ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.508.2010.2
sp. zn. 5 Tdo 508/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. června 2010 o dovolání, které podal obviněný MVDr. J. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 2 To 75/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 4/2007, takto:
Z podnětu dovolání obviněného MVDr. J. M. se ohledně tohoto obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. a ohledně obviněného J. S. podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. ř. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 2 To 75/2009.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obvinění MVDr. J. M. a J. S. byli rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2009, sp. zn. 1 T 4/2007, uznáni vinnými trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., (dále jen „tr. zák.“) a neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kterých se měli dopustit v podstatě tím, že od 5. 9. 1995 do 16. 6. 1998 jako společníci (nikoliv „majoritní vlastníci“) a jednatelé společnosti 1. Moravský kapitálový a investiční servis, s. r. o., se sídlem v B., (dále jen „Společnost“) bez licence České národní banky působit jako banka uzavřeli prostřednictvím obchodních zástupců po území celé České republiky s celkem 605 poškozenými osobami dohromady 637 smluv o kapitálovém zhodnocení a oboustranné podpoře zájmů, v nichž se Společnost zavázala převzít od poškozených vklad do kapitálového portfolia Společnosti a vyvíjet činnost k zajištění smluvní odměny poškozených ve výši 21 % ročně ze základního vkladu, který činil 5.000,- Kč, 25 % ročně z investičního vkladu, který představoval vše nad rámec základního vkladu, případně 19,5 % ročně z vkladu poškozeného – nečlena I. k. M., a tuto odměnu vyplatit do 13. dne měsíce následujícího od uplynutí jednoho roku trvání smlouvy. Žádnou takovou činnost vedoucí ke zhodnocení vkladů však obvinění nevyvíjeli, již od počátku uzavírání smluv jim muselo být zřejmé, že smluvní závazky nebude Společnost schopna většině poškozených splnit, a byli tedy srozuměni s nevyplacením vkladů a odměn, přičemž na základě uvedených smluv získali celkem 8.454.173,50 Kč, z čehož vyplatili poškozeným 91.510,- Kč, tedy způsobili celkovou škodu 8.362.663,50 Kč. Za tuto trestnou činnost soud uložil každému z obviněných úhrnný trest odnětí svobody podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák., a to obviněnému MVDr. J. M. v trvání sedmi roků a obviněnému J. S. v trvání pěti roků. Pro výkon uložených trestů odnětí svobody byli obvinění zařazeni podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. krajský soud uložil obviněným trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech a v zákazu podnikání s předmětem bankovní činnost. Obviněnému J. S. bylo uloženo podle §72 odst. 2 písm. a) tr. zák. ochranné léčení psychiatrické ve formě ambulantní. Soud rovněž rozhodl v adhezním řízení tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. vyslovil povinnost oběma obviněným společně a nerozdílně nahradit poškozeným specifikovaným ve výroku o vině škodu, přičemž někteří poškození byli podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně napadli obvinění odvoláními, z jejichž podnětu Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 2 To 75/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v části výroku o náhradě škody, jež se týkala poškozených PhDr. D. T. - S., Ing. S. T., A. T., M. T., D. R., B. M., Ing. V. K., E. Š., RNDr. M. K. a Mgr. N. P. Odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněným podle §228 odst. 2 tr. ř. uložil povinnost společně a nerozdílně jmenovaným poškozeným zaplatit náhradu škody v částkách specifikovaných ve výroku rozsudku a zároveň soud devět z těchto poškozených podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný MVDr. J. M. podal prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Mimořádný opravný prostředek směřoval dovolatel výhradně proti výroku odvolacího soudu, jímž zůstal rozsudek krajského soudu v rozsahu ostatních výroků nezměněn (tj. kromě výroku o náhradě škody). Obviněný MVDr. J. M. podrobně popsal průběh trestního řízení od zahájení trestního stíhání, tedy od května 1999, do jeho pravomocného skončení (červen 2009). Upozornil na jím nezaviněné výrazné průtahy, jež dosahovaly i několika let, a vyjádřil přesvědčení, že soudy nerozhodly v jeho věci v přiměřené lhůtě, na což má obviněný právo, jež je garantováno Listinou základních lidských práv a svobod a také Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod. V návaznosti na tyto skutečnosti dovolatel vyslovil domněnku, že jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků nelze vnímat jako spravedlivý, za takový však označil trest při dolní hranici zákonné sazby podle §250 odst. 4 tr. zák. nebo trest odnětí svobody snížený pod dolní hranici příslušné sazby. K tomu obviněný připojil i námitku proti typu věznice (věznice s ostrahou), do níž byl zařazen. Obviněný vyslovil názor, že doba, jež uplynula od spáchání činu, a nepřiměřená délka trestního řízení jsou okolnostmi, které měly významně ovlivnit úvahy soudu v rozhodování, a to především při stanovení druhu a výměry trestu, včetně použití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod zákonem stanovenou hranici. Vzhledem k uvedeným důvodům obviněný MVDr. J. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozsudky soudů obou stupňů, a to rozsudek vrchního soudu v bodě III. výrokové části a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a dále, aby Nejvyšší soud sám rozhodl o trestu obviněného tak, že mu uloží úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, popř. v kratším trvání, a pro výkon tohoto trestu ho zařadí do věznice s dozorem.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Učinila tak prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, podle jehož tvrzení průtahy vyvolané orgány činnými v trestním řízení představovaly zhruba pětinu celkové doby trvání trestního řízení, což podle něj není dobou zanedbatelnou. Nepochyboval tak o porušení práva obviněného na spravedlivý proces, které mělo být prostředky trestního práva kompenzováno. Proto státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části, jíž zůstal nezměněn výrok o trestu z rozsudku krajského soudu, a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu ohledně obviněného MVDr. J. M., a současně dovolacímu soudu navrhl rozhodnout podle §265m odst. 1 tr. ř. tak, že by uložil jmenovanému obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby uvedené v §250 odst. 4 tr. zák. Zařazení obviněného do určitého typu věznice pak státní zástupce ponechal na úvaze Nejvyššího soudu a trest zákazu činnosti navrhl uložit ve stejné výměře, jak učinil Krajský soud v Brně.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný MVDr. J. M. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na správném místě (§265e tr. ř.), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, a podané dovolání obsahuje všechny náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Z obsahu dovolacích námitek vyplývá, že obviněný se alternativně domáhá mimořádného snížení trestu odnětí svobody, tedy aplikace ustanovení §40 tr. zák. K takovému zmírnění trestu může soud přistoupit mimo jiné i v případech, shledá-li trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin nepřiměřeně přísnou a bylo-li by možno dosáhnout účelu trestu i trestem kratším, a to s ohledem buďto na okolnosti případu nebo poměry pachatele (§40 odst. 1 tr. zák.). Při úvaze o použití tohoto zmírňujícího ustanovení musí být zvažována jako jedno z neopominutelných hledisek určujících druh a výměru trestu i materiální stránka činu, která však současně tvoří základ v rámci úvah o splnění podmínek pro použití kvalifikované skutkové podstaty. Již z tohoto důvodu je nezbytné, aby okolnost, která má vliv na stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, byla zohledněna soudem již v rámci posuzování materiálních podmínek trestnosti činu a promítla se tak i do výroku o vině odsuzovaného pachatele. Konkrétní námitky obviněného týkající se nezohlednění zjištěných průtahů v trestním řízení a jeho nepřiměřené délky v rámci úvah o vině obviněného, tak v zásadě odpovídaly uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vytýkaly napadenému rozsudku i jemu předcházejícímu řízení vadu v aplikaci hmotného práva. Nejvyšší soud proto na jejich podkladě přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání a zjistil, že napadené rozhodnutí není správné. Vzhledem k tomu, že vada výroku o trestu měla svůj původ ve výroku o vině, mohl Nejvyšší soud ve smyslu §265i odst. 3 věta druhá tr. ř., zrušit napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v celém rozsahu.
Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku snažil vypořádat s otázkou splnění podmínek pro použití zvýšené trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., přičemž vycházel především z výkladu tohoto ustanovení podaném v rozhodnutí č. 34/1976 Sb. rozh. tr., podle něhož již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. Krajský soud přitom v dané věci neshledal okolnosti, jež by neodpovídaly ani nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům podvodu či neoprávněného podnikání. V rámci zkoumání jednotlivých hledisek demonstrativně vyjmenovaných v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. zmínil soud především delší dobu páchání trestné činnosti, způsob provedení, počet poškozených osob a „definitivní“ způsobení škody, za které považoval to, že nebyla dosud obviněnými uhrazena.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je proto zcela zřejmé, že otázkou délky, po kterou probíhalo v dané věci trestní stíhání, jakož i možnými neodůvodněnými průtahy, se při právním posouzení skutku tento soud vůbec nezabýval. V rámci úvah o naplnění materiální podmínky pro použití přísnější trestní sazby u obou trestných činů se proto nijak neodrazila doba, která uplynula od spáchání činu do doby rozhodnutí ve věci samé, přestože je třeba okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby i při formálním naplnění (v daném případě pro výši škody) vždy posuzovat komplexně včetně těch, jež leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. V rámci právního posouzení skutku tak Krajský soud v Brně nezohlednil žádným způsobem délku trestního řízení a průtahy, k nimž ve věci došlo bez zavinění obviněných, ani je nezahrnul do svého výčtu hledisek, jež mají význam pro splnění materiální podmínky použití přísnější trestní sazby. V předmětné trestní věci bylo přitom již v této fázi hodnocení důkazů a všech v úvahu přicházejících okolností nutné důsledně se zabývat také tím, proč i za situace, kdy od zahájení trestního stíhání (květen 1999, viz usnesení o zahájení trestního stíhání a doručenky na č. l. 1, resp. 67) do vynesení odsuzujícího rozsudku (26. 6. 2009) uplynulo více jak deset roků, zjištěné okolnosti podstatně zvyšují stupeň společenské nebezpečnosti spáchaného činu až na úroveň předpokládanou ustanovením §250 odst. 4 tr. zák., resp. §118 odst. 2 tr. zák.
Krajský soud v té části svého rozsudku, v níž hodnotil skutečnosti významné při ukládání trestu obviněným pouze konstatoval, že „se jedná o trestnou činnost, k jejímuž dokončení došlo v polovině roku 1998, tedy před jedenácti lety“, aniž by však jakkoli naznačil možné důsledky tohoto konstatování, resp. zaujal k němu určitý postoj. Zejména bylo vhodné vyslovit se, zda podle názoru soudu prvního stupně 11 roků uplynuvších od spáchání stíhaného skutku do doby jeho projednání před soudem představovalo neúměrnou délku trestního řízení či nikoli. V případě kladného stanoviska by pak bylo správné vyjádřit se rovněž k otázce porušení práva obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či práva na projednání věci bez zbytečných průtahů garantovaného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a zohlednit porušení těchto ústavních práv nejen při ukládání trestu, nýbrž již při posuzování viny obou obviněných.
Tento nesprávný postup soudu prvního stupně nenapravil ani odvolací soud, přestože se obviněný MVDr. J. M. již ve svém odvolání domáhal zohlednění nejen dlouhotrvajícího trestního řízení, ale i svých osobních a rodinných poměrů soudem. V reakci na tuto odvolací námitku se vrchní soud sice dotkl otázky možných průtahů v trestním řízení, přičemž dospěl k závěru o existenci jediného, a to v délce dvou let, kterou představovala doba od podání první obžaloby ve věci do právní moci usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Byť následující období po podání obžaloby dne 31. 1. 2007 (zřejmě do skončení věci) označil odvolací soud ze poměrně dlouhé, odpovídalo podle jeho názoru rozsáhlosti spisového materiálu a počtu poškozených, jež si vyžádaly delší přípravu pro konání jednotlivých hlavních líčení. K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že dobu mezi podáním třetí obžaloby (první podaná dne 5. 3. 2003 byla dne 18. 6. 2003 vzata zpět) a nařízením hlavního líčení ve věci (31. 1. 2007 a 8. 4. 2008) není možné považovat za přiměřenou i s přihlédnutím ke složitosti věci, kterou však s ohledem na její charakter mohlo představovat v podstatě pouze organizační zajištění konání a průběhu hlavního líčení včetně účasti těch svědků, které bylo třeba osobně před soudem vyslechnout. Nejvyšší soud je tak přesvědčen, že i dobu téměř jeden a půl roku mezi podáním třetí obžaloby a konáním prvního hlavního líčení, je nutné považovat za neodůvodněný průtah trestního řízení, na kterém se obvinění nijak nepodíleli.
Vrchní soud v souvislosti se zjištěním dvouletého průtahu trestního řízení konstatoval, že je „třeba této skutečnosti při ukládání trestu věnovat jistou pozornost“, přestože se dále vyjádřil tak, že z hlediska celkového trvání řízení se jedná o zanedbatelnou dobu. Poukazem na konkrétní společenskou nebezpečnost projednávané trestné činnosti však odvolací soud následně uzavřel, že výrok o trestech, jak byly uloženy oběma obviněným, považuje za správný. Byť trest v trvání sedmi let, k němuž byl odsouzen obviněný MVDr. J. M., následně soud označil za trest přísný, uzavřel své úvahy tak, že nejde o trest nepřiměřeně přísný. V souvislosti s tímto hodnocením výroku o trestu u obviněného MVDr. J. M. vrchní soud vyjádřil zcela neakceptovatelný názor, že zmiňovanou přísnost trestu bude moci soud prvního stupně zohlednit v řízení o části trestné činnosti, kterou vyloučil ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud tak v podstatě v rozsahu vyloučených skutků nejenže předjímal vinu obviněného MVDr. J. M. v rozporu s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ale svou povinnost přihlédnout v rámci rozhodování o vině a trestu k vlastním zjištěním tím přenechal na jiném soudu, jemuž tak v podstatě předem určil míru potrestání obviněného. Takovýmto argumentem tak vrchní soud nemohl odůvodnit svůj postup v rámci přezkumného řízení, kdy ponechal v platnosti nepodmíněné tresty odnětí svobody ve výměře stanovené soudem prvního stupně.
Na tomto místě Nejvyšší soud jen stručně připomene genezi trestního stíhání v předmětné trestní věci s tím, že ke zjištěným průtahům došlo výhradně v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení a obvinění se na jejich vzniku (ani samotné době trvání trestního řízení) žádným způsobem nepodíleli. Trestní stíhání obviněných bylo zahájeno doručením sdělení obvinění dne 26. 5. 1999, resp. 27. 5. 1999 (viz č. l. 67). Obžaloba byla v roce 2003 podána dvakrát (viz č. l. 4709 a násl. a 5983 a násl.), přesto nebyla soudy akceptována, a věc byla vrácena k došetření státnímu zástupci koncem roku 2005. Následně státní zástupce podal v pořadí již třetí obžalobu dne 31. 1. 2007 (založena na č. l. 6501 a násl.), avšak konání hlavního líčení bylo nařízeno až s odstupem více jak jednoho roku na 16. 5. 2008 (srov. č. l. 7164). Samotné hlavní líčení bylo opakovaně odročováno, k čemuž nedali obvinění důvod ani v jediném případě, pokud se výjimečně obviněný MVDr. J. M. nemohl osobně zúčastnit hlavního líčení, požádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti (srov. č. l. 7391). Krajský soud v Brně vynesl odsuzující rozsudek dne 26. 6. 2009. Ačkoli nelze popřít složitost případu, resp. spíše rozsáhlost trestní věci s ohledem na počet poškozených osob a množství uzavíraných smluv, je nutné celkovou dobu, po kterou bylo trestní stíhání proti obviněným vedeno, považovat za nepřiměřenou a průtahy čítající téměř tři roky, jež představovala pokaždé příprava soudu na první úkon ve věci (vrácení věci k došetření a nařízení hlavního líčení), byly v této trestní věci neodůvodněné.
Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci je tak zřejmé, že délka trestního řízení a zjištěné průtahy v posuzované věci nebyly ani v odvolacím řízení považovány za hledisko, jež může ovlivnit naplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby u obou trestných činů obviněnými formálně naplněných výší způsobené škody. Soud tak zkoumal možný vliv nepřiměřené délky řízení a průtahů jen v rámci svých úvah o trestu. Správně měl však přihlédnout k těmto skutečnostem primárně v rámci zkoumání všech podmínek zakládajících použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. a důsledně přitom posoudit, zda v rámci komplexu všech významných okolností, včetně délky řízení a zbytečných průtahů, byla v dané věci splněna i materiální podmínka trestnosti podle nejpřísnějších sazeb obou trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými. Proto Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci na podkladě dovolání obviněného MVDr. J. M. ohledně tohoto obviněného a z důvodu zásady dobrodiní záležející v souvislosti, tzv. beneficium cohaesionis, i ohledně spoluobviněného J. S., který si mimořádný opravný prostředek nepodal.
V novém odvolacím řízení tak bude úlohou Vrchního soudu v Olomouci znovu hodnotit podmínky použití přísnější trestní sazby u obou trestných činů obviněných ze všech v úvahu přicházejících hledisek určujících vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, a to i s přihlédnutím k nepřiměřené době trvání trestního řízení a zbytečným průtahům. Za předpokladu, že odvolací soud neshledá podmínky pro použití nejpřísnější trestní sazby v souladu s §88 odst. 1 tr. zák. za naplněné, posoudí skutek podle mírnějšího ustanovení trestného činu podvodu, popř. i trestného činu neoprávněného podnikání. Následně soud vyhodnotí i podmínky pro stanovení výše a druhu trestu odpovídající užité právní kvalifikaci. V případě, že v rámci svého hodnocení všech okolností významných pro posouzení viny dospěje Vrchní soud v Olomouci k názoru, že i s přihlédnutím k nepřiměřené délce řízení a průtahům je namístě kvalifikovat jednání obviněných podle nepřísnější sazby trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., a neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., bude třeba ukládat trest v rámci sazby od pěti do dvanácti roků. Za této situace však právě s ohledem na konstatovanou délku řízení a průtahy v podstatě nepřichází v úvahu uložit obviněnému MVDr. J. M. trest v jiné výměře, než na samé dolní hranici citované trestní sazby.
Co se týká obviněného J. S., ten sice dovolání k Nejvyššímu soudu nepodal, ale jednak uplatnil řádný opravný prostředek, tudíž i z jeho podnětu Vrchní soud v Olomouci přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně, a dále mu svědčí důvod, pro který Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jež napadl dovoláním spoluobviněný MVDr. J. M. I ohledně obviněného J. S. se vrchní soud bude nejprve zabývat otázkou možného použití přísnější trestní sazby u obou trestných činů ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. a možného významu zjištěných průtahů i samotné délky trestního řízení na jejich právní kvalifikaci. Teprve poté může soud hodnotit všechna zákonná kritéria podstatná pro ukládání trestu tomuto obviněnému navíc s přihlédnutím ke snížené příčetnosti, kterou mu přiznal již soud prvního stupně. Diferenciace trestů obou obviněných, tj. odsouzení obviněného J. S. k trestu mírnějšímu v porovnání s trestem ukládaným obviněnému MVDr. J. M., bude vzhledem k zákazu změny k horšímu (§265s odst. 2 tr. ř.) nutno zachovat i v novém rozhodnutí o podaných odvoláních. U obviněného J. S. by např. bylo vhodné s ohledem na jeho zdravotní stav a ukládané ochranné léčení uvažovat o možném snížení trestu odnětí svobody podle §32 odst. 2 tr. zák.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že je na uvážení soudu druhého stupně, zda bude v novém odvolacím řízení aplikovat ustanovení trestního zákona č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, který je ovládán zásadou formálního pojetí trestného činu. Trestní zákoník totiž neobsahuje materiální pojetí posuzování přitěžujících okolností. Při menší závažnosti naplnění okolností podmiňujících použití přísnější trestní sazby tak lze použít ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle §58 trestního zákoníku, popř. ustanovení o upuštění od potrestání podle §46 až 48 trestního zákoníku. (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1117 s.) Pokud jde o nepřiměřenou délku řízení je v nové právní úpravě trestního práva hmotného, výslovně zahrnuta mezi okolnosti významné při ukládání trestu za příslušný trestný čin (§39 odst. 3 zákona č. 40/2009 sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). V rámci posuzování použití právní úpravy v konkrétní věci však musí mít soud na paměti, že opět má přednost právní kvalifikace skutku před úvahami o výši trestu, přičemž právní hodnocení podle nového zákona nesmí být přísnější než podle ustanovení zákona účinného v době spáchání trestného činu (§16 odst. 1 tr. zák., resp. §2 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb.).
Lze tudíž shrnout, že na podkladě podaného dovolání a po přezkoumání napadeného rozsudku a jemu předcházejícího řízení Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je důvodné, a to v rozsahu námitek, jak byly v tomto rozhodnutí interpretovány. Soudy obou stupňů se nezabývaly významným hlediskem pro úvahy o správnosti použití vyšší trestní sazby u obou trestných činů, ohledně nichž soudy vyslovily vinu obviněných, a proto je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který prospíval nejen dovolateli, ale i spoluobviněnému J. S. Nejvyšší soud tedy z uvedeného důvodu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 2 To 75/2009, včetně obsahově navazujících rozhodnutí ohledně obou obviněných a soudu druhého stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Olomouci tak odstraní vady vytknuté rozhodnutím o dovolání, jak je podrobně rozvedeno shora. Zejména bude na něm, aby délku trvání řízení a zjištěné průtahy zohlednil již při zkoumání viny obviněných v tom smyslu, zda tyto okolnosti nedovolují postihnout obviněné mírnější právní kvalifikací, než která by odpovídala formálnímu hledisku. Teprve podle svého závěru v otázce viny může dále zkoumat význam délky řízení a průtahů na skutečnosti rozhodné pro uložení výměry a druhu trestu. V této souvislosti Nejvyšší soud ještě poznamenává, že v případě ukládání nepodmíněných trestů odnětí svobody by s ohledem na osoby obou obviněných mohlo přicházet v úvahu použití moderačního ustanovení §39 odst. 3 tr. zák. Rovněž bude na zvážení odvolacího soudu, aby vyhodnotil otázku použití trestního zákona, neboť bude rozhodovat již za účinnosti nové právní úpravy provedené zákonem č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil v tomto dovolacím rozhodnutí a podle §265s odst. 2 tr. ř. je také povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
O podaném dovolání mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání, neboť byly splněny zákonné podmínky uvedené v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. června 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová