ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.88.2009.1
sp. zn. 4 Tz 88/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2010 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného T. T. N. , proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2008 sp. zn. 11 T 6/2008 a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Ministryně spravedlnosti podala podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného T. T. N., proti výroku o trestu vyhoštění z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2008 sp. zn. 11 T 6/2008, jímž byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců s výkonem ve věznici s dozorem a dále trest vyhoštění na dobu neurčitou. Obviněný se vzdal práva odvolání, rovněž tak i státní zástupce, a předmětný rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. dne 9. 6. 2008.
Stěžovatelka poukázala, že obviněný je státním občanem V. s. r. a rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie Ostrava ze dne 15. 3. 2004 č. j. SCPP-131/OV-OPK-PŘ-2004, které nabylo právní moci dne 23. 3. 2004, mu bylo uloženo správní vyhoštění na dobu deseti let a současně mu byla určena lhůta k vycestování z České republiky do dne 17. 3. 2004, on však tohoto příkazu neuposlechl, z území České republiky nevycestoval a v době od 18. 3. 2004 do 7. 6. 2008, kdy byl zadržen, se zdržoval na území České republiky nelegálně. Vzhledem k těmto skutečnostem mu nalézací soud podle ust. §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou, neboť dříve administrativně uložený zákaz pobytu nebyl vykonán. Obviněný vykonal trest odnětí svobody dne 7. 8. 2008 a v bezprostřední návaznosti byl převeden do vyhošťovaní vazby, neboť k realizaci vyhoštění bylo zapotřebí vyčkat vystavení náhradního cestovního dokladu. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2009 sp. zn. 11 T 6/2008 byl obviněný propuštěn z vyhošťovaní vazby, když soud přijal jeho písemný slib, že bude respektovat pravomocný odsuzující rozsudek, a stanovil mu lhůtu k vycestování do 8. 4. 2009. Tohoto dne však obviněný učinil v Přijímacím středisku ve V. L. prohlášení o mezinárodní ochraně a nadále pobývá na území ČR.
Dále stěžovatelka zdůraznila, že ve smyslu ust. §57 odst. 1 tr. zák. je bezprostředním účelem trestu vyhoštění zabránit pachateli trestného činu, který není občanem ČR a nemá v ní ani postavení uprchlíka, v páchání další trestné činnosti na území ČR, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu. Stupeň ohrožení bezpečnosti lidí, majetku či jiného obecného zájmu vyjadřuje míru, v jaké nastala nebo hrozila újma těmto chráněným hodnotám ze spáchaného trestného činu a v jaké hrozí z dalšího pobytu pachatele na území ČR. Stupeň uvedeného ohrožení bude dán především charakterem, rozsahem a závažností spáchané trestné činnosti, významem a rozsahem ohrožených hodnot apod. Soud je též povinen zvažovat, jaké reálné nebezpečí hrozí s ohledem na osobu pachatele zmíněným chráněným hodnotám z dalšího pobytu pachatele na našem území.
K závažnosti trestné činnosti obviněného pak uvedla, že v době spáchání činu pachateli hrozil pro trestný čin uvedený v §171 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody až na 6 měsíců nebo trest peněžitý a poukázala na Komentář k trestnímu zákonu (Šámal, Púry, Rizman, díl I., 6. vyd., str. 486), podle nějž bude trest vyhoštění v praxi ukládán zejména v rámci postihu terorismu, obchodu se zbraněmi, s narkotiky a jiným nebezpečným materiálem, organizování prostituce a jiné trestné činnosti organizované ve spolupráci s cizinou, jakož i v případech pachatelů zvlášť závažné trestné činnosti směřující proti životu a zdraví nebo proti majetku. Toto vymezení odpovídá dikci ust. §57 odst. 1 tr. zák. „bezpečnost lidí nebo majetku“ a také „jiný obecný zájem“ musí být svým významem zhruba rovnocenný. Půjde zejména o zájem na ochraně demokratického státu a jeho elementárních hodnot, zájem na ochraně mravnosti a zájem, aby nikdo neměl majetkový prospěch z trestné činnosti. Vyhoštění sice není pojmově zcela vyloučeno ani za trestnou činnost méně závažnou, která je páchána opakovaně nebo přes zákaz pobytu na území ČR, ale uvedený případ je hraniční. Obviněný měl v době spáchání činu čistý trestní rejstřík, žil bezúhonným životem a předchozí zákaz pobytu na území ČR mu byl uložen za pouhý správní delikt záležející v neoprávněném setrvání na území republiky po uplynutí doby platnosti víza.
K osobě obviněného stěžovatelka připomněla, že tento přicestoval do tehdejší ČSSR v roce 1988 na základě mezinárodní smlouvy. Po roce 1989 si vyřídil povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR a začal zde podnikat. Každý rok si prodlužoval pobyt na cizinecké policii. Do skončení platnosti víza ze dne 20. 9. 2003 však z našeho území nevycestoval a pobýval zde bez platných dokladů. Obviněný tedy pobýval v České republice od svého mládí, je v české společnosti plně integrován a vybudoval si zde stabilní zázemí, které naopak ve V. zcela postrádá, mj. proto, že jeho rodiče zemřeli. Má s českou občankou nezletilé dítě, V. G., na kterou řádně platí výživné.
Trest vyhoštění na dobu neurčitou, svou povahou tedy trest definitivní, soud uloží v závažnějších případech, kdy vzhledem k účelu trestu i okolnostem rozhodným pro jeho výměru nepostačuje uložení časově omezeného trestu vyhoštění na dobu od 1 do 10 let. „Jakkoliv je předcházení zločinnosti vyhoštěním oprávněným, tedy přípustným cílem nezbytným v každé demokratické společnosti, nelze konstatovat naplnění požadavku přiměřenosti tam, kde došlo k uložení maximálního trestu, tj. trestu vyhoštění na dobu neurčitou, bez časového omezení, jinými slovy navždy, a to aniž by byla zkoumána, tak jak ukládá §57 tr. zák., možnost nápravy pachatele. Ústavní soud má přitom za to, že maximální trest vyhoštění, tj. navždy, se pojmově spíše váže k takovému pachateli, kde náprava možná není“ (viz rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 21. 4. 1999 sp. zn. II. ÚS 178/1998).
Uvedená kritéria pro uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou tak podle stěžovatelky nebyla Okresním soudem Brno-venkov (zjevně má jít o Okresní soud v Ostravě) důsledně respektována. S ohledem na obsah spisu má ministryně spravedlnosti za to, že trest vyhoštění uložený obviněnému T. T. N. bez časového omezení je v tomto případě ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost i k poměrům pachatele ve smyslu §266 odst. 2 tr. ř. Zákonným hlediskům pro ukládání trestů neodpovídá ani pro zásadní rozpor s účelem trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Proto v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výrokem o trestu vyhoštění z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2008 sp. zn. 11 T 6/2008, byl v neprospěch obviněného T. T. N., porušen zákon v ust. §57 odst. 1, 2 tr. zák. a v řízení, které mu předcházelo, též v ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř. Podle ust. §269 odst. 2 tr. ř. aby napadený výrok zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Shledá-li Nejvyšší soud, že po zrušení napadené části výroku o trestu je nutno ve věci učinit nové rozhodnutí, tak aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., popř. podle §271 odst. 1 tr. ř.
K podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který je toho názoru, že uložený trest vyhoštění na dobu neurčitou je zcela zákonný a odpovídá všem rozhodným hlediskům pro ukládání trestů. Okresní soud v Ostravě uložil předmětný trest za striktního dodržení ust. §57 odst. 1, 2 tr. zák., když trest vyhoštění na dobu neurčitou soud uloží v závažnějších případech, kdy vzhledem k účelu trestu i okolnostem rozhodným pro jeho výměru nepostačuje uložení časově omezeného trestu vyhoštění ani na nejdelší možnou dobu 10 let. V daném konkrétním případě bylo zjištěno, že rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie Ostrava ze dne 15. 3. 2004 sp. zn. SCPP 131/OV-OPK-PŘ-2004, které nabylo právní moci dne 23. 3. 2004, bylo jmenovanému uloženo správní vyhoštění na dobu 10 roků a současně mu byla určena lhůta k vycestování z České republiky do 17. 3. 2004. Jmenovaný zmíněné pravomocné rozhodnutí zcela záměrně ignoroval, neboť v době od 18. 3. 2004 do 7. 6. 2008, kdy byl zadržen příslušníky Policie ČR, se na území České republiky pohyboval zcela bez příslušných dokladů a nikde nepracoval s výjimkou krátkodobých brigád. Za takové situace je uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou zcela v souladu se zákonem.
Státní zástupce proto považuje podanou stížnost pro porušení zákona za nedůvodnou a navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Z obsahu trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 6/2008 Nejvyšší soud kromě skutečností uvedených ministryní spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona zjistil, že obviněnému bylo již krátce před tím uloženo správní vyhoštění na dobu 2 let s dobou k vycestování z území České republiky od 6. 3. 2004 a to rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava ze dne 6. 2. 2004 č. j. SCPP-60/OV-OPK-PŘ-2004. Jmenovaný ale ve stanovené lhůtě území České republiky neopustil a posléze dne 15. 3. 2004 byl opětovně kontrolován a zajištěn orgány policie pro neoprávněný pobyt na území státu, přičemž následně došlo k vydání v pořadí již druhého (viz výše) rozhodnutí o správním vyhoštění jmenovaného z území České republiky na dobu 10 let. Vzápětí se obviněný pokusil legalizovat svůj další pobyt na území České republiky tím, že podal žádost o udělení azylu, ale tato byla v roce 2006 rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě zamítnuta. Přesto se dál na území státu zdržoval, ačkoli velmi dobře věděl, že jeho pobyt je nelegální.
Pokud je stěžovatelkou poukazováno, že obviněný je otcem nezletilého dítěte (rok narození 1997), které má s českou občankou a na něž platí výživné, tak z odůvodnění rozhodnutí o správním vyhoštění též vyplývá, že s matkou dítěte M. B. nikdy nebyli manželé ani nežili ve společné domácnosti. Obviněný své dítě nenavštěvuje a jediná povinnost k dítěti je dána rozsudkem Okresního soudu v Ostravě spočívající ve stanovení vyživovací povinnosti ve výši 1 000,- Kč. Matka dítěte se vdala a se svým mužem má další dítě, přičemž obě děti jsou vychovávány v této rodině.
Stěžovatelka v mimořádném opravném prostředku nezpochybňuje vlastní výrok o vině ani uložený trest odnětí svobody, ale výhrady činí pouze vůči uloženému trestu vyhoštění na dobu neurčitou, který označuje za nepřiměřeně přísný.
Nejvyšší soud ale nemohl přezkoumat úvahy, které okresní soud vedly ke stanovení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, neboť rozsudek neobsahoval v souladu s ustanovením §314d odst. 3 tr. ř. odůvodnění, když jak státní zástupce, tak obviněný se ihned po jeho vyhlášení a po poučení o opravném prostředku vzdali práva odvolání.
Trest vyhoštění z území republiky bylo možno podle §57 odst. 1 tr. zák. účinného v době rozhodování soudu prvního stupně uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku nebo jiný obecný zájem. Podle §57 odst. 2 tr. zák. lze tento druh trestu uložit ve výměře od 1 roku do 10 let, anebo na dobu neurčitou, a to s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu.
Nejvyšší soud konstatuje, že v obecné rovině je bezprostředním účelem tohoto druhu trestu zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky a nemá v ní ani postavení uprchlíka, v páchání trestné činnosti na území České republiky. Nelze naopak v obecné poloze předjímat, který druh trestné činnosti spáchaný cizincem lze trestem vyhoštění postihovat vždy, kdy přednostně a kdy naopak nikoli, jak to činí stěžovatelka ve zdůvodnění stížnosti pro porušení zákona. Zákonná dikce ustanovení §57 odst. 2 tr. zák. stanoví závazně tři kriteria, která je nutno při ukládání tohoto trestu a stanovení jeho výměry zohledňovat: Stupeň společenské nebezpečnosti, osobu pachatele z pohledu možností jeho nápravy a jeho poměrů, jakož i stupeň ohrožení lidí, majetku či jiného obecného zájmu. Při ukládání trestu vyhoštění je třeba mít na zřeteli především jeho účel z pohledu §23 odst. 1 tr. zák., tedy že jeho uložením má být pachateli zabráněno v dalším páchání trestné činnosti, vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život a tím výchovně působit i na ostatní členy společnosti.
V posuzovaném případě je zřejmé, že obviněný se zdržoval na území České republiky i poté, co již platnost víza opravňujícího jej k pobytu vypršela. Obviněný projevil minimální snahu řešit tento stav zákonu konvenujícím způsobem, a vědomě se na území republiky zdržoval bez příslušného povolení. Zcela zásadní z pohledu posuzovaného protiprávního jednání obviněného je existence rozhodnutí Cizinecké policie o vyhoštění na dobu 10 let, jak bylo citováno podrobně výše, které se rozhodl nerespektovat a své osobní poměry tomuto rozhodnutí nepřizpůsobit. Byť předchozí vyhoštění v řízení před Cizineckou policií mělo povahu správní sankce, dostalo se jím obviněnému varování, že pro nerespektování platných českých zákonů je jeho další pobyt v České republice nežádoucí. V následném navazujícím trestním řízení proto byla namístě úvaha procesního soudu o důraznějším postihu obviněného, opřená především o úvahu zabránit obviněnému v dalším nezákonném pobytu a v případném protiprávním jednání. Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že obviněný v době, kdy mu byl uložen trest vyhoštění, neměl v České republice žádné trvalé pracovní, sociální ani osobní zázemí či vazby. Podle jeho vlastní výpovědi mu pobyt byl povolen na základě podnikání, ale ve skutečnosti je nezaměstnaný a pracuje pouze příležitostně jako brigádník.
Z pohledu výše uvedených kriterií uvedených v §57 odst. 2 tr. zák. pak lze konstatovat, že uložením trestu vyhoštění na dobu neurčitou okresní soud dostatečně důrazně reagoval na zjištění, která učinil o možnostech nápravy obviněného, jenž dal svým úmyslným jednáním jednoznačně najevo, že se nehodlá předchozímu správnímu rozhodnutí podrobit a respektovat jej. Výměra trestu rovněž dostatečně pojímá zjištěný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, byť Nejvyšší soud nemůže výslovně polemizovat či rozebírat úvahy okresního soudu v tomto směru, pro již konstatovanou absenci odůvodnění rozsudku. Podle názoru Nejvyššího soudu ale nelze uložený trest vyhoštění na dobu neurčitou považovat za nepřiměřeně přísný, uložený v rozporu s ustanovením §57 odst. 1, 2 tr. zák.
Na tomto místě je též potřebné zdůraznit, že v případě obviněného uložení trestu vyhoštění nebránily ani překážky obsažené v ustanovení §57 odst. 3 písm. a) až f) tr. zák.
Nelze ani konstatovat porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., které shledává stěžovatelka, neboť okresní soud provedl dostatečná skutková zjištění nejen ve vztahu k nenapadenému výroku o vině, ale rovněž ve vztahu k volbě adekvátního druhu trestu a jeho výměry. Důkazy, které měl v tomto směru k dispozici, vyhodnotil způsobem, který není v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud posuzoval okolnosti, které se vázaly k výroku o trestu v době rozhodování soudu prvního stupně, když mu nelze vytýkat nezohlednění stavu, který nastal poté, co ve věci rozhodl. Obviněný byl Okresním soudem v Ostravě dne 18. 3. 2009 propuštěn z vyhošťovací vazby za současného přijetí slibu, že neprodleně vycestuje z území ČR a i jinak bude pravomocný rozsudek (tedy včetně trestu vyhoštění na dobu neurčitou) respektovat a zároveň mu stanovil lhůtu k vycestování do 8. 4. 2009. Jmenovaný však namísto toho, aby v souladu s pravomocným a tudíž vykonatelným soudním rozhodnutím nejpozději v uvedený den opustil území České republiky, učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v Přijímacím středisku ve V. L. Jak již ale bylo řečeno, to je okolnost, ke které Nejvyšší soud při posuzování zákonnosti napadeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě včetně jeho výroku o uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou přihlížet nemohl.
Podle ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. může ministryně spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona jen tehdy, jestliže je trest ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost, nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu půjde o zřejmý nepoměr ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost v těch případech, kdy jde o trest uložený nad horní hranici trestní sazby, o kterýžto případ se v posuzované věci nejedná. Nejvyšší soud nekonstatuje ani existenci zřejmého nepoměru, jenž je nutno posuzovat komplexně jak ve vztahu ke konstatovanému stupni nebezpečnosti činu pro společnost, tak k poměrům pachatele. Ty jsou podstatné z pohledu rodinných a osobních poměrů obviněného v době rozhodování o trestu. Obviněný v této době nebyl k České republice nikterak pracovně a rodinně vázán, nezletilé dítě, na které pouze platí výživné, je vychováváno v jiné rodině a obviněný se s ním podle vyjádření matky nestýká.
Uložený trest tak ve svém souhrnu není v rozporu s účelem trestu, neboť obviněnému byly vedle sebe uloženy takové druhy trestu, které lze kumulovat a pro jejich uložení byly splněny podmínky stanovené příslušným ustanovením obecné části trestního zákona.
Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci výše uvedené neshledal podanou stížnost pro porušení zákona důvodnou, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec