ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1053.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 1053/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. května 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných M. Č. a R. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2009, sp. zn. 3 To 6/2009, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 10/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obou obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2008, sp. zn. 3 T 10/2005, byl obviněný M. Č. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 4 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Za to byl odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 3 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře 1 roku. Obviněný R. Š. byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 4 tr. zák. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Za to byl odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 3 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře 1 roku. Rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestu také u obviněného R. P..
Obviněný M. Č. spáchal trestný čin tím, že ad a) jako jednatel společnosti HORES ČR s.r.o. v úmyslu získat neoprávněný nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za zdaňovací období I. čtvrtletí roku 1999 ve výši 2.057.000,- Kč, podal dne 26. 4. 1999 Finančnímu úřadu v Děčíně přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období I. čtvrtletí 1999, kde uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 2.037.341,- Kč za nákup a následný vývoz výherních hracích automatů do Arménie, což na výzvu správce daně doložil doklady, které měly potvrzovat uskutečnění všech obchodních transakcí včetně plateb potvrzujících nákup celkem 85 ks výherních hracích automatů od společnosti ARARAT International, zejména kupní smlouvu ze dne 18. 2. 1999, fakturami ze dne 26. 2. 1999 a ze dne 3. 3. 1999 a pokladními bloky, kdy však údaje zejména o ceně výherních hracích automatů se nezakládaly na pravdě a údajný kupec výherních hracích automatů v Arménii – A. H. nepotvrdil dodávku tohoto zboží ani ceny uvedené na fakturách vystavených společností HORES ČR s.r.o. a na základě těchto nepravdivých údajů byl společnosti HORES ČR s.r.o. Finančním úřadem v Děčíně přiznán a vyplacen nadměrný odpočet; ad b) jako jednatel společnosti HORES ČR s.r.o. v úmyslu vylákat neoprávněný nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za zdaňovací období II. čtvrtletí roku 1999 ve výši 5.514.098,- Kč podal dne 26. 7. 1999 Finančnímu úřadu v Děčíně přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období II. čtvrtletí 1999, kde uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 5.415.711,- Kč za nákup a následný vývoz výherních hracích automatů do Arménie, což na výzvu správce daně doložil doklady, které měly potvrzovat uskutečnění všech obchodních transakcí včetně plateb potvrzujících nákup celkem 171 ks výherních hracích automatů a 380 ks desek s paměťovými médii od společnosti JAST a. s. Praha, zejména kupní smlouvou ze dne 6. 4. 1999, dodatkem k této smlouvě ze dne 10. 4. 1999, fakturami ze dne 14. 5. 1999, ze dne 4. 6. 1999 a ze dne 15. 6. 1999 a pokladními bloky, kdy však údaje zejména o ceně výherních hracích automatů se nezakládaly na pravdě a údajný kupec výherních hracích automatů v Arménii – A. H. a společnost KAPITAL J/V Co. LTD nepotvrdili dodávky tohoto zboží ani ceny v množství a výši uvedených na fakturách vystavených společností HORES ČR s.r.o. a na základě těchto nepravdivých údajů byl společnosti HORES ČR s.r.o. Finančním úřadem v Děčíně tento nadměrný odpočet přiznán a vyplacen; ad c) jako jednatel společnosti HORES ČR s.r.o. v úmyslu vylákat neoprávněný nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za zdaňovací období III. čtvrtletí roku 1999 ve výši 7.817.040,- Kč, podal dne 26. 10. 1999 Finančnímu úřadu v Děčíně přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období III. čtvrtletí 1999, kde uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 8.835.110,- Kč za nákup a následný vývoz výherních hracích automatů do Arménie, což na výzvu správce daně doložil doklady, které měly potvrzovat uskutečnění všech obchodních transakcí včetně plateb potvrzujících nákup celkem 114 ks výherních hracích automatů a 215 ks výherních hracích automatů rozložených na základní součástky od společnosti JAST a. s. Praha, zejména fakturami ze dne 16. 8. 1999, ze dne 27. 9. 1999 a pokladními bloky, kdy však údaje zejména o ceně výherních hracích automatů se nezakládaly na pravdě a údajný kupec výherních hracích automatů v Arménii – A. H. nepotvrdil dodávky tohoto zboží ani ceny v množství a výši uvedených na fakturách vystavených společností HORES ČR s.r.o. když pro podezření, že se jedná o neoprávněný odpočet DPH, nebyla požadovaná částka společnosti HORES ČR s.r.o. Finančním úřadem v Děčíně přiznána a vyplacena.
Obviněný R. Š. se trestného činu dopustil tím, že ad a) jako předseda představenstva společnosti JAST a.s. Praha po dohodě s obviněným M. Č., v úmyslu napomoci mu tak k neoprávněnému odpočtu daně z přidané hodnoty, podepsal faktury ze dne 14. 5. 1999 týkající se dodávky 140 ks výherních hracích automatů s uvedenou cenou celkem 18.446.400,- Kč, ze dne 4. 6. 1999 týkající se dodávky 31 ks výherních hracích automatů s uvedenou cenou celkem 4.084.560,- Kč a ze dne 15. 6. 1999 týkající se dodávky 380 ks desek s paměťovými médii s uvedenou cenou celkem 8.047.221,- Kč a přitom věděl, že nejméně údaje o ceně zboží uvedené na těchto dokladech se nezakládají na pravdě, a tyto doklady byly použity obviněným M. Č. při uplatnění nadměrného odpočtu DPH ve výši 5.514.098,- Kč v přiznání k dani za II. čtvrtletí roku 1999; ad b) jako předseda představenstva společnosti JAST a.s. Praha, po dohodě s obviněným M. Č., v úmyslu napomoci mu tak k neoprávněnému odpočtu daně z přidané hodnoty, podepsal faktury ze dne 16. 8. 1999 týkající se dodávky 114 ks výherních hracích automatů s uvedenou cenou celkem 15.020.640,- Kč a ze dne 27. 9. 1999 týkající se dodávky 215 ks výherních hracích automatů rozložených na základní součástky s uvedenou cenou celkem 28.328.400,- Kč a dále v období od 19. 10. 1999 do 31. 7. 2000 podepsal celkem 4 ks pokladních dokladů, kterými potvrzoval převzetí částky celkem 43.399.040,- Kč jako úhrady zboží ze shora uvedených faktur a přitom věděl, že tyto doklady použil obviněný Č. k pokusu o vylákání nadměrného odpočtu DPH ve výši 7.817.040,- Kč za III. čtvrtletí roku 1999.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání státní zástupce (v neprospěch obviněného M. Č. do výroku o trestu) a všichni obvinění. Vrchní soud v Praze odvolání všech podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali řádně a včas dovolání obvinění M. Č. a R. Š.
Pokud jde o obviněného M. Č., opřel své dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Uvedl, že k žádnému jednání, které by mělo charakter podvodného jednání ve smyslu §148 tr. zák. nedošlo, že alespoň on takto nejednal a neměl povědomost, že by takto jednal v daných obchodních vztazích kdokoli jiný. O tom, co probíhalo do té doby, než společnost HORES ČR s.r.o. zboží koupila, a co následovalo po prodeji tohoto zboží, resp. předání k přepravě v rámci zprostředkování prodeje, povědomost neměl. Uvedl, že pokud podal příslušná daňová přiznání a uplatnil příslušný odpočet na dani z přidané hodnoty, jednal tak v souladu s daňovými předpisy a takové jednání nemůže být považováno za trestný čin. V tomto směru se obviněný dovolával příslušných daňových řízení (rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j.15 Ca 95/2002-25, č. j. 15 Ca 147/2005-29 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 148/2006-54). Krajský soud v Ústí nad Labem podle obviněného nejenže odlišně posoudil a hodnotil jednání zjasněných osob, zastával odlišný právní názor na aplikaci zákonných ustanovení, ale dokonce údajně odlišně vyložil výsledky pomoci Interpolu Jerevan. Obviněný je přesvědčen, že v řízení, které proběhlo podle soudního řádu správního, nebylo zjištěno, že by daný stav byl stavem pouze formálním, ale naopak, že šlo o stav faktický. Dodal, že nyní je stav takový, že společnosti HORES ČR s.r.o. je vypláceno penále za opožděnou úhradu nadměrného odpočtu a současně je on jako jednatel společnosti odsouzen za trestný čin zkrácení daně. S touto obhajobou se údajně soudy obou stupňů nevypořádaly. Pokud jde o rozhodnutí soudu II. stupně, obviněný má za to, že na jeho odvolací námitky nebylo odvolacím soudem reagováno. Způsob odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu nazval formalistickým s tím, že vlastní posouzení je velice obecné a stručné. Vedle konstatování, že obžalovaní se hájí tím, že veškeré transakce byly po formální stránce v souladu s příslušnými předpisy a konstatování, že obchody neproběhly a proběhnout ani nemohly, obsahuje pouze výčet momentů způsobilých vyvolat spíš jen pozornost příslušných orgánů než podezření. V rozhodnutí uvedené indicie podle obviněného nelze rozhodně označit za důkaz o jeho vině. Zopakoval proto, že nevěděl co předcházelo nákupu zboží společností HORES ČR s.r.o. a co následovalo po jeho prodeji. Zboží podle něj reálně existovalo, bylo před vývozem kontrolováno celními orgány a proběhl reálný obchod. Osoby uváděné jako součást tzv. řetězce obviněný údajně neznal. Důvodů, proč se jednotlivé subjekty účastnily na obchodu postupně, může být podle obviněného víc. V každém případě podle obviněného jde jen o pochybnosti či podezření a rozhodně to nemá vztah k jeho osobě. Zopakoval, že jeho námitky v odvolání nebyly soudem věcně projednány a bylo mu tak fakticky odňato právo na přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně. V doplnění dovolání obviněný znovu poukázal na to, že rozhodnutí odvolacího soudu v podstatě postrádá vlastní posouzení a náležité zdůvodnění. Podstata posouzení podle něj spočívá v tom, zda došlo ke zdanitelnému plnění ve smyslu daňového zákona, či nikoli. Pokud k němu totiž došlo, nemůže být získání odpočtu daně z přidané hodnoty považováno za neoprávněné. Uvedl, že určitá okolnost je současně rozhodná pro stanovení různých daní. Dodání zboží za úplatu je předmětem daně z přidané hodnoty. Příjem z takového dodání zboží je současně předmětem daně z příjmů právnických osob. Platí-li podle obviněného teze, že se vždy bere v úvahu skutečný obsah právního úkonu, pak, pokud je správcem daně posouzen daný právní úkon určitým způsobem – zjištěn jeho obsah – nelze podle obviněného obsah totožného právního úkonu posoudit při stanovení daně z přidané hodnoty jinak. V projednávané věci však takové odlišné posouzení správcem daně bylo provedeno. Příjem z uvedených prodejů byl podroben dani z příjmů a správce daně při stanovení výše daně z příjmů právnických osob vyšel z toho, že je skutečný stav totožný se stavem formálně právním, jak je deklarován v účetních a dalších dokladech, a to včetně kupní ceny. Naopak při stanovení daně z přidané hodnoty byl totožný obchodní případ - právní úkon – posouzen jinak. Při stanovení daně z přidané hodnoty správce daně dovodil, že skutečný stav je zastřen stavem formálně právním, neakceptoval ve svém důsledku stejnou výši kupní ceny uvedenou v dokladech daňového subjektu. Obviněný v této souvislosti přiložil zprávu Finančního úřadu (dále jen FÚ) v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2003, č. j. 98300/03/214540/5687, o výsledku kontroly daně z příjmů právnických osob ze zdaňovací období 1999 a 2000. Zpráva má být součástí spisu správce daně, ale soudem důkaz touto zprávou proveden nebyl. Dodal, že daňová povinnost daně z příjmů právnických osob, tak jak byla správcem daně stanovena, byla daňovým subjektem splněna. Správce daně vycházel u totožného zboží z různé ceny zboží, resp. určení základu daně. Trestní soudy se s touto okolností nevypořádaly. Obviněný zdůraznil, že u správce daně byl základ daně z příjmů ověřován. Pokud by zdanitelná plnění nenastala (řečeno jinak v daňovém řízení daně z přidané hodnoty nebyla prokázána), správce by z uplatněných nároků vyloučil nárok na odpočty daně z přidané hodnoty, pak pro účely řízení daně z příjmů by neuplatněný nárok daně z přidané hodnoty na vstupu se stal součástí daňově uznaných nákladů. To se však nestalo, neboť správce daně takto základ daně neupravil. Správce daně nerozporoval vykázané výnosy ani náklady daňového subjektu, kdy šlo o stanovení povinnosti platit daň z příjmů právnické osoby. Obviněný tedy opakuje, že zdanitelné plnění nastalo a vznikl nárok na daňový odpočet u daně z přidané hodnoty. Dodatečně pak M. Č. k dovolání zaslal ověřenou kopii výkladu dokumentu společnosti Maersk Czech Republic s.r.o., z něhož podle jeho názoru vyplývá, že deklarované zboží bylo přepraveno do stanoveného místa v dané ceně a se všemi příslušnými dokumenty, včetně údaje o ceně deklarované při celním odbavení a předání zboží k přepravě. Považuje proto za vyloučené, aby do Arménie bylo dodáno jiné zboží, či v jiné než deklarované ceně, opět připomněl, že zboží bylo při celním odbavení zkoumáno znalcem, a proto výpověď svědka A. M. H. považuje za nepravdivou a doklady předložené arménskou stranou za podvrhy, které nebyly se zbožím dopraveny z České republiky.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný R. Š. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Má především za to, že soudy při svém rozhodování nerespektovaly ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. při řešení předběžné otázky. Uvedl, že současně s trestním řízením vedl správce daně řízení se společností HORES ČR s.r.o., která podle obžaloby uplatnila neoprávněný odpočet DPH. V této souvislosti popsal průběh tohoto řízení: FÚ v Děčíně platebním výměrem ze dne 2. 5. 2001, č. j. 58402/01/178913/6380, vyměřil společnosti HORES ČR s.r.o. nadměrný odpočet DPH ve výši 1.018.070,- Kč ze zdaňovací období III. čtvrtletí 1999, když nepřiznal nárok na nadměrný odpočet v částce 7.817.040,- Kč. Rozhodnutí FÚ v Děčíně bylo následně potvrzeno rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 8. 1. 2002, č. j. 13891/130/01. Proti tomuto rozhodnutí byla společností HORES ČR s.r.o. podána žaloba ve správním soudnictví. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 15 Ca 95/2002, rozhodnutí správních orgánů zrušil. FÚ v Děčíně následně rozhodnutím ze dne 15. 11. 2004, č. j. 140877/04/178913/6380, vyměřil společnosti HORES ČR s.r.o. za období III. čtvrtletí 1999 nadměrný odpočet DPH ve stejné výši jako v původním řízení. Toto rozhodnutí bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2005, č. j. 3867/130/05, potvrzeno. Proti tomuto rozhodnutí podala společnost HORES ČR s.r.o. opět žalobu ve správním soudnictví. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 15 Ca 147/2005, obě rozhodnutí správních orgánu zrušil. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podalo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 2 Afs 148/2006, zamítl. Opisy rozsudku Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2004 obviněný přiložil k dovolání.
Krajský soud v Ústí nad Labem tak podle obviněného opakovaně v rámci správního přezkumu dospěl k závěru, že správce daně k takovému postupu neměl dostatečný podklad, když zejména dne 12. 11. 1999 proběhla ze strany správce daně za přítomnosti celníka a znalce kontrola zboží, která konstrukci správce daně o fiktivním obchodu vyvrátila. Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu pak byla údajně potvrzena oprávněnost nároku daňového subjektu, když ve svém rozhodnutí uvedl, že pokud daňový subjekt prokáže svá tvrzení, přechází důkazní břemeno zpět na správce daně. Ten však podle obviněného důkazní břemeno neunesl. Obviněný se tak domnívá, že zrušením rozhodnutí správce daně byla potvrzena oprávněnost nároku daňového subjektu. Je přesvědčen, že jeho jednání spočívající v podpisu několika faktur není a nemůže být trestným činem.
Dále obviněný R. Š. namítá, že orgány činné v trestním řízení jako otázku předběžnou řešily, zda došlo k uskutečnění zdanitelného plnění, nevzaly však vůbec v potaz uvedená rozhodnutí správních soudů a rozhodli sami opačně, čímž podle obviněného porušili ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. Stojí tak proti sobě rozhodnutí soudu, že společnost HORES ČR s.r.o. není povinna zaplatit doměřenou daň z přidané hodnoty a na druhé straně pravomocné rozhodnutí, kterým je obviněný uznán vinným trestným činem krácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Obviněný uvedl, že trestní řád stanoví pro případ rozhodnutí o předběžné otázce jiným soudem či státním orgánem vázanost takovým rozhodnutím. Soud byl v trestním řízení podle obviněného vázán závěrem správních soudů, když se neztotožnily se skutečností, že deklarované obchody se nikdy neuskutečnily a jednalo se pouze o fiktivní obchody, u nichž zboží nikdy neexistovalo.
Obviněný je dále přesvědčen, že bylo porušeno ustanovení §125 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně není podle něj patrné, proč soud uvěřil nevěrohodnému svědkovi Mgr. V. Č., když z dalších důkazů bylo údajně zřejmé, že deklarované zboží skutečně existovalo, bylo kontrolováno pracovníky FÚ, Celní správy, jeho existenci dosvědčili i další svědci a k jeho hodnotě se vyjádřil i přivolaný znalec. Rovněž rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje prakticky žádné odůvodnění. Obě rozhodnutí tak obviněný považuje za nepřezkoumatelná a tudíž nezákonná.
Obviněný podotýká, že obchodní transakcí nevznikla žádná škoda, neboť stát rozhodl, že daňovému subjektu plnění z DPH patří a nebyl tedy podle něj naplněn jeden ze zákonných znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Soud I. stupně k výši škody nevedl prakticky žádné dokazování a ve výroku pouze konstatoval, v jakých částkách společnost HORES ČR s.r.o. žádala nadměrný odpočet, v jakých jí byl skutečně vyplacen a v jaké nikoli. Soud tedy podle obviněného nedospěl k závěru, v jaké výši měla být způsobena škoda a s ohledem na rozhodnutí soudů ve správním soudnictví je podle obviněného zřejmé, že k žádné škodě nedošlo.
Soud podle obviněného také porušil zásadu in dubio pro reo, neboť z uvedených skutkových okolností nelze dospět k závěru, že byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, resp. že obhajoba byla vyvrácena.
Další námitky obviněného směřovaly proti postupu soudu I. stupně, který přečetl výpověď svědka R. V., který v průběhu hlavního líčení odmítl vypovídat, aniž by uvedl důvody. Svědek se opakovaně nedostavil k hlavnímu líčení, po jeho zadržení soudu stačil telefonický rozhovor se svědkem a nadále soud netrval na jeho výpovědi. Tento postup považuje obviněný za nesprávný. Obdobně postupoval soud nesprávně i při čtení svědeckých výpovědí S. L. G. a A. M. H., kteří byli vyslechnuti v rámci tzv. právní pomoci. O jejich výslechu však nebyla obhajoba a zástupce odvolatele vůbec vyrozuměni a nemohli se tedy výslechu účastnit či klást svědkům otázky. A to přesto, že je soud, jak plyne z odůvodnění rozhodnutí, považuje za klíčové svědky. V této souvislosti obviněný poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 608/06, podle kterého přečtení výpovědi nepřítomného svědka nelze považovat za provedení důkazu z hlediska změny hodnocení věrohodnosti svědka, jde-li o stěžejní důkaz k prokázání viny.
Obviněný R. Š. proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu I. i II. stupně a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud připomíná, že v této trestní věci byla ve prospěch obviněného R. Š. podána ministryní spravedlnosti také stížnost pro porušení zákona, která je do značné míry totožná s citovaným dovoláním a byla Nejvyšším soudem podle §266a odst. 2 tr. ř. projednána ve společném řízení s dovoláním.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněných uvedla, že pokud jde nejprve o dovolání obviněného R. Š., jeho stěžejní námitkou bylo řešení předběžné otázky ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. V této souvislosti poukázala na skutečnost, že soud není vázán ani pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného finančního orgánu o výši zkrácení daně (popř. o výši vylákané daňové výhody), ale na straně druhé je povinen se vypořádat s celým spisovým materiálem finančního orgánu, a to postupem uvedeným v §2 odst. 5, 6 tr. ř., když v praxi dochází často k rozdílům mezi závěrem finančního orgánu a rozhodnutím soudu o zkrácení daně, v důsledku odlišné povahy daňového a trestního řízení. Podle státní zástupkyně je také zřejmé, že soudy vycházely z materiálů příslušného FÚ přiložených k obžalobě Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2005, sp. zn. 2 KZv 128/2002 a které dokumentovaly pravomocně ukončené řízení před správcem daně. Za stavu, že v mezidobí od podání obžaloby v předmětné věci došlo z iniciativy jednatele daňového poplatníka HORES ČR s.r.o. M. Č. k mimořádnému přezkumnému řízení na úrovni orgánů správního soudnictví, ukončenému kasací rozhodnutí finančních orgánů, pak je s podivem, že tak zásadní (a obecně nepředvídatelná) skutečnost nebyla z jejich strany navržena k důkazu tak, aby se soudy mohly vypořádat skutečně s celým obsahem spisového materiálu finančního orgánu tak, jak je shora vyloženo. Žádná taková informace však nebyla zmíněna, popř. tomu odpovídající důkazní návrh v uvedeném směru nebyl prezentován, a to ani v rámci odvolacího řízení tak, aby mohlo být zaujato stanovisko k jeho provedení z hlediska důkazního významu, ve vztahu k souhrnu do té doby opatřených skutkových zjištění. Proto je zřejmé, že takový odkaz na dosud neprovedený a ani nenavržený důkaz má po stránce formálně právní povahu nové skutečnosti soudu dříve neznámé ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř. a tím i použitelné pouze v rámci případného řízení o obnově ve smyslu jeho hlavy devatenácté.
Zároveň státní zástupkyně podotkla, že použitý odkaz na výsledky mimořádného opravného řízení, ukončeného označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, se dotýká pouze dílčího skutku pokračujícího jednání obviněných ad 1) písm. c) výroku o vině u M. Č., ad 2) písm. b) výroku o vině R. Š. a konečně ad 3) písm. b) výroku o vině posledního z nich, obviněného R. P.
Pokud jde o námitku obviněného R. Š., že s ohledem na způsob rozhodování v rámci správního soudnictví, kterým byla zpochybněna zásadní otázka uskutečnění zdanitelného plnění, a že k žádné škodě nedošlo, je státní zástupkyně přesvědčena, že taková námitka nedostatku naplnění znaku jak základního, tak i kvalifikovaného škodlivého následku, není pro svůj výlučně skutkový podklad způsobilá k věcnému projednání v rámci dovolacího řízení. Vychází totiž podle ní z popření veškerého jednání, které se stalo pro posouzení viny (nejen) druhého obviněného rozhodným, pak je toliko spojena s prostým požadavkem přezkoumání skutkových zjištění na úrovni neexistující třetí soudní instance. I za stavu, že by taková námitka byla na těchto místech přezkoumatelná, nemohla by svou právní relevancí nikterak ovlivnit kvalifikovanou výši způsobeného škodlivého následku u zbývajícího dílčího jednání (za zdaňovací období II. čtvrtletí roku 1999) ve výši 5.514.098,- Kč, který (nejen) v případě obviněného R. Š. již v tomto rozsahu zakládá naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 2, 4 tr. zák.
Pokud jde o námitku stran postupu soudu při provádění dokazování výslechem klíčového svědka R. V. v postavení výchozího dodavatele obchodovaných VHA (výherních hracích automatů), konstatovala státní zástupkyně její nekvalifikovanost, a to pro chybějící návaznost na namítanou nesprávnost právního posouzení skutku, opřenou o konkrétní výtku porušení norem hmotného práva.
Státní zástupkyně dále ve vyjádření k dovolání obviněného M. Č. uvedla, že jej nelze hodnotit odlišným způsobem za stavu, kdy poukázal taktéž na výsledky přezkoumání rozhodnutí finančních orgánů, ukončeného až na úrovni Nejvyššího správního soudu. Pokud dále soudům, a v tomto případě jmenovitě nalézacímu soudu vytkl, že se nezabýval vyhodnocením výsledků právní pomoci Interpolu Jerevan, ze kterých je zřejmé, že deklarovaný stav není pouze stavem formálním, ale že se jedná i o stav faktický, pak je zřejmé, že uvedeným způsobem pouze brojí proti postupu, jakým soud hodnotil provedené důkazy a taková námitka nikterak nesouvisí s formálně deklarovaným právním posouzením skutku. Pokud namítl nedostatek subjektivní stránky svého jednání a uvedl, že ve skutečnosti nevěděl co předcházelo nákupu VHA společností Hores ČR s.r.o. a co následovalo po jejich prodeji, pak pouze poukázal na svou setrvalou obhajobu, která však byla podle názoru státní zástupkyně v průběhu řízení zcela vyvrácena. Jestliže pouze odmítl úvahu soudu, že to byla právě společnost HORES ČR s.r.o., která odčerpala nadměrný odpočet, a proto nutně musela být součástí tzv. řetězce a zainteresovaná na tom od počátku, neboť jinak by neměl obchod pro jednotlivé články smysl, když profit pro ně přinesl až vývozce – HORES ČR s.r.o., a bez dalších protiargumentů vyslovil pochybnost takové úvahy, pak nelze mít za to, že nedostatek subjektivní stránky svého jednání zpochybnil za pomoci kvalifikované dovolací argumentace.
Za popsaných skutkových zjištění ohledně řetězového způsobu obchodování s neznámými obchodními subjekty v postavení dodavatelů zboží, které od nich v postavení jednatele daňového poplatníka měl bez znalosti předmětu jejich podnikání odebírat v řádech desítek milionů korun, údajně získaných dopředu od finálního odběratele v zahraničí, není důvodu pochybovat o tom, že právní závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. je správný.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky o dovolání obviněných R. Š. a M. Č. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítají. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud shledal, že obvinění shodně uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1, písm. g), l) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Pokud jde o dovolání obviněného M. Č. , založil své námitky zejména na tvrzeních, že se uvedeného trestného činu nedopustil a nemá ani povědomost, že by podvodným způsobem jednal kdokoli v daných obchodních vztazích. Opakoval, že se jednalo o reálné obchody. Takové námitky však uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, neboť jde o námitky skutkové, zaměřené nikoli proti právnímu posouzení skutku, nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedených soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud podotýká, že při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Dovolání je navíc v části, ve které obviněný brojí proti způsobu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, nepřípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). Námitkou proti hodnocení důkazů a tedy skutkovou je i námitka o kontrole zboží při vývozu a jeho zkoumání znalcem. Provedení kontroly zboží namítá také obviněný R. Š. s tím, že zejména dne 12. 11. 1999 byla tato provedena správcem daně za přítomnosti celníka i znalce. Těmito námitkami zpochybňujícími primárně hodnocení důkazů soudy a zjištěný skutkový stav, se proto Nejvyšší soud nezabýval, když nespadají pod uplatněný důvod dovolání. Nad rámec dovolání lze jen poznamenat, že veškeré provedené kontroly zboží byly zaměřeny výhradně na jeho fyzickou existenci a nikoli skutečnou hodnotu. Znalec byl přítomen pouze kontrole dne 12. – 13. 8. 1999, a ne 12. 11. 1999, přičemž učinil pouze předběžný ústní závěr.
Obviněný dále ve svém dovolání odkázal na výsledky správního řízení, přičemž se domnívá, že správním řízením nebylo zjištěno, že by jednání zúčastněných osob bylo pouze formální, ale naopak bylo údajně zjištěno, že se jednalo o stav faktický. Krajský soud v Ústí nad Labem (v trestním řízení) podle obviněného posoudil a hodnotil obsah jednání zúčastněných osob odlišně.
Nejvyšší soud v této souvislosti zjistil, že také podstata námitek obviněného R. Š. je založena na rozpornosti posouzení jednání obviněných ve správním řízení a následně v trestním řízení. Podle obviněného R. Š., pokud Krajský soud v Ústí nad Labem ve správním řízení opakovaně zrušil rozhodnutí správce daně, kterým vyměřil společnosti HORES ČR s.r.o. nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen DPH) za III. čtvrtletí 1999 toliko v částce 1.018.070,- Kč, a následně došlo k zamítnutí kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem (sp. zn. 2 Afs 148/2006), byla tím v podstatě potvrzena oprávněnost nároku daňového subjektu na nadměrný odpočet DPH za uvedené období. Obviněný je přesvědčen, že pokud orgány činné v trestním řízení při řešení otázky, zda vůbec došlo k uskutečnění zdanitelného plnění, nevzaly vůbec v potaz rozhodnutí orgánů ve správním řízení, a o této předběžné otázce rozhodly samy opačně, porušily tím ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., neboť trestní řád podle obviněného stanoví, pro případ rozhodnutí o předběžné otázce jiným soudem či státním orgánem, vázanost orgánů činných v trestním řízení takovým rozhodnutím.
Oba obvinění v podstatě namítají oprávněnost nároku na odpočet DPH v souvislosti s otázkou uskutečnění zdanitelného plnění, která je hmotně právní povahy. Proto se Nejvyšší soud touto námitkou zabýval a po přezkoumání zjistil následující.
Otázka oprávněnosti či neoprávněnosti požadavku na odpočet DPH podle §19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., o DPH, je předběžnou otázkou a přímo souvisí s uskutečněním zdanitelného plnění. Podle §9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky samostatně, a je-li tu o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Z toho vyplývá, že když jde o posouzení viny obviněného, tj. když předběžná otázka je významná pro posouzení viny obviněného, orgány činné trestním řízení nejsou vázány pravomocným rozhodnutím o předběžné otázce a posoudí ji samostatně. Tak je tomu také v případě rozhodnutí finančních orgánů o daňové povinnosti, která nejsou závazná pro posouzení viny obviněného. Závěr soudů učiněný v tom směru, že obviněný uplatnil nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH neoprávněně, nebyl nikterak podmíněn rozhodnutím finančního úřadu o přiznání (vyměření) a vyplacení nadměrného odpočtu této daně.
Nutno podotknout, že uvedené správní řízení se týkalo toliko zdaňovacího období za III. čtvrtletí 1999, kdy FÚ v Děčíně platebním výměrem ze dne 2. 5. 2001, č. j. 58402/01/178913/6380, vyměřil společnosti HORES ČR s.r.o. nadměrný odpočet DPH ve výši 1.018.070,- Kč, když nepřiznal nárok na nadměrný odpočet v částce 7.817.040,- Kč. Rozhodnutí FÚ v Děčíně bylo následně potvrzeno rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 8. 1. 2002, č. j. 13891/130/01. Proti tomuto rozhodnutí byla společností HORES ČR s.r.o. podána žaloba ve správním soudnictví. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 15 Ca 95/2002, rozhodnutí správních orgánů zrušil. FÚ v Děčíně následně rozhodnutím ze dne 15. 11. 2004, č. j. 140877/04/178913/6380, vyměřil společnosti HORES ČR s.r.o. za období III. čtvrtletí 1999 nadměrný odpočet DPH ve stejné výši jako v původním řízení. Toto rozhodnutí bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2005, čj. 3867/130/05, potvrzeno. Proti tomuto rozhodnutí podala společnost HORES ČR s.r.o. opět žalobu ve správním soudnictví. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 15 Ca 147/2005, obě rozhodnutí správních orgánů zrušil. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podalo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 2 Afs 148/2006 zamítl.
Z obsahu trestního spisu (č. l. 841 a násl.) je však dále zřejmé, že řízení ve věci vyměření daňové povinnosti (nadměrného odpočtu) na základě podaného daňového přiznání k DPH za III. čtvrtletí 1999, bylo rozhodnutím FÚ v Děčíně ze dne 12. 7. 2007, č. j. 98459/07/178913/6380, v souladu s ustanovením §27 odst. 1 písm. d) zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, zastaveno. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že lhůta pro vyměření (podle §47 citovaného zákona) uplynula a daňovou povinnost (nadměrný odpočet) za III. čtvrtletí 1999 nelze již vyměřit. Je tedy zřejmé, že správní řízení ve věci skončilo pravomocným zastavením řízení, a tedy bez meritorního rozhodnutí ve věci. Trestnost útoku /ad 1.c), ad 2.b) výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně/ tak není dotčena namítanou okolností, že ve správním řízení byla zrušena všechna rozhodnutí správce daně. Výsledek namítaného správního řízení nevylučuje trestní odpovědnost obviněného (obviněných) za vylákání výhody na dani ve smyslu §148 odst. 2, odst. 4 tr. zák., nelze z něj vyvozovat ani závěr namítaný v dovolání, že zrušením rozhodnutí správce daně byla potvrzena oprávněnost nároku daňového subjektu a i v případě existence takového závěru by tento nebyl pro trestní soudy závazný.
Pokud jde o otázku uskutečnění zdanitelného plnění jako otázku hmotně právní, oba obvinění v podstatě s odkazem na výsledky řízení ve správním řízení dovozují, že k uskutečnění zdanitelného plnění došlo.
Obviněný R. Š. v této souvislosti poukazuje na to, že se správní soudy neztotožnily s argumentací správce daně, že se deklarované obchody nikdy neuskutečnily a jednalo se pouze o fiktivní obchody. Podle něj tak stát rozhodl, že daňovému subjektu plnění z DPH patří, nejednalo se o vylákání neoprávněné výhody a nevznikla tak ani jakákoliv škoda.
Rovněž obviněný M. Č. uskutečnění zdanitelného plnění zakládá na tvrzení, že v řízení před správními soudy nebylo zjištěno, že by deklarovaný stav byl pouze formálním, ale naopak, že šlo o stav faktický.
K otázce vázanosti soudu případným rozhodnutím správce daně, bylo již výše uvedeno v souvislosti s námitkou o řešení tzv. předběžné otázky namítané obviněným R. Š., že soud v trestním řízení není takovým rozhodnutím vázán, pokud se týká otázky viny. Správce daně také k žádnému konečnému meritornímu rozhodnutí nedospěl, když správní soudy jeho rozhodnutí zrušily a řízení o vyměření daňové povinnosti bylo posléze zastaveno, jak již bylo výše uvedeno.
Rozhodující pro vyřešení hmotně právní otázky zda došlo k uskutečnění zdanitelného plnění jsou skutková zjištění soudu v trestním řízení, podle kterých obchod tak jak byl deklarován nikdy neproběhl a jeho uskutečnění bylo bezvadným způsobem doloženo pouze po formální stránce.
Podle §2 odst. 1 písm. a) zák. č. 588/1992 Sb., bylo zdanitelným plněním mj. dodání zboží, při kterém dochází ke změně vlastnického práva. Podle §9 odst. 1 písm. a) téhož zákona se při prodeji zboží podle kupní smlouvy považuje zdanitelné plnění za uskutečněné dnem dodání. Otázka dodání zboží obchodní společností HORES ČR s.r.o. do Arménie /§8 odst. 1 písm. a) téhož zákona/ je tak jistě významnou pro posouzení existence zdanitelného plnění i u obchodní společnosti JAST a.s., jako subdodavatele VHA, jejímž jednatelem v rozhodné době byl obviněný R. Š. Souvisí totiž s okolnostmi nikoli snad samotné existence předmětného zboží, ale jeho kvality a ceny, za kterou mělo být obviněným R. Š. nakoupeno a následně prodáno obchodní společnosti HORES ČR s.r.o.
Je-li pro uskutečnění zdanitelného plnění podstatné dodání zboží, a podle zjištění trestních soudů toto zboží bylo dodáno, neznamená to ještě, že pouze dodáním zboží bylo zdanitelné plnění uskutečněno. Jak uvedl také Nejvyšší správní soud v obviněnými namítaném rozsudku ze dne 6. 3. 2007 (sp. zn. 2 Afs 148/2006), „daň ani nárok na odpočet daně nemají základ ve formálním dokladu, ale v existenci zdanitelného plnění (§1 zák. č. 588/1992 Sb. o DPH), protože zákon nestojí na formálním vykázání zdanitelného plnění, ale na stavu faktickém. Rovněž setrvalá judikatura správních soudů zdůrazňuje, že nestačí předložit pouze řádné doklady se všemi předepsanými náležitostmi, ale je třeba respektovat základní zásadu daňového řízení, tedy soulad stavu skutečného a stavu formálně právního. Proto ani doklady o přijetí zdanitelného plnění vyhotovené se všemi zákonem požadovanými náležitostmi a řádně zaúčtované, nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo právě tak, jak je v dokladech uvedeno“.
Tyto zásady platí i v trestním řízení, a pokud závěry trestních soudů vyzněly tak, že formálně deklarovaný stav neodpovídal stavu faktickému, nemohlo dojít ani k uskutečnění zdanitelného plnění a nemohl tak ani vzniknout nárok na odpočet DPH. Tím také vznikla škoda ve výši celého neoprávněně uplatněného nároku na odpočet DPH. Proto je námitka obviněných, že došlo k zdanitelnému plnění, zjevně neopodstatněná, a to platí i o námitce obviněného R. Š., že soudy nezjistily výši škody nebo, že žádná škoda nevznikla.
Obviněný R. Š. ve svém dovolání dále namítal porušení procesních předpisů při provedení důkazu čtením svědeckých výpovědí S. L. G. a A. M. H., jakož i svědka R. V. Tyto námitky proti porušení procesních předpisů nesouvisí s právním posouzením skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, a proto se jimi Nejvyšší soud nezabýval v řízení o dovolání, ale podrobně se k stejným námitkám vyjádřil v rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona podané v této věci ve prospěch obviněného R. Š. (7 Tz 96/2009).
Pokud jde o výslech svědků S. L. G. a A. M. H., obviněný uvedl, že tito svědci byli vyslechnuti na základě tzv. právní pomoci a o jejich výslechu nebyla obhajoba a zástupci obviněných vůbec vyrozuměni, natož aby se mohli výslechu účastnit, či klást otázky tak, jak to předpokládá trestní řád. Přesto, že soud považoval tyto svědky za klíčové (jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí) rezignoval na snahu tyto předvolat k hlavnímu líčení. Obviněný je přesvědčen, že čtení protokolu o výslechu svědků, aniž bylo při jejich výslechu postupováno podle trestního řádu, nelze připustit.
Pouze nad rámec rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud uvádí k těmto námitkám, že výslech svědka S. L. G. v řízení nebyl proveden vůbec, t. j. ani na základě dožádání. Pokud jde o procesní použitelnost výpovědi svědka A. M. H., který byl vyslýchán cestou právní pomoci v Arménii, výslech tohoto svědka byl proveden na základě žádosti o právní pomoc ve věcech trestních krajského státního zástupce v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2003 (č. l. 151 a násl., sv. 1 tr. spisu). Státní zástupce současně žádal o sdělení termínu a místa konání výslechu. Svědek A. M. H. byl znovu vyslechnut dožádaným arménským státním zastupitelstvím dne 28. 8. 2008 (č. l. 864, sv. 3 tr. spisu), na základě žádosti předsedkyně senátu soudu I. stupně ze dne 4. 5. 2007 (č. l. 766 a násl., sv. 3 tr. spisu). V dožádání předsedkyně senátu rovněž výslovně žádala o sdělení termínu a místa konání výslechu tohoto svědka, s tím, že tento termín bude sdělen obhájcům obviněných. Termíny konání výslechu svědka A. M. H. však české straně nebyly ani v jednom případě sděleny. Z obou protokolů o výslechu svědka provedeném dožádaným státním zastupitelstvím vyplývá, že svědek A. M. H. byl vyslechnut v souladu s trestními předpisy republiky Arménie. Podle ustanovení §428 tr. ř. doručení či důkazy provedené na žádost orgánu České republiky orgánem cizího státu jsou účinné, pokud byly provedeny v souladu s právním řádem dožádaného státu nebo pokud byly provedeny v souladu s právním řádem České republiky; postačí tedy provedení i podle právního řádu dožádaného státu (arg. spojka „nebo“), neboť orgány České republiky nemohou v tomto směru cokoli přikazovat orgánům dožádaného státu, a to i přesto, že náš právní řád poskytuje ohledně určitého procesního úkonu nebo postupu vyšší standard.
Z hlediska řízení o dovolání je podstatné, že procesní námitky ohledně provedení výpovědi svědka A. M. H. nemůžou mít za důsledek tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, což by mohlo vést také k nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výslech tohoto svědka totiž není jediným ani stěžejním důkazem o vině obviněných, která je prokázána dalšími důkazy, a to i bez výpovědi A. M. H. Totéž co vyplývá z výpovědi tohoto svědka, vyplývá také z listinných důkazů zaslaných orgány Arménské republiky. Obviněný M. Č. sice zpochybňuje tyto důkazy, když výpověď A. M. H. považuje za nevěrohodnou a zmíněné listinné důkazy (konkrétně faktury) označuje za podvrhy. Pomine-li se vyloženě skutková povaha těchto námitek, a jejich bezvýznamnost v řízení o dovolání, lze si rovněž položit otázku, jaký účel by mohla mít nepravdivá výpověď tohoto svědka a komu by to včetně údajného falšování faktur vůbec prospělo. Svědek A. M. H. totiž podle výpovědi M. Č. a jím předložených pokladních dokladů měl řádně za dodané zboží zaplatit. Bylo by zcela nelogické, aby nepřevzal zboží, za které by zaplatil desítky milionů korun, nepravdivě by pak uváděl, že se jednalo o použité zboží jen na náhradní díly a dokonce vyhotovil za tím účelem nějaké padělky faktur. Právě skutečnost, že předmětné zboží bylo zcela bezcenné a pro A. M. H. v Arménii nepoužitelné, nezaplatil za něj příslušné poplatky a nepřevzal jej, přičemž M. Č. spoléhal na „dokonalost“ formálního vykázání obchodu před příslušnými orgány v České republice a nepředpokládal, že by někdo zjišťoval skutečnou kvalitu a osud zboží po jeho vývozu do zahraničí.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného M. Č., že správce daně stejný případ posoudil odlišně pokud jde o DPH, a pokud jde o daň z příjmů právnických osob. Předně předmětem trestního řízení byla DPH, a nikoli daň z příjmů právnických osob. Proto postup správce daně v případě daně z příjmů právnických osob nemá vliv na jednoznačné výsledky trestního stíhání obviněného M. Č. a tento jeho postup nebyl ani předmětem posuzování soudů v trestním řízení. Nejvyšší soud se přitom nezabýval zprávou FÚ v Děčíně o výsledku kontroly daně z příjmů právnických osob u daňového subjektu HORES ČR s.r.o. za r. 1999 a 2000 (č. j. 98300/03/214540/5687), kterou obviněný M. Č. přiložil k dovolání, protože soud může vycházet jen z důkazů, které byly řádně provedeny v řízení, a jak obviněný sám uvádí, důkaz touto zprávou soudy proveden nebyl. Z hlediska řízení o dovolání se tak jedná o novou skutečnost (důkaz), která není v dovolacím řízení přípustná. Totéž platí i o dalším k dovolání přiloženém důkazu, a to výkladu dokumentu společností Maersk Czech Republic.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud zjistil, že jediná hmotně právní námitka obou obviněných ohledně uskutečnění zdanitelného plnění je zjevně neopodstatněná, a ostatní námitky pro jejich výhradně skutkovou, a nikoli hmotně právní povahu, nelze podřadit pod uplatněné důvody dovolání. Proto dovolání obviněných M. Č. a R. Š. odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš