ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.651.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 651/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2010 o dovolání, které podal obviněný T. V. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 3 To 491/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 97/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 72 T 97/2008, byl obviněný T. V. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“), a odsouzen podle §255a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále byl obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání a funkcí, která jsou spojená s nakládáním se svěřenými majetkovými hodnotami a výkonu funkce statutárního orgánu u obchodních společností a družstev na dobu tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud vyslovil obviněnému povinnost zaplatit poškozené společnosti Rodinné domy BE-TONG, s. r. o., se sídlem Pražákova 3, Ostrava-Mariánské hory, náhradu škody ve výši 1.335.500,31 Kč.
K odvolání obviněného, které podal proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Ostravě, rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 3 To 491/2009, jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o náhradě škody vyslovený rozsudkem soudu prvního stupně a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že obviněnému T. V. uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit škodu společnosti Rodinné domy BE-TONG, s. r. o., se sídlem Pražákova 3, Ostrava-Mariánské hory, ve výši 1.048.456,81 Kč. Se zbytkem jejího nároku odkázal soud poškozenou společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný T. V. prostřednictvím obhájkyně JUDr. Jany Mikulové dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku zdůraznil svou dosavadní obhajobu o neprovedení inventury v pokladně při jeho vstupu do společnosti s tím, že on sám byl bez zkušeností s podnikáním a pokračoval tedy pouze ve způsobu, jakým hospodařili před ním původní společníci. Možný vznik schodku zdůvodnil tím, že zaměstnancům byla vyplácena část mzdy, která však nebyla zaznamenána v účetnictví společnosti. Dovolatel dále zpochybnil věrohodnost výpovědi svědkyně D. E., avšak pouze v té části její výpovědi, v níž se shodovala s výpovědí svého manžela svědka J. E. Naopak zdůraznil, že sama tato svědkyně potvrdila obhajobu obviněného v tom, že na stavbě pracovali lidé, s nimiž nebyla uzavřena pracovní smlouva. Obviněný vyslovil svůj názor, že ve věci nebyl soudy zjištěn úplný skutkový stav, nebylo prokázáno, že by se dopustil žalovaného trestného činu. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Ostravě.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká, dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.) a směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecné přípustné /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./.
Dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě vad, jež jsou založeny na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jestliže dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, je evidentní, že právním posouzením skutku se rozumí výlučně jeho hmotně právní posouzení. K naplnění tohoto dovolacího důvodu tak může dojít pouze v případech, kdy soudy zjištěný skutek nebyl podřazen odpovídajícímu ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. V dovolání je tak možné namítat, že skutek není trestným činem, jímž byl dovolatel uznán vinným, nebo je jiným trestným činem, nebo konečně, že nevykazuje znaky žádného trestného činu. Podstatou právního posouzení skutku se rozumí skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli ten, který event. předkládá dovolatel. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, a takto zjištěný skutek pak může být přezkoumán pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. V dovolacím řízení tak zásadně není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující provedené důkazy hodnotily ani jak postupovaly při dokazování.
Mimo rámec dovolacího důvodu jsou proto námitky skutkové, tj. takové, jimiž se dovolatel domáhá změny ve skutkových zjištěních soudů a jimiž prosazuje vlastní verzi skutkového stavu. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Dovolací soud na rozdíl od soudů prvního a druhého stupně nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti provádět či opakovat důkazy s ohledem na omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř. Proto ani není možné provedené důkazy hodnotit odlišně od soudů ve věci rozhodujících.
S ohledem na uvedený výklad obviněným uplatněného dovolacího důvodu nebylo možné akceptovat jeho dovolací argumenty. Obviněný totiž v první řadě projevil zásadní nesouhlas se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy. Ohledně právní kvalifikace skutku, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně, může Nejvyšší soud jen obecně konstatovat, že při právním posouzení skutkových zjištění soudy postupovaly výrazně ve prospěch obviněného, pokud byl uznán vinným nedbalostním trestným činem podle §255a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. /Skutkové okolnosti totiž spíše odpovídají trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zák. Změna v tomto smyslu však není možná s ohledem na zásadu zákazu změny k horšímu, neboť odvolání i dovolání podával výlučně obviněný./ Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že to byl pouze obviněný, kdo rozhodoval o vydání peněz z pokladny, byť byl jedním ze tří jednatelů obchodní společnosti. Jen obviněný tak rozhodoval o tom, komu a v jaké výši budou vydávány peníze z pokladny. S ohledem na takto zjištěné postavení a pravomoci obviněného v rámci obchodní společnosti nelze pochybovat o tom, že v daném případě došlo k naplnění kvalifikačního znaku uvedeného v odst. 2 písm. a) §255a tr. zák., tj. obviněný spáchal čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Potud jen stručně ke správnosti právního posouzení skutku, když obviněný žádné konkrétní výhrady v tomto smyslu neuplatnil.
Nejvyšší soud ale zdůrazňuje, že námitkami, jež jsou obsaženy v podaném dovolání, se již zabýval soud odvolací, neboť byly součástí řádného opravného prostředku obviněného. Formulace jednotlivých námitek napovídá tomu, že obviněný se řádně neseznámil s obsahem napadeného rozsudku, neboť Krajský soud v Ostravě reagoval na veškeré jeho výtky (včetně údajného nevyhovění návrhům na doplnění dokazování) a logicky vysvětlil, proč tvrzením obviněného, stejně jako soud prvního stupně, neuvěřil. Obviněný však ve svém dovolání opětovně zpochybnil své zavinění na výši schodku v pokladně obchodní společnosti a opakoval možnosti jeho vzniku, poukázal na „částečnou“ nevěrohodnost svědkyně D. E., na odpovědnost minimálně dalšího společníka na způsobu podnikání, na neprovedení inventury v pokladně společnosti při jeho nástupu do funkce. Všemi těmito argumenty obviněný vyjadřoval svůj názor na skutek, z něhož byl obviněn, a tím vytýkal způsob, jakým se soudy vypořádaly s obsahem provedených důkazů, zpochybnil tak správnost jejich hodnotících úvah a setrval na své dosavadní obhajobě. Ani jedna z dovolacích námitek obviněného však nesměřovala proti právnímu posouzení skutkových zjištění, jak vyžaduje uplatněný dovolací důvod, ale týkala se výhradně oblasti skutkové. O tom nakonec svědčí i formulace na konci dovolání, kdy obviněný vytkl soudům, že neprokázaly jeho vinu na žalovaném trestném činu.
Obviněný tedy svými dovolacími námitkami nevytýkal nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, a jeho námitky proto nemohou odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Formulace i obsah jednotlivých výhrad (naprosto totožných s odvolacími námitkami) zpochybnily výhradně skutková zjištění soudů, resp. směřovaly proti rozsahu dokazování a způsobu hodnocení jednotlivých důkazů. Z těchto důvodů však dovolání podat nelze. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných než zákonem stanovených důvodů, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak mohl Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. června 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová