ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.32.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 32/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. února 2010 o dovolání, které podal obviněný L. Ch. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 11 To 240/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 41/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 2 T 41/2008, byl obviněný L. Ch. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1061 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zák. Podle skutkových zjištění tento trestný čin spáchal obviněný v podstatě tím, že jako osoba samostatně výdělečně činná s předmětem činnosti provádění dokončovacích stavebních prací, kdy byl od 2. 2. 2004 registrován jako daňový subjekt u Finančního úřadu v Č. jako poplatník pojistného na sociální zabezpečení a jako plátce pojistného na zdravotní pojištění, vystavil v době od 27. 2. 2004 do 30. 9. 2006 svým odběratelům za poskytnuté služby celkem 58 faktur, 48 z nich vystavil v období od 27. 2. 2004 do 4. 5. 2006, v němž nebyl registrován jako plátce daně z přidané hodnoty, ale přesto u 44 z těchto faktur byla účtována také příslušná výše daně z přidané hodnoty, 10 faktur vystavil v období od 5. 5. 2006 do 30. 9. 2006, kdy byl u Finančního úřadu v Č. registrován jako plátce daně z přidané hodnoty, v důsledku čehož České republice zastoupené Finančním úřadem v Č. neodvedl na dani z příjmů fyzických osob nejméně 1.402.590,- Kč a na dani z přidané hodnoty nejméně 764.491,50 Kč, České republice zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení K. H. nezaplatil pojistné na sociální zabezpečení v celkové výši nejméně 312.768,- Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky nezaplatil pojistné na zdravotní pojištění v celkové výši nejméně 117.667,- Kč, čímž ke škodě veřejných rozpočtů nebyly vyměřeny a zaplaceny povinné odvody v celkové výši nejméně 2.597.516,50 Kč. Za tento trestný čin byl obviněný L. Ch. odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Dále okresní soud podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému trest zákazu činnosti, a to zákazu podnikání na základě živnostenského listu a koncesní listiny na dobu šesti roků.
Krajský soud v Praze rozhodl o odvoláních obviněného L. Ch. a státního zástupce, který podal řádný opravný prostředek v neprospěch obviněného, rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 11 To 240/2009. Z podnětu odvolání státního zástupce zrušil krajský soud podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému L. Ch. uložil podle §148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. Současně odvolací soud zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný L. Ch. prostřednictvím obhájkyně JUDr. A. B. dovolání, které opřel o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř., tedy proto, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel namítl, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou objektivní pravdy, neopřely svá rozhodnutí o „jednoznačně zjištěná a bezpečně prokázaná fakta“. Důkazní řízení podle něj neposkytlo dostatečný podklad pro vyslovení viny trestným činem podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Nejednoznačnost důkazního řízení spatřoval v tom, že existují pochybnosti zejména ohledně uzavírání smluv o dílo, ohledně toho jaké práce měl vykonat a zda je vůbec opravdu provedl. Obviněný citoval některé z objednatelů, pro něž měl vykonat kopáčské a bourací práce, zednické práce a čištění kanálů, úklidové práce apod., nabídl vlastní reprodukci jejich svědeckých výpovědí, z nichž podle jeho názoru také není možné dovodit přesný rozsah prací a plateb. Dále pak vyslovil pochybnosti o pravosti dvou listinných důkazů – faktury, jež údajně nevystavil. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný L. Ch. rovněž namítl, že soudy opomenuly důkazy, které by mohly vyznít v jeho prospěch, a z tohoto důvodu chyběly ve věci podklady pro správné právní posouzení skutku. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání, doplnění dokazování a rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Obviněný L. Ch. uplatnil dovolací důvod uvedený pod písmenem l) odst. 1 §265b tr. ř. v jeho druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písmenem g) téhož ustanovení. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Podobně nelze s odkazem na dotčený důvod dovolání namítat ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod. Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotně právní charakter. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. V tomto smyslu však obviněný své dovolací argumenty neformuloval. Tvrdil, že v trestním řízení „nebylo jednoznačně prokázáno“, že by uzavíral smlouvy o dílo a na jejich základě prováděl nějaké práce. Dále dovolatel zpochybnil své podpisy na fakturách. Vytýkal soudům rovněž i rozsah dokazování, když tento považoval za omezený s tím, že důkazy svědčící v jeho prospěch provedeny nebyly.
Námitky, jež dovolatel uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku a z nichž dovozoval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy byly zjevně skutkového charakteru, což citovaný dovolací důvod nepřipouští. Nejvyšší soud proto shledal, že dovolání obviněného L. Ch. bylo podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Nad rámec dovolání Nejvyšší soud pouze stručně konstatuje, že svědecké výpovědi smluvních partnerů obviněného L. Ch. , jimž dovolatel poskytoval služby a listinné důkazy (faktury vystavované obviněným), dávají dostatečný podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů. Obviněný měl v rozhodné době svým jménem a na svůj účet provádět stavební práce, za což vystavil celkem 58 faktur. V některých případech fakturoval včetně daně z přidané hodnoty, aniž by podal příslušné daňové přiznání a daň odvedl státu. Obdobně nepodával přiznání k dani z příjmů fyzických osob, již rovněž neplatil. České správě sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovně nepřiznal své skutečné příjmy, a proto platil pouze minimální výši pojistného.
Pokud se dovolatel ohradil proti existenci smluv, na jejichž podkladě měl poskytovat služby v oblasti stavebnictví, nezakládá se tato jeho výtka na pravdě. Fakt, že práce byly obviněným skutečně provedeny, dokládají zejména jednotliví svědkové, kteří byli jejich příjemci (resp. právnické osoby, v nichž působili, byli odběratelé dovolatelových služeb). Patřil mezi ně např. E. S. (srov. výpověď u hlavního líčení, č. l. 377), V. B. (srov. výpověď do protokolu, č. l. 390), J. S. (srov. výpověď do protokolu, č. l. 405), Z. P. (srov. výpověď do protokolu, č. l. 391), J. V. (viz č. l. 378), T. H. (srov. č. l. 377). Všichni obdrželi od obviněného faktury, jež řádně zaplatili, a lze si těžko představit, že by plnili bezdůvodně. Někteří ze smluvních partnerů obviněného explicitně potvrdili ústní formu dohody uzavřené s obviněným L. Ch. (srov. např. výpověď M. M. , J. S. na č. l. 405 anebo J. V. z Realitní a stavební, s. r. o., č. l. 378). Zákon přitom v případě smlouvy o dílo nestanoví podmínku písemné formy pod sankcí neplatnosti. Podle ustanovení §272 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, smlouva vyžaduje k platnosti písemnou formu pouze v případech stanovených v tomto zákoně nebo když alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě. V části věnované smlouvě o dílo (§536 a násl. citovaného zákona) se písemná forma pro tento druh smlouvy nevyžaduje.
Vše tedy svědčí o tom, že obviněný L. Ch. fakticky prováděl pro různé objednatele reálné stavební práce, za což obdržel odpovídající finanční plnění. Nejvyšší soud tak neshledal žádných pochybení ve způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, a jaké z nich vyvodily skutkové závěry.
Co se týče dvou podpisů na fakturách, jejichž pravost dovolatel napadl, také tato jeho skutková námitka je dostupnými důkazy přesvědčivě vyvrácena. Realitní a stavební, s. r. o., poskytla orgánům činným v trestním řízení písemnou zprávu, která je založena na č. l. 170 a násl. V tomto dokumentu společnost deklarovala, že obviněnému L. Ch. proplatila mimo jiné i fakturu ze dne 24. 11. 2005 znějící na částku 60.060,- Kč, neboť fakturované práce byly skutečně vykonány. Ke zprávě jsou přiloženy kopie účetních dokladů vystavených dovolatelem, faktura na č. l. 173. K okolnostem souvisejícím s fakturou se vyjádřila N. Š. , účetní společnosti K. G. , s. r. o. (viz č. l. 203 a násl.). Uvedla, že v tomto případě byly fakturovány práce provedené v létě roku 2006 na objektu hotelu U V. Jednoznačně však realizaci opravy prvního patra předmětné budovy obviněným L. Ch. potvrdil číšník zaměstnaný v restauraci U V. , M. M. (srov. č. l. 410).
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí, již dovolací soud nepředstavuje. Z podnětu dovolání, jež je podáno s odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy nižších stupňů. Nemůže tedy přihlížet k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním vyplývajícím z dosavadního průběhu trestního řízení.
K námitce proti rozsahu dokazování, jež obdobně jako ostatní dovolací argumenty nemůže naplnit deklarovaný dovolací důvod, Nejvyšší soud jen v krátkosti uvede důvody, proč se jedná o výtku naprosto nedůvodnou. Jak lze vyčíst z trestního spisu, obviněný nekomunikoval jak se soudy obou stupňů, tak i se svou obhájkyní. Za účelem oznámení termínu konání hlavního líčení muselo dojít k předvedení obviněného policejním orgánem na žádost soudu (srov. č. l. 371 trestního spisu) a dokonce k jeho zatčení (viz Protokol o zatčení na č. l. 415 trestního spisu). Hlavního líčení se tak většinou z vlastní vůle neúčastnil, žádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti (srov. č. l. 419), nebo s tímto postupem vyslovil souhlas (viz č. l. 371) anebo se bez dalšího nedostavil, ačkoli mu bylo řádně doručeno oznámení o konání hlavního líčení (srov. č. l. 403). Obviněný se nezúčastnil ani veřejného zasedání u odvolacího soudu dne 25. 6. 2009, nedostavil se bez omluvy (č. l. 451). Svým postojem k celému průběhu trestního řízení se v podstatě vzdal výkonu svých obhajovacích práv, jehož součástí je i právo navrhovat důkazy svědčící v jeho prospěch. Pokud by snad takové důkazy měl obviněný k dispozici, mohl využít svých procesních práv v řízení před soudy obou stupňů a provedení důkazů navrhnout, neboť zejména soud prvního stupně je primárně určen k provádění dokazování, přičemž korigovat či doplnit dokazování může i soud odvolací. K této otázce je však možné připomenout, že ani ve svém dovolání obviněný konkrétní důkazy, jež by měly vyvracet vinu spočívající v neodvádění povinných plateb z finančních příjmů, obviněný neoznačil.
Dovolatel tak ve svém mimořádném opravném prostředku nesprávnost právního posouzení skutku spatřoval v nesprávném hodnocení důkazů a nedostatečném rozsahu důkazního řízení, neuvedl jedinou konkrétní výtku k aplikaci ustanovení hmotného práva, jak vyžaduje naplnění deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu, nemohl být ani naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť obviněný jej uplatnil v jeho druhé alternativě a Nejvyšší soud v řízení neshledal ani vadu v hmotně právním posouzení skutku. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž z jeho podnětu věcně přezkoumal napadená rozhodnutí a předcházející řízení z hledisek stanovených v §265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. února 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová