ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.67.2010.1
sp. zn. 4 Tz 67/2010-25
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2010 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. S. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 6 To 193/2010, ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 PP 21/2010 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 6 To 193/2010 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a) a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních §61 odst. 1 a §62 odst. 1 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) v neprospěch obviněného P. S.
Napadené usnesení krajského soudu, jakož i usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. 3 PP 21/2010 se zrušují .
Odůvodnění:
Ministr spravedlnosti podal podle §266 odst. 1 tr. ř. k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného P. S. stížnost pro porušení zákona proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 6 To 193/2010, jímž byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost obviněného proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. 3 PP 21/2010. Tímto rozhodnutím byla podle §61 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve spojení s §62 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., zamítnuta žádost obviněného P. S. o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a náhradního trestu odnětí svobody za trest peněžitý ve výměře 10 měsíců, uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2004 sp. zn. 46 T 16/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2006 sp. zn. 1 To 17/2005.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal na znění ustanovení §88 odst. 1 tr. zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 a na ustanovení §61 odst. 1 písm. a) a §62 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, jakož i na ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. Přitom konstatoval, že v projednávaném případě nelze použít ustanovení §2 tr. zákoníku o časové působnosti, a tedy vycházet z právní úpravy rozhodné v době spáchání činu, respektive nelze příslušnou právní úpravu vybírat podle toho, zda je pro obviněného příznivější. V daném případě se totiž neuplatní zásada, že zákona se musí užít jako celku. Výjimkou z pravidla, že určitého souhrnu trestněprávních norem je třeba použít jako celku, jsou ustanovení §3 odst. 1, odst. 2 a §419 tr. zákoníku. I když se trestnost činu posuzuje podle dřívějšího zákona, v době, kdy už je v účinnosti zákon nový, použije se tohoto nového zákona vždy také při rozhodování případů týkajících se výkonu trestů pravomocně uložených před účinností nového trestního zákona. Je-li předmětem řízení žádost obviněného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, užije se znění trestního řádu účinného v době rozhodování soudu o podmíněném propuštění.
Je rozhodné, že P. S. byl odsouzen pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 4 tr. zák. č. 140/1961 Sb., jemuž za současné právní úpravy odpovídá ustanovení §209 odst. 5 tr. zákoníku. Soudy měly hodnotit podmínky stanovené pro podmíněné propuštění v ustanovení §88 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že předmětný trestný čin absentuje ve výčtu uvedeném v §88 odst. 4 tr. zákoníku, neobstojí závěr učiněný soudy obou stupňů, a sice že podmíněné propuštění je možné až po dvou třetinách vykonaného trestu odnětí svobody.
Stěžovatel zároveň nesdílí argumentaci stížnostního soudu, že absenci intertemporálních ustanovení v trestním zákoníku v tom směru, že na rozhodování o výkonu trestu se má použít nové právní úpravy, je nutno vykládat jako úmysl zákonodárce, aby soud postupoval podle úpravy účinné v době spáchání činu. Takový závěr by snad bylo možné učinit v případě výslovného zákonného zakotvení pravidla, že na rozhodování ve vykonávacím řízení se použije zákon účinný v době rozhodování o vině a trestu; podobné „primární“ pravidlo zákon nezná a judikatura, o níž krajský soud své závěry opírá (usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 17/2006 a 4 Tz 79/2003, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2002 sp. zn. 8 To 220/2002) se vztahuje k časové působnosti trestněprávních norem aplikovaných na rozhodování ve věci samé a neřeší otázku časové působnosti norem upravujících výkon trestu.
Použití zákona účinného v době rozhodování o žádosti obviněného je podle stěžovatele logičtější, neboť předmětem řízení je zkoumání okolností a podmínek vztahujících se k přítomnosti, včetně chování obviněného v době po nabytí účinnosti trestního zákoníku. Správnost aplikace novější úpravy lze dovodit i výkladem systematickým; soud postupuje podle procesních norem účinných v době uskutečnění procesního úkonu, popř. v době zahájení řízení. Řízení o podmíněném propuštění je upraveno v ustanoveních §331 a násl. tr. ř., přitom nelze přehlédnout, že v ustanovení §331 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2010, je výslovně odkazováno na žádost obviněného ve smyslu §88 odst. 2 tr. zákoníku. Zákonodárce tudíž implicitně předpokládá, že v řízeních zahájených od 1. 1. 2010 bude hmotněprávním podkladem oddíl 7 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.
V závěru ministr spravedlnosti shrnuje, že byl-li pachatel uznán vinným trestným činem, který by jinak patřil do okruhu trestných činů vyjmenovaných v ustanovení §88 odst. 4 tr. zákoníku za dřívější úpravy a nový trestní zákoník už nezná trestný čin s takovým označením, ale odpovídá mu skutková podstata trestného činu s jiným označením, která je rovněž zahrnuta v §88 odst. 4 tr. zákoníku, může být pachatel podmíněně propuštěn až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody. Tato podmínka však v daném případě splněna není, neboť nová právní úprava trestný čin odpovídající někdejšímu ustanovení §250 odst. 4 tr. zák. ve svém taxativním výčtu neobsahuje. Obviněný P. S. si tedy mohl požádat o podmíněné propuštění již po výkonu poloviny jemu uloženého trestu.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 6 To 193/2010 byl v neprospěch obviněného P. S. porušen zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení §88 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak aby napadené rozhodnutí zrušil a zrušil rovněž jemu předcházející usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. 3 PP 21/2010, jakož i všechna případná rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pozbyla-li zrušením svého podkladu. Dále aby postupoval dle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §61 odst. 1 písm. a) tr. zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, po výkonu poloviny uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta republiky zmírněného trestu odnětí svobody může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a a) může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život.
Podle §62 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, osoba odsouzená za trestný čin mj. podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák., jakož i zvlášť nebezpečný recidivista nebo osoba odsouzená k výjimečnému trestu odnětí svobody, mohou být podmíněně propuštěni až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody.
Podle §88 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, po výkonu poloviny uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a a) může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo b) soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného.
Podle §147 odst. 1 písm. a) tr. ř. při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán a) správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost.
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. nadřízený orgán stížnost zamítne, není-li důvodná.
Z předloženého spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 3 PP 21/2010 vyplývá, že obviněný P. S. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2004 sp. zn. 46 T 16/2003 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2006 sp. zn. 1 To 17/2005 uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 7 roků, se zařazením do věznice s ostrahou, dále peněžitý trest ve výměře 800 000,- Kč, popřípadě náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců.
Okresní soud Plzeň-město svým usnesením ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. 3 PP 21/2010 zamítl podle §61 odst. 1 tr. zák. ve spojení s §62 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 žádost obviněného P. S. o podmíněné propuštění z výkonu (výše uvedených) trestů odnětí svobody v trvání 7 roků a 10 měsíců. V odůvodnění tohoto rozhodnutí mj. uvedl, že pokud jde o chování obviněného a plnění povinností z jeho strany ve výkonu trestu odnětí svobody, nelze mu nic vytknout. Pokud jde ale o splnění základní zákonné podmínky (vykonání patřičné části trestu), soud vyslovil přesvědčení, že na případ obviněného je třeba aplikovat postup upravený trestním zákonem účinným do 31. 12. 2009, podle nějž byl odsouzen. Otázky trestnosti a navazující otázky následného výkonu trestu je třeba řešit podle kriterií daných jedním právním předpisem. Pokud tedy došlo k odsouzení obviněného podle pravidel zákona č. 140/1961 Sb. ( dále jen tr. zák.), účinného do 31. 12. 2009, musí pro případ podmíněného propuštění vykonat alespoň dvě třetiny z celkové výměry uložených trestů, což vyplývá z ustanovení §62 odst. 1 tr. zák., v němž je uveden i trestný čin podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák. Z tohoto, v podstatě formálního důvodu, byla žádost obviněného zamítnuta.
Stížnost, kterou proti výše citovanému usnesení obviněný P. S. podal, projednal Krajský soud v Plzni a svým usnesením ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 6 To 193/2010 ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí stížnostní soud uvedl, že se přiklání k použití právní úpravy účinné do 31. 12. 2009. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 17/2006 a sp. zn. 4 Tz 79/2003 a dále na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2002 sp. zn. 8 To 220/2002. Zároveň vyjádřil názor, že zákonodárce v zákonném textu i v přechodných ustanoveních trestního zákoníku neřešil primární otázku výměry dlouhodobých trestů odnětí svobody uložených za trestné činy, které jsou podle nově přijaté právní úpravy mírněji trestné (horní hranice sazby do 10 let), a není tudíž důvod k aplikaci nové úpravy na běh lhůt pro přeřazení či podmíněné propuštění z těchto trestů. Poukázal přitom na úpravu obsaženou v ustanovení §3 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, týkající se ukládání druhu trestu a ochranných opatření a vyjádřil předpoklad, že kdyby zákonodárce chtěl takovou zásadu prosadit, mohl příslušnou formulaci v trestním zákoníku použít. Protože se tak nestalo, stížnostní soud dovodil správnost užití zákona účinného do 31. 12. 2009 na projednávaný případ obviněného P. S.
S takovýmto pojetím a výkladem ohledně aplikace trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, se Nejvyšší soud neztotožnil. V prvé řadě je třeba uvést, že při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jde výhradně o rozhodování v rámci vykonávacího řízení, a nikoli o posuzování otázek trestnosti spáchaného činu. Obecně pak platí, že rozhodování ve vykonávacím řízení se řídí zákonem účinným v době, kdy je příslušné rozhodnutí učiněno. Proto i případné úvahy o tom, že otázky trestnosti činu a navazující otázky následného výkonu trestu musí být řešeny podle kriterií jednoho právního předpisu, nejsou správné, neboť nevycházejí z platné legislativy ani z trestně právní nauky. Pokud stížnostní soud argumentoval rozhodnutími Nejvyššího soudu (sp. zn. 4 Tz 17/2006, sp. zn. 4 Tz 79/2003), tak obě tato rozhodnutí řešila primárně problematiku trestnosti spáchaného činu, v návaznosti na rozhodnutí o neosvědčení se ve zkušební době podmíněného odsouzení (sp. zn. 4 Tz 17/2006), a zda do kriterií relevantních při rozhodování o vině a trestu je třeba zahrnovat též podmínky pro případné podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (sp. zn. 4 Tz 79/2003). Ani v jednom případě se nejednalo o problematiku aplikace nového znění trestního zákona upravujícího vlastní výkon rozhodnutí. Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. 8 To 220/2002, publ. pod č. 17/2003 Sb. rozh. tr., na které stížnostní soud též poukázal a odůvodnil jím své stanovisko k projednávané problematice, nelze též na nyní projednávaný případ aplikovat. V konkrétním řešeném případě byla situace jiná, kdy trestný čin podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák. byl stále zařazen v ustanovení §62 odst. 1 tr. zák., obsahujícím výčet trestných činů, u nichž je třeba aby k případnému podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody obviněný vykonal dvě třetiny trestu. Okolnost, že v průběhu doby, kdy obviněný vykonával trest odnětí svobody, došlo legislativní změnou k posunu hranice škody velkého rozsahu (viz §89 odst. 11 tr. zák.), čili jinými slovy ke změně podmínek trestnosti spáchaného činu, ale na zákonných kriteriích rozhodných pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za trestný čin podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák. nic nezměnila. Proto také soud rozhodující v rámci vykonávacího řízení o žádosti obviněného o podmíněné propuštění v daném případě musel trvat na podmínce, aby obviněný měl vykonány nejméně dvě třetiny z uloženého trestu odnětí svobody. Sám o sobě nebyl bez dalšího oprávněn řešit dílčí změny, týkající výhradně trestnosti činu spáchaného obviněným, ve stádiu vykonávacího řízení – v řízení o podmíněném propuštění.
V přezkoumávaném případě obviněného P. S. byla ale situace jiná. Obviněný byl pravomocně odsouzen za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., který byl obsažen v ustanovení §62 odst. 1 tr. zák., z čehož vyplývala zákonná podmínka pro případné podmíněné propuštění, spočívající v povinnosti obviněného vykonat nejméně dvě třetiny z uloženého trestu odnětí svobody. Dnem 1. 1. 2010 však nabyl účinnosti nový trestní zákoník (zák. č. 40/2009 Sb.). Ten trestný čin podvodu (§209 tr. zákoníku) do ustanovení §88 odst. 4 tr. zákoníku, postihujícího trestné činy, u nichž je k podmíněnému propuštění třeba vykonat dvě třetiny trestu odnětí svobody, nezahrnul v žádné své, ani nejpřísněji sankcionované variantě. Právě takové legislativní opatření pak odráží vůli zákonodárce dále nevyžadovat na obviněných, kteří spáchali trestný čin podvodu, byť jimi způsobená škoda dosáhla velkého rozsahu, aby z uloženého trestu odnětí svobody pro případ podmíněného propuštění museli vykonat dvě třetiny z tohoto trestu, ale nadále postačí, aby vykonali obecně vyžadovanou polovinu takového trestu (viz §88 odst. 1 tr. zákoníku).
Nebylo proto třeba, aby trestní zákoník expresis verbis stanovil, že obvinění dříve odsouzení za trestné činy vyjmenované v ustanovení §62 odst. 1 tr. zák. a v trestním zákoníku již neuvedené v jeho ustanovení §88 odst. 4, nemusí za účelem podmíněného propuštění vykonat dvě třetiny z uloženého trestu odnětí svobody, byť lze připustit, že přechodné ustanovení obdobného znění by jistě napomohlo k bezproblémovější rozhodovací činnosti soudů po nabytí účinnosti trestního zákoníku.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 6 To 193/2010 byl v neprospěch obviněného P. S. porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a) a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., když v něm konstatoval, že předcházející usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. 3 PP 21/2010, kterým byla aplikována ustanovení §61 odst. 1 a §62 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. a zamítnuta žádost obviněného P. S. o podmíněné propuštění, je správné a podanou stížnost obviněného zamítl, jako nedůvodnou. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud obě tato usnesení soudů nižších stupňů zrušil. Výrok o zrušení dalších obsahově navazujících rozhodnutí učiněn nebyl, jelikož žádná taková rozhodnutí se v předloženém spise nenacházejí. Nebylo aplikováno ani ustanovení a postup podle §270 odst. 1 tr. ř. (popř. §271 odst. 1 tr. ř.), jelikož bylo zjištěno, že obviněný P. S. byl v mezidobí z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn pravomocným usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. 3 PP 342/2010, na základě jím nově podané žádosti. O předchozí žádosti o podmíněné propuštění proto již není potřebné, ale ani možné znovu rozhodovat.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c