ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.1496.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 1496/2010-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 12. 2010 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 6 To 210/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 157/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. M. K. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 4 T 157/2009, uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. M. K. odsouzen podle §126 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Ing. M. K. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 6 To 210/2010, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný Ing. M. K. podal dne 23. 9. 2010 proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Obviněný především nesouhlasí s výsledky provedeného dokazování, přičemž podle jeho názoru mu soudy nižších stupňů neprokázaly úmyslné zavinění. Z důkazů podle obviněného vyplývá, že od počátku konkursního řízení spolupracoval s insolvenčním správcem a předal mu i požadované podklady. Jak dále obviněný zdůraznil, popis skutku neobsahuje konkrétní způsob, jakým mělo dojít ke ztěžování a maření průběhu konkursu. Obviněný zpochybnil i naplnění materiální stránky trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák., pro který byl stíhán odsouzen, protože posuzované jednání nevykazuje potřebnou intenzitu, aby ho bylo možné považovat za trestný čin.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, podle názoru obviněného Ing. M. K. je uložený trest zcela bez významu vedle jiného trestu, který mu již byl uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 9 To 36/2008, takže v nyní posuzované věci byly splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání ve smyslu §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Soudy nižších stupňů podle obviněného nedodržely při hodnocení důkazů pravidlo „in dubio pro reo“. Obviněný připojil k dovolání i vlastní nedatované podání, z něhož je ovšem patrné, že ho adresoval svému obhájci. Nejvyšší soud pak není oprávněn rozhodovat o tomto podání ani se zabývat jeho obsahem (viz §265d odst. 2 tr. řádu), byť ho obhájce obviněného označil za nedílnou součást dovolání.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 6 To 210/2010, a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. řádu sám ve věci rozhodl rozsudkem.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného Ing. M. K. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. M. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný Ing. M. K. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spočívá ve dvou alternativách, tedy že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný Ing. M. K. však v převážné části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, zejména pokud popírá některé rozhodné okolnosti obsažené v popisu skutku a zpochybňuje způsob provádění a hodnocení důkazů. Existenci hmotně právního dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemohou být námitky, jimiž dovolatel vytýká nesprávné (odlišné či neúplné) skutkové zjištění nebo vadné hodnocení důkazů, a tím zpochybňuje výsledky provedeného dokazování. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s namítaným vadným právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. M. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor částečně dovozoval z jiné verze skutkového stavu a z odlišného hodnocení provedených důkazů, resp. zpochybnil procesní postup soudů, který vedl ke skutkovému zjištění, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli ovšem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu či nikoli, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. M. K. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno zejména ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí a v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových okolností a hodnocení důkazů, které vedly k jejich zjištění, jsou proto mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného Ing. M. K., jejímž prostřednictvím vytýká porušení pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedeného pravidla není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání.
Nejvyšší soud se však nemohl zabývat ani námitkami obviněného Ing. M. K., kterými s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák. Obviněný je totiž rovněž založil na tvrzení, která neodpovídají nejen uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani žádným dalším důvodům dovolání podle §265b tr. řádu, a navíc jde o tvrzení nedůvodná.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák. se dopustil ten, kdo v insolvenčním řízení mařil nebo ztěžoval výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozil účel insolvenčního řízení. Za maření výkonu funkce insolvenčního správce se přitom považovalo (a platí to i nyní v případě přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010) jednání, jímž pachatel znemožnil výkon funkce insolvenčního správce v době, kdy měl být plněn v určitém probíhajícím insolvenčním řízení. Takové jednání pachatele tedy bylo způsobilé zcela zabránit faktickému provedení příslušného úkonu insolvenčního správce. Pokud jde o znak spočívající ve ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce, bylo jím jednání pachatele, které podstatným způsobem omezovalo jednotlivé úkony insolvenčního správce v insolvenčním řízení. Na rozdíl od maření výkonu funkce insolvenčního správce ovšem ztěžování nebylo způsobilé zcela zabránit tomu, aby mohl insolvenční správce provést potřebné úkony vyplývající z jeho funkce. Obě shora popsané alternativy protiprávního jednání pachatele posuzovaného trestného činu musely současně vést k ohrožení účelu insolvenčního řízení, jímž se rozumí uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným úpadkem nebo hrozícím úpadkem dlužníka tak, aby došlo k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, a to některým z těch postupů, které stanoví insolvenční zákon [viz §1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Důsledkem jednání pachatele spočívajícího v maření výkonu funkce insolvenčního správce tedy nemuselo být úplné zmaření výkonu této funkce, ale postačilo takové počínání pachatele, které bylo k tomu způsobilé, třebaže se podařilo zvýšeným úsilím insolvenčního správce překonat mařící jednání pachatele a dosáhnout toho, že majetek náležející do majetkové podstaty byl zjištěn a zpeněžen, resp. vrácen do majetkové podstaty a použit k uspokojení věřitelů (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 36/2007-II. Sb. rozh. tr.).
Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění v nyní posuzované věci, vyjádřených zejména v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný Ing. M. K. po prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti KSK GROUP, a. s., v které působil jako předseda představenstva, nereagoval na výzvy správce konkursní podstaty Vítězslava Prila a do zahájení svého trestního stíhání mu nepředal úplný seznam majetku a závazků s uvedením dlužníků a věřitelů, kompletní účetnictví a další potřebné doklady a neposkytl mu ani jinou součinnost. Popsaným způsobem tedy obviněný mařil průběh řízení o konkursu, k jehož ukončení do rozhodnutí soudů nižších stupňů v této trestní věci nedošlo.
Takové jednání obviněného jednoznačně svědčí o naplnění znaku objektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák., protože ho lze považovat za ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce, jímž se podle §89 odst. 19 tr. zák. rozuměl i správce konkursní podstaty, a jeho důsledkem bylo ohrožení účelu insolvenčního řízení u zmíněného úpadce, jak správně konstatoval odvolací soud. Insolvenční správce (v době spáchání uvedeného trestného činu šlo o správce konkursní podstaty) si totiž musel opatřit potřebné doklady jiným způsobem, který byl časově i finančně náročnější, než by tomu bylo v případě, kdyby obviněný poskytl požadovanou součinnost.
Přitom soudy nižších stupňů opřely své závěry o vině obviněného Ing. M. K. zejména o porušení ustanovení §17 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 [od 1. 1. 2008 jde o obdobná ustanovení §211 odst. 1 a §221 zákona č. 182/2006 Sb., úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, předpokladem trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák. bylo mimo jiné to, aby ohrozil účel insolvenčního řízení, kterým bylo uspořádání majetkových poměrů dlužníka k osobám dotčeným jeho úpadkem nebo hrozícím úpadkem tak, aby došlo k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, a to některým z těch postupů, které stanoví insolvenční zákon. K takovému uspořádání majetkových poměrů bylo možné dospět jen na podkladě úplných a správných podkladů o majetku, který náleží do majetkové podstaty. Přitom uvedené podklady mohl správce konkursní podstaty vyžadovat od úpadce postupem podle §17 a násl. zákona o konkursu a vyrovnání, resp. insolvenční správce podle §221 insolvenčního zákona. Podle §17 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání byl úpadce povinen neprodleně sestavit a odevzdat správci konkursní podstaty seznam svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků, věřitelů a jejich adres, odevzdat správci konkursní podstaty své účetnictví i všechny potřebné doklady a poskytnout mu nutná vysvětlení. Předložený seznam majetku a závazků musel úpadce podepsat a výslovně o něm prohlásit, že je správný a úplný. Obdobnou povinnost obsahuje i citované ustanovení insolvenčního zákona.
Na podkladě shora uvedené argumentace Nejvyšší soud konstatuje, že povinnosti vymezené zejména v ustanovení §17 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání měl i obviněný Ing. M. K. Obviněný tedy byl povinen odevzdat správci konkursní podstaty Vítězslava Prila mimo jiné úplný seznam majetku a kompletní účetnictví obchodní společnosti KSK GROUP, a. s., tedy podklady nezbytné pro účely řízení o konkursu, které lze ve smyslu §89 odst. 20 tr. zák. považovat za insolvenční řízení i z hlediska ustanovení §126 tr. zák. Jestliže tak obviněný neučinil, ač ho k tomu správce konkursní podstaty opakovaně vyzýval, nelze mít žádné pochybnosti o tom, že obviněný úmyslně porušil své povinnosti vyplývající z příslušných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. Členové statutárního orgánu obchodní společnosti totiž patří do okruhu osob, jež jsou povinny poskytovat za úpadce součinnost správci konkursní podstaty, přičemž obviněný jednal popsaným způsobem v tomto postavení až poté, co byl na majetek jmenované obchodní společnosti prohlášen konkurs. Obviněný pak musel nepochybně vědět o zahájení konkursního řízení i o zmíněné povinnosti, neboť byl o ní poučen v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 89 K 10/2006, kterým byl prohlášen konkurs na majetek uvedeného úpadce (viz č. l. 129 a 130 trestního spisu).
