ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.1514.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 1514/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2010 o dovolání, které podal obviněný Ing. F. J. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 5 To 60/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 1/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 53 T 1/2006, byl obviněný Ing. F. J. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zák.), a odsouzen podle §256 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo dále obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla vyslovena povinnost obviněnému (společně se spoluobviněným) nahradit škodu společnosti S M. L., a. s., se sídlem Z., H. n., ve výši 2 743 941,50 Kč a táž poškozená společnost byla podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného L. F.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání oba obvinění, a Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně usnesením ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 5 To 60/2009, obě odvolání zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadl dovoláním obviněný Ing. F. J., a to prostřednictvím obhájce, jež bylo Nejvyššímu soudu předloženo dne 16. 12. 2009. Svůj mimořádný opravný prostředek opřel obviněný o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Úvodem svého podání obviněný upozornil na skutečnost, že byl původně stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., přičemž již dvakrát rozhodoval Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací a rušil původní odsuzující rozsudky soudu prvního stupně. V posledním zrušujícím rozhodnutí byl vysloven závazný právní názor, podle něhož měl soud prvního stupně doplnit dokazování za účelem zjištění majetku obviněného v době, kdy poskytoval půjčku spoluobviněnému L. F. Obhajoba navrhla celou řadu důkazů, které mohly přispět ke splnění tohoto pokynu, např. nárok z titulu tichého společenství ve společnosti D., s. r. o., rozpracované zemědělské výroby, hodnoty pohledávky, kterou obviněný měl vůči spoluobviněnému L. F. Podle názoru dovolatele soudy nesprávně vyhodnotily rozsah a hodnotu jeho majetku a nerespektovaly přitom zásadu „in dubio pro reo“, dokonce část jím uváděného majetku nezahrnuly do svých hodnotících úvah. Obviněný dále citoval část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z níž dovodil nesprávné posouzení subjektivní stránky ohledně představ obviněného o tom, jaký majetek a v jaké hodnotě má. Vyslovil přesvědčení, že při právním posouzení úmyslu pachatele vyvést část vlastního majetku za účelem zmaření uspokojení věřitele, je nutné vycházet právě z vlastních úvah pachatele, přestože mohly být v rozporu s realitou.
Obviněný tak vyslovil přesvědčení, že soudy nezohlednily veškeré skutkové okolnosti, které svědčily v jeho prospěch, zasáhly tím do práv obviněného a nesprávně právně posoudily skutek. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek soudu odvolacího (správně usnesení) a aby přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], na místě, kde lze podání učinit, a bylo podáno včas ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. v podstatě tím, že
dne 25. 3. 2003 ve Znojmě převzal od společnosti S. M. L., a. s., jako prodávajícího žací mlátičku zn. New Holland, typ TX 66 FS, za částku 5 124 000,- Kč, kterou byl podle vystavené faktury povinen uhradit do 9. 5. 2003. Dne 27. 3. 2003 tuto mlátičku prodal obchodní společnosti V. L. C., s. r. o., se sídlem v B., za kupní cenu 6 832 000,- Kč, na jejíž úhradu obdržel převodem na svůj účet dne 1. 4. 2003 částku 5 432 000,- Kč a zbývající částka 1 400 000,- Kč mu byla uhrazena již dne 20. 3. 2003 spoluobviněným L. F.
Obviněný Ing. F. J. splečnosti S. M. L., a. s., za prodanou žací mlátičku nic nezaplatil a finanční částku získanou od V. L. C., s. r. o., na žádost obviněného L. F. vybral ze svého účtu ve dnech 3. 4. až 30. 4. 2003 a předal ji spoluobviněnému, který s ní uhradil své dřívější dluhy.
Oběma obviněným bylo zřejmé, že tímto postupem nebude částka 5 124 000, Kč do 9. 5. 2003 společnosti S. M. L., a. s., uhrazena, neboť obviněný Ing. F. J. takovouto částkou ve svém majetku nedisponoval a ani nebylo v možnostech obviněného L. F. do uvedené doby Ing. F. J. vrátit.
Závazky obviněného Ing. F. J. k měsíci květnu 2003 činily vůči S. M. L., a. s., 5 124 000,- Kč a vůči Č. s., a. s., 171 842,96 Kč, výše majetku, který by mohl být obviněným použit k úhradě závazků vůči oběma věřitelům v měsíci květnu 2003 činil 2 551 901,50 Kč a do částky 2 743 941,50 Kč tak nemohly být nároky poškozených S. M. L., a. s., a Č. s., a. s., uspokojeny, přičemž společnosti S. M. L., a. s., tak oba obvinění způsobili škodu ve výši 2 743 941,50 Kč.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je proto námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Tento důvod dovolání je tak naplněný v případech, kdy skutek, pro který byl obviněný odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy, nebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení přichází v úvahu v případech, kdy určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než které na ni dopadalo. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu však nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů, neúplnost provedeného dokazování a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního.
Obviněný v rámci svých dovolacích námitek v podstatě zpochybnil především správnost skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly při posuzování subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele. Nesouhlasil totiž se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily důkazy ve vztahu ke stanovení rozsahu, resp. výši majetku obviněného, z něhož mohla být uspokojena poškozená společnost. Pokud však dovolatel výslovně jmenoval konkrétní pohledávky, Nejvyšší soud připomíná, že se z jeho strany jedná o opakování části odvolacích námitek, s nimiž se vrchní soud důsledně vypořádal. Již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (srov. str. 21 – 23) velice podrobně popsal nejen obsah jednotlivých důkazů, provedených ke zjištění ohledně stavu majetku obviněného v období měsíce května 2003, ale i své úvahy a hodnocení týkající se nejen důkazů provedených, ale i uvedených obviněným (především v jím vypracovaném seznamu na č. l. 587 trestního spisu). Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení pouze doplnil zcela správné hodnocení soudu prvního stupně a reagoval na konkrétní námitky obsažené v odvolání obviněného, jež pak následně užil i ve svém dovolání.
Nejvyšší soud se zcela ztotožnil se způsobem, jakým oba soudy nižších stupňů objasnily otázku majetkových poměrů obviněného v rozhodné době, kdy spáchal trestný čin, jímž způsobil majetkovou škodu. Je nutné připomenout, že při stanovení výše aktiv obviněného soud prvního stupně vycházel z nejvyšších hodnot určených odhadem, resp. odborným vyjádřením. Proti takovému způsobu ohodnocení majetku není možné nic namítat, neboť úvahy o možném získání cen vyšších, je možné považovat za zcela spekulativní. Skutečně lze spíše akceptovat názor soudu, že prodej věcí v rámci exekučního řízení bývá častěji realizován za nižší než tržní či odhadní cenu. V tomto směru lze tudíž konstatovat, že soudy respektovaly zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného (in dubio pro reo) a jeho námitka tvrdící opak není na místě.
Soudy tak učinily jasný skutkový závěr o výši majetku obviněného v rozhodné době (měsíc květen 2003), z něhož by mohl být nárok společnosti S. M. L., a. s., uspokojen. Protože hodnota zjištěného majetku byla podstatně nižší než závazek, jehož úhrada byla činem obviněného zmařena, správně soudy stanovily výši škody jako hodnotu tohoto majetku, nikoli výši pohledávky věřitele. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, nemůže být podáno ve stejném rozsahu a ze stejných důvodů jako odvolání. Těžiště dokazování je totiž soustředěno do řízení před soudem prvního stupně a lze jej doplnit či korigovat v řízení před odvolacím soudem, který může provádět dokazování ve smyslu ustanovení §§259 odst. 3, 263 odst. 6, 7 tr. ř.
Na rozdíl od soudů prvního a druhého stupně nemá dovolací soud možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval důkazy s ohledem na omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř. Při zkoumání otázky naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak Nejvyšší soud zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěl soud prvního, případně druhého stupně, a nemůže bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy či posuzovat rozsah provedeného dokazování.
Obviněný Ing. F. J. trestný čin spáchal v první alternativě základní skutkové podstaty, tj. že částečně zmařil uspokojení svého věřitele, a to formou zcizení části svého majetku. Podstatou tohoto úpadkového deliktu podle §256 odst. 1 tr. zák. je poškozovací jednání ve vztahu k majetku vlastních věřitelů, jež pod písmenem a) citovaného ustanovení spočívá ve zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by jinak mohli být jeho věřitelé uspokojeni. Zcizením se rozumí převod majetku či jeho části na jinou osobu (např. darováním, prodejem s okamžitým utracením získané kupní ceny apod.), přičemž za převáděný majetek dlužník neobdrží do majetku použitelného k uspokojení věřitelů odpovídající protihodnotu. Obviněný tím, že peníze, které obdržel za prodej žacího stroje, během krátké doby půjčil spoluobviněnému L. F., u něhož však neměl žádnou záruku vrácení peněz do doby splatnosti kupní ceny původnímu prodávajícímu – společnosti S. M. L., a. s., a nezajistil si ani jiným způsobem, že L. F. mu půjčku vrátí, vyvolal těžší následek – vznik značné škody na cizím majetku. Takovému skutkovému zjištění a jeho následnému právnímu posouzení podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. soudy nižších stupňů nelze nic vytknout.
V podstatě jediná námitka dovolatele, která by za splnění dalších podmínek mohla naplnit vadu spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení skutku ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu, se týkala úmyslného zavinění, byť je i tato zčásti založena na nesouhlasu se skutkovým zjištěním soudů vyjádřeným v napadených rozhodnutích. Nejvyšší soud ji však posoudil jako nedůvodnou.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, pokud obviněný chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [tzv. úmysl přímý, viz §4 písm. a) tr. zák.], nebo pokud ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). Podle soudů obou stupňů spáchal dovolatel trestný čin poškozování věřitele „přinejmenším“ v úmyslu nepřímém. Soudy na jedné straně připustili, že obviněný vlastnil určitý majetek, určily jeho hodnotu a uzavřely, že závazek poškozeného mohl být tímto majetkem uspokojen jen částečně. Pokud by obviněný neučinil majetkovou dispozici s peněžními prostředky, které obdržel za prodaný žací stroj v době, kdy ještě neuhradil kupní cenu původnímu vlastníku, mohlo se společnosti S. M. L., a. s., dostat plnění, na které měla zákonný nárok. Navíc obviněný půjčil obdrženou finanční částku spoluobviněnému za situace, kdy věděl o jeho větších finančních problémech, především však byl seznámen s tím, že pokud byla žací mlátička ve vlastnictví S. M. L., a. s., a spoluobviněný L. F. ji měl pronajatou, neplnil řádně své povinnosti nájemce. Nakonec neplacení nájemného spoluobviněným bylo důvodem ukončení nájemního vztahu ze strany původního vlastníka společnosti S. M. L., a. s., a odprodeje stroje obviněnému Ing. F. J., který přes tyto jemu známé skutečnosti o majetkových problémech a finanční nekázni spoluobviněného, tomuto následně předal značnou finanční hotovost, ačkoli si musel být vědom, že mu půjčku nevrátí nejen do termínu, kdy měl sám plnit z kupní smlouvy (do 9. 5. 2003), ale ani v době pozdější. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze soudům nižších stupňů ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu ničeho vytknout.
Pokud se obviněný ve svém dovolání domáhal toho, aby soudy při zkoumání existence zavinění vycházely z jeho subjektivních představ o hodnotě dalšího majetku, který měl v době činu („co si myslel o tom, jaký majetek má“), nelze než poukázat na argumenty soudů nižších stupňů k otázce zjištění rozsahu a ceny tohoto majetku. Tzv. „myšlenkové pochody“ obviněného ohledně hodnoty vlastních aktiv, jak se sám vyjádřil v dovolání, by pro posouzení jeho trestní odpovědnosti mohly mít zásadní význam v případě, že by se sám snažil uhradit jím dlužnou částku společnosti S. M. L., a. s., po době její splatnosti a to prodejem svého majetku, přičemž by jím nezískal tak vysokou sumu, jakou při nabízení předpokládal. Z trestního spisu však zcela jednoznačně vyplývá, že obviněný se nesnažil splnit svůj finanční závazek prodejem vlastního majetku v rozhodné době tak, aby bylo vůbec možné uvažovat o absenci jeho úmyslu spáchat trestný čin v případě, že by utržil menší částku, než kterou předpokládal. Výsledky provedeného dokazování však dokonce svědčí o tom, že i přes delší dobu, která uplynula od doby spáchání činu a probíhající trestní stíhání, neučinil obviněný v podstatě ani žádný pokus o uhrazení vzniklé škody, případně její části poté, co byl trestný čin dokonán. Jeho tvrzení o nesprávném posouzení znaku zavinění uplatněné v dovolání nemá proto reálný podklad, a je v rozporu se skutkovými zjištěními ve věci učiněnými.
Nejvyšší soud k otázce naplnění subjektivní stránky připomíná, že zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, je možné dovodit i tehdy, kdy cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, nevýznamného z pohledu trestního práva, a případný vznik následku uvedeného v trestním zákoně mu byl „pouze“ nepříjemný (srov. č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V průběhu trestního řízení bylo vyvráceno, že by se obviněný mohl relevantně spoléhat na jiné zdroje, z nichž by mohl plnit věřiteli v plné výši, a proto Nejvyšší soud nemá pochyb o existenci zavinění ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud tak v napadeném rozhodnutí, ani v řízení jemu předcházejícím, neshledal vadu v posouzení subjektivní stránky trestného činu, jíž obviněný podřadil uplatněnému dovolacímu důvodu. Zčásti obviněný brojil proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, a v tomto rozsahu bylo jeho dovolání podáno mimo zákonné vymezení dovolacích důvodů. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak mohl učinit v neveřejném zasedání, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Závěr o neopodstatněnosti dovolání bylo totiž možné učinit i bez takové přezkumné povinnosti na podkladě spisu a obsahu dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. ledna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová