstatě doplazil a tvrdil, že měl dopravní nehodu. To ovšem nebylo možné, protože auto nebylo poškozené. Svědek M. F. potvrdil, že až poté poškozený uvedl, že měl potyčku, aniž uvedl s kým. Přítelkyně poškozeného P. J. zprvu tvrdila, že zranění si poškozený přivodil pádem v koupelně, posléze, že upadl na schodech, poškozený tvrdil, že si zranění způsobil sám. To je ovšem v rozporu se závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, který uvedl, že charakter zranění a jeho lokalizace odpovídají fyzickému napadení druhou osobou. Svědek O. K., jako policista Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu uvedl, že V. H. kontaktoval osobně proto, že měl podezření o tom, že existuje spojení mezi obviněnými a lidmi mimo věznici (obvinění J. H. a M. P. byli stíháni pro drogové delikty), avšak V. H. uvedl, že nebude hovořit v žádné věci, protože má strach a chce zůstat naživu. Motiv V. H. pro popření útočného jednání obou obviněných vůči němu byl totožný jako u E. B. – oba měli strach. Poškozený V. H. o svou existenci, respektive koexistenci v romské komunitě v případě, že by svědčil v neprospěch některého z obviněných, poškozený B. proto, že v situaci, kdy oba obvinění i další poškozený budou tvrdit, že k žádnému napadení před restaurací K. nedošlo, což s ohledem na postup obviněného B. bude považováno za reálnou a pravdivou verzi, nic se nevyšetří. V této souvislosti je třeba poukázat na skutečnost, že poškozený E. B. byl zařazen do programu na ochranu svědka.
Je proto třeba uzavřít, že skutková zjištění soudů obou stupňů mají jednoznačnou oporu v obsahu svědecké výpovědi poškozeného E. B. Soudy pochopitelně zaznamenaly rozpory, které vyvstaly mezi výpovědí tohoto poškozeného a některými dalšími důkazy – např. tvrzení poškozeného o počtu inkasovaných ran ve vztahu k závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství nebo odlišné výpovědi o totožných okolnostech obviněných J. H. a M. P. navzájem, svědectví poškozeného V. H. o způsobu vzniku jeho poranění a svědectví jeho příbuzných o totožné okolnosti. Tyto rozpory však soudy vyložily logicky a přesvědčivě zdůvodněnými úvahami, v jejich rámci jasně, srozumitelně, přehledně a ověřitelně vysvětlily, proč považují výpověď poškozeného E. B. za věrohodnou a proč ji akceptují jako podklad svých skutkových zjištění. Zjištěné okolnosti jsou takřka neslučitelné s verzí uplatněné obhajoby obviněného a shodnými námitkami stěžovatelky, že obviněný B. nevyhrožoval E. B., aby nechal záležitost ohledně svého napadení být. Dokladem toho je ostatně i skutečnost, že k trestnímu stíhání obviněných H. a P. došlo až dne 26. 5. 2008.
Argumentace ministryně spravedlnosti uplatněná ve stížnosti pro porušení zákona, že výpověď svědka B. je zcela nepravdivá, ojedinělá a jako usvědčující důkaz nepoužitelná, tak v provedeném řízení a jeho závěrech nemá oporu. Nejvyšší soud považuje za nutné výslovně uvést, že v trestních věcech nejsou ojedinělé situace, kdy klíčovým usvědčujícím důkazem je výpověď poškozeného. Není porušení zásad spravedlivého procesu, pokud obecný soud obsah takové výpovědi vezme za prokázaný, neuvěří tvrzení obhajoby a poskytne-li pro takovýto závěr logické a věcně přesvědčivé zdůvodnění, což se v dané věci stalo (srov. I. ÚS 2368/09, IV. ÚS 463/2000). V posuzovaném případě nebyla na místě ani aplikace zásady „in dubio pro reo“, která vyplývá z presumpce neviny artikulované v ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Znamená, že zůstanou-li po provedení a zhodnocení reálně dostupných důkazů v jakékoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo jakékoli skutkové otázce významné pro rozhodnutí a nelze je odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznít ve prospěch obviněného. Z argumentace výše uvedené je však zřejmé, že pochybnosti tohoto druhu a charakteru v daném případě neměly opodstatnění a tudíž aplikace této zákonné zásady nebyla na místě.
Stěžovatelka v mimořádném opravném prostředku obsáhle cituje rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 429/03, III. ÚS 224/04 a I. ÚS 733/01, přičemž šlo o zcela nadbytečnou opakovanou citaci vybraných pasáží těchto nálezů, když obecné postuláty, plynoucí z těchto rozhodnutí ve vztahu k rozsahu dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů, byly v posuzované trestní věci striktně soudy obou stupňů respektovány. Stěžovatelka zcela nekriticky tvrdí, že „důkazním řízením nebylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností“, což naprosto neodpovídá reálně zjištěnému skutkovému stavu a výsledkům dokazování, a jde tak pouze o ventilaci subjektivně navozené pochybnosti při vlastní interpretaci skutkového děje. Na nepřípustnost a vyloučení této „subjektivní dezinterpretace“ opakovaně upozorňoval také Ústavní soud ve svých rozhodnutích např. IV. ÚS 463/2000, I. ÚS 2368/2009, přičemž s těmito závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, připuštění této praxe by totiž bylo výrazně negativním zásahem do pravidel „fair procesu“. Na citovanou skutečnost Nejvyšší soud poukazuje zejména vzhledem k tvrzení stěžovatelky obsaženému v písemně vyhotovené stížnosti pro porušení zákona, jež je výše uvedeno pod bodem ad 4), v němž oproti výkladu soudů obou stupňů podává ministryně spravedlnosti výklad vlastní k tomu, co vlastně lze z obsahu odposlechů dovodit. Její názor, že „došlo k překrucování smyslu slov“ neobstojí a pokud mimo vlastní přesvědčení argumentuje už jen tím, že hodnocení tohoto důkazů odporuje pravidlům formální logiky, není zřejmé, z čeho tento závěr dovozuje, neboť mimo tuto formální proklamaci stížnost pro porušení zákona postrádá jakékoli další zdůvodnění těchto myšlenkových pochodů. Nejvyšší soud uzavírá, že nalézací soud velmi podrobně odůvodnil co bylo odposlechy prokázáno a co z nich nutno vyvodit ve vztahu k trestní odpovědnosti obviněného B. Výklad nalézacího soudu k tomuto důkazu a jeho hodnocení jsou natolik jasné a nepochybné, že další polemika s názorem stěžovatelky v tomto směru by byla nepřínosná.
Jednou z dalších základních zásad trestního řízení je zásada legality, formulovaná v §2 odst. 3 tr. řádu. Podle tohoto ustanovení je státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak. Je tedy na státním zástupci zda konkrétní protiprávní jednání, o němž se dozví, bude stíhat a je také pouze na něm, aby vyhodnotil, zda nastal případ, kdy nesmí stíhat či případ, kdy nemusí, ale může stíhat (srov.. Šámal, P. a kolektiv, Trestní řád, Komentář, I. díl, C.H.Beck, vydání 2002, str.12). Oproti této zásadě stojí zásada obžalovací, vyjádřená v ustanovení §2 odst. 8 tr. řádu, stanovící, že trestní řízení před soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce.Veřejnou žalobu před soudem zastupuje státní zástupce. Je zřejmé, že soud může rozhodovat jen o takovém skutku, pro který byla podána obžaloba. Pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného B. je tak zcela irelevantní, zda došlo či nedošlo k trestnímu stíhání jiných na místě činu zakročujících policistů či strážníků Městské police. Pokud stěžovatelka měla zato, že v tomto směru došlo k trestuhodnému opomenutí pokud trestní stíhání těchto osob nebylo zahájeno, není tak adresátem jejích výtek soud kteréhokoli stupně a proto ani Nejvyšší soud se nebude dále touto uplatněnou námitkou zabývat, neboť je irelevantní.
Podle ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Stěžovatelka v námitce uvedené ad 5) stížnosti pro porušení zákona vytýká nalézacímu soudu, že se tímto ustanovením neřídil a nedůslednou aplikací tohoto zákonného ustanovení „narušil celistvost důkazní mozaiky“. Nejvyšší soud se s takovouto interpretací písemně vyhotoveného rozhodnutí soudu prvního stupně neztotožňuje. Není pochyb o tom, že posuzovaná trestní věc byla svým rozsahem komplikovaná, v mnoha případech došlo k posunu či změnám v tvrzeních obviněných a některých svědků oproti tvrzením, která učinili v přípravném řízení. Bylo proto nezbytné se s touto důkazní situací vypořádat a v písemném rozhodnutí tento vývoj důkazní situace zachytit, což mohl nalézací soud učinit jedině na úkor požadované stručnosti. Je nezbytné připustit, že tento požadavek nelze vždy striktně aplikovat, neboť bez větší popisnosti důležitých okolností z hlediska stanovení rozsahu trestní odpovědnosti konkrétního pachatele, by mohl být rozsudek právě pro absenci těchto údajů nepřezkoumatelný. Podle názoru Nejvyššího soudu rozsudek Krajského soudu v Plzni zákonným požadavkům §125 odst. 1 tr. řádu plně odpovídá, skutkový stav jím byl náležitě zjištěn a našel odraz v konkrétně stanovené právní kvalifikaci činů. Okolnost, že odvolací soud byl jiného názoru pokud jde o užitou právní kvalifikaci činu, nemění nic na závěru, že odvolací soud mohl při formulování svých právních závěrů plně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně pro jejich správnost a úplnost. Pokud tudíž jde o pregnantně zjištěné skutkové okolnosti, nalézací soud této povinnosti důsledně dostál, a skutková zjištění ve svém rozsudku náležitě odůvodnil, což Nejvyšší soud zdůrazňuje v souvislosti s vytýkaným nedostatkem „celistvosti důkazní mozaiky“, kterýžto právní pojem justiční praxe ani právní teorie nezná.
Ze stížnostní námitky ministryně spravedlnosti formulované v bodě ad 7) písemně vyhotovené stížnosti pro porušení zákona není zřejmé, čeho se stěžovatelka jejím uplatněním domáhá. Pokud poznámku odvolacího soudu o tom, že obviněný - jako možný vzor pro jiné R. svým selháním se tímto vzorem nestal – pokládá za nadbytečnou, jde o její osobní názor. Pro Nejvyšší soud je však rozhodující ustanovení §266 odst. 1 tr. řádu, které stanoví proti čemu směřuje stížnost pro porušení zákona. Jsou to podle citovaného ustanovení pravomocná rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení. Z této formulace je zřejmé, že stížnost pro porušení zákona může být podána pouze proti meritorním rozhodnutím a navíc pouze proti výroku takovýchto rozhodnutí, nikoli proti odůvodnění nebo poučení o opravném prostředku. Z pohledu tohoto ustáleného výkladu citovaného zákonného ustanovení je proto tato námitka ministryně spravedlnosti nepřípustná.
Pokud jde o námitku formulovanou pod bodem ad 6) stížnosti pro porušení zákona týkající se nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, ani v tomto závěru nemohl Nejvyšší soud stěžovatelce přisvědčit. Především je třeba připomenout, že obžaloba a také rozsudek soudu prvního stupně kvalifikovaly zjištěné protiprávní zaviněné jednání obviněného B. jako trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona, vydírání podle §235 odst. 1 odst. 2 písm. e) tr. zákona a nadržování podle §166 odst. 1 tr. zákona. Trestní sazba u trestu odnětí svobody je v §158 odst. 2 tr. zákona stanovena v rozpětí od 3 do 10 let, v §235 odst. 2 tr. zákona od 2 do 8 let a u §166 odst. 1 tr. zákona až do 3 let. Podle zásad uvedených v §35 odst. 1 tr. zákona odsuzuje-li soud pachatele dvou nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný. V daném případě vyměřoval soud prvního stupně s ohledem na užitou právní kvalifikaci všech činů trest odnětí svobody v rámci trestní sazby 3 až 10 let.
Odvolací soud jednak důvodně posoudil původně dva samostatné trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele a vydírání jako jeden pokračující trestný čin, nadto trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zákona kvalifikoval mírněji jen podle odstavce 1 tohoto zákonného ustanovení, s trestní sazbou stanovenou v rozpětí od šesti měsíců do tří let. Právní kvalifikaci trestného činu vydírání ponechal ve stejném rozsahu jako to učinil soud prvního stupně a trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zákona vůbec do výroku nepojal vzhledem k právnímu názoru, který ve věci zaujal, tedy že tento trestný čin byl fakticky konzumován trestným činem útoku na veřejného činitele. V tomto případě pak vrchní soud ukládal trest v sazbě §235 odst. 2 tr. zákona, která je v rozpětí od dvou do osmi let.
Při ukládání trestu obecně vychází soud především z trestní sazby, v rámci níž má být trest vyměřen, posuzuje způsob provedení činu, jeho následky, jeho společenskou nebezpečnost (dnes podle nového trestního zákoníku škodlivost činu), polehčující a přitěžující okolnosti, postoj pachatele k vlastní trestné činnosti, osobu pachatele z pohledu dosavadně vedeného života, možnosti jeho nápravy. Musí do těchto úvah zahrnout také povinnosti, které mu vyplývají z ustanovení §23 odst. 1 tr. zákona – kdy účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti, vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život a tím výchovně působit i na ostatní členy společnosti. Z uvedeného nikoli taxativního výčtu východisek a okolností, které musí být v uloženém trestu zohledněny, logicky vyplývá, že je soud povinen je zahrnout do svých úvah všechny, aniž by mohl nebo měl nahodile akcentovat pouze některá hlediska a účelově jimi argumentovat ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Trest odnětí svobody v trvání tří let, který byl obviněnému B. vrchním soudem uložen, těmto požadavkům odpovídá a v tomto směru odvolací soud výrok náležitě odůvodnil. Okolnost, proč byl obviněnému ukládán právě jen nepodmíněný trest odnětí svobody také přiléhavě odůvodnil již soud prvního stupně. Stěžovatelka naopak zcela jednostranně uvodila svou námitku nepřiměřené přísnosti trestu pouze jedinou okolností, jíž je dosavadní občanská zachovalost obviněného a příznivé pracovní hodnocení, což mělo jednoznačně svědčit úvaze soudu o podmíněném odkladu výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Jak již uvedeno výše, takovýto selektivní přístup k jednotlivým skutečnostem, které jsou rozhodné z hlediska úvah o druhu trestu a jeho výměře, není v souladu se zákonem a jeho soudním výkladem.
Nelze přisvědčit ani úvaze o nepřiměřenosti uloženého trestu zákazu činnosti tak, jak byl odvolacím soudem formulován, neboť byť došlo k zmírnění právní kvalifikace činu, byť byl uložen mírnější trest odnětí svobody, přisvědčil odvolací soud odvolací námitce krajské státní zástupkyně a z podnětu tohoto odvolání obviněnému precizněji formulovaným trestem zákazu činnosti a stanovením delší doby jeho výkonu zamezil v přístupu k těm povoláním, zaměstnáním a funkcím v ozbrojených a bezpečnostních sborech a orgánech státní správy a samosprávy, aby z pohledu již citovaného §23 odst. 1 tr. zákona zabránil obviněnému do budoucna v páchání trestné činnosti specifikovaného druhu a tím současně výchovně působil i na ostatní členy společnosti, o. občanskou společnost zejména.
Ve vztahu k námitce ministryně spravedlnosti, uvedené ad 8) Nejvyšší soud plně odkazuje na své usnesení ze dne 26. 10. 2010 (časově předcházející rozhodování o stížnosti pro porušení zákona) ve věci sp. zn. 4 Tdo 172/2010, jímž rozhodoval o dalších mimořádných opravných prostředcích - dovoláních - , která podali proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 8 To 66/2009, jak obviněný B. tak v jeho neprospěch, jakož i v neprospěch obviněných H. a P., nejvyšší státní zástupkyně. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud podrobně vypořádal s problematikou užité právní kvalifikace činu a řešil i otázku zavinění, kdy úmyslné zavinění ve vztahu k oběma trestným činů, jimž byl obviněný B. uznán vinným, je conditio sine qua non.
Pokud jde o poslední stížnostní námitku ministryně spravedlnosti, která byla pro přehlednost uvedena v tomto rozhodnutí ad 8), je Nejvyšší soud nucen připomenout znění ustanovení §267 odst. 1 tr. řádu. Podle tohoto zákonného ustanovení ve stížnosti pro porušení zákona vedle obecných náležitostí (§59 odst. 3 tr. řádu) podání musí být uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok a v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se ministr spravedlnosti domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Těmto požadavkům výše uvedená námitka neodpovídá, pokud je formulována tak, že obviněný možná spáchal nespecifikovaný nedbalostní trestný čin či kárné provinění. Výše uvedeným požadavkům na konkrétnost tzv. petitu stížnosti pro porušení zákona neodpovídá ani tato část písemně vypracované stížnosti pro porušení zákona.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stížnost pro porušení zákona není důvodná, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á