ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.95.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 95/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. února 2010 o dovolání, které podal obviněný V. L. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2009, sp. zn. 6 To 49/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 4/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. L. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2009, sp. zn. 53 T 4/2008, uznán vinným pokusem trestných činů padělání a pozměňování peněz podle §8 odst. 1 k §140 odst. 2 alinea 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“) za použití §143 tr. zák. a podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil skutky blíže konkretizovanými ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za to a za trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný V. L. uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 10. 2008, sp. zn. 3 T 160/2008, byl obviněnému uložen podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu v citovaném trestním příkaze Obvodního soudu pro Prahu 5, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného V. L. podaném proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 8. 10. 2009, sp. zn. 6 To 49/2009, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Dne 27. 11. 2009 podal obviněný V. L. prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Obviněný popírá spáchání posuzovaného skutku, přičemž soudům nižších stupňů vytýká, že žádný z důkazů nevyvrací pravdivost jeho obhajoby. Podle názoru obviněného na základě provedených důkazů soudy nižších stupňů dospěly k nesprávné právní kvalifikaci skutků jako pokusu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §8 odst. 1 k §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. Obviněný nesouhlasí ani s právní kvalifikací skutků jako pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 2 tr. zák., aniž by tuto námitku podpořil konkrétními právními argumenty.
Závěrem svého dovolání obviněný V. L. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, aniž by výslovně označil konkrétní soud, jemuž má být věc přikázána.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného V. L. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru soudy obou stupňů dospěly k rozdílným skutkovým závěrům ohledně způsobu, jakým obviněný nabyl 2 kusy reprodukcí bankovky o nominální hodnotě 500 Euro s přetiskem „FAC SIMILE“. Jak uvádí státní zástupce, zatímco soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku odmítl, že by obviněný získal padělky bankovek od neznámého muže jako platbu za prodané zboží, odvolací soud takovou možnost nevyloučil a dokonce z ní vycházel při svém rozhodování. Proto podle státního zástupce skutková zjištění učiněná v posuzované věci neodpovídají právnímu závěru o vině obviněného v podobě pokusu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §8 odst. 1 k §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. V uvedených směrech přitom státní zástupce poukázal na příslušnou judikaturu Ústavního soudu České republiky a Nejvyššího soudu České republiky.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, a aby zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde jejich zrušením, pozbydou podkladu. Současně státní zástupce navrhl, aby dovolací soud dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. řádu a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konečně státní zástupce učinil návrh, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 4 tr. řádu případně rozhodl o vazbě obviněného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný V. L. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný V. L. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný V. L. však nesouhlasí s učiněnými skutkovými (nikoli právními) závěry, když podle jeho názoru soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily důkazy provedené v jeho věci a nevyhověly důkazním návrhům obviněného. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů spočívajícím v nesprávném hodnocení důkazů a v nedostatečném rozsahu provedeného dokazování, přičemž z toho obviněný vyvozuje i nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (a pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech vytýkaných vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž Nejvyšší soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný V. L., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z námitek proti hodnocení provedených důkazů a z nedostatečného rozsahu dokazování, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které pak rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného V. L. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání pokusu trestných činů padělání a pozměňování peněz podle §8 odst. 1 k §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. (za použití §143 tr. zák.) a podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 2 tr. zák., jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, což Nejvyšší soud již výše zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy obviněný V. L. ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, takže obviněný podal dovolání z jiných důvodů, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádnému jinému důvodu dovolání podle §265b tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů a rozsahu dokazování. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Nad rámec výše uvedené argumentace Nejvyšší soud uvádí k použité právní kvalifikaci, která zde spočívá také ve spáchání pokusu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §8 odst. 1 k §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. za použití §143 tr. zák., že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo udá padělané nebo pozměněné peníze jako pravé. Pokud by však pachatel udal jako pravé takové padělané nebo pozměněné peníze, jimiž mu bylo placeno jako pravými, nemohl by se dopustit trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. (popřípadě i za použití §143 tr. zák.), ale naplnil by znaky skutkové podstaty trestného činu udávání padělaných a pozměněných peněz podle §141 tr. zák. (resp. jeho pokusu), a to případně za použití §143 tr. zák. Jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury (viz zhodnocení poznatků o soudní praxi při rozhodování o trestných činech proti měně a trestných činech daňových, publikované pod č. 29/1982, s. 208 a 209 Sb. rozh. tr.), rozdíl mezi trestným činem udávání padělaných a pozměněných peněz podle §141 tr. zák. a trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel trestného činu podle §141 tr. zák. udá jako pravé ty padělané nebo pozměněné peníze, jimiž mu bylo placeno jako pravými. Naproti tomu pachatel trestného činu podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. udá jako pravé padělané nebo pozměněné peníze, které získal jinak než tím, že mu bylo jimi placeno. Rozhodná skutková zjištění v posuzované trestní věci obviněného V. L. přitom svědčí o naplnění všech zákonných znaků pokusu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §8 odst. 1 k §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. za použití §143 tr. zák., jak správně konstatovaly soudy nižších stupňů, protože obviněný se snažil udat předmětné padělky bankovek po 500 Euro jako pravé peníze, tj. chtěl je poskytnout ke směně za skutečné peníze v menších hodnotách. Soudy nižších stupňů ovšem neučinily žádný skutkový závěr v tom smyslu, že by snad obviněnému bylo placeno těmito padělanými penězi, resp. soudy odmítly takové tvrzení obviněného, které na podkladě provedených důkazů považovaly za nepravdivé.
Proto se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit ani se závěrem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedeným ve vyjádření k dovolání obviněného V. L., podle něhož údajně skutková zjištění soudů nižších stupňů neodpovídají právnímu závěru o vině obviněného v podobě pokusu trestného činu padělání a pozměňování peněz ve smyslu §8 odst. 1 k §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. za použití §143 tr. zák. Jak totiž jednoznačně vyplývá ze skutkových zjištění, která soud prvního stupně vtělil do popisu skutku ve výroku o vině ve svém rozsudku, obviněný získal padělky předmětných bankovek nezjištěným způsobem, nikoli však tím, že by mu bylo placeno uvedenými padělky jako pravými penězi. K tomuto závěru dospěl soud prvního stupně na základě řady důkazů, které hodnotil zejména na str. 7 a 8 svého rozsudku. Se zmíněnými skutkovými závěry se přitom ztotožnil i odvolací soud, který k vlastnímu skutkovému ději – jak je patrné z protokolu o veřejném zasedání Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2009 (viz č. l. 335 až 336 trestního spisu) – neprováděl žádné dokazování, ale učinil jen úkony spočívající v přednesu odvolání obviněného, resp. ve vyjádření státního zástupce k odvolání obviněného a v přečtení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 48 T 1/2009, jímž byl přijat slib obviněného podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a současně došlo k jeho propuštění z vazby na svobodu. Pokud tedy odvolací soud zmínil v odůvodnění svého usnesení (viz jeho str. 4) jinou verzi skutkového děje, stalo se tak jen v souvislosti s reprodukcí tvrzení obviněného, které použil v podaném odvolání na podporu své obhajoby. Takovým konstatováním ovšem nemohlo dojít ke změně skutkových zjištění v tom směru, jak naznačuje státní zástupce. Odvolací soud by totiž musel založit zmíněný odlišný skutkový závěr na konkrétních důkazech provedených a vyhodnocených v souladu s ustanoveními §263 odst. 6 a 7 tr. řádu, podle nichž odvolací soud provádí důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání a z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění pak může přihlížet jen k důkazům provedeným před ním ve veřejném zasedání. K popsanému postupu ovšem odvolací soud v posuzované věci nepřistoupil, neboť s výjimkou shora zmíněných úkonů, jimiž nedošlo k žádné změně rozhodných skutkových okolností, odvolací soud neprováděl žádné dokazování, ale zcela vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (viz jeho konstatování uvedené na str. 3, 4 a 5 napadeného usnesení), přičemž na jejich základě odvolací soud dospěl ke stejným právním závěrům, které učinil již soud prvního stupně.
V uvedených souvislostech tedy neobstojí ani názor státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obsažený ve vyjádření k dovolání obviněného V. L., v němž státní zástupce poukázal na rozdílnost skutkových závěrů soudů obou stupňů. Trestní odpovědnost obviněného za pokus trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §8 odst. 1 k §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. za použití §143 tr. zák. přitom nevylučuje ani skutkový závěr soudu prvního stupně spočívající v tom, že obviněný si „nezjištěným způsobem opatřil dva kusy reprodukcí bankovky“, když jinak i ostatní skutkové okolnosti odůvodňují citovanou právní kvalifikaci posuzovaných činů, jejichž spácháním byl obviněný uznán vinným. S ohledem na shora konstatované závěry Nejvyšší soud neshledal žádný nesoulad mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, jak uvádí ve svém vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Obviněný V. L. dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich jde o tento dovolací důvod, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanoveních §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí podaného odvolání. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Podle názoru obviněného V. L. byl v předcházejícím řízení naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jeho existenci.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný V. L. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y