ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.724.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 724/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2010 o dovoláních, která podali obvinění E. C. a R. C. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 8 To 409/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 51/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných E. C. a R. C. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění E. C. a R. C. byli rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 17 T 51/2009, uznáni vinnými trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterého se dopustili skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku soudu prvního stupně.
Za tento trestný čin byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněná E. C. byla odsouzena podle §256a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Obviněnému R. C. uložil soud prvního stupně za shora uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák., jímž byl tento obviněný pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 2 T 584/2004, podle §187a odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Výkon tohoto trestu byl obviněnému podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 70 000,- Kč, přičemž soud prvního stupně neuložil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody, neboť peněžitý trest byl již zaplacen. Obviněnému byl uložen podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. i trest propadnutí věci, přičemž jednotlivé věci, jichž se týká, jsou podrobně označeny ve výroku o trestu v citovaném rozsudku. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 2 T 584/2004, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto též o nároku na náhradu škody, který uplatnil poškozený L. V.
O odvoláních obviněných E. C. a R. C. a poškozeného L. V., podaných proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 8 To 409/2009, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl, neboť je neshledal důvodnými.
Obvinění E. C. a R. C. podali prostřednictvím svého společného obhájce dne 25. 1. 2010 proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, která opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Oba obvinění shodně považují své trestní stíhání v této věci za nedůvodné, neboť nenaplnili skutkovou podstatu trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. Jak dále obvinění zdůraznili, obchodní společnost WORLD OF SPEED, s. r. o., fakticky řídil jen obviněný R. C. jako jediný společník, zatímco obviněná E. C. vystupovala ve funkci jednatelky jmenované obchodní společnosti, protože ovládala český jazyk, a mohla tak lépe komunikovat s českými úřady. Za vážná pochybení soudů obou stupňů považují obvinění jejich postup, kterým dospěly k závěru o trestní odpovědnosti i u obviněného R. C., ačkoli byl toliko společníkem dlužníka – obchodní společnosti WORLD OF SPEED, s. r. o. Podle názoru obviněných tato obchodní společnost uhradila svůj dluh vůči svědkovi R. H. s odůvodněným předpokladem získání dalších příjmů pro uspokojení ostatních věřitelů. Uvedený svědek byl totiž podle obviněných obchodně propojen s obchodní společností ITV, s. r. o., od které měla obchodní společnosti WORLD OF SPEED, s. r. o., pronajaty pozemky pro své podnikání. Jak dále uvádějí oba obvinění, soudy nižších stupňů se nezabývaly ani výší způsobené škody. Přitom obvinění též obecně poukázali na ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obvinění vznesli své výhrady rovněž proti hodnocení provedených důkazů, z nichž podle jejich názoru nelze dospět k závěru o trestní odpovědnosti obviněných za trestný čin zvýhodňování věřitele. Nesprávný výrok o vině pak podle obviněných promítly soudy nižších stupňů i do výroku o uložených trestech, které obvinění považují za nesprávné. Obvinění vytýkají odvolacímu soudu i další procesní pochybení, protože nezrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně, ačkoli zde údajně existovaly takové důvody, pro které měl být tento rozsudek zrušen. Obvinění však nesouhlasí ani se skutkovými zjištěními soudu nižších stupňů a v této souvislosti mimo jiné uvádějí, že poškozený neprovedl řádně objednané dílo. Proto mu podle jejich názoru nevznikl ani nárok na zaplacení ceny díla.
Závěrem svých dovolání obvinění E. C. a R. C. navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovoláním obviněných E. C. a R. C. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněná E. C. splňovala znaky speciálního subjektu, neboť v době spáchání trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. nebylo ještě projednáno její odstoupení z funkce jednatele obchodní společnosti WORLD OF SPEED, s. r. o. Jak dále uvádí státní zástupkyně, obviněná měla při výkonu této funkce přehled o celkovém rozsahu závazků jmenované obchodní společnosti. Pokud jde o obviněného R. C., ten byl sice jen společníkem obchodní společnosti WORLD OF SPEED, s. r. o., avšak podle státní zástupkyně fakticky rozhodoval o všech podstatných otázkách souvisejících s podnikáním této obchodní společnosti. Proto u obviněného nepřichází v úvahu některá z forem účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) až c) tr. zák., zejména pak organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., které by navíc vyznívalo pro obviněného v jeho neprospěch. Za nedůvodné považuje státní zástupkyně i námitky obviněných, jimiž zpochybnili svůj úmysl zmařit uspokojení věřitele L. V. Podle jejího názoru totiž oba obvinění věděli, že zvýhodňují jiného věřitele – R. H. na úkor prvního jmenovaného věřitele. Za správný postup soudu prvního stupně pak považuje státní zástupkyně i posouzení okolností výstavby motokárové dráhy a právních vztahů z toho vyplývajících jako předběžných otázek ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu. Jak dále v této souvislosti státní zástupkyně zdůraznila, v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že v době činu byl svědek L. V. oprávněným věřitelem, což odůvodňuje i závěr o jeho postavení jako poškozeného v této trestní věci. Na uvedeném závěru nemůže podle názoru státní zástupkyně nic změnit ani případná neplatnost právního úkonu, na základě kterého došlo k postoupení pohledávky mezi obchodní společností R. C. F., s. r. o., a poškozeným. Státní zástupkyně se domnívá, že neplatnost předmětného právního úkonu lze dovozovat z ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, přičemž znakem skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. není způsobení škody, jak se mylně domnívají obvinění.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť jsou zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění E. C. a R. C. podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obvinění E. C. a R. C. opírají jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn tehdy, pokud skutek, pro který byli obvinění stíháni a odsouzeni, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obvinění E. C. a R. C. zpochybnili i správnost rozhodných skutkových zjištění a rozsah provedeného dokazování. Jak totiž obvinění v této souvislosti namítli, soudy nižších stupňů nesprávně posoudily existenci nároku poškozeného na zaplacení jeho pohledávky a obvinění poukázali na údajně chybné hodnocení provedených důkazů. Své výhrady přitom obvinění zaměřili i proti závěrům soudů nižších stupňů, ke kterým tyto soudy dospěly ve vztahu k dohodě o narovnání mezi obchodními společnostmi WORLD OF SPEED, s. r. o., a R.C.F., spol. s r. o.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani případné vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže posuzovat správnost samotných skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právní kvalifikací skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění E. C. a R. C., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovali ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatelů o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných E. C. a R. C. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obvinění dopustili stíhaného skutku tak, jak je popsán především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozveden v jeho odůvodnění. Zmíněné dovolací námitky obviněných, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nenaplňují ani námitky obviněných E. C. a R. C., jimiž pouze obecně zpochybňují správnost výroku o trestech. Takové výhrady neodpovídají nejen citovanému dovolacímu důvodu, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu podle §265b tr. řádu. Proto je Nejvyšší soud neakceptoval. Případná pochybení soudu spočívající ve vadném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, totiž nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Námitky proti druhu a výměře uloženého trestu lze totiž uplatnit toliko v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, o který však obvinění neopřeli svá dovolání a který zde stejně nepřichází v úvahu, protože obviněným nebyl uložen nepřípustný druh trestu ani trest ve výměře mimo zákonem stanovené rozpětí trestní sazby.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i tu část argumentace obviněných E. C. a R. C., v jejímž rámci v podstatě zpochybňují existenci subjektu trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. Zmíněné námitky obviněných sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pachatelem (subjektem) trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. mohl být jen dlužník (jde o tzv. konkrétní subjekt ve smyslu §90 odst. 1, 2 tr. zák.). Byla-li dlužníkem právnická osoba, tj. typicky i obchodní společnost, mohl být pachatelem i její statutární orgán (např. jednatel společnosti s ručením omezeným) nebo osoba pověřená zastupovat právnickou osobu navenek. Byl-li statutární orgán kolektivní (např. představenstvo akciové společnosti), mohli být pachateli všichni členové tohoto orgánu (viz rozhodnutí publikované pod č. 47/2001 Sb. rozh. tr.). Jak přitom vyplývá z výsledků dokazování v nyní posuzované trestní věci, obviněná E. C. byla až do 2. 5. 2007 jednatelkou obchodní společnosti WORLD OF SPEED, s. r. o. Ze způsobu jednání jménem této obchodní společnosti zapsaného v obchodním rejstříku je patrné, že každý jednatel byl oprávněn jednat jménem obchodní společnosti samostatně. Obviněné tak nepochybně z její funkce vyplývalo oprávnění činit veškeré právní úkony jménem zmíněné obchodní společnosti. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení obviněné, podle něhož již dne 2. 4. 2007 odstoupila z funkce jednatelky obchodní společnosti WORLD OF SPEED, s. r. o. Podle §66 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, výkon funkce člena statutárního orgánu končí dnem, kdy jeho odstoupení projednal nebo měl projednat orgán, který ho zvolil nebo jmenoval do uvedené funkce, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy, že postačí, projednal-li je nebo měl projednat orgán, jehož je členem. Proto podle názoru Nejvyššího soudu se obviněná nemůže zprostit své odpovědnosti za trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák., neboť – jak vyplývá z provedeného dokazování – příslušný orgán jmenované obchodní společnosti projednal odstoupení obviněné z funkce jednatelky až dne 2. 5. 2007 (tedy několik dnů po spáchání zmíněného trestného činu) a tímto dnem současně došlo k zániku její funkce jednatelky. Námitky obviněné uplatněné v uvedeném směru jsou proto nedůvodné.
Pokud jde o námitku obviněného R. C., v níž poukazuje na skutečnost, že byl toliko společníkem obchodní společnosti WORLD OF SPEED, s. r. o., a nevykonával žádná jednatelská oprávnění, považuje ji Nejvyšší soud rovněž za neopodstatněnou. Jak totiž vyplývá z popisu rozhodných skutkových okolností, obviněný byl v pozici jediného společníka jmenované obchodní společnosti oprávněn rozhodovat o provádění konkrétních finančních operací, což ve skutečnosti i činil. Pokud tedy obviněný R. C. fakticky řídil zmíněnou obchodní společnost, byl zcela odpovědný za konkrétní provedené úkony, včetně toho úkonu, jímž společně s obviněnou E. C. zvýhodnili věřitele R. H. na úkor poškozeného věřitele L. V. Proto nelze mít žádné pochybnosti o odpovědnosti obviněného za trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák., takže zmíněná námitka, v níž obviněný uvádí opačné tvrzení, není důvodná.
Nejvyšší soud nepovažuje za opodstatněné ani námitky obviněných E. C. a R. C., jimiž soudům obou stupňů vytýkají pochybení ohledně právní kvalifikace trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. V této souvislosti obvinění zpochybnili naplnění znaku objektivní stránky tohoto trestného činu spočívajícího ve „zvýhodnění jiného věřitele“.
Nejvyšší soud k tomu v obecné rovině připomíná, že trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. se dopustil ten, kdo jako dlužník, který nebyl schopen plnit své splatné závazky, zmařil, byť jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodnil jiného věřitele. Znak objektivní stránky citovaného trestného činu spočívající ve „zvýhodnění jiného věřitele“ je naplněn tehdy, jestliže dlužník, který nebyl schopen plnit své splatné závazky (resp. osoba jednající jeho jménem ve smyslu §90 odst. 2 tr. zák.), poskytl zvýhodněnému věřiteli takové plnění, jež neodpovídalo zásadě poměrného a rovnoměrného uspokojení všech věřitelů [viz zejména §2 odst. 3 a §32 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, resp. nyní §1 písm. a), §5 písm. a) a §306 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů], a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka (srov. rozhodnutí pod č. 6/2005-I. Sb. rozh. tr.). Podstata trestného činu zde tedy spočívá v tom, že zvýhodněný věřitel sice dostal od dlužníka plnění, na které by jinak měl právní nárok, avšak v důsledku insolvence dlužníka došlo plným uspokojením pohledávky konkrétního (zvýhodněného) věřitele k poškození ostatních věřitelů tohoto dlužníka.
Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podstatou posuzovaného jednání obou obviněných bylo – stručně vyjádřeno – to, že obviněná E. C. v postavení jednatelky obchodní společnosti WORLD OF SPEED, s. r. o., a R. C. jako jediný společník této obchodní společnosti rozhodli o použití finanční částky ve výši 428 641,- Kč, kterou obdrželi od konkrétního dlužníka jmenované obchodní společnosti, tím způsobem, že z ní uhradili část dluhu věřiteli R. H., a ve zbývající části ji použili na zaplacení pohledávek dalších věřitelů. Takto postupovali, ačkoliv si byli vědomi dlouhodobé platební neschopnosti obchodní společnosti WORLD OF SPEED, s. r. o., a muselo jim být tedy zřejmé, že takovým jednáním pominuli poměrné uspokojení splatné pohledávky věřitele L. V., jehož pohledávka vůči jmenované obchodní společnosti jako dlužníkovi dosahovala podle údajů z jejího účetnictví výše 420 204,80 Kč. Takové zjištění tak bez dalšího stačí k naplnění objektivní stránky trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. Navíc závěr o spáchání tohoto trestného činu obstojí i ve spojení s dalšími rozhodnými skutkovými okolnostmi zjištěnými v posuzované věci. Jak je totiž mimo jiné patrné z provedeného dokazování, obvinění přednostně uspokojovali takové pohledávky věřitelů obchodní společnosti WORLD OF SPEED, s. r. o., které přímo nesouvisely s udržením její podnikatelské činnosti. Proto Nejvyšší soud neakceptoval ani námitku obviněných, že přednostně uhradili pohledávku věřitele R. H., neboť si chtěli zajistit pozemek pro další podnikání. Z provedeného dokazování totiž nevyplývá, zda uvedený věřitel byl v nějakém vztahu s pronajímatelem předmětného pozemku (tedy s obchodní společností ITVV, spol. s r. o.). Navíc zmíněný věřitel půjčil obviněným finanční prostředky ze svého soukromého majetku, a nikoli jako osoba, která vystupovala ve prospěch podnikání uvedeného pronajímatele pozemku. Z těchto důvodů se v posuzované věci neuplatní závěr, na který poukazovali v naznačených souvislostech obvinění, totiž že zmaření uspokojení pohledávek ostatních věřitelů nelze dovodit za situace, když insolventní dlužník sice plně uspokojil pohledávky nezbytné např. pro udržení výroby nebo jiného podnikání (zejména pohledávky dodavatelů energií a surovin), ale učinil tak s odůvodněným předpokladem udržení chodu podniku a výroby k dosažení prostředků pro uspokojení pohledávek ostatních věřitelů (viz shodně např. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1559, 1563 a 1564). Ke stejnému závěru dospěla i dosavadní judikatura Nejvyššího soudu, podle níž skutkovou podstatu trestného činu zvýhodňování věřitele ve smyslu §256a odst. 1 tr. zák. nenaplňuje jednání insolventního dlužníka, který sice plně uspokojí splatnou pohledávku jen některého z více svých věřitelů, jestliže tak učiní s odůvodněným předpokladem získání dalších prostředků potřebných k uspokojení splatných pohledávek ostatních věřitelů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1555/2005, publikované pod č. T 861. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006).
Jak bylo v posuzované trestní věci jednoznačně prokázáno, oba obvinění věděli o úpadkovém stavu obchodní společnosti WORLD OF SPEED, s. r. o., a rovněž o pohledávkách jejích věřitelů. Za popsané situace proto obvinění nemohli při provádění jednotlivých přednostních plateb důvodně spoléhat na zlepšení hospodaření této obchodní společnosti. Proto Nejvyšší soud považuje jejich námitku založenou na opačném tvrzení za nedůvodnou.
Na základě výše uvedené argumentace se Nejvyšší soud neztotožnil s tvrzením obviněných E. C. a R. C., v němž obecně odkázali na ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.). Oba obvinění totiž nebyli stíháni proto, že by nedostáli svým smluvním závazkům, ale z důvodu porušení určitých zákonných povinností. Soudy nižších stupňů založily vinu obviněných na tom, že nerespektovali zájem na uspokojení pohledávky konkrétního věřitele v souladu se zásadami úpadkového práva.
Nejvyšší soud ovšem neakceptoval ani další námitku obviněných, v které vytýkali soudům nižších stupňů nedostatečné posouzení výše škody. Odpovědnost za trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. totiž není podmíněna vznikem škody v určité výši, jak se mylně domnívají obvinění. Zmíněný znak objektivní stránky je obsažen teprve v kvalifikovaných skutkových podstatách citovaného trestného činu (viz §256a odst. 2, 3 tr. zák.), které však obvinění nenaplnili a ani za to nebyli stíháni a odsouzeni. Ke zmíněné námitce obviněných pak Nejvyšší soud připomíná, že podle výsledků provedeného dokazování by poškozenému L. V. v souladu se zásadou poměrného a rovnoměrného uspokojení všech věřitelů podle úpadkového práva připadla v konkursním řízení částka ve výši 151 200,- Kč. Jde tedy o částku, která dosahuje hranice škody nikoli malé ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák., resp. §138 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), přičemž škoda nikoli malá je nyní zákonným znakem základní skutkové podstaty trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 tr. zákoníku. Proto i z hlediska úvah o existenci materiální stránky trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. lze konstatovat, že oba obvinění se spáchaným skutkem nepochybně dopustili protiprávního činu, který vykazuje zákonem požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti (viz §3 odst. 2, 4 tr. zák.).
Pokud jde o námitky obviněných E. C. a R. C. zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu, pro který byli stíháni a odsouzeni, obvinění zejména popírají svůj úmysl zmařit možnost uspokojení ostatních věřitelů.
K tomu Nejvyšší soud obecně připomíná, že ke spáchání trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. se vyžadovalo úmyslné zavinění pachatele (§3 odst. 3, §4 tr. zák.) a postačoval zde i nepřímý úmysl [§4 písm. b) tr. zák.]. Jak přitom vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, o zavinění ve formě eventuálního (nepřímého) úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud přesto jednal způsobem, který vedl ke vzniku následku významného pro trestní právo (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině pak lze usuzovat na srozumění se způsobením škodlivého následku z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52).
Podle názoru Nejvyššího soudu svědčí rozhodné skutkové okolnosti zjištěné v posuzované trestní věci o existenci zavinění obou obviněných přinejmenším ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., jak správně konstatoval soud prvního stupně (viz str. 8 odůvodnění jeho rozsudku). Zmíněná forma zavinění pak vyplývá zejména ze slovní formulace obsažené v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle které bylo obviněným v době činu známo, že se obchodní společnost WORLD OF SPEED, s. r. o., nacházela ve stavu, kdy nebyla schopna plnit své splatné závazky. Jestliže za tohoto úpadkového stavu obvinění poukázali platby jen některým věřitelům, aniž by takové úkony mohly vést k pozitivnímu obratu v podnikání jmenované obchodní společnosti, jednali oba obvinění v nepřímém (eventuálním) úmyslu, protože byli srozuměni se zmařením uspokojení pohledávky poškozeného věřitele.
Ostatně obvinění E. C. a R. C. ve svých dovoláních nijak blíže nekonkretizovali, zda v případě tvrzeného nedostatku jejich úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat jejich jen zcela obecné tvrzení zpochybňující naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu.
Přitom závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. zde vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněných E. C. a R. C. popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě porušení práva poškozeného věřitele na uspokojení jeho pohledávky odpovídající zásadám úpadkového práva, s nímž obvinění museli počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje námitku obviněných E. C. a R. C., jejímž prostřednictvím popřeli naplnění subjektivní stránky trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák., za nedůvodnou.
Pokud jde o námitku obviněných, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku existence nároku poškozeného L. V. na zaplacení ceny díla, považuje ji Nejvyšší soud jednak za částečně nezpůsobilou naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obvinění opřeli svá dovolání, jednak za nedůvodnou.
Jak totiž Nejvyšší soud zjistil z trestního spisu v posuzované věci (viz jeho č. l. 73), v občanském soudním řízení rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 20 Cm 166/2001, o nároku žalobce L. V. na zaplacení peněžní částky ve výši 420 204,80 Kč proti žalované obchodní společnosti WORLD OF SPEED, s. r. o. V uvedeném řízení pak bylo mimo jiné prokázáno, že žalobce provedl pro žalovanou obchodní společnost dílo – motokárovou dráhu – ve stanoveném rozsahu. Soud prvního stupně, který rozhodoval v této trestní věci, přitom při hodnocení důkazů vycházel nejen z citovaného rozsudku vydaného v občanskoprávním řízení, nýbrž i z ostatních důkazů (zejména z účetnictví jmenované obchodní společnosti jako dlužníka). Existenci nároku poškozeného L. V. přitom soud prvního stupně rozhodující v trestní věci posoudil v souladu s ustanovením §9 odst. 1 tr. řádu, tedy jako předběžnou otázku, a dospěl k závěru (viz str. 7 jeho rozsudku), podle něhož pohledávka poškozeného nebyla uhrazena a trvala i v době spáchání nyní projednávaného trestného činu. Proto zde nevznikají žádné pochybnosti o tom, že obvinění popsaným jednáním zmařili uspokojení pohledávky věřitele obchodní společnosti WORLD OF SPEED, s. r. o., (tj. L. V.) tím, že zvýhodnili jiné její věřitele. Námitky obviněných založené na opačném tvrzení jsou tedy nedůvodné.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obvinění E. C. a R. C. podali proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, která sice částečně vycházela z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. července 2010
Předseda senátu
JUDr. František P ú r y