ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.363.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 363/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. dubna 2010 o dovolání, které podal obviněný V. T., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 11 To 410/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 2 T 36/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. T. byl rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 2 T 36/2009, uznán vinným trestnými činy zkrácení daně, poplatku a povinné podobné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle 125 odst. 1 tr. zák. a úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., kterých se dopustil skutky blíže konkretizovanými pod body 1. až 3. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy byl obviněný V. T. odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců, k jehož výkonu byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jičíně ze dne 6. 3. 2009, sp. zn. 1 Zt 422/2008, pro skutek, v němž obžaloba spatřovala trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák.
Z podnětu odvolání obviněného V. T. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 11 To 410/2009, podle §258 odst. 1 písm. e) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud rozhodl znovu tak, že obviněnému uložil podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. (byť v rozsudku odvolacího soudu je nesprávně odkaz na trestní řád) podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Dne 5. 3. 2010 podal obviněný V. T. prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný popírá spáchání posuzovaných skutků, přičemž namítá, že některé důkazy byly opatřeny a provedeny v rozporu se zákonem, a to zejména fotografie účetních dokladů. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nesprávně použily zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (ve znění pozdějších předpisů). Dále obviněný poukazuje na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, především pokud jde o skutky popsané pod body 1. a 2. v odsuzujícím výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Své výhrady obviněný zaměřil i proti skutku uvedenému pod bodem 3. téhož výroku o vině, který oba soudy posoudily jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., přičemž obviněný zde vytkl, že mu soudy neprokázaly úmysl uvést banku v omyl. Podle obviněného ve vztahu k bance vystupoval jako prokurista obchodní společnosti T. I. P. Jičín, s. r. o., což si banka mohla ověřit z obchodního rejstříku.
Závěrem svého dovolání obviněný V. T. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou nižších stupňů a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného V. T. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný uplatnil své námitky v rozporu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a předkládá k posouzení vlastní verze průběhu skutkového děje. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný V. T. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný V. T. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný V. T. však nesouhlasí s učiněnými skutkovými (nikoli právními) závěry, když podle jeho názoru soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily důkazy provedené v jeho věci a nevyhověly důkazním návrhům obviněného. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů spočívajícím v nesprávném hodnocení důkazů a v nedostatečném rozsahu provedeného dokazování, přičemž z toho obviněný vyvozuje i nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (a pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné, odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech vytýkaných vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž Nejvyšší soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem Nejvyšší soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný V. T., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z námitek proti hodnocení provedených důkazů a z nedostatečného rozsahu dokazování, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které pak rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného V. T. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestných činů zkrácení daně, poplatku a povinné podobné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. a úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, což Nejvyšší soud již výše zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy obviněný V. T. ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutků ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, takže obviněný podal dovolání z jiných důvodů, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádnému jinému důvodu dovolání podle §265b tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil hmotně právní závěry učiněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů a rozsahu dokazování. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Nad rámec výše uvedené argumentace Nejvyšší soud uvádí k použité právní kvalifikaci úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., kterou obviněný V. T. rovněž zpochybnil, že tohoto trestného činu se mohl dopustit každý, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo zamlčel podstatné údaje. Z hlediska osoby pachatele se však nevyžaduje, aby byl nositelem nějaké zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, a není významné ani to, jestli má být sám příjemcem úvěru nebo vystupuje jako jeho zmocněnec či jiný zástupce. Jak je přitom patrné z popisu skutkového děje pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný nevystupoval jménem jiného subjektu nebo za něj, ale jako soukromá osoba (viz č. l. 459 trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 2 T 36/2009, kde je zařazena bankovní informace o poskytnutém úvěru). Z provedeného dokazování (viz č. l. 465 trestního spisu) pak jednoznačně vyplynulo, že obviněný uvedl nepravdivé údaje o svém zaměstnavateli a o výši svého čistého příjmu, což jsou základní údaje, které banka potřebuje pro správné rozhodnutí o tom, zda poskytne žadateli úvěr či nikoli. Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitku obviněného, že v obchodní společnosti T. I. P. Jičín, s. r. o., jež měla být podle předloženého nepravdivého potvrzení jeho zaměstnavatelem, vystupoval jako její prokurista (§14 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Tato okolnost by mohla mít význam pouze za situace, kdyby obviněný žádal o poskytnutí úvěru za jmenovanou obchodní společnost, k tomu ovšem nedošlo.
Dále považuje Nejvyšší soud za nezbytné vyjádřit se i k námitce obviněného V. T., kterou zpochybnil své povinnosti týkající se vedení účetnictví. Jak totiž vyplývá z popisu skutku obsaženého pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný – zkráceně vyjádřeno – nevedl účetnictví ani daňovou evidenci podle §26 a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a podle §7b zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a tím ohrozil včasné a řádné vyměření daně z přidané hodnoty, která mu byla za zdaňovací období roku 2006 doměřena za použití pomůcek podle §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, ve výši 648 811,- Kč. Obviněný popřel zanedbání výše uvedené povinnosti s tvrzením, že od 1. 1. 2005 byl povinen jednak vést toliko seznam pohledávek a závazků a seznam přijatých a vystavených faktur, jednak mu zákon neukládal archivovat daňové doklady na konkrétním místě.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že účetní doklady a daňová evidence umožňují zjištění základu daně (tj. i daně z přidané hodnoty) a obsahují údaje o příjmech a výdajích v členění potřebném pro zjištění základu daně, a dále údaje o majetku a závazcích. Jestliže tedy obviněný jako osoba samostatně výdělečně činná, která uskutečňovala zdanitelná plnění, nevedl příslušné účetní doklady ani daňovou evidenci, bylo tím nepochybně ohroženo včasné a řádné vyměření daně, mimo jiné i daně z přidané hodnoty. O tom ostatně svědčí skutečnost, že výši uvedené daně musel obviněnému stanovit Finanční úřad v Jičíně jen za použití pomůcek podle §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Výše takto doměřené daně pak rozhodně nebyla nijak zanedbatelná, protože přesáhla částku 600 000,- Kč, která by jinak – v případě některých jiných trestných činů – představovala značnou škodu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. Obviněnému pak nebylo kladeno za vinu, že nearchivoval účetní nebo daňové doklady na konkrétním místě, jak se mylně domnívá ve svém dovolání. Povinností účetní jednotky a daňového subjektu ovšem je zajistit uchování účetních záznamů pro účely vedení účetnictví po stanovenou dobu (viz §31 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů). Jestliže tak obviněný neučinil, porušil svou zákonnou povinnost.
Výše uvedenými námitkami tedy obviněný brojí proti skutkovým závěrům, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, a proto nemohly naplnit jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný V. T. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 14. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y