ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.1384.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 1384/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2010 o dovoláních, která podali obvinění Ing. P. K. a Ing. V. S. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 14 To 71/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 94/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných Ing. P. K. a Ing. V. S. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění Ing. P. K. a Ing. V. S. byli rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 15. 12. 2008, sp. zn. 2 T 94/2006, uznáni vinnými trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce jen „tr. zák.“), kterého se dopustili skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byli oba obvinění odsouzeni podle §256a odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák., a to každý k peněžitému trestu ve výměře 10 000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl obviněným stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nevykonali uložený peněžitý trest, náhradní trest odnětí svobody každému v trvání 5 měsíců. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu rozhodl soud prvního stupně o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak oba obvinění a jednak v jejich neprospěch státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Svitavách. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 14 To 71/2009, a to tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu ve vztahu k oběma obviněným. Při nezměněných výrocích o vině a o náhradě škody pak odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. řádu uložil obviněným Ing. P. K. a Ing. V. S. za trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. samostatný peněžitý trest každému ve výměře 50 000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl obviněným stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nevykonali uložený peněžitý trest, náhradní trest odnětí svobody, a to každému v trvání 5 měsíců. Dále odvolací soud podle §256 tr. řádu zamítl odvolání obou obviněných.
Obvinění Ing. P. K. a Ing. V. S. podali prostřednictvím svých obhájců ve dnech 21. a 22. 8. 2009 proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích dovolání, která opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. P. K., podle názoru tohoto obviněného mu nebyla prokázána osobní odpovědnost za platby jednotlivým věřitelům. Obviněný přitom popírá, že by se jakkoli podílel na zápočtech pohledávek ve vztahu k obchodní společnosti K., spol. s r. o., jako věřiteli a že by udílel konkrétní pokyny k provedení jednotlivých plateb i ve vztahu k ostatním zvýhodněným věřitelům. V této souvislosti obviněný poukazuje na nedostatečný rozsah dokazování a na kvalitu některých důkazů provedených k uvedené okolnosti. Jak dále obviněný zdůraznil, o jeho úmyslném zavinění, které se vyžaduje u trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák., nesvědčí ani obecné zjištění soudů obou stupňů v tom směru, že dával pokyny své podřízené k provedení příslušných zápočtů a plateb. Obviněný nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, podle nichž konkrétními pokyny způsobil zvýhodnění některých věřitelů na úkor jiných, protože veškeré zápočty mezi obchodními společnostmi K. – n., s. r. o., a K., spol. s r. o., byly provedeny bez vědomí obviněného, takže ani jeho postavení jednatele v obchodní společnosti K. – n., s. r. o., bez dalšího nemůže svědčit o jeho úmyslném zavinění. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu, neboť hospodaření obchodní společnosti K. – n., s. r. o., se v určitém období zlepšilo, a existoval zde tedy odůvodněný předpoklad postupného splacení všech jejích závazků. Obviněný přitom zdůraznil, že k uspokojení věřitelů mohla být použita i částka ve výši 1 664 182,20 Kč s příslušenstvím, kterou z jeho podnětu žalovala správkyně konkursní podstaty obchodní společnosti K., spol. s r. o. Podle přesvědčení obviněného sice v posuzovaném případě došlo k provedení přednostních plateb, avšak jen ve vztahu k takovým věřitelům, bez jejichž obchodní spolupráce by nebylo možné vytvořit majetkové hodnoty k pokračování v podnikání obchodní společnosti K. – n., s. r. o. Obviněný rovněž zpochybnil naplnění materiální stránky trestného činu, pro který byl stíhán a odsouzen, neboť je přesvědčen, že zvýhodnění určitých věřitelů bylo spíše symbolické a při dodržení zásady poměrného a rovnoměrného uspokojení by na zbývající věřitele zbyla jen nízká částka.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný Ing. V. S. ve svém dovolání s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvádí, že ke zvýhodnění obchodní společnosti K., spol. s r. o., formou zápočtu došlo nezávisle na jeho vůli a dosáhlo takové výše, která nesvědčí o naplnění materiální stránky trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovoláním obviněných Ing. P. K. a Ing. V. S. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru úmyslné zavinění obviněných pokrývá všechny ostatní zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, neboť oba jednali minimálně v nepřímém úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. V této souvislosti státní zástupkyně upozorňuje na skutečnost, že obvinění byli jako jednatelé obchodní společnosti srozuměni s existencí vzájemných pohledávek existujících mezi dotčenými obchodními společnostmi a s tím, že mohou být započteny. Podle státní zástupkyně oba obvinění naplnili také materiální stránku stíhaného trestného činu. V posuzované věci totiž zjištěné okolnosti svědčí o vyšším než nepatrném stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Jak dále uvádí státní zástupkyně, obvinění zvýhodnili celkem tři věřitele, tedy obchodní společnost K., spol. s r. o., o částku ve výši 459 964,- Kč, obchodní společnost T., s. r. o., o částku ve výši 8 968,- Kč a obchodní společnost K. L., s. r. o., o částku ve výši 17 663,02 Kč, a to na úkor většího počtu poškozených věřitelů.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť jsou zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění Ing. P. K. a Ing. V. S. podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obvinění Ing. P. K. a Ing. V. S. opírají jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud považuje nejdříve za nutné zdůraznit, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění Ing. P. K. a Ing. V. S. ve svých dovoláních, je naplněn tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však především obviněný Ing. P. K. částečně zpochybnil správnost rozhodných skutkových zjištění a rozsahu provedeného dokazování. Jak totiž obviněný v této souvislosti zejména namítl, soudy nižších stupňů se údajně bedlivě nezabývaly otázkou, kdo a jakým způsobem dával pokyny k provádění plateb jednotlivým věřitelům, přičemž obviněný se podle svého tvrzení nepodílel na zápočtech pohledávek a ani mu nebyla prokázána účast na nich.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže posuzovat správnost samotných skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právní kvalifikací skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. P. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. P. K. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Obvinění Ing. P. K. a Ing. V. S. pak uvedli ve svých dovoláních i takové námitky, které sice formálně naplňují uplatněný dovolací důvod, avšak nejsou důvodné. Jde především o jejich tvrzení, že posuzovaným skutkem nenaplnili subjektivní stránku trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák., neboť nevěděli o zvýhodňujících platbách a zápočtech.
K tomu Nejvyšší soud především v obecné rovině připomíná, že z hlediska subjektivní stránky se u trestného činu, jímž byli oba obvinění uznáni vinnými, vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, přičemž postačí alespoň nepřímý úmysl [§4 písm. b) tr. zák.]. O zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu se pak jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). Na srozumění pachatele s následkem jako znakem určitého trestného činu lze tedy usuzovat z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52). V případě trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. pak jeho pachatel jako dlužník buď jedná se záměrem vyhnout se poměrnému uspokojení ostatních věřitelů a chce tím alespoň částečně zmařit uspokojení jejich pohledávek, anebo také postačuje, jestliže pachatel si je vědom toho, že jeho jednání může mít uvedený následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn (viz rozhodnutí pod č. 10/2003 Sb. rozh. tr.). O srozumění pachatele v tomto smyslu mohou svědčit jeho konkrétní kroky, např. pokud jednal jako dlužník či za dlužníka s vědomím existence četných dluhů a své neschopnosti hradit je, přičemž účelově uspokojoval pohledávky jen některých věřitelů (viz např. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1563).
Jak je přitom v posuzované trestní věci patrné z rozhodných skutkových okolností uvedených zejména v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obvinění Ing. P. K. a Ing. V. S. jako jednatelé obchodní společnosti K. – n., s. r. o., a od 30. 12. 2003 po změně její firmy jako jednatelé obchodní společnosti N., s. r. o., se sídlem M. T. – S., okres S., jejímž předmětem podnikání byla koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej a nástrojařství, s vědomím, že jmenovaná obchodní společnost přinejmenším od začátku roku 2002 do června 2004 nemá dostatek finančních prostředků pro další podnikání a není schopna dostát svým obchodním závazkům, přesto odebírali nebo prostřednictvím svých zaměstnanců nechali odebírat od různých podnikatelských subjektů se sídlem na území České republiky zboží a služby, přičemž vystavené faktury a platby z uzavřených smluv a objednávek v době jejich splatnosti až na výjimky nehradili, když pouze v některých případech tak učinili buď zcela nebo částečně po splatnosti faktur uvedených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, takže tímto jednáním spočívajícím v porušení zásady poměrného a rovnoměrného uspokojení věřitelů zvýhodnili obchodní společnosti K., spol. s r. o., T., s. r. o., a K. L., s. r. o., a dále podnikatele L. K., a to na úkor jiných 21 věřitelů blíže označených v tomtéž rozsudku soudu prvního stupně, jejichž pohledávky nemohly být uspokojeny v celkové výši 490 295,46 Kč.
Z popsaných skutkových zjištění tedy jednoznačně vyplývá, že obvinění Ing. P. K. a Ing. V. S. si byli vědomi špatného hospodářského stavu obchodní společnosti K. – n., s. r. o., (později N., s. r. o.) takže jako jednatelé museli vědět též o tom, že z disponibilních finančních prostředků nebudou schopni uspokojit pohledávky všech věřitelů jmenované obchodní společnosti. Pokud za uvedeného stavu obvinění rozhodli o poskytnutí plateb jen některým věřitelům zmíněné obchodní společnosti, byli srozuměni jak se zvýhodněním těchto věřitelů, tak s poškozením ostatních věřitelů téže obchodní společnosti, jejímž jménem jednali v inkriminovanou dobu jako její statutární orgán.
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněných Ing. P. K. a Ing. V. S., jak bylo popsáno ve skutkové větě ve výroku o vině v napadeném rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, za nichž obvinění zvýhodnili některé věřitele obchodní společnosti K. – n., s. r. o., (později N., s. r. o.) a tím zmařili uspokojení ostatních jejích věřitelů. Obvinění přitom jednali za stavu, kdy nepochybně věděli o úpadku jmenované obchodní společnosti ve formě její insolvence, neboť tato obchodní společnost neměla přinejmenším již od počátku roku 2002 dostatek finančních prostředků pro své podnikání, a nebyla tedy schopna dostát všem svým splatným závazkům. Ostatně popsaný stav později vyústil v prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti N., s. r. o., k němuž došlo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 45 K 33/2004. O nedostatku finančních zdrojů či jiného majetku použitelného k plnému uspokojení pohledávek všech věřitelů uvedené obchodní společnosti svědčí i skutečnost, že konkurs byl později zrušen usnesením téhož soudu ze dne 26. 11. 2007 pro nedostatek majetku.
Všechny zmíněné okolnosti tak jednoznačně odůvodňují závěr, podle něhož podnikání obchodní společnosti K. – n., s. r. o., resp. N., s. r. o., nebylo úspěšné a nepřinášelo požadovaný výsledek v podobě získání finančních prostředků použitelných pro plné uspokojení splatných pohledávek všech jejích věřitelů a k uskutečnění dalších podnikatelských aktivit. Navíc podnikání jmenované obchodní společnosti jako dlužníka bylo zcela závislé na podnikání obchodní společnosti K., spol. s r. o., která v podstatě ovládala jeho majetkové portfolio. Proto obvinění nemohli jednat ani s odůvodněným předpokladem získání dostatečných majetkových hodnot k uspokojení ostatních věřitelů, jak ve svém dovolání tvrdí obviněný Ing. P. K., který v této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 659/2008. Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz zejména jeho usnesení ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1555/2005, publikované pod č. T 861. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006) i z obecně uznávané literatury (viz např. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1559, 1563 a 1564) totiž vyplývá, že skutkovou podstatu trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. sice nenaplňuje jednání insolventního dlužníka, který plně uspokojí splatnou pohledávku jen některého z více svých věřitelů, jestliže tak učiní s odůvodněným předpokladem získání dalších prostředků potřebných k uspokojení splatných pohledávek ostatních věřitelů. Uvedený předpoklad ovšem nebude důvodný, pokud pachatel jako statutární orgán udržoval po delší dobu v provozu hospodářsky nefunkční obchodní společnost, která jako dlužník nebyla schopna plnit všechny své splatné závazky, přičemž bylo zřejmé, že se její ekonomická situace nezlepšovala a nic nenasvědčovalo takové změně ani v budoucnu. Poskytne-li insolventní dlužník za této situace plnění některému svému věřiteli a zmaří-li tím uspokojení pohledávky jiného svého věřitele, může spáchat trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud neshledal důvodnými ani ty námitky obviněných Ing. P. K. a Ing. V. S., jimiž zpochybnili své zavinění na spáchaném trestném činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák., pokud jde o jejich odpovědnost za provedené zápočty. Podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/2005-I. Sb. rozh. tr.) totiž plnění, jež neodpovídá zásadě poměrného uspokojení pohledávek věřitelů, může být věřiteli poskytnuto i vzájemným započtením objektivně existujících pohledávek. To mimo jiné znamená, že ke zvýhodnění určitého věřitele nemusí dojít jen provedením platby z majetku insolventního dlužníka, ale též neposkytnutím plnění do jeho majetku, neboť rozhodující zde je skutečnost, zda se do majetku zvýhodněného věřitele dostane (resp. v něm zůstane) hodnota, která neodpovídá zásadě poměrného uspokojení všech věřitelů [viz zejména ustanovení §2 odst. 3 a §32 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, resp. ustanovení §1 písm. a), §5 písm. a) a §306 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů].
V posuzované věci přitom obvinění Ing. P. K. a Ing. V. S. v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti K. – n., s. r. o., (později N., s. r. o.) udělili svědkyni I. M. závazný pokyn k provedení bezhotovostních plateb ve formě zápočtů. Proto zde není ani podstatné zjištění, zda tímto způsobem jednali ve vztahu ke každé jednotlivé platbě (zápočtu), ale že jménem uvedené obchodní společnosti prokazatelně projevili vůli zvýhodnit těmito zápočty konkrétní věřitele. Nemůže zde obstát ani námitka obviněných, že k provedení zápočtů došlo nezávisle na jejich vůli jen v důsledku aktivity zvýhodněných věřitelů. Jednak totiž zvýhodnění věřitelé provedli zápočty po dohodě s obviněnými a jednak by zvýhodnění věřitelé nemohli učinit jednostranný zápočet, kdyby obvinění včas řešili úpadkovou situaci jmenované obchodní společnosti v podobě její insolvence, a to podáním návrhu na prohlášení konkursu na její majetek. V takovém případě by po prohlášení konkursu nebylo přípustné započtení na majetek patřící do konkursní podstaty [§14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007].
Ze všech shora konstatovaných důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněných Ing. P. K. a Ing. V. S., kterými zpochybnili naplnění subjektivní stránky trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák., za neopodstatněné.
Stejně tak Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitku obviněných, v níž vytýkají nesprávné posouzení materiální stránky tohoto trestného činu. Při hodnocení, zda byla naplněna materiální stránka trestného činu, se soud řídí kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem u pachatele staršího 18 let je pak jen čin, který s ohledem na uvedená kritéria dosahuje stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (§3 odst. 2 tr. zák.). Jak přitom vyplývá z dosavadní ustálené judikatury, při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě spáchaný čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, ke kterým v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem i pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu spáchaného obviněnými Ing. P. K. a Ing. V. S. O tom svědčí především doba, po kterou obvinění zvýhodňovali některé věřitele, rozsah jejich zvýhodnění a větší počet věřitelů tím poškozených. Navíc obvinění zmařili uspokojení pohledávek poškozených věřitelů v celkové výši 490 295,46 Kč, což je částka, která se již blíží značné škodě ve smyslu §89 odst. 11 a §256a odst. 2 tr. zák. jako okolnosti odůvodňující použití vyšší trestní sazby. Naopak, v řízení před soudy nižších stupňů nebylo zjištěno nic tak zásadního a výjimečného, co by mohlo dostatečně odůvodnit závěr, že čin spáchaný obviněnými nedosáhl stupně nebezpečnosti pro společnost odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tedy že neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. Proto uvedená námitka obviněných zpochybňující naplnění materiálního znaku tohoto trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, je neopodstatněná.
Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že všechny okolnosti, které snižovaly stupeň nebezpečnosti činu pro společnost spáchaného obviněnými Ing. P. K. a Ing. V. S., soudy obou stupňů nepochybně promítly do uložených trestů, jestliže uložily oběma obviněným jen mírnější druh trestu v podobě peněžitého trestu, jehož výměra je ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby (§53 odst. 1 tr. zák.), a nikoli přísnější druh trestu v podobě trestu odnětí svobody, který by jinak bylo možné uložit až na 1 rok.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění Ing. P. K. a Ing. V. S. podali svá dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože se však jejich dovolání částečně opírají o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o podaných dovoláních v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. ledna 2010
Předseda senátu
JUDr. František P ú r y