ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1109.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1109/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2010 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného E. E., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 11 To 445/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 1 T 189/2007, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 11 To 445/2009, zrušuje .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 1 T 89/2007, byl obviněný E. E. uznán vinným účastenstvím (ve formě návodu) podle §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), na trestném činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že: „v přesněji nezjištěné době před dnem 4. 4. 2002 na přesněji nezjištěném místě při osobním jednání s J. B. slíbil jmenovanému vyplatit 20.000,- Kč, učiní-li dle pokynů obviněného úkony nezbytné k získání osobních automobilů po zaplacení pouze části jejich hodnoty a ty obviněnému bezprostředně poté předá, následně mu poskytl peníze v hotovosti na úhradu zálohy kupní ceny, resp. akontace při uzavření smlouvy o nájmu automobilu s jeho následnou koupí a následně mu slíbil poskytnout veškeré listinné materiály, včetně neplatného potvrzení o zaměstnání, které mu bylo skutečně dodáno, a pod vlivem těchto podnětů se J. B. ve dnech 4. 4. 2002 a 31. 5. 2002 jednak v B. n. L., okres P. – v., a jednak v P. dopustil jednání vůči obchodní společnosti Renault Leasing CZ s.r.o. a dále vůči obchodní společností ČSOB Leasing a.s. s celkovým rozsahem následku 717.550,- Kč, jež je posuzováno jako trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.“ Podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. byl obviněný E. E. odsouzen k souhrnnému trestu v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 23. 8. 2007, č. j. 2 T 204/2004-1856, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2007, č. j. 12 To 440/2007-1952, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, tj. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 3. 2006, sp. zn. 24 T 164/2004.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. B. V části týkající se tohoto obviněného nabyl předmětný rozsudek právní moci.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný E. E., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Usnesením ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 11 To 445/2009, podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek v části týkající se obviněného E. E. zrušil a trestní stíhání tohoto obviněného pro návod k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že „v přesněji nezjištěné době před dnem 4. 4. 2002 na přesněji nezjištěném místě při osobním jednání s obžalovaným J. B. slíbil jmenovanému vyplatit částku 20.000,- Kč, učiní-li dle jeho pokynů úkony nezbytné k získání osobních automobilů po zaplacení pouze části jejich hodnoty a ty obžalovanému bezprostředně předá, následně mu poskytl peníze v hotovosti na úhradu zálohy kupní ceny, resp. akontace při uzavření smlouvy o nájmu automobilu s jeho následnou koupí a následně mu slíbil poskytnout veškeré listinné materiály, včetně neplatného potvrzení o zaměstnání, které mu bylo skutečně dodáno, a pod vlivem těchto podnětů se J. B. ve dnech 4. 4. 2002 a 31. 5. 2002 jednak v B. n. L., jednak v P. dopustil jednání vůči obchodní společnosti Renault Leasing CZ, s.r.o. a dále vůči obchodní společností ČSOB Leasing, a.s. s celkovým rozsahem následku 717.550 Kč, jež je posuzováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.“ , z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil.
Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že k zahájení trestního stíhání obviněného E. E. došlo až po uplynutí promlčecí doby pěti let, neboť předmětný skutek měl být spáchán v přesněji nezjištěné době přede dnem 4. 4. 2002, avšak k zahájení trestního stíhání došlo až dnem 18. 4. 2007. V pětileté promlčecí době sice obviněný E. E. spáchal a byl odsouzen za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., to však nemělo za následek přerušení promlčení, jelikož šlo o trestný čin, na který zákon stanoví trest mírnější, než je trest, jímž byl ohrožen posuzovaný trestný čin [§67 odst. 3 písm. b) tr. zák.]. Nebyly shledány ani okolnosti vyjmenované v §67 odst. 2 tr. zák., jejichž doba trvání se do promlčecí doby nezapočítává. Podle názoru odvolacího soudu by při dodržení zásad uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. trestnost posuzovaného činu se zřetelem k ustanovení §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. nezanikla, pokud by trestní stíhání obviněného E. E. bylo zahájeno nejpozději dne 4. 4. 2007 (promlčecí doba proběhla plynule od 4. 4. 2002 do 4. 4. 2007 a tímto datem pro zánik trestnosti činu skončila možnost trestního stíhání obviněného E. E.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného E. E. dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.
Poté, co zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a důvody výše citovaného odvolacího rozhodnutí, uvedla, že právní posouzení otázky promlčení krajským soudem je nesprávné a usnesení o zastavení trestního stíhání obviněného E. E. bylo vydáno, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Odvolací soud totiž bez jakéhokoli vysvětlení neakceptoval skutková zjištění nalézacího soudu o účasti obviněného E. E. na jednání spoluobviněného J. B. ze dne 31. 5. 2002, ačkoli v popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a shodně i v popisu skutku ve výroku usnesení soudu druhého stupně o zastavení trestního stíhání obviněného E. E. je uvedeno, že na základě jeho návodného jednání se obviněný J. B. dopustil protiprávního jednání posouzeného jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve dnech 4. 4. 2002 a 31. 5. 2002, přičemž i pro tento druhý případ obviněný E. E. poskytl spoluobviněnému J. B. falešné potvrzení o pracovním poměru, finanční prostředky na úhradu akontace a posléze i převzal automobil, který obviněný J. B. toho dne podvodně získal. S ohledem na uvedené skutečnosti, a to i za situace, kdy jednání obviněného E. E. bylo posouzeno pouze jako účastenství ve formě návodu k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. nemohlo dojít k promlčení trestního stíhání. Účast obviněného E. E. na jednotlivých dílčích útocích pokračujícího trestného činu obviněného J. B. lze v souladu s podmínkami vymezenými v §89 odst. 3 tr. zák. posoudit jako jediný pokračující trestný čin spáchaný v podobě účastenství na trestném činu hlavního pachatele. Z tohoto konstatování pak plyne, že promlčecí doba u obviněného E. E. jako účastníka na dokonaném trestném činu začala běžet až od doby ukončení jednání hlavního pachatele, tj. až od 31. 5. 2002 [viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“) ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1467/2008]. K promlčení trestního stíhání obviněného E. E. tudíž nedošlo. Napadené usnesení Krajského soudu v Praze tak vykazuje vady předpokládané v ustanoveních §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.
Vzhledem k těmto skutečnostem nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř.
1. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 11 To 445/2009, i další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
2. dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Současně nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila souhlas s tím aby za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
K tomuto dovolání se vyjádřil ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce obviněný. Uvedl, že s názorem nejvyšší státní zástupkyně nesouhlasí a ztotožňuje se s názorem Krajského soudu v Praze, který usnesením ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 11 To 445/2009, zrušil rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 1 T 189/2007, a trestní stíhání vůči jeho osobě zastavil. Navrhl pak, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a potvrdil citované usnesení Krajského soudu v Praze. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání, a to za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti usnesení, jímž bylo zastaveno trestní stíhání.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.
V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obsažené v dovolání byly uplatněny z hlediska dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. relevantně.
Nejvyšší soud, který neshledal důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., po přezkumu podle §265i odst. 3 tr. ř. dospěl k závěru, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je důvodné (uplatněné dovolací důvody byly v posuzované věci i materiálně naplněny).
Pro posouzení otázky promlčení trestního stíhání je třeba zmínit hmotně právní ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák., podle něhož trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta (srov. rovněž ustanovení §250 odst. 3 tr. zák., v němž je horní hranice trestu odnětí svobody stanovena na osm let), případně odst. 3, podle něhož se promlčení trestního stíhání přerušuje a) sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, nebo b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Podle odst. 4 pak platí, že přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba. Zmínit lze též ustanovení §89 odst. 15 tr. zák., podle něhož kde tento zákon spojuje s uplynutím určité doby nějaký účinek, nezapočítává se do ní den, kdy nastala událost určující její začátek. Při aplikaci tohoto pravidla na počítání promlčecí doby to (obecně) znamená, že (promlčecí doba) počíná běžet den následující po dni, kdy nastala událost určující její počátek.
Trestní zákon (zákon č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů) v citovaných ustanoveních (ale ani v žádných dalších) výslovně neuváděl, od kterého okamžiku začíná plynout promlčecí doba, resp. co je tou (konkrétní) událostí, která počátek jejího běhu určuje. Trestně právní teorie i soudní praxe však vycházejí z názoru, že v případě tzv. hlavního pachatele promlčecí doba začíná běžet od spáchání trestného činu, tedy obvykle od jeho dokonání, jímž se rozumí naplnění všech zákonných znaků toho kterého trestného činu, a to případně i postupnými kroky završenými způsobeným následkem. Navazující otázkou je, kdy začíná běžet promlčecí doba u účastníka na dokonaném trestném činu nebo na jeho pokusu. Jak již bylo shora uvedeno, obecně lze stanovit, že promlčecí doba běží od spáchání trestného činu. Jelikož tento okamžik může být u konkrétních trestných činů různý, je nutné zásadně vycházet z doby ukončení jednání pachatele. Pokud by ovšem bylo možno u toho kterého trestného činu časově určit, kdy nastal jeho následek, počíná běh promlčecí doby od okamžiku vzniku následku. Obdobně tam, kde je znakem skutkové podstaty účinek, je počátek běhu promlčecí doby dán okamžikem, kdy nastal účinek, a v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů je třeba vycházet z doby, kdy nastal těžší následek. Z takto formulovaných pravidel a s ohledem na podmínku akcesority účastenství pak lze stanovit, že u účastníka na dokonaném trestném činu nebo na jeho pokusu začíná běžet promlčecí doba ukončením jednání hlavního pachatele (obdobně např. Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 358).
Stejný závěr, byť jinými slovy, je formulován i v trestně právních publikacích respektovaných autorů. Tak např. v dílech Solnař, V., Základy trestní odpovědnosti, Academia, Praha, 1972, s. 350, a Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D., Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, Orac, 2003, s. 425, se uvádí: „U účastenství počíná promlčecí doba od jednání pachatele, pokud je účastenství akcesorní, neboť teprve od této doby se stává účastenstvím.“ ; stejně tak v učebnicích Jelínek, J. a kol., Trestní právo hmotné. Linde Praha, a. s., 2008, s. 336: „U účastenství počíná promlčecí doba od ukončení jednání hlavního pachatele, neboť teprve od této doby se stává účastenstvím.“ , Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 393: „Pro počátek běhu promlčecí lhůty je rozhodující, kdy byl trestný čin spáchán. Promlčecí doba začíná plynout od spáchání trestného činu. Při pokusu bude rozhodující ukončení pachatelova jednání, při účastenství jednání hlavního pachatele, které podmiňuje trestnost účastníka ve smyslu návětí §10 odst. 1 tr. zák.“ .
Stručně shrnuto, s ohledem na podmínku akcesority účastenství ve smyslu §10 odst. 1 tr. zák. začíná běžet promlčecí doba u účastníka na dokonaném trestném činu nebo na jeho pokusu až poté, co bylo ukončeno jednání pachatele (§9 odst. 1 tr. zák.), nikoli již po ukončení jednání účastníka (k dané problematice viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1467/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešitě č. 54/2009 pod č. T 1172).
V této souvislosti nelze nezmínit, že takovému právnímu závěru odpovídá i současná právní úprava. Zákon č. 40/2009, trestní zákoník, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2010, totiž uvedenou problematiku již výslovně řeší v ustanovení §34 odst. 2, poslední věta, tak, že „účastníkovi počíná běžet promlčecí doba od ukončení činu hlavního pachatele“ .
Dále je na místě konstatovat, že účastenství ve vztahu k pokračujícímu trestnému činu téhož pachatele je možné a není ničím vyloučeno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1009/2009).
V návaznosti na výše vyložená teoretická východiska tak je třeba uzavřít, že pokud jednání spoluobviněného J. B. jako tzv. hlavního pachatele (pokračujícího) trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. bylo ukončeno až dne 31. 5. 2002, začala teprve od následujícího dne běžet pětiletá promlčecí lhůta nejen jemu, ale s ohledem na pravidlo akcesority účastenství také obviněnému E. E., který měl být návodcem k uvedenému trestnému činu. Proto za situace, kdy obviněný E. E. převzal usnesení o zahájení trestního stíhání dne 18. 4 2007, tedy před uplynutím pětileté promlčecí lhůty, nemohlo u něj dojít k promlčení trestního stíhání podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Z těchto důvodů nelze právní závěry odvolacího soudu označit za správné a přiléhavé.
Vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 11 To 445/2009, a také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tedy vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, který bude povinen znovu rozhodnout o odvolání obviněného.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý