ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.771.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 771/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2010 o dovolání, které podal obviněný V. W. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 6 To 505/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 33 T 109/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. W. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 33 T 109/2005, uznán vinným pokračujícími trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“) a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., kterých se dopustil skutky podrobně popsanými pod body I. a II. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za spáchání těchto trestných činů byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39 odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu 4 roků. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu spoluobviněného J. S.
Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. řádu pak soud prvního stupně rozhodl též o nárocích na náhradu škody, které uplatnili poškození uvedení ve výrocích o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně.
Naproti tomu byl obviněný V. W. podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 10. 11. 2005, sp. zn. 1 Zt 478/2002, pro skutky, v nichž obžaloba spatřovala trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Současně bylo podle §229 odst. 3 tr. řádu rozhodnuto o nárocích na náhradu škody, které uplatnili poškození vyjmenovaní v tomto výroku.
O odvolání obviněného V. W., které podal proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 6 To 505/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody, jímž byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným R. V. a J. V. částku ve výši 94 500,- Kč. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud sám znovu rozhodl tak, že se tito poškození podle §229 odst. 1 tr. řádu odkazují se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále odvolací soud rozhodl podle §259 odst. 2 tr. řádu o doplnění rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k poškozenému Ing. F. A., kterého podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Plzni rovněž rozhodl o odvolání spoluobviněného J. S.
Proti zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný V. W. dne 9. 7. 2009 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Své dovolání obviněný zaměřil toliko proti výroku o vině pod bodem I. v rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a proti navazujícímu výroku o trestu. Podle názoru obviněného nenaplnil subjektivní stránku ani materiální stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu, protože v době uzavírání smluv nevěděl o neschopnosti obchodní společnosti National Help Systém, spol. s r. o., dostát svým závazkům, ale naopak se snažil udržet v chodu její podnikání. Obviněný popírá, že by byl srozuměn se vznikem škody na majetku poškozených osob, a v této souvislosti nesouhlasí se závěry opatřeného znaleckého posudku. Podle obviněného soud prvního stupně v rámci hodnocení materiální stránky trestného činu podvodu neobjasnil, v čemž spočívalo uvedení jednotlivých poškozených v omyl. Za viníka přitom obviněný označil především obchodní společnost MC Credit, a. s., která nedodržela své závazky, což v konečném důsledku vedlo k zastavení realizace výstavby rodinných domů. Jak dále obviněný zdůraznil, trest mu uložený se vymyká ustanovení §23 tr. zák., protože se dopustil posuzovaného jednání v roce 1999, přičemž od té doby vedl řádný život. Obviněný považuje uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný, neboť by jej připravil o nově založenou rodinu, na kterou je fixován.
Závěrem svého dovolání proto obviněný V. W. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části a aby věc přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí napadeného dovoláním.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného V. W. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný ve svém dovolání jen opakuje argumenty, které již uplatnil v odvolacím řízení. Námitky obviněného zpochybňující správnost hodnocení důkazů a vytýkající rozpor uloženého trestu s ustanovením §23 tr. zák. podle státního zástupce neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Státní zástupce totiž považuje posledně citované ustanovení jen za proklamativní, neboť vyjadřuje účel trestu a zásadu humanity trestání, aniž by bylo ustanovením hmotného práva použitelným při rozhodování o trestu. Za odpovídající důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pokládá státní zástupce jen ty námitky obviněného, jimiž zpochybnil správnost posouzení subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Státní zástupce však nesouhlasí s tvrzením obviněného, jímž popírá existenci svého podvodného úmyslu, neboť obviněný musel po delší dobu vědět, že obchodní společnost National Help Systém, spol. s r. o., nemá finanční prostředky na výstavbu rodinných domů. Ani poukaz obviněného na svou snahu oživit jmenovanou obchodní společnost získáním úvěru nebo finančních prostředků od nového obchodního partnera nelze podle státního zástupce akceptovat, protože v tomto ohledu obviněný spoléhal na budoucí nejisté události, k nimž nebyly dostatečné předpoklady. Státní zástupce je přesvědčen, že za uvedené situace měl obviněný ukončit podnikání, zejména když hospodaření zmíněné obchodní společnosti bylo v takovém stavu, že zde existovaly podmínky k prohlášení konkursu. Jak dále zdůraznil státní zástupce, obviněný přesto uzavíral nové smlouvy a uváděl zájemce o nové bydlení v omyl o tom, zda je obchodní společnost National Help Systém, spol. s r. o., schopna dostát svým závazkům.
Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl podané dovolání, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný V. W. je osobou oprávněnou podat dovolání [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], že podal dovolání prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. řádu), toto dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Pokud jde o námitky obviněného V. W., jimiž s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil dosavadní skutková zjištění, hodnocení provedených důkazů a rozsah dokazování, nemohl je Nejvyšší soud učinit předmětem svého posuzování. Citovaný dovolací důvod totiž může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotněprávní (nikoli procesní) charakter. Uvedenému charakteru uplatněného dovolacího důvodu ovšem neodpovídají ty námitky obviněného, jimiž vytýkal soudům nižších stupňů nesprávné závěry opatřeného znaleckého posudku a hodnocení některých svědeckých výpovědí. Jde totiž o výhrady zaměřené proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů zejména při dokazování a hodnocení důkazů, což je činnost upravená normami procesního práva (tj. trestním řádem), ale nejedná se o argumentaci zpochybňující správnost právního posouzení skutku nebo správnost jiného posouzení podle norem hmotného práva (tj. zejména podle trestního zákona). Obdobný závěr se týká i dalších dovolacích námitek obviněného, v nichž poukazoval na údajně nesprávné skutkové závěry soudů nižších stupňů ve vztahu k posuzované trestné činnosti a vytýkal nedostatečné prokázání subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nespadají ani námitky, jimiž obviněný V. W. poukázal na skutečnost, že mu byl uložen trest údajně v rozporu s ustanovením §23 tr. zák. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že případná pochybení soudu nižšího stupně spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v ustanoveních §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Totéž pak platí i ve vztahu k ustanovení §23 tr. zák., které vymezovalo účel trestu a zásadu humanity trestání, ale nestanovilo žádná pravidla pro právní posouzení skutku či jiné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc námitky proti druhu a výměře trestu lze uplatnit jen prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ovšem pouze tehdy, byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo v takové výměře, která je mimo zákonem stanovené hranice. U obviněného pak stejně nebyly splněny tyto předpoklady, i kdyby snad uplatnil posledně citovaný dovolací důvod, takže jeho námitky směřující proti uloženému trestu neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu podle §265b tr. řádu a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného V. W., v jejímž rámci zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud zde připomíná, že citovaného trestného činu se dopustil ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Pokud jde o subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu, vyžadovalo se zavinění ve formě úmyslu (§4 tr. zák.), přičemž ke způsobení tzv. těžšího následku, jímž bylo v tomto případě způsobení značné škody, postačovalo zavinění z nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák.].
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., které dovodily soudy nižších stupňů v posuzované věci u obviněného V. W., se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud přesto jednal tak, aby způsobil následek významný pro trestní právo (viz rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze tedy usuzovat na srozumění se způsobením škodlivého následku z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si představoval jako možné. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, ve vztahu ke způsobení tzv. těžšího následku, tj. značné škody ve smyslu §89 odst. 11 a §250 odst. 3 písm. b) tr. zák., postačovalo podle §6 písm. a) tr. zák. zavinění z nedbalosti, přičemž mohlo jít i o nevědomou nedbalost, tj. jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobit značnou škodu, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§5 písm. b) tr. zák.]. I kdyby tedy obviněný nejednal v úmyslu způsobit značnou škodu, jak naznačuje ve svém dovolání, k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným, postačovalo i jeho zavinění z nedbalosti ve vztahu ke značné škodě [§5, §250 odst. 3 písm. b) tr. zák.], byl-li alespoň srozuměn se způsobením škody nikoli nepatrné [§4 písm. b), §250 odst. 1 tr. zák.].
Jak je přitom patrné ze skutkových zjištění, obviněný V. W. jako jednatel obchodní společnosti National Help Systém, spol. s r. o., prostřednictvím obchodních zástupců uzavíral s jednotlivými poškozenými uvedenými ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o dílo na výstavbu rodinných domů, na jejichž základě od těchto poškozených vybral zálohové platby v celkové výši 4 618 420,- Kč, přičemž si byl vědom toho, že jmenovaná obchodní společnost s ohledem na svůj nepříznivý hospodářský stav nebude schopna dostát svým závazkům z uzavřených smluv. Obviněný totiž věděl, že zmíněné finanční prostředky investuje do dostavby již rozestavěných rodinných domů jiných klientů a na další chod obchodní společnosti National Help Systém, spol. s r. o. Jak dále vyplývá z popisu rozhodných skutkových okolností, obviněný měl podvodný úmysl již na počátku páchání posuzované trestné činnosti, neboť s ohledem na výsledky podnikání jmenované obchodní společnosti nemohl být přesvědčen o schopnosti dostát svým závazkům vůči poškozeným. Pokud obviněný spoléhal na investici jiného obchodního partnera (tedy obchodní společnosti MC Credit, a. s.), který nakonec odmítl vstoupit do podnikatelského projektu, šlo o spoléhání se na nejistou budoucí událost, s níž obviněný nemohl počítat, že skutečně nastane.
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného V. W. popsaného ve skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku poškozených, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.
Popsané jednání obviněného podle Nejvyššího soudu odůvodňuje závěr, že jednal přinejmenším v nepřímém (eventuálním) úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného založenou na opačném tvrzení jako neopodstatněnou.
Obviněný V. W. s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu soudům obou stupňů vytkl i nesprávné posouzení materiální stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a v této souvislosti zpochybnil i naplnění jeho objektivní stránky, přičemž výslovně poukázal na nedostatečné vyjádření znaku spočívajícího v uvedení jiného v omyl.
Ve vztahu k objektivní stránce trestného činu podvodu Nejvyšší soud připomíná následující. Objektivní stránka trestného činu podvodu ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák. je charakterizovaná především podvodným jednáním pachatele, které spočívá v tom, že uvede v omyl nebo využije omylu poškozeného či jiné osoby, anebo jim zamlčí podstatné skutečnosti. Za omyl se považuje vždy rozpor (neshoda) mezi představou toho, kdo jedná v omylu, a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat. Podmínkou však je, aby pachatel věděl o omylu již v době, kdy sebe nebo jiného obohacuje. Za uvedení v omyl je třeba pokládat takové jednání pachatele, kterým předstírá okolnosti, jež se neslučují s faktickým stavem věci, přičemž není podstatné, zda pachatel uskuteční své jednání konáním, opomenutím nebo mlčky. Pachatel může naplnit objektivní stránku trestného činu podvodu i tím, že využije něčího omylu. V tomto případě se sice pachatel sám nepřičiní o vyvolání omylu jiné osoby, nicméně po poznání omylu jiného se cíleně snaží dosáhnout obohacení sebe či další osoby, a to v příčinném vztahu k existujícímu omylu jiného. Podobně je tomu i při zamlčení podstatných skutečností (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1472). Jak dále vyplývá i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ke zmíněnému formálnímu znaku, naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby (srov. rozhodnutí pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). V soudní praxi se formy podvodného jednání liší v závislosti na tom, jaký způsob kriminální aktivity pachatel zvolí a jak postupuje ve své protiprávní činnosti směřující ke způsobení jím zamýšleného trestněprávně významného následku.
Na základě shora uvedené argumentace a s ohledem na rozhodná skutková zjištění v posuzované věci lze dospět k závěru, že obviněný V. W., který působil jako jednatel obchodní společnosti National Help Systém, spol. s r. o., naplnil i objektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Soud prvního stupně ve svém rozsudku (viz zejména jeho str. 39 a 40) podrobně popsal, v čem spočívalo uvedení v omyl, kdo byl osobou uvedenou v omyl, jaký tzv. modus operandi zvolil obviněný ke spáchání posuzovaného trestného činu a jaký protiprávní následek vyvolal obviněný svým jednáním. V posuzované věci totiž obviněný uskutečnil takové úkony (podpisy na smlouvách o uzavření budoucích smluv o dílo na výstavbu rodinných domů), které v konečném důsledku vyvolaly omyl poškozených a vedly ke způsobení značné škody na jejich majetku. V tomto směru je z hlediska vzniku trestní odpovědnosti pachatele také podstatné, zda osoba jednající v omylu měla představu o určité důležité okolnosti nebo se domnívala, že se nemá čeho obávat. Jak je patrné ze skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, obviněný již od počátku jednal s cílem vylákat peněžní prostředky od poškozených, aniž by měl dostatečnou představu o tom, zda a jak jim je v případě neuskutečnění díla vrátí. Přitom obviněný použil zálohové platby vybrané od poškozených klientů na jiný účel a spoléhal na nejistou budoucí událost v podobě možného vstupu dalšího subjektu do jeho podnikání, k čemuž však nedošlo. Nejvyšší soud tudíž považuje námitky obviněného zpochybňující naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu za nedůvodné.
V návaznosti na shora uvedenou argumentaci nemohl Nejvyšší soud akceptovat ani ty námitky obviněného V. W., jimiž vytkl nesprávné posouzení materiální stránky spáchaného trestného činu ve smyslu §3 odst. 2, 4 tr. zák.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při hodnocení materiální stránky trestného činu se soud řídil (podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2009) kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem pak byl jen skutek, který s ohledem na uvedená kritéria dosahoval stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (nešlo-li o mladistvého pachatele nebo o případy podle §294 tr. zák., kde byl nutný stupeň vyšší než malý). Jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než byl stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), bylo třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládal, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatnil jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhl stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy čin spáchaný obviněným neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, ke kterým v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu spáchaného obviněným V. W., který je vyšší než nepatrný. Nebylo totiž zjištěno nic, co by vyvolávalo pochybnosti o tom, jestli tento čin odpovídá alespoň nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Naopak, z popisu skutkových okolností uvedených v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že obviněný spáchal trestný čin, kterým způsobil škodu na cizím majetku ve výši 4 618 420,- Kč, tj. škodu přesahující 9-násobek dolní hranice značné škody, jíž se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně ve výši 500 000,- Kč. O existenci potřebného stupně společenské nebezpečnosti tak svědčí zejména zmíněný velký rozsah škody, kterou obviněný způsobil většímu počtu poškozených osob. Výše této škody se dokonce již blíží další kategorii v podobě škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §250 odst. 4 tr. zák., která vyžaduje škodu ve výši nejméně 5 000 000,- Kč. Tato skutečnost svědčí spíše o větší závažnosti spáchaného činu, ale rozhodně neumožňuje učinit závěr o nenaplnění materiálního znaku posuzovaného trestného činu. Proto soudy nižších stupňů ani v uvedeném směru neučinily nesprávné právní posouzení stíhaného skutku nebo jiné nesprávně hmotně právní posouzení, jak tvrdil obviněný ve svém dovolání.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný V. W. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Pokud jde o podnět obviněného V. W., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zdůraznit, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu. Navíc obviněný opřel svůj podnět o rodinné důvody, které nijak nesouvisejí s podaným dovoláním ani s uplatněným dovolacím důvodem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y