ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.173.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 173/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2010 o dovolání, které podal obviněný P. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 6 To 269/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 3/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 15 T 3/2008, byl obviněný P. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným [v bodě 1)] trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) v jednočinném souběhu s trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a [v bodě 2)] trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §160 odst. 3 tr. zák. ve znění zákona č. 296/2007 Sb. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti v oboru správních činností u orgánu státní správy a ozbrojených složek státní i obecné policie na dobu pěti let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 6 To 269/2009, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že se jednání, která jsou mu kladena za vinu, nedopustil. Uvedl, že v posuzované trestní věci byla rekognice realizována v rozporu ustanoveními trestního řádu a že tato rekognice a výpověď svědka M. F. (provedené jako neodkladné úkony) neposkytují beze vší pochybnosti dostatečnou oporu pro skutkové zjištění, kterým by byla naplněna skutková podstata trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. V této souvislosti vyjádřil též přesvědčení o porušení jeho práva na spravedlivý proces. Pokud jde o jeho vinu trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., shledal, že v dané věci se jednalo toliko o absolutně nezpůsobilé pokusy, popř. přípravy tohoto trestného činu, které nemohly vyvolat zamýšlený následek, a tudíž nebezpečnost takových činů pro společnost je menší než nepatrná. Poznamenal rovněž, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. V neposlední řadě orgánům činným v trestním řízení vytkl, že odmítly návrh obhajoby na vypracování dalšího znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, specializace expertiza ručního písma.
Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 6 To 269/2009, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 5. 2008, sp. zn. 15 T 3/2008, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal předmětnou věc znovu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, resp. že podle §265e odst. 2 tr. ř., jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.
Konstatoval, že ze spisových materiálů, které má Nejvyšší státní zastupitelství České republiky k dispozici, zjistil, že usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 269/2009 opatřené datem 12. 8. 2009, proti kterému směřuje dovolání obviněného, bylo řádně doručeno do sídla tehdejšího obhájce obviněného JUDr. K. F. dne 8. 9. 2009. Obviněnému bylo usnesení soudu druhého stupně doručováno poštou, a to do vlastních rukou na adresu označenou obviněným pro účely doručování a bez vyznačení toho, že by uložení zásilky bylo vyloučeno, přičemž obviněný nebyl poštovní doručovatelkou zastižen, zásilka byla dne 8. 9. 2009 uložena na poště a obviněnému o tom bylo téhož dne zanecháno oznámení. Obviněný si zásilku nevyzvedl a ta byla dne 21. 9. 2009 vrácena zpět Obvodnímu soudu pro Prahu 3, který ji obdržel dne 23. 9. 2009.
V návaznosti na to státní zástupce připomněl, že podle §64 odst. 2 tr. ř. nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoli se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Následně zdůraznil, že v posuzovaném případě desetidenní lhůta od uložení zásilky, ke kterému došlo dne 8. 9. 2009, uplynula v pátek dne 18. 9. 2009 a tímto dnem nastala tzv. fikce doručení stanovená v §64 odst. 2 tr. ř. Pro vznik tohoto účinku byla splněna i ta podmínka, že obviněný sám určil tuto adresu jako adresu pro doručování písemností a v místě doručení se i zdržoval, o čemž svědčí, že na tuto adresu mu byly poštou doručovány i jiné písemnosti týkající se předmětné trestní věci.
Skutečnost, že obviněný usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 6 To 269/2009, převzal dne 9. 11. 2009, nemá podle státního zástupce žádné účinky pro jeho doručení ve smyslu určení počátku běhu lhůty k podání dovolání. Účinky doručení nastaly podle §64 odst. 2 tr. ř. již dne 18. 9. 2009. Jestliže v souvislosti s doručováním rozhodnutí dojde k tomu, že vznikne tzv. fikce doručení podle §64 odst. 2 tr. ř., a později k tomu, že rozhodnutí je nadto ještě fakticky doručeno osobě, u níž tzv. fikce doručení nastala, má právní účinky doručení pouze tzv. fikce doručení s tím, že ode dne, kdy nastala, se počítá i lhůta k podání opravného prostředku, a dodatečné faktické doručení již nemá v uvažovaném ohledu žádný význam. Za stavu, kdy napadené usnesení bylo obhájci doručeno dne 8. 9. 2009 a u obviněného nastala tzv. fikce doručení dne 18. 9. 2009, uplynula dvouměsíční lhůta k podání dovolání ve středu dne 18. 11. 2009. Dovolání však došlo Obvodnímu soudu pro Prahu 3 dne 8. 1. 2010 (k poštovní přepravě bylo podáno dne 6. 1. 2010), tedy po lhůtě. Proto lze dovodit, že lhůta k podání dovolání nebyla zachována ani se zřetelem k ustanovení §60 odst. 4 písm. a) tr. ř.
Státní zástupce dále poznamenal, že Nejvyšší soud se bude muset zabývat i otázkou, zda uložení doručované zásilky nebylo vyloučeno podle §64 odst. 4 tr. ř., což by znamenalo i vyloučení vzniku tzv. fikce doručení podle §64 odst. 2 tr. ř. Po podrobném rozboru relevantních skutečností v kontextu ustanovení §64 odst. 4 písm. a), b) tr. ř. prohlásil, že nelze nalézt důležitý důvod pro to, aby uložení zásilky bylo v tomto případě vyloučeno, resp. že takový důvod nespatřuje v povaze usnesení, které bylo doručováno, tj. usnesení odvolacího soudu o zamítnutí odvolání. V samotné zákonné možnosti podat proti usnesení odvolacího soudu dovolání není možné spatřovat důležitý důvod pro to, aby předseda senátu soudu prvního stupně nařídil, že doručovanou zásilku nelze uložit, resp. aby mu bylo vytýkáno, že tak neučinil (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2003, sp. zn. 7 Tdo 864/2003). Na tomto místě státní zástupce ještě připomněl s odkazem na ustanovení §41 odst. 5 tr. ř., že pokud v době, kdy pravomocně skončilo řízení některým z rozhodnutí soudu uvedených v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř., měl obviněný obhájce (tak tomu zřejmě bylo i v nyní posuzovaném případě), pak je tento obhájce oprávněn, popřípadě s ohledem na příslušná ustanovení zákona o advokacii (např. §16 zákona č. 85/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) i povinen podat za obviněného dovolání a účastnit se řízení o něm (§41 odst. 5 tr. ř.), a to bez ohledu na okolnost, že právní mocí už jinak zaniklo zmocnění tohoto obhájce, aby obhajoval obviněného (viz rozhodnutí č. 50/2007 Sb. rozh. tr.), přičemž skutečnost, že na základě plné moci vystavené obviněným dne 22. 12. 2009 byla k vypracování dovolání obviněného zmocněna JUDr. B. B., nemůže mít vliv na průběh lhůty k podání dovolání zakotvené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. Přitom akcentoval, že na otázku běhu dovolací lhůty z hlediska obviněného nemá vliv postoj jeho obhájce k podání dovolání. Podstatná je skutečnost, že obviněnému a obhájci, jehož měl v okamžiku pravomocného skončení trestního stíhání (příp. též zákonnému zástupci obviněného), bylo doručeno rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž lhůta k podání dovolání běží nepřetržitě od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.
K tomu státní zástupce dodal, že podle jeho přesvědčení rozvedeným výkladem zákonných podmínek pro vznik tzv. fikce doručení napadeného usnesení nelze nijak zasáhnout do ústavně garantovaného práva obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. a dovolání obviněného sepsané dne 5. 1. 2010 obhájkyní JUDr. B. B. odmítl s odůvodněním, že bylo podáno opožděně. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a seznal, že dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 6 To 269/2009, je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Dále bylo třeba posoudit, zda obviněný podal předmětné dovolání včas. V souvislosti s posuzováním této otázky je na místě připomenout, že podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle §265e odst. 2 tr. ř. jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. V souladu s ustanovením §265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
K běhu dovolací lhůty je třeba ještě připomenout, že podle ustanovení §60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Přitom podle odst. 3 citovaného zákonného ustanovení platí, že připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den.
Nejvyšším soudem bylo z předloženého trestního spisu zjištěno, že v době, kdy rozhodnutím odvolacího soudu pravomocně skončilo trestní stíhání obviněného, měl tento obhájce JUDr. Karla Floriana, jemuž dne 22. 4. 2008 udělil plnou moc (viz plná moc na č. l. 214 spisu, resp. protokol o veřejném zasedání na č. l. 409 a 410 spisu). Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno jmenovanému obhájci dne 8. 9. 2009 (viz doručenka na č. l. 418 spisu). Obviněnému soud zásilku, jejímž obsahem bylo písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu, doručoval prostřednictvím pošty do vlastních rukou, a to na adresu L., A. V této souvislosti nutno zdůraznit, že na podkladě spisového materiálu lze učinit závěr, že obviněný v průběhu trestního řízení právě tuto adresu označil za adresu pro účely doručování jeho osobě (v této souvislosti lze odkázat zejména na obsah úředních záznamů o podaném vysvětlení na č. l. 83 až 84 a na č. l. 167 až 168 spisu, jimž korespondují protokol o výslechu obviněného na č. l. 17 až 19 spisu či protokol o hlavním líčení na č. l. 215 až 221 spisu), přičemž výlučně na této adrese si také obviněný v průběhu trestního řízení písemnosti jemu zasílané orgány činnými v trestním řízení přebíral. Obviněný však nebyl na uvedené adrese zastižen, zásilka byla proto dne 8. 9. 2009 uložena a posléze, po uplynutí desetidenní lhůty k vyzvednutí, jako nevyzvednutá vrácena soudu prvního stupně (viz obálka na č. l. 420 spisu).
Podle §64 odst. 2 tr. ř. nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování.
Pro úplnost lze dodat, že soud poté tutéž zásilku doručoval obviněnému ještě jednou na adresu L., A., opět neúspěšně (viz doručenka na č. l. 421 spisu). Na č. l. 421 se pak bez dalšího nachází lístek, na němž je uvedeno S. P., P., Ch., u L. O. Z doručenky založené na č. l. 148 spisu je patrné, že dne 9. 11. 2009 bylo obviněnému na této adrese fyzicky doručeno usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud v těchto souvislostech připomíná, že pokud bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno obviněnému na adresu, kterou uvedl pro účely doručování, uložením u pošty [§64 odst. 3 písm. c) tr. ř. ] a uložení takové zásilky nebylo vyloučeno podle §64 odst. 4 tr. ř. (v posuzované věci nebylo uložení zásilky obsahující usnesení odvolacího soudu vyloučeno – k tomu viz též rozhodnutí č. 54/2005 Sb. rozh. tr.), počíná běh lhůty k podání dovolání od vzniku účinků tohoto doručení (§64 odst. 2 věta druhá tr. ř.) bez ohledu na skutečnost, že obviněný později zásilku osobně převzal (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 7 Tdo 272/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 25/2004, pod č. 582).
V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud konstatuje, že obviněnému bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno podle §64 odst. 2 tr. ř. fikcí dne 18. 9. 2009. Poslední den lhůty k podání dovolání (obviněného) tak se zřetelem k výše citovaným ustanovením §60 odst. 2, 3 tr. ř. a §265e odst. 1, 2 tr. ř. připadl na den 18. 11. 2009 (jednalo se o pracovní den). Dovolání obviněného však bylo podáno prostřednictvím obhájkyně JUDr. Beáty Burianové až dne 6. 1. 2010 (viz dovolání a obálka na č. l. 422 až 426 spisu).
Nejvyššímu soudu proto nezbylo než uzavřít, že dovolání obviněného bylo podáno až po uplynutí lhůty pro podání dovolání stanovené v §265e odst. 1 tr. ř.
V souvislosti s rozvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud ještě připomíná ustanovení §41 odst. 5 tr. ř., podle něhož platí, že nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. I když zmocnění takto zaniklo, je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, dále podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu. Je přitom nepochybné, že uvedené kroky může obhájce činit za součinnosti s obviněným, pokud nejsou dány podmínky, za kterých je může vykonávat i proti vůli obviněného (viz §41 odst. 4 tr. ř.), což v daném případě nebylo.
Jestliže v době, kdy pravomocně skončilo řízení některým z rozhodnutí soudu uvedených v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř., měl obviněný obhájce, pak je tento obhájce oprávněn, popřípadě s ohledem na příslušná ustanovení zákona o advokacii (např. §16 zákona č. 85/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) i povinen podat za obviněného dovolání a účastnit se řízení o něm (§41 odst. 5 tr. ř.), a to bez ohledu na okolnost, že právní mocí už jinak zaniklo zmocnění tohoto obhájce, aby obhajoval obviněného (viz rozhodnutí č. 50/2007 Sb. rozh. tr.).
Jak již shora uvedeno, obviněného právně zastupoval v době, kdy jeho trestní stíhání skončilo pravomocným usnesením odvolacího soudu, obhájce JUDr. Karel Florian, tudíž prostřednictvím tohoto obhájce mohl obviněný dovolání k Nejvyššímu soudu podat a tento obhájce jej mohl dále v řízení o dovolání zastupovat.
V souvislosti s tím je nutno ještě konstatovat, že již citované ustanovení §265e odst. 2 tr. ř., upravující běh dovolací lhůty obviněného za situace, kdy je třeba doručit rozhodnutí též jeho obhájci, má – v případě, že obviněný měl v době pravomocného skončení trestního stíhání obhájce – na mysli právě tohoto obhájce.
Nejvyšší soud proto zdůrazňuje, že za popsané situace nemělo na otázku běhu dovolací lhůty z hlediska obviněného žádný vliv udělení plné moci obviněným advokátce JUDr. Beátě Burianové k právnímu zastoupení ve věci „dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 15 T 3/2008“ (viz plná moc na č. l. 425 spisu), k čemuž došlo teprve dne 22. 12. 2009, tedy poté, co trestní stíhání obviněného pravomocně skončilo usnesením soudu druhého stupně, resp. poté, co obviněnému již uplynula lhůta k podání dovolání proti citovanému rozhodnutí (k tomu srov. přiměř. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 8 Tdo 583/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 38/2007, pod č. 1015).
Je přitom nutno dodat, že zákon (§265e odst. 4 tr. ř.) bez výjimky, tj. bez ohledu na okolnosti, za nichž k marnému uplynutí lhůty k podání dovolání došlo, vylučuje její navrácení, a to vzhledem k tomu, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který se podává proti pravomocnému rozhodnutí, a období, v němž by mohlo být pravomocné rozhodnutí ještě tímto způsobem zpochybněno, nelze dále prodlužovat.
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která ho znovu podala, když ho předtím výslovně vzala zpět. S ohledem na shora uvedené důvody musel Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného jako opožděně podané odmítnout. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně 25. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý