ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.79.2009.1
sp. zn. 4 Tz 79/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 23. února 2010 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného S. M., proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 2 T 49/2004 a proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. 37 T 9/2009 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
I. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 2 T 49/2004 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v ustanoveních §36 a §57 odst. 2 tr. zák. v neprospěch obviněného S. M.
Napadený rozsudek se zrušuje ve výroku o uložení trestu vyhoštění.
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí, která na zrušenou část rozsudku obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Šumperku se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. 37 T 9/2009 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v ustanoveních §36 a §57 odst. 2 tr. zák. v neprospěch obviněného S. M.
Napadený trestní příkaz se zrušuje .
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí, která na zrušený trestní příkaz obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu soudu pro Prahu 4 se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Ministryně spravedlnosti podala podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. ve prospěch obviněného S. M. stížnost pro porušení zákona, a to proti výroku o trestu vyhoštění z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 2 T 49/2004 a proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. 37 T 9/2009.
V odůvodnění svého podání poukázala na skutečnost, že obviněný S. M. (S. M.) byl nejprve trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 5. 2002 sp. zn. 3 T 61/2002, odsouzen za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestu vyhoštění na dobu pěti let. Tento trestní příkaz nabyl právní moci dne 14. 5. 2002 a obviněnému M. byla stanovena lhůta k vycestování z České republiky nejpozději do dne 31. 5. 2002, což neučinil. Lhůta k vycestování mu byla soudem určena ihned po předání trestního příkazu, takže této skutečnosti si byl dobře vědom.
Trestním příkazem téhož soudu ze dne 11. 4. 2003 sp. zn. 44 T 56/2003, byl obviněnému M. za další trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. uložen trest vyhoštění na dobu pěti let, přičemž tento trestní příkaz nabyl právní moci dne 11. 4. 2003. Týmž dnem byl obviněný M. vzat Obvodním soudem pro Prahu 10 podle §350c odst. 1 tr. ř. do vyhošťovaní vazby, ze které však byl dne 10. 4. 2004 propuštěn, neboť ukrajinský zastupitelský úřad přes veškeré urgence soudu neobstaral obviněnému M. potřebné doklady k vycestování. Obvodní soud pro Prahu 10 tohoto obviněného den před propuštěním z vyhošťovaní vazby dne 9. 4. 2004 vyzval, aby po propuštění z vyhošťovaní vazby vycestoval z České republiky nejpozději do deseti dnů, což ten opět neučinil.
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 2 T 49/2004, který nabyl právní moci dne 22. 4. 2004, byl obviněný M. uznán vinným opět trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem a k trestu vyhoštění v trvání osmnácti měsíců. Po odpykání trestu odnětí svobody byl vzat soudem dne 21. 7. 2004 do vyhošťovaní vazby, která trvala do dne 21. 7. 2005, kdy byl opět propuštěn na svobodu, neboť mu stále nebyly obstarány náhradní doklady k vycestování. Obviněný M. ovšem i nadále v České republice zůstal a nevycestoval.
Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. 37 T 9/2009, byl obviněný S. M. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 17. 2. 2009 v 03.40 hodin pobýval v ulici K. v P. pod N. m., kde byl podle §76 odst. 1 tr. ř. zadržen hlídkou Policie ČR, ačkoli mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 5. 2002 sp. zn. 3 T 61/2002, který nabyl právní moci dne 14. 5. 2002, uložen trest vyhoštění ve výměře pěti let, který měl být vykonán dne 31. 5. 2007, a přesto, že mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 4. 2003 sp. zn. 44 T 56/2003, který nabyl právní moci dne 11. 4. 2003, uložen trest vyhoštění ve výměře pěti let, který má být vykonán dnem 31. 5. 2012, a jehož výkon navazuje na výše uvedený předchozí trest vyhoštění. Za to mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře tří roků. Tento trestní příkaz nabyl právní moci dne 19. 2. 2009. Obviněný M. byl Obvodním soudem pro Prahu 4 vzat do vyhošťovaní vazby dne 19. 2. 2009 a poté dne 8. 4. 2009 byl fakticky z České republiky vyhoštěn.
Stěžovatelka konstatuje, že pravomocnými trestními příkazy Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 5. 2002 sp. zn. 3 T 61/2002 a ze dne 11. 4. 2003 sp. zn. 44 T 56/2003, byl obviněnému M. uložen celkem trest vyhoštění na dobu určitou v trvání deseti let, což je horní hranice mírnější alternativy tohoto trestu. Fakticky z této doby vykonal část trestu vyhoštění vyhošťovaní vazbou v trvání dvanácti měsíců v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 44 T 56/2003.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 2 T 49/2004, který nabyl právní moci téhož dne, uložil obviněnému M. kromě trestu odnětí svobody i trest vyhoštění na dobu určitou a sice v trvání osmnácti měsíců. Pokud z předchozích uložených trestů vyhoštění u Obvodního soudu pro Prahu 10 tak, jak je shora uvedeno, obviněný M. vykonal vyhošťovaní vazbou z trestu vyhoštění pouze jeden rok, zbývalo mu v době rozhodování Okresního soudu v Šumperku vykonat ještě devět let. Okresní soud v Šumperku mu tedy již mohl uložit trest vyhoštění pouze na dobu jednoho roku, anebo na dobu neurčitou, nikoliv však na dobu osmnácti měsíců, protože v tomto případě překročil zákonnou sazbu stanovenou v §57 odst. 2 tr. zák. při ukládání trestu vyhoštění na dobu určitou o šest měsíců, čímž v neprospěch obviněného M. porušil zákon. Okresní soud v Šumperku přitom nepochybně měl k dispozici předcházející rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 3 T 61/2002 a 44 T 56/2003, jak to ostatně i vyplývá ze skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku. Tento soud vzal rovněž obviněného M. do vyhošťovaní vazby poté, co vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody, a to dne 21. 7. 2004, ze které jej propustil dne 21. 7. 2005, neboť ukrajinské zastupitelské orgány stále ještě neobstaraly tomuto obviněnému osobní doklady.
V době, kdy rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 4 v trestní věci vedené pod sp. zn. 37 T 9/2009, byly obviněnému M. dvěma shora citovanými trestními příkazy Obvodního soudu pro Prahu 10 a shora citovaným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku uloženy tresty vyhoštění na dobu určitou v celkové výměře jedenácti let a šesti měsíců. Do výkonu těchto trestů je nutné započítat jednak dobu jednoho roku, kterou obviněný M. strávil ve vyhošťovaní vazbě v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 44 T 56/2003, jednak rovněž dobu jednoho roku, kdy byl ve vyhošťovaní vazbě Okresního soudu v Šumperku. Vykonal (zápočtem vyhošťovacích vazeb) tedy celkem dva roky z uložených trestů vyhoštění, vykonat mu tudíž zbývalo ještě devět let a šest měsíců (pokud je počítáno i s již nezákonně uloženou dobou šesti měsíců Okresním soudem v Šumperku). Jestliže tedy Obvodní soud pro Prahu 4 pravomocným trestním příkazem ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. 37 T 9/2009, obviněnému M. uložil další trest vyhoštění ve výměře tří roků, podstatně překročil zákonem stanovenou horní hranici trestu vyhoštění na dobu určitou.
Stěžovatelka v této souvislosti zdůraznila, že účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky a nemá v ní ani postavení uprchlíka, v páchání další trestné činnosti na území České republiky, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu. Vyhoštění se vztahuje na celé území České republiky a vždy se ukládá z území České republiky do ciziny. Trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let je mírnější alternativou tohoto druhu trestu, uvedenou sazbu však nelze v žádném případě překročit. Je-li nutné s přihlédnutím ke všem okolnostem uložit trest v delší výměře než deset let, musí soud zvolit alternativu trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Trest uložený ve výměře, která překračuje meze vyplývající z ustanovení §36 tr. zák., je nutno vždy považovat za trest, jenž je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti pro společnost ve smyslu ustanovení §266 odst. 2 tr. ř., tedy za trest, který odůvodňuje podání stížnosti pro porušení zákona, i když je podávána jen proti výroku o trestu.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 2 T 49/2004, pokud jde o výrok o trestu vyhoštění, a dále i trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. 37 T 9/2009, byl porušen zákon v ustanoveních §36 a §57 odst. 2 tr. zák. a v předcházejících řízeních rovněž v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to v neprospěch obviněného S. M. Podle §269 odst. 2 tr. ř. aby zrušil výrok o trestu vyhoštění z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 2 T 49/2004, jakož i trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. 37 T 9/2009, a aby dále zrušil i veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Dále pak aby postupoval, pokud jde o trestní věc Obvodního soudu pro Prahu 4, podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadených částí rozhodnutí předcházejících a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. pak orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §36 tr. zák., jestliže soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší výměru dovolenou trestním zákonem pro tento druh trestu.
Podle §57 odst. 2 tr. zák. může soud s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.
Trest vyhoštění tedy může být pachateli v případě mírnější alternativy trestu uložen v rozmezí jeden rok až deset let, takže celková výměra trestu nesmí být delší než deset let. V opačném případě musí soud zvolit alternativu trestu vyhoštění na dobu neurčitou.
Z toho, co bylo uvedeno, je zřejmé, že pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 5. 2002 sp. zn. 3 T 61/2002, byl obviněnému M. uložen trest vyhoštění ve výměře pěti let. Obviněný přes výzvu soudu dobrovolně území České republiky neopustil, nadále se zde zdržoval, do vyhošťovaní vazby vzat nebyl, takže výkon trestu vyhoštění vůbec nezapočal. Dobu výkonu trestu vyhoštění je nutno počítat až do momentu jeho skutečného výkonu, takže pokud se obviněný stále zdržuje na území České republiky, aniž by ji opustil, trest vyhoštění vykonáván není. Výjimkou je doba, po kterou byl ve vyhošťovací vazbě sloužící k realizaci tohoto trestu, neboť již výkonem vyhošťovaní vazby je plněn účel trestu vyhoštění.
Dále byl obviněný M. odsouzen pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 4. 2003 sp. zn. 44 T 56/2003 rovněž k trestu vyhoštění na dobu pěti let. V době od 11. 4. 2003 do 10. 4. 2004 byl v této věci ve vyhošťovaní vazbě Obvodního soudu pro Prahu 10, ovšem poté, co byl z vazby propuštěn a vyzván soudem k vycestování z České republiky nejpozději do dne 19. 4. 2004, opět nevycestoval a podle vlastní výpovědi, následně učiněné v rámci trestního řízení u Okresního soudu v Šumperku, se nadále bez přerušení zdržoval na území České republiky.
Obviněný S. M. se ovšem i nadále až do svého zadržení dne 17. 2. 2009 v P. nepřetržitě zdržoval na území České republiky, jak uvedl téhož dne při výslechu na Policii ČR, MO Nusle, Praha 4. Výslovně uvedl, že je mu známo, že byl z území České republiky opakovaně vyhoštěn a že má uložen trest vyhoštění, přesto toto rozhodnutí nerespektuje a běžně v České republice pobývá, jelikož neví, kde by jinak mohl být. Dosud nemá žádné osobní doklady, protože ty mu byly v roce 1999 odcizeny.
Obvodní soud pro Prahu 4 měl k dispozici opis z evidence rejstříku trestů, kde je chybně vyznačeno zahlazení ze zákona ohledně trestu vyhoštění z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 5. 2002 sp. zn. 3 T 61/2002, a rovněž chybně vyznačen výkon trestu vyhoštění z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 2 T 49/2004. Obvodní soud pro Prahu 4 si však nevyžádal příslušné trestní spisy o předchozích odsouzeních obviněného M., nevzal v úvahu ani opakované prohlášení obviněného M., že přinejmenším od roku 1999 nikdy území České republiky neopustil, a trestním příkazem ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. 37 T 9/2009 obviněného S. M. (S. M.) uznal vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. a odsoudil jej k trestu vyhoštění z území České republiky ve výměře tří roků.
Nejvyšší soud konstatuje, že výše citovaná zákonná ustanovení nebyla oběma jmenovanými soudy důsledně aplikována. Jak Okresní soud v Šumperku, tak Obvodní soud pro Prahu 4 měly poznatky o předchozích odsouzeních obviněného k trestům vyhoštění a přesto si důsledně neprověřily, do jaké míry lze již uložené tresty tohoto druhu pokládat alespoň za částečně vykonané, případně zjevné skutečnosti o nich při svém rozhodování nevzaly dostatečně v úvahu.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že k dosažení účelu trestu stanoveného trestním zákonem musí být správně stanoven nejen druh trestu, ale i jeho výměra, neboť pouze správně stanovený trest v otázce druhu i výše vede k naplnění účelu trestu. Překročení horní hranice zákonné sazby některého druhu trestu uložením několika samostatných trestů tohoto druhu má za následek, že takto stanovený druh trestu zásadně nemůže splnit účel trestu, k jehož naplnění směřuje zákonem stanovená trestní sazba. V daném případě je nepochybně uložení trestu vyhoštění, který spolu s dříve uloženým trestem téhož druhu přesáhl v době vydání napadeného rozsudku horní hranici (jeden rok až deset let) to znamená, že je-li nutné s přihlédnutím ke všem okolnostem uložit další trest vyhoštění, nesmí celková výměra trestu být delší než deset let. V opačném případě musí soud zvolit alternativu trestu vyhoštění na dobu neurčitou (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2006 sp. zn. 4 Tz 73/2006).
Při důsledném procesním postupu v intencích těchto ustanovení by jak Okresní soud v Šumperku, tak Obvodní soud pro Prahu 4 musely před vydáním meritorního rozhodnutí zjistit, že jsou pokud jde o uložení trestu vyhoštění na dobu určitou limitovány výše uvedenými skutečnostmi, které mají zejména pro stanovení konkrétní výměry tohoto druhu trestu zásadní význam. Nedostatečně zjištěný skutkový stav rozhodný pro volbu adekvátního druhu trestu a stanovení jeho zákonné výměry posléze vedl i k vadnému hodnocení dostupných důkazů, když důsledkem bylo uložení trestu vyhoštění nad zákonnou hranici tohoto druhu trestu.
Vzhledem k argumentům výše uvedeným Nejvyšší soud samostatnými výroky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 2 T 49/2004 a trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. 37 T 9/2009 a v řízení, které jim předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v ustanoveních §36 a §57 odst. 2 tr. zák., a to v neprospěch obviněného S. M. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak zrušil v napadeném rozsudku Okresního soudu v Šumperku výrok o trestu vyhoštění a dále napadený trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 v celém rozsahu. Taktéž zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí (resp. jeho část) obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. pak jednotlivé věci přikázal jmenovaným soudům, aby je v potřebném rozsahu znovu projednaly a rozhodly, při zohlednění všech výše uvedených skutečností a závěrů, které v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud. To znamená, že je budou muset v plném rozsahu respektovat při novém případném ukládání trestu vyhoštění. Oproti konečnému návrhu stěžovatelky Nejvyšší soud věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí i Okresnímu soudu v Šumperku, neboť v předchozím řízení v ní byl obviněný jmenovaným soudem vzat do vyhošťovaní vazby, v níž setrval po dobu jednoho roku. Pokud by byl původní trest vyhoštění Nejvyšším soudem pouze zrušen, aniž by v následném řízení došlo k jeho novému, byť modifikovanému uložení, nastala by situace, že obviněný by ve zmíněné vyhošťovací vazbě byl bez právního důvodu (nebyl by mu v předmětné věci uložen trest vyhoštění – viz §350c odst. 1 tr. ř.). Obvodní soud pro Prahu 4, který ve věci musí vydat kompletně nové rozhodnutí (včetně výroku o vině), musí zohlednit i okolnost, že rozhoduje po 1. 1. 2010, kdy nabyl účinnosti zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a je povinen tak posoudit, zda nová právní úprava je pro obviněného příznivější. (Z porovnání předchozí a nové právní úpravy je však zjevné, že tomu tak není).
Podle §270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž věc byla přikázána, vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec