ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.6.2010.1
sp. zn. 4 Tz 6/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. března 2010 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. K. , proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2009, sp. zn. 4 To 491/2008, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 28. 7. 2008, sp. zn. 7 T 97/2007, byl obviněný L. K. uznán vinným ze spáchání následujících trestných činů:
1) loupeže podle §234 odst. 1 zák. č. 40/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), kterého se podle skutkové věty výroku daného rozsudku dopustil tím, že dne 30. 8. 2006 kolem 01.00 hod. v M., v ul. J. S., s dosud neustanoveným spolupachatelem přistoupil k poškozené A. S., po které požadoval, aby mu dala peníze, a když odmítla, kopl ji do hrudníku a z opasku jí strhl koženou ledvinku v hodnotě 100,- Kč, ve které měla finanční hotovost 570,- Kč a glukometr v hodnotě 800,- Kč, přičemž druhý dosud neustanovený spolupachatel vytáhl vystřelovací nůž, který přiložil poškozené k hrudníku a strhl jí z krku zlatý řetízek v hodnotě 6.000,- Kč a poté oba i s odcizenými věcmi z místa činu utekli,
2) porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., částečně ve formě pokusu podle §8 odst. 1, §238 odst. 1, 2 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., částečně ve formě pokusu podle §8 odst. 1, §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. (za jednání podrobně specifikované pod bodem II. skutkové věty výroku daného rozsudku),
3) porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., částečně ve formě pokusu podle §8 odst. 1, §238 odst. 1, 2 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., částečně ve formě pokusu podle §8 odst. 1, §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. (za jednání podrobně specifikované pod bodem III. skutkové věty výroku daného rozsudku).
Za uvedené jednání byl obviněný L. K. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. a §37a tr. zák. ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou a podle §37a tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o vině, trestu a výroky navazující z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. 7 T 29/2007, který nabyl právní moci dne 16. 5. 2007. Podle §228 odst. 1 byla obviněnému současně uložena povinnost zaplatit poškozeným A. S. částku 6.670,- Kč, V. M. částku 28.400,- Kč, Občanskému sdružení M. k n. částku 550,- Kč, M. F. částku 4.300,- Kč, společnosti Karneval media, s.r.o., částku 1.482,- Kč a České pojišťovně, a.s., částku 14.561,- Kč. Dále byli podle §229 odst. 2 tr. ř. poškození A. S., Občanské sdružení M. k n., M. F. a Česká pojišťovna, a.s., odkázáni se zbytky svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. N. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti bodu I. výroku o vině z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 28. 7. 2008, sp. zn. 7 T 97/2007, podal obviněný L. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. 2. 2009, sp. zn. 4 To 491/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem I., v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody týkající se poškozené A. S. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkové věty daného rozsudku dopustil tím, že dne 30. 8. 2006 kolem 01.00 hod. v M., v ulici J. S., s dosud neustanoveným spolupachatelem přistoupili k poškozené A. S., po které požadovali, aby jim dala peníze, a když odmítla, napadli ji kopem do hrudníku a následně neustanovený spolupachatel jí strhl z opasku koženou ledvinku v hodnotě 100,- Kč, ve které měla finanční hotovost ve výši 500,- Kč a glukometr v hodnotě 800,- Kč, poté vytáhl vystřelovací nůž, který poškozené přiložil k hrudníku a strhl jí z krku zlatý řetízek v hodnotě 6.000,- Kč a poté oba i s odcizenými věcmi z místa činu utekli. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. a §37a tr. zák. ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou, podle §37a tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o vině, trestu a výroky navazující z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. 7 T 29/2007, který nabyl právní moci dne 16. 5. 2007 a podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené A. S. částku 6.670,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená A. S. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2009, sp. zn. 4 To 491/2008, podala následně ministryně spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. K. Vytkla v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §104b odst. 2, 3 a §§160 odst. 4 tr. ř. v neprospěch obviněného L. K.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti namítla, že ze záznamu policejního orgánu ze dne 30. 8. 2006 vyplývá, že téhož dne došlo k závažné úmyslné trestné činnosti, kterou oznámila poškozená v 1.10 hod. Vzhledem k tomu, že obviněný L. K. byl zadržen dne 3. 9. 2006 krátce po spáchání jiného trestného činu, nebylo důvodné provádět dne 5. 9. 2006 rekognici osoby jako neopakovatelný úkon ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř. Navíc s poškozenou A. S. byl před rekognicí sepsán pouze protokol o trestním oznámení ze dne 1. 9. 2006, který však nemůže nahradit absenci svědecké výpovědi poškozené před rekognicí osoby. Dle názoru ministryně spravedlnosti je skutečnost, že poškozená nebyla před rekognicí vyslechnuta jako svědkyně k popisu poznávané osoby, závažným nedostatkem trestního řízení (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 5 Tz 237/2001). I v případě důvodnosti provedení rekognice by ji nebylo možno považovat za procesně použitelný důkaz v trestním řízení, neboť způsob jejího provedení svědčí o zřejmém porušení zákonných podmínek pro realizaci poznávacího řízení s tím, že z fotodokumentace na č. l. 132 spisu je pouhým okem znatelné, že výběr figurantů zjevně neodpovídá požadavkům kladeným na poznávané osoby (figuranti mají nekvalitní paruky, není zaznamenán věk poznávaných osob), proto soud neměl k takto provedenému úkonu vůbec přihlížet.
Další námitky uplatněné ministryní spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona se týkají ztotožnění (rekognic) osob V. K. a D. K. U svědka V. K. byla rekognice prováděna z toho důvodu, že obviněný se hájil tvrzením, že se činu nedopustil on, ale svědek V. K. Ministryně spravedlnosti se však domnívá, že pochybnosti soudu o osobě pachatele nemohly být odstraněny konáním rekognice jiné, obviněnému fyzicky podobné osoby, když předtím byl pachatel poškozenou označen a identifikován. Svědek D. K. vystupoval jako podezřelý, avšak z protokolu o rekognici není patrné, zda se mu dostalo nezbytného poučení a v jakém rozsahu, kdo podal návrh na provedení rekognice a z jakých důvodů se jednalo o neopakovatelný úkon.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti vytkla nalézacímu soudu i nepřesvědčivé hodnocení důkazů, které dle jejího názoru neodpovídá zjištěným skutečnostem. Není pravdou, jak uvedl nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, že výpověď poškozené nebyla ničím zpochybněna, neboť byla zpochybněna výpovědí svědka M. P. (poškozená se mu svěřila, že svou výpověď chce stáhnout), avšak obsah jeho výpovědi soud při hodnocení důkazů opomněl ani nevznesl na poškozenou dotaz, z jakého důvodu chtěla výpověď stáhnout.
S ohledem na uvedené skutečnosti ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr.ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §104b odst. 2, 3 a §160 odst. 4 tr. ř. v neprospěch obviněného L. K., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a aby ve výroku o vině pod bodem I., v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody týkající se poškozené A. S. zrušil i rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 28. 7. 2007, sp. zn. 7 T 97/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí (jejich části) obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyl podkladu a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., popř. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Obviněný ve svém vyjádření navrhl stížnosti pro porušení zákona vyhovět.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke stížnosti pro porušení zákona nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky v souladu s ustanovením §274 tr. ř. v neveřejném zasedání přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadených částí rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon porušen nebyl.
Podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Podle ustanovení §104b odst. 1 tr. ř. se rekognice koná, je-li pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. K provádění rekognice se vždy přibere alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna. Podstatou rekognice je tedy skutečnost, aby poznávající osoba znovu poznala určitou osobu nebo věc (důležitou pro trestní řízení), kterou dříve už vnímala. Cílem rekognice je určit totožnost poznávané osoby nebo věci (např. poznávaná osoba může být pachatelem trestného činu).
Podle ustanovení §158a tr. ř. je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele třeba provést neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici, provede se na návrh státního zástupce takový úkon za účasti soudce; soudce v takovém případě odpovídá za zákonnost provedení úkonu a k tomu cíli může do průběhu úkonu zasahovat. Soudci však nepřísluší přezkoumávat závěr státního zástupce o tom, že úkon je podle zákona neodkladný nebo neopakovatelný. Uvedené ustanovení se vztahuje na postup před zahájením trestního stíhání. Příslušným k podání návrhu na výslech svědka nebo rekognici je státní zástupce vykonávající dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení, soudce se úkonu účastní, avšak nepřísluší mu přezkoumávat, zda úkon je ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř. neodkladný nebo neopakovatelný. Soudce, který se úkonu účastní, může zasahovat pouze do formálně procesního postupu orgánu činného v trestním řízení. Okolnost, zda se jednalo o úkon neodkladný nebo neopakovatelný, přezkoumává soud rozhodující v hlavním líčení až v tom smyslu, zda bude protokol o takovém úkonu přečten u hlavního líčení jako důkaz.
Podle ustanovení §160 odst. 4 tr. ř. je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. V protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován. Povahu úkonu jako neodkladného a neopakovatelného je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu. Pojem neodkladného úkonu je přitom vztahován k okamžiku zahájení trestního stíhání, zatímco pojem neopakovatelného úkonu až k řízení před soudem. Mezi neodkladné úkony mimo jiné spadá i zadržení osoby podezřelé ze spáchání trestné činnosti.
Po prostudování předmětného trestního spisu Nejvyšší soud České republiky zjistil, dne 30. 8. 2006 byly podle §158 odst. 3 tr. ř. zahájeny procesní úkony ve věci trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ze kterého byl důvodně podezřelý obviněný L. K. Vzhledem k této skutečnosti příslušný policejní orgán požádal státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mostě o vypracování návrhu na provedení rekognice jako neopakovatelného úkonu podle §158a tr. ř. a zajištění účasti soudce Okresního soudu v Mostě při tomto procesním úkonu. Následně státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Mostě návrhem ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ZN 3855/2006, navrhl provedení neopakovatelného úkonu spočívajícího v provedení rekognice s poškozenou A. S. Rekognice byla provedena téhož dne a poškozená A. S. při ní zcela jednoznačně označila obviněného L. K. za muže, který po ní požadoval peníze a následně ji kopl do zad a strhl jí ledvinku, kterou měla okolo pasu.
Nelze souhlasit s názorem ministryně spravedlnosti uvedeným ve stížnosti pro porušení zákona, že neopakovatelnost ani neodkladnost procesního úkonu nemůže záležet pouze v tom, že mají být objasněny skutečnosti podmiňující zahájení trestního stíhání. Rekognice má povahu neodkladného úkonu také v případě, kdy nejsou k dispozici jiné prostředky, jak objasnit skutečnosti podmiňující zahájení trestního stíhání (srov. rozh. č. 33/2003 Sb. rozh. trest.). Proto orgány činné v trestním řízení postupovaly správně, když provedly rekognici jako neodkladný (chybně označeno jako neopakovatelný) úkon před zahájením trestního stíhání. Provedení rekognice bylo významné i z hlediska uchování poznatků poškozené o pachateli trestného činu. Důvodnost rekognice v jistém smyslu připouští i ministryně spravedlnosti konstatováním, že i v případě důvodnosti provedení rekognice by jí nebylo možno považovat za procesně použitelný důkaz v trestním řízení vzhledem ke způsobu jejího provedení. Na způsobu provedení rekognice však Nejvyšší soud České republiky neshledal žádné pochybení a nesdílí názor ministryně spravedlnosti v tom, že paruky u figurantů vytváří nerealistické vzezření obličeje. Vzhledem k tomu, že obviněný i ostatní figuranti mají na hlavě pokrývky (čepice s kšiltem), není s určitostí možno rozpoznat, zda mají přirozené vlasy či paruku.
Relevantní námitkou ze strany ministryně spravedlnosti je však námitka týkající se okolnosti, že poškozená A. S. nebyla před rekognicí vyzvána k popisu pachatele.
Podle ustanovení §104b odst. 2 tr. ř. podezřelý, obviněný nebo svědek, kteří mají poznat osobu nebo věc, se před rekognicí vyslechnou o okolnostech, za nichž osobu nebo věc vnímali, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat. Osoba nebo věc, která má být poznána, jim nesmí být před rekognicí ukázána. Rekognice má tedy dvě fáze, první spočívá ve výslechu poznávající osoby (a to o okolnostech, za nichž poznávanou osobu nebo věc vnímala, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat), druhá v ukázání poznávané osoby nebo věci a ve vyjádření poznávající osoby, zda ji poznává, resp. kterou z více ukázaných osob nebo věcí poznává.
Z příslušného spisového materiálu vyplývá, že s poškozenou A. S. byl dne 1. 9. 2006 sepsán protokol o trestním oznámení a dne 5. 9. 2006 byla provedena rekognice, před níž však poškozená nebyla vyslechnuta ve smyslu ustanovení §104b odst. 2 tr. ř. Protokol o výslechu svědkyně A. S. byl sepsán až dne 29. 9. 2006, tedy až po provedení rekognice. Zmíněný protokol o trestním oznámení ze dne 1. 9. 2006, byť obsahuje poučení podle §158 odst. 2 tr. ř. i popis pachatele, nepochybně nemůže nahradit absenci výpovědi poškozené před rekognicí osoby ve smyslu §104b odst. 2 tr. ř. Uvedené pochybení je třeba považovat za vadu rekognice, současně je však třeba dodat, že z dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky nevyplývá, že by taková vada bez dalšího znamenala neúčinnost rekognice. Podle ustálené soudní praxe mohou obdobné nedostatky vést až k tomu, že rekognice, podle okolností případu, ztratí svůj důkazní význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 5 Tz 237/2001), z čehož vyplývá, že takový postup není absolutní a vždy je nutno posuzovat všechny okolnosti konkrétního případu. V posuzované trestní věci byla rekognice pouze součástí celkového poznávacího procesu, kdy obviněná učinila popis obviněného v trestním oznámení (byť v procesně nepoužitelné podobě), poté ho bez jakýchkoli pochybností poznala při rekognici a na svém stanovisku setrvala i při svědeckém výslechu v přípravném řízení a u hlavního líčení před soudem. Závěr o vině obviněného byl vysloven na podkladě uceleného řetězce důkazů, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Nalézací soud vzal zcela správně za základ svých skutkových zjištění výpověď poškozené A. S., která k věci vypovídala jak v přípravném řízení, tak i u hlavního líčení, popsala jednání pachatelů i pachatele samotné. Z vyhotoveného znaleckého posudku z oboru psychologie na poškozenou nebylo zjištěno nic, co by mělo svědčit o její nevěrohodnosti, příp. tendenci mstít se obviněnému. Naopak obhajobu obviněného v tom smyslu, že se vytýkaného jednání nedopustil, žádný z jím navrhovaných svědků (svědci V. H. a J. M.) nepotvrdil, proto byla správně vyhodnocena jako účelová ve snaze zbavit se trestní odpovědnosti za spáchání příslušného trestného činu.
Ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona uplatnila připomínky rovněž k dalším dvěma rekognicím, které byly konány v řízení před soudem, a to rekognicí ohledně svědků V. K. a D. K. Nejvyšší soud České republiky z daného spisového materiálu zjistil, že uvedené rekognice byly provedeny v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, poškozená A. S. byla před provedením obou zmíněných rekognic řádně poučena a vyzvána, aby se vyjádřila k popisu poznávaných osob a výsledky rekognic byly zaznamenány v protokolech o rekognici in natura ze dnů 22. 5. 2008 (ohledně svědka V. K. - č. l. 436 a násl. spisu) a 9. 7. 2008 (ohledně svědka D. K. - č. l. 469 a násl. spisu). Poškozená A. S. ani jednu z uvedených osob neoznačila za pachatele.
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky je možno učinit závěr, že soudy prvního i druhého stupně rozhodující ve věci zhodnotily provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu dle §2 odst. 5, 6 tr. ř. a dospěly ke správnému závěru, že obviněný L. K. svým výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to bez ohledu na to, jak rovněž namítla ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, že nalézací soud opomněl při hodnocení důkazů obsah svědecké výpovědi svědka M. P., kterému se poškozená údajně druhý den po loupežném přepadení svěřila s tím, že chce svoji výpověď vzít zpět.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud České republiky o stížnosti pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2009, sp. zn. 4 To 491/2008, tak, že není důvodná, proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2010
Předseda senátu
JUDr. J. P.