ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.1469.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 1469/2010-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 12. 2010 o dovolání, které podal obviněný PhDr. M. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 7 To 463/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 124/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný PhDr. M. S. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 8. 2009, sp. zn. 21 T 124/2004, uznán vinným trestným činem předlužení podle §256c odst. 2, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterého se dopustil se spoluobviněným Ing. M. S. tím, že v době od 30. 6. 2000 nejméně do 31. 8. 2000 v P., R., jako člen statutárního orgánu politické strany Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa uzavřel jménem této politické strany jako zaměstnavatele nejméně 55 smluv pracovněprávního charakteru s jednotlivými osobami označenými ve výroku rozsudku, čímž vznikly jmenované politické straně nové závazky, jejichž výše činila do konce roku 2000 nejméně 7 888 566,- Kč a které byly následně přednostně uspokojeny jako pracovní nároky v průběhu konkursního řízení vedeného na majetek zmíněné politické strany jako úpadce, přičemž tyto závazky několikanásobně převýšily stávající mzdové závazky téže politické strany. Popsaného jednání se obviněný dopustil, ačkoli věděl, že jmenovaná politická strana nemá dostatek finančních prostředků na krytí závazků vzniklých do té doby v celkové výši nejméně 40 000 000,- Kč, jejichž splatnost nastala již v roce 1998 a které se týkaly dodávek služeb a zboží, nájmu nebytových prostor, smluv o půjčce, závazků vůči příslušným finančním úřadům, zdravotním pojišťovnám a správě sociálního zabezpečení a závazků ze směnek, takže obviněný věděl, že zmíněná politická strana je v úpadku ve smyslu §1 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy účinném znění.
Za uvedený trestný čin byl obviněný PhDr. M. S. odsouzen podle §256c odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Dále byl obviněnému uložen podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 300 000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu právnické osoby na dobu 3 roků. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu obviněného Ing. M. S.
K odvolání obviněných PhDr. M. S. a Ing. M. S. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 7 To 463/2009, podle §258 odst. 1 písm. d) a e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně jen ve výrocích o uložených peněžitých trestech a trestech zákazu činnosti.
Obviněný PhDr. M. S. podal dne 3. 5. 2010 prostřednictvím svého obhájce proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nesprávně posoudily naplnění subjektivní stránky trestného činu předlužení podle §256c odst. 2, 4 tr. zák., protože není zřejmé, zda obviněný věděl o úpadkovém stavu politické strany Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa (dále jen „politická strana“) v době uzavírání dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Jak dále obviněný zdůraznil, v posuzované věci existují pochybnosti též o tom, zda se politická strana vůbec nacházela ve stavu úpadku ve formě předlužení ve smyslu §1 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. V této souvislosti obviněný odkázal na auditorskou zprávu svědka Ing. Karla Černoška, podle které politická strana nebyla ve stavu předlužení. Obviněný byl podle svého přesvědčení v době uzavírání předmětných dohod v dobré víře, že politická strana není předlužena, a očekával i další příjmy do jejího majetku. Obviněný pak nesouhlasí se závěry znaleckého posudku zpracovaného obchodní společností VOX CONSULT, s. r. o., které považuje za jednostranné.
Závěrem svého dovolání obviněný PhDr. M. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 7 To 463/2009, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 8. 2009, sp. zn. 21 T 124/2004, aniž by navrhl další postup ve věci.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného PhDr. M. S. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru byla hospodářská situace politické strany nepříznivá již v roce 2000, o čemž svědčí i její vykázaný záporný kapitál. I kdyby politická strana obdržela očekávané peněžní prostředky, musely by být použity za účelem úhrady daňových nedoplatků zjištěných v souvislosti s prováděnou kontrolou finančního úřadu a stav předlužení by trval i nadále. Pokud za této situace obviněný jednal způsobem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, svědčí takové jeho jednání o existenci zavinění v formě vědomé nedbalosti. Uvedený závěr lze přitom dovodit i z postavení obviněného v politické straně, neboť rozhodoval také o jejích finančních otázkách a zásadním způsobem se podílel na rozhodovacím procesu při vzniku předmětných závazků.
Státní zástupkyně proto závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný PhDr. M. S. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný PhDr. M. S. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný PhDr. M. S. však v podstatné části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, zejména pokud poukazuje na zprávu auditora a polemizuje se závěry znaleckého posudku. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by byl oprávněn přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný PhDr. M. S., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v uvedených směrech z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného PhDr. M. S. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu předlužení podle §256c odst. 2, 4 tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný PhDr. M. S. tedy v části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům dokazování neodpovídají uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku.
V návaznosti na výše uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba posuzovat i ostatní námitky obviněného PhDr. M. S., které sice již věcně odpovídají tomuto dovolacímu důvodu, byť je obviněný částečně založil rovněž na polemice se skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy, Nejvyšší soud je ovšem považuje za nedůvodné. Jde zejména o tvrzení obviněného zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu předlužení podle §256c odst. 2, 4 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen. Obviněný namítl i to, že v posuzované věci není zřejmé, zda se politická strana v inkriminované době nacházela ve stavu předlužení, čímž v podstatě zpochybnil i znaky subjektu citovaného trestného činu.
S uvedenými námitkami obviněného PhDr. M. S. se však Nejvyšší soud neztotožňuje. Především je třeba připomenout, že předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin předlužení podle §256c odst. 2, 4 tr. zák., pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, byl jednak stav úpadku dlužníka ve formě předlužení a jednak takové jednání pachatele (učiněné v postavení dlužníka nebo jménem dlužníka), který s vědomím existence tohoto stavu přijal nový závazek nebo zřídil zástavu. Skutková podstata posuzovaného trestného činu dopadala jen na stav předlužení ve smyslu §1 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 [nyní §3 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů], podle něhož existovalo předlužení tehdy, jestliže fyzická osoba, byla-li podnikatelem, nebo právnická osoba měla více věřitelů a její splatné závazky byly vyšší něž její majetek. O takový stav předlužení politické strany, jejímž jménem jednal v inkriminované době obviněný PhDr. M. S. jako její statutární orgán, šlo i v posuzované věci, neboť, jak je zřejmé ze skutkových zjištění, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, tato politická strana měla více věřitelů a její splatné závazky byly vyšší něž její majetek. Zmíněné zjištění, které má oporu v provedených důkazech, svědčí spolu s dalšími skutkovými okolnostmi o tom, že politická strana se v rozhodné době nacházela ve stavu úpadku ve formě předlužení. Přitom pachatelem trestného činu předlužení podle §256c odst. 2, 4 tr. zák. mohl být jen dlužník, který již byl předlužen. Šlo tedy o tzv. konkrétní subjekt ve smyslu §90 odst. 1 tr. zák., a jelikož na straně dlužníka, který byl předlužen, se jednalo o právnickou osobu (§3 odst. 1 věta první zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů), nese trestní odpovědnost právě obviněný, který v posuzovaném období jednal jménem politické strany – právnické osoby jako její statutární orgán ve smyslu §90 odst. 2 tr. zák.
Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu předlužení podle §256c odst. 2, 4 tr. zák., jejíž naplnění obviněný PhDr. M. S., zpochybnil, Nejvyšší soud k tomu připomíná následující skutečnosti.
Pro spáchání citovaného trestného činu se zásadně vyžadovalo zavinění nejen ve formě přímého nebo eventuálního úmyslu, nýbrž postačilo i zavinění z vědomé nedbalosti ve smyslu §5 písm. a) tr. zák. Jak úmysl pachatele, tak jeho vědomá nedbalost musely zahrnovat i skutečnost, že pachatel s vědomím existujícího stavu předlužení přijal nový závazek nebo zřídil zástavu, a tímto nehospodárným nakládáním s majetkem ohrozil své věřitele. Přitom v obecné rovině platí, že na existenci úmyslu nebo vědomé nedbalosti lze usuzovat jednak z celkového jednání pachatele, jednak z dalších konkrétních skutkových okolností případu. V posuzované věci, jak je zřejmé z rozhodných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, obviněný PhDr. M. S. věděl o nedostatku finančních prostředků politické strany a o existenci jejích nesplacených závazků vůči věřitelům v celkové výši nejméně 40 000 000,- Kč, které již byly asi po dobu dvou let po splatnosti, a za tohoto stavu předlužení pak obviněný v postavení statutního orgánu politické strany přijímal nové pracovněprávní závazky spojené s finančním plněním v celkové výši 7 888 566,- Kč. Obviněný tak jednal uvedeným způsobem za situace, kdy, jak je výše konstatováno, politická strana měla více věřitelů, na jejichž úkor obviněný jednal, a její splatné závazky (dluhy) byly vyšší něž její majetek. Proto obviněný musel vědět, že přijetím nových závazků za již existujícího stavu předlužení může ohrozit právo stávajících věřitelů na uspokojení jejich pohledávek. Přitom obviněný jako statutární orgán byl nepochybně seznámen i se stavem hospodaření politické strany, jejímž jménem jednal, neboť z titulu uvedené funkce měl možnost kontrolovat a ovlivňovat výsledky hospodaření tohoto subjektu. Obviněný ovšem s ohledem na stav majetku politické strany, výši jejích splatných závazků a počet věřitelů bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že nedojde k popsanému ohrožení práv věřitelů a k prohloubení stavu předlužení. To platí i ohledně zavinění ve vztahu k těžšímu následku v podobě škody velkého rozsahu, kterou obviněný svým jednáním způsobil (§89 odst. 11, §256c odst. 4 tr. zák.), přestože zde postačuje zavinění pouze ve formě nevědomé nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák.]. Nejvyšší soud proto považuje námitky obviněného týkající se subjektivní stránky spáchaného trestného činu za neopodstatněné.
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu předlužení podle §256c odst. 2, 4 tr. zák. zde totiž vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného PhDr. M. S. popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z nebezpečí způsobení následku v podobě ohrožení práv věřitelů politické strany, jejímž jménem v době spáchání posuzovaného činu jednal. To je následek, který reálně hrozil, přičemž obviněný s ohledem na špatný hospodářský stav politické strany a na svou funkci v ní nemohl rozumně spoléhat na žádné okolnosti, které by mu zabránily. Ostatně k poškození věřitelů skutečně došlo.
Pro posouzení subjektivní stránky spáchaného trestného činu má dále význam rovněž postavení obviněného PhDr. M. S., od kterého se odvíjí i závěr o jeho nedbalostním zavinění. Obviněný zde totiž vystupoval ve funkci statutárního orgánu – předsedy politické strany. V této funkci tedy obviněný byl odpovědný za stav jejího hospodaření, který nepochybně znal, protože, jak je patrné z provedených důkazů, v politické straně měl zcela dominantní vliv; ostatně jeho odpovědnost vyplývala jednak ze stanov Sdružení pro republiku – Republikánské strany Československa, jednak z ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Obviněný proto musel vědět i o tom, že politická strana se v inkriminované době ocitla v nepříznivé hospodářské situaci, která vykazovala všechny znaky úpadku ve formě předlužení. Následný postup konkursního soudu (tj. Městského soudu v Praze, který rozhodl usnesením ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 59 K 104/2000, o prohlášení konkursu na majetek dlužníka Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa) jen dodatečně potvrzoval tento stav. Pokud tedy obviněný za popsaného stavu přijal nové pracovněprávní závazky spojené s nemalým finančním plněním, ačkoli zde existovali ještě další věřitelé se splatnými pohledávkami, které ovšem již nebylo z čeho uspokojit, svědčí takové jednání obviněného o jeho zavinění ve formě vědomé nedbalosti [§5 písm. a) tr. zák.].
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný PhDr. M. S. podal proti usnesení Městského soudu v Praze dovolání, které v podstatě vycházelo z námitek, jež sice částečně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný uplatnil ve svém dovolání takové námitky, s nimiž se již náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o podaném dovolání v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. 12. 2010
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y