ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1038.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1038/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 1. 9. 2010 o dovolání obviněného P. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 8. 2009, sp. zn. 55 To 314/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 303/2008 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 6 T 303/2008, byl obviněný P. P. uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §251 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, přičemž podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 6 T 303/2008, a další obsahově navazující rozhodnutí.
Jako trestný čin posoudil Okresní soud v Liberci skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný P. P. v době od 5. 6. 2008 do 18. 7. 2008 v L. přebíral od V. T. věci v celkové hodnotě 93.691,- Kč specifikované v bodech a) až i), přestože věděl, že jím byly odcizeny.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 8. 2009, sp. zn. 55 To 314/2009. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Liberci zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byl uložen podle §251 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody na jeden rok, obviněný byl pro výkon tohoto trestu zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou a podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 55 To 105/2009, a další obsahově navazující rozhodnutí. Jinak zůstal rozsudek Okresního soudu v Liberci nedotčen. Změna spočívala ve správné identifikaci rozsudku, ve vztahu k němuž byl uložen souhrnný trest, neboť dřívější trest byl uložen rozsudkem odvolacího soudu, a nikoli rozsudkem soudu prvního stupně, jak bylo nepřesně uvedeno v rozsudku Okresního soudu v Liberci.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Tento rozsudek napadl proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřoval v tom, že skutek byl posouzen jako úmyslný trestný čin. Shodně se svou obhajobou uplatněnou již v původním řízení namítl, že se domníval, že převzaté věci mají legální původ a že jsou majetkem V. T., který se jich zbavuje z důvodu své finanční tísně. Podle obviněného mohl být skutek posouzen pouze jako nedbalostní trestný čin, tedy jako trestný čin podílnictví podle §252 odst. 1 tr. zák. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
K trestnosti činu posouzeného jako podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění. Naplnění tohoto znaku v posuzovaném případě vyplývá ze zjištění výslovně uvedeného ve skutkové části výroku o vině, podle něhož obviněný věděl, že věci, které od V. T. přebírá, V. T. odcizil. Soudy se zabývaly i obhajobou obviněného, podle které považoval V. T. za legálního majitele věcí, a vypořádaly se s ní způsobem, který lze plně akceptovat.
Závěr soudů o úmyslném zavinění obviněného je výsledkem logického hodnocení širšího souhrnu okolností zjištěných především z výpovědi V. T. v procesním postavení spoluobviněného. Z jeho výpovědi je zřejmé, že mezi ním a obviněným P. P. byl bližší vztah vyplývající z toho, že obviněný P. P. mu dodával pervitin. Spoluobviněný V. T. byl mezitím již pro krádeže odsouzen, přičemž podrobně popsal zejména důvody, pro které se krádeží dopouštěl, a okolnosti, za nichž kradené věci předával obviněnému P. P. Z výpovědi spoluobviněného V. T. je patrno, že krádežemi sledoval získání prostředků na nákup pervitinu, který mu dodával právě obviněný P. P. Podle této výpovědi obviněný P. P. přebíral kradené věci v podstatě jako protihodnotu pervitinu dodávaného spoluobviněnému V. T. Spoluobviněný V. T. potvrdil, že obviněnému P. P. byl znám původ těchto věcí, a demonstroval to na případech některých věcí, které obviněný P. P. převzal bezprostředně po krádeži s tím, že na jejich převzetí čekal a přebíral je na takových místech jako např. v lese, skrytě za objektem supermarketu apod. S údaji spoluobviněného V. T. koresponduje také výpověď svědka Z. P., který znal jak obviněného, tak V. T., půjčoval obviněnému svůj automobil, viděl v něm některé z odcizených věcí, byl přítomen předání některých z nich a sám z okolností věděl, že jde o kradené věci. Kromě toho soudy výstižně poukázaly na množství předaných věcí v průběhu velmi krátké doby. Tato doba byla ve skutečnosti ještě kratší, než je uvedeno v té části výroku o vině, v níž je jednání obviněného zasazeno do období od 5. 6. 2008 do 18. 7. 2008, neboť z konkrétních údajů o odcizení jednotlivých věcí je zřejmé, že k prvnímu případu odcizení došlo až dne 11. 6. 2008. Přitom šlo vesměs o hodnotnější a snadno zpeněžitelné věci, jakými byly např. jízdní kola, zahradní technika, videoprojektor, autonavigace, motorová pila, bourací kladivo atd. Soudy s odkazem na množství a povahu věcí a na osobní poměry V. T., s nímž se obviněný jinak dobře znal, přesvědčivě usoudily také na to, že šlo o věci, které se evidentně vymykaly z reálných možností V. T. mít je ve vlastnictví, a že tak se to nutně jevilo i obviněnému.
Za tohoto stavu jsou námitky obsažené v dovolání obviněného jen dalším opakováním obhajoby, kterou soudy obou stupňů důvodně považovaly za nevěrohodnou a smyšlenou. Nejvyšší soud neměl v dovolání obviněného žádný podklad k tomu, aby do výroku o vině jakkoli zasahoval.
Proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného P. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nad rámec rozhodnutí o dovolání pokládá Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se k délce dovolacího řízení. Obviněný podal dovolání u Okresního soudu v Liberci dne 26. 11. 2009, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu až dne 20. 8. 2010. Z toho je zřejmé, že k průtahům nedošlo v řízení před Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec