ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.762.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 762/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. července 2010 o dovolání, které podal obviněný R. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2008, sp. zn. 3 To 47/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 45/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 49 T 45/2002, byl obviněný R. P. odsouzen pro trestné činy porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §124 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“), zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. [bod 1) výroku o vině], zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. [bod 2) výroku o vině], zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. [bod 3) výroku o vině], podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaným dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. [body 6) a 7) výroku o vině] a padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. [body 4), 5), 6) a 7) výroku o vině] podle §148 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň krajský soud zrušil výrok o trestu vyslovený rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 2000, sp. zn. 2 T 84/1998, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu ve výši 1.020.978,- Kč poškozené společnosti Leasing České spořitelny, a. s., a poškozenou společnost EAST-PROJET, s. r. o., krajský soud podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 3 To 20/2007. Z podnětu odvolání obviněného vrchní soud částečně zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §148 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Podle §35 odst. 2 tr. zák. odvolací soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 2000, sp. zn. 2 T 84/1998, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí.
Tento rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný R. P. dovoláním, které bylo Nejvyššímu soudu předloženo dne 21. 4. 2008. Dovolací soud z jeho podnětu usnesením ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 547/2008, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem v rozsahu výroku o vině pod bodem 1) a v celém výroku o trestu a dále Nejvyšší soud zrušil v navazující části i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 3 To 20/2007, jakož i další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal vrchnímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Po vrácení věci rozhodoval tedy Vrchní soud v Praze znovu o odvolání obviněného R. P. , a to rozsudkem ze dne 5. 9. 2008, sp. zn. 3 To 47/2008, jímž z podnětu odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 49 T 45/2007 (správná spisová značka napadeného rozsudku však je 49 T 45/2002), podle §259 odst. 3 tr. ř. uložil obviněnému R. P. za trestnou činnost popsanou ve výroku o vině rozsudku krajského soudu pod body 2) – 7) podle §148 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon zařadil obviněného podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně vrchní soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 2000, č. j. 2 T 84/98-638, který nabyl právní moci 12. 7. 2000, jakož i obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 49 T 45/2000 (vrchní soud opět chybně citoval spisovou značku rozsudku soudu prvního stupně, správně se jednalo o sp. zn. 49 T 45/2002), usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 547/2008, vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal dne 7. 1. 2009 obviněný R. P. prostřednictvím obhájce Mgr. Michala Chuchúta ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. dovolání, které opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud podotýká, že trestní spis mu byl předložen k projednání dovolání až dne 21. 6. 2010.
Svůj mimořádný opravný prostředek směřoval obviněný R. P. proti výrokům o vině i o trestu rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 9. 2008, sp. zn. 3 To 47/2008, a zároveň rovněž proti výrokům o vině a trestu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 49 T 45/2002. Zásadní vadu spatřoval dovolatel v nesprávném zjištění osoby pachatele, zdůraznil, že na podkladě provedených důkazů jím nemohl být on sám. Tvrdil, že se za něj vydávala neznámá fyzická osoba, přičemž podle jeho přesvědčení takový úsudek vyplýval z jednotlivých svědeckých výpovědí určitých svědků, kteří obviněného během hlavního líčení nepoznali. Obviněný se rovněž ohradil proti odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, byl přesvědčen, že nesplňovala požadavky stanovené v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a označil je za nelogická, rozporná, a nepřesvědčivá. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů nižších stupňů a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, aniž by však specifikoval, kterému z obou soudů.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva vyjádřit se podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten označil dovolání za nepřípustné, a to v části, v níž směřuje proti výroku o vině rozsudku vrchního soudu. Poukázal přitom na ustálenou praxi, podle níž je dovolací soud na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání. V dané trestní věci tedy nelze přezkoumat výrok o vině z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 49 T 45/2002, v té části, která zůstala usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 547/2008, nedotčena /tj. výroky pod body 2) až 7)/. Státní zástupce dále uvedl, že dovolání může být přípustné, pokud směřovalo proti výroku o trestu učiněného v řízení následujícím po zrušení předcházejícího rozhodnutí odvolacího soudu a jejím vrácení tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí Nejvyšším soudem. S ohledem na to, že obviněný v dovolání pouze prezentoval rozsah svého dovolání tak, že směřuje i proti výroku o trestu, nepodpořil své tvrzení žádným argumentem či konkrétní námitkou proti uloženému trestu. Státní zástupce proto podrobněji shrnul jednak zákonné vymezení dovolacích důvodů a možnost jejich uplatnění ve vztahu k výroku o trestu s tím, že pro vady tohoto výroku je v zásadě určen důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však dovolatel neuplatnil. V určitých případech je možné i proti výroku o trestu uplatnit námitku nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak obviněný učinil, avšak v konkrétní věci podání obviněného neobsahuje žádnou vadu v hmotně právním posouzení otázek souvisejících s uložením trestu, jež by mohla jím deklarovaný dovolací důvod naplnit. Vzhledem k tomu, že dovolatel nevytkl napadenému rozsudku, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, žádnou vadu zakládající některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v §265 odst. 1 tr. ř., navrhl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu, aby dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je zčásti nepřípustné a zčásti bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Podle ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. je možné dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím soudu ve věci samé se ovšem rozumí jen takové rozhodnutí, které je zahrnuto v taxativním výčtu uvedeném v §265a odst. 2 tr. ř. Dovolání obviněného směřovalo proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2009, sp. zn. 3 To 47/2008, jímž zůstal nezměněn rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ve výrocích o vině trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaný dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §250 odst. 1, 4 tr. zák. Za tyto trestné činy pak vrchní soud nově uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Ohledně části výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1) citovaného rozsudku, který byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 547/2008, Vrchní soud v Praze věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Ohledně skutku kvalifikovaného jako trestné činy porušováním předpisů o oběhu zboží ve tyku s cizinou podle §124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tedy nebylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu pravomocně rozhodnuto, jak vyžaduje odst. 1 §265a tr. ř. Ohledně zbývající části výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem uvedené pod body 2) – 7), nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci již rozsudkem odvolacího soudu ze dne 27. 4. 2007, který obviněný R. P. napadl svým prvním dovoláním v této věci. Nejvyšší soud totiž ve svém předcházejícím rozhodnutí o dovolání obviněného ponechal nedotčenými výroky o vině označené pod body 2) až 7) v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a v rozsahu těchto výroků se tedy odvolací soud po vrácení věci Nejvyšším soudem ani nemohl věcí znovu zabývat.
Ačkoli obviněný ve svém dovolání výslovně nespecifikoval skutky, proti kterým směřovaly jeho námitky týkající se výroku o vině, je možné jednoznačně uzavřít, že pokud měly dopadat na již označenou část výroku o vině pod body 2) až 7) rozsudku soudu prvního stupně, je v této části dovolání obviněného nepřípustné. Judikatura Nejvyššího soudu zastává již po delší dobu jasné stanovisko ohledně možností přezkumu rozhodnutí a jim předcházejícího řízení ve věcech, v nichž bylo podáno další dovolání. Vychází z teze, že dovolací soud je na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci oprávněn přezkoumat jen ty výroky soudu druhého stupně, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání. Přezkoumání výroků a řízení, které dřívějšímu rozhodnutí dovolacího soudu předcházely a jež jím zůstaly nedotčeny, by znamenalo jejich nepřípustnou revizi (srov. č. 29/1994 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 690/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1620/2008).
Konkrétní námitky, které obviněný ve svém dovolání uplatnil, mají jednoznačně skutkový charakter a nemohou tak naplnit deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení totiž nemůže spočívat v porušení procesních předpisů, resp. trestního řádu. Obviněný soudům obou stupňů vytýkal vadné hodnocení provedených důkazů, v důsledku čehož pak skutková zjištění učiněná soudy podle dovolatele neodpovídají výsledkům dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů je však zakotvena v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a netýká se právního posouzení skutku. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak může dojít pouze tehdy, pokud soudy zjištěný skutek nebyl podřazen odpovídajícímu ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Ve vztahu k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení je důvod naplněn v případech, kdy je určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než kterému správně odpovídá. Mimo rámec tohoto dovolacího důvodu jsou tak především námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout změny skutkových zjištění soudů jiným hodnocením důkazů a nabízí tak svou variantu průběhu skutkového stavu, než k jaké dospěly ve věci rozhodující soudy.
S ohledem na to, že proti výrokům o vině nebylo dovolání obviněného přípustné, mohl svými konkrétními námitkami brojit v podstatě pouze proti výroku o uloženém trestu. Jak správně připomněl ve svém vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, je k nápravě vad tohoto výroku určen především dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten připouští dvě alternativy pochybení, které lze napravit mimořádným opravným prostředkem, a spočívají v tom, že obviněnému je uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ani o jednu z těchto variant se však v projednávané věci nejedná, neboť obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody, který zákon připouštění, a v rámci trestní sazby za nejpřísnější z trestných činů, jimiž byl uznán vinným.
Obviněný však ve svém dovolání uplatnil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterým je možné v určitých případech brojit proti výroku o trestu tehdy, když vady tohoto výroku spočívají v porušení hmotného práva, např. že neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V tomto ohledu však obviněný nevznesl žádnou výtku, resp. jeho dovolání v podstatě neobsahuje jakoukoli konkrétní námitku, jež by výslovně směřovala proti výroku o uloženém trestu. Skutkové námitky, které dovolání obsahuje, totiž nebyly způsobilé zpochybnit tu část napadeného rozhodnutí vrchního soudu, kterou byl obviněnému ukládán trest. V této části bylo tedy dovolání podáno z jiného důvodu, než který je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud se nemohl zabývat ani námitkami směřujícími proti odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, neboť v souladu s ustanovením §265a odst. 3 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy jako podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b tr. ř. V části, v níž Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným totiž obviněný uplatnil takové námitky, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného R. P. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. července 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová