ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.1042.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 1042/2010-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2010 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. R. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 6 To 61/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 2/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. M. R. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 30 T 2/2007, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), jehož se dopustil skutky konkretizovanými pod body I./1. až 9. ve výroku o vině v tomto rozsudku.
Za uvedený trestný čin byl obviněný Ing. M. R. odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 500 000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil mu soud podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Současně byl obviněnému uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu, „jakož i statutárního zástupce“ (správně statutárního orgánu) v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Naproti tomu byl obviněný zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 4 Kzv 48/2004. Citovaným rozsudkem bylo též rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. Š.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění Ing. M. R. a J. Š. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 6 To 61/2009. Pokud jde o obviněného Ing. M. R. , odvolací soud z podnětu jeho odvolání podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně tohoto obviněného ve výroku o vině a v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak Vrchní soud v Olomouci nově rozhodl tak, že obviněného Ing. M. R. uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutky podrobně popsanými ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Za uvedený zločin byl tomuto obviněnému uložen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 500 000,- Kč, což představuje 200 celých denních sazeb po 2 500,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, odvolací soud stanovil obviněnému podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu, „jakož i statutárního zástupce“ (správně má být statutárního orgánu) v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Odvolání obviněného J. Š. pak odvolací soud zamítl podle §256 tr. řádu, neboť ho neshledal důvodným.
Obviněný Ing. M. R. podal dne 14. 7. 2010 proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nedostatečně zjistily skutkový stav věci, přičemž nehodnotily provedené důkazy v souladu se zákonem. V souvislosti s těmito námitkami obviněný zpochybnil výši způsobené škody, neboť údajně není zřejmé, zda posuzovaným činem způsobil škodu velkého rozsahu nebo značnou škodu. Dále obviněný vytkl porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu a poukázal na nesprávný postup soudů nižších stupňů při rozhodování o jeho námitce podjatosti. Podle obviněného soudy nižších stupňů neprovedly některé důkazy, jimiž měla být prokázána jeho nevina. K podanému dovolání obviněný přiložil též listinu označenou jako „Čestné prohlášení“, v níž se spoluobviněný J. Š. podrobně vyjádřil k některým okolnostem této věci a poukázal na určité nesrovnalosti, k nimž podle jeho názoru došlo.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. M. R. s poukazem na ustanovení §265 odst. 1 a §265 odst. 4 tr. řádu (která ovšem neexistují) navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí, aniž by však konkrétně označil příslušný soud, jemuž má být věc přikázána.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Ing. M. R. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněného neodpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto navrhl odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. M. R. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. M. R. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný Ing. M. R. však v převážné části své argumentace obsažené v dovolání nesouhlasí s některými rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s důkazy, na jejichž podkladě soudy dospěly k těmto skutkovým zjištěním. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného skutku tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná apod.) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl nebo opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. M. R. , přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v uvedených směrech z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového děje, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného Ing. M. R. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný Ing. M. R. tedy v podstatné části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům provedeného dokazování a hodnocení důkazů neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutků.
V návaznosti na popsané okolnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného Ing. M. R. , v jejímž rámci namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně zjistily i výši škody způsobené zločinem, jímž byl uznán vinným. Především škoda již není znakem skutkové podstaty podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ale je zde nutný velký rozsah trestného činu. Tento rozsah je pak daný tím, v jaké výši byla zkrácena příslušná daň či jiná povinná platba, tj. rozdílem mezi výší skutečně přiznané a zaplacené daně nebo jiné povinné platby a její výší, v které měla být podle zákona přiznána a zaplacena.
V trestní věci obviněného Ing. M. R. přitom soudy nižších stupňů postupovaly správně a zcela v intencích uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, v jakém rozsahu obviněný zkrátil daň jednotlivými útoky popsanými ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Jak je totiž z těchto rozhodných skutkových zjištění patrné, v důsledku jednání obviněného nedošlo k očekávanému přírůstku v majetkové sféře státu, který by jinak nastal, kdyby obviněný neporušil svou povinnost přiznat a odvést daň ve správné výši. Jinými slovy vyjádřeno, jestliže obviněný jako bývalý statutární orgán poplatníka daně pokračoval způsobem popsaným ve výroku o vině v jeho podnikání, aniž by náležitě plnil povinnost přiznat a zaplatit daň ve výši, která odpovídala zákonu, způsobil škodlivý následek (resp. účinek) v podobě zkrácení daně z příjmů právnických osob ve velkém rozsahu, protože dosáhl daňového úniku v celkové výši 5 041 042,- Kč, což odpovídá škodě velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, resp. prospěchu velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 2 tr. zákoníku (jejich výše je nejméně 5 000 000,- Kč). Nejvyšší soud tudíž považuje námitky obviněného, jimiž zpochybnil způsobení škody velkého rozsahu, za nedůvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu správně vychází ze skutečnosti, že škoda není znakem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a že rozsah, v němž obviněný zkrátil daň, odpovídá velkému rozsahu ve smyslu §240 odst. 3 tr. zákoníku.
Proto bylo třeba čin spáchaný obviněným Ing. M. R. posoudit s přihlédnutím k ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Přitom odvolací soud zvážil i otázku časové působnosti zákona, neboť – jak je patrné z odůvodnění jeho rozsudku (viz s. 42 a 43) – použil na trestný čin obviněného ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., který byl pro obviněného příznivější. Z ustanovení §148 odst. 1, 4 tr. zák. o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jímž byl obviněný původně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 30 T 2/2007, totiž vyplývalo, že za spáchání tohoto trestného činu hrozil pachateli (tedy i obviněnému) trest odnětí svobody v trvání 5 až 12 let. Naproti tomu za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst.1, 3 tr. zákoníku, jímž byl obviněný nově uznán vinným napadeným rozsudkem odvolacího soudu, stanoví zákon trest odnětí svobody v rozmezí 5 až 10 let. Již ze srovnání uvedených trestních sazeb je tedy zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 1 tr. zákoníku a použil na trestný čin obviněného příznivější zákon účinný v době jeho rozhodování.
Na základě takto učiněného vyhodnocení nemá Nejvyšší soud pochybnosti o správnosti právního posouzení skutku spáchaného obviněným Ing. M. R. , kterým naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným.
Vzhledem ke všem popsaným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. M. R. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Nejvyšší soud nemohl nijak přihlížet ani k vyjádření spoluobviněného J. Š. označenému jako „čestné prohlášení“, které obviněný Ing. M. R. přiložil ke svému dovolání, protože – jak již bylo výše vyloženo – v dovolacím řízení je nutno respektovat skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů a případná změna výpovědi spoluobviněného může být nanejvýš podnětem k podání návrhu na obnovu řízení (§277 a násl. tr. řádu), o němž není oprávněn jakkoli rozhodovat Nejvyšší soud.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného Ing. M. R. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. 9. 2010
Předseda senátu:
JUDr. František Púry