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že soudy nižších stupňů použily právní kvalifikaci posuzovaného skutku správně i v otázce časové působnosti trestního zákona, a to v souladu s ustanoveními §16 odst. 1 tr. zák. a §2 odst. 1 trestního zákoníku. Ostatně obviněný v tomto směru nevznesl žádné námitky.
Nejvyšší soud pak nemá žádné pochybnosti ani v otázce zavinění, které obviněný Ing. M. K. ve svém dovolání rovněž zpochybnil, byť tak učinil způsobem, jež neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Z výše uvedeného popisu skutku a z navazujících skutkových zjištění jednoznačně vyplývá úmysl obviněného porušit zájem na řádném průběhu insolvenčního řízení [viz §4 písm. a) tr. zák.]. Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, obviněný založil i tuto námitku především na tvrzení, kterým zpochybnil dosavadní skutková zjištění, takže není způsobilá naplnit dovolací důvod podle citovaného ustanovení.
Další námitky pak obviněný Ing. M. K. zaměřil především proti správnosti závěru soudů nižších stupňů o naplnění materiální stránky trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák. Jde sice o výhrady, které odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že při hodnocení materiální stránky trestného činu se za účinnosti dřívějšího trestního zákona soud řídil kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. U pachatele staršího 18 let byl trestným činem jen takový skutek, který s ohledem na uvedená kritéria při naplnění formálních znaků trestného činu dosahoval stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (§3 odst. 2 tr. zák.). Jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než byl stupeň nepatrný, bylo třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládal, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatnil jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhl stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, ke kterým v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem i pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu obviněného Ing. M. K., který je vyšší než nepatrný. Jak vyplynulo z rozhodných skutkových zjištění, obviněný si byl zcela zjevně vědom toho, že porušuje zájem společnosti na řádném průběhu insolvenčního řízení (resp. řízení o konkursu). O naplnění materiální stránky stíhaného trestného činu svědčí zejména skutečnost, že obviněný se záměrně vyhnul splnění své zákonné povinnosti, ignoroval výzvy správce konkursní podstaty a nepředal mu úplný seznam majetku a závazků s uvedením dlužníků a věřitelů, kompletní účetnictví a další potřebné doklady. Takovým jednáním obviněný významně negativně ovlivnil průběh insolvenčního (konkursního) řízení a vědomě ohrozil jeho účel. Na druhé straně v řízení před soudy nižších stupňů nebylo zjištěno nic tak zásadního a výjimečného, co by mohlo dostatečně odůvodnit závěr, podle něhož by snad čin spáchaný obviněným nedosáhl stupně nebezpečnosti pro společnost odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tedy že by neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák. Ostatně obviněný ve svém dovolání ani nepoukazuje na žádné takové konkrétní okolnosti, které by zpochybňovaly uvedený závěr, ale jen obecně vytýká nesprávné posouzení stupně nebezpečnosti spáchaného činu pro společnost, resp. v souvislosti s ním popírá některá rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů v otázce naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky zmíněného trestného činu.
Proto Nejvyšší soud považuje námitky, jimiž obviněný Ing. M. K. zpochybnil správnost závěru soudů obou stupňů o naplnění materiální stránky trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák., za nedůvodné.
Dále Nejvyšší soud posuzoval námitky obviněného Ing. M. K., které uplatnil v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a jimiž zpochybnil přiměřenost uloženého trestu, a to i s poukazem na uložený trest odnětí svobody v jiné jeho věci. Takové výhrady obviněného ovšem nejsou způsobilé naplnit citovaný dovolací důvod.
Jak je totiž patrné z rozsudku soudu prvního stupně, obviněnému Ing. M. K. byl za výše uvedený trestný čin uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Přitom obviněnému hrozil podle §126 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání od 6 měsíců do 3 roků. Podle výslovné zákonné dikce citovaného ustanovení byl trest odnětí svobody přípustným druhem trestu. Obviněnému tudíž rozhodně nebyl uložen ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiné námitky vůči výměře trestu pak nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ale ani podle jiných alternativ ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z tohoto hlediska proto neobstojí ani tvrzení obviněného, podle něhož měl odvolací soud rozhodnout o zastavení trestního stíhání podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu, neboť taková námitka je mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud ji nepovažuje za důvodnou.
V důsledku všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. M. K. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání v podstatě jen opakoval námitky, kterými se již zabývaly a s nimiž se náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. 12. 2010
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y