ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1055.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1055/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 9. 2010 o dovolání obviněného B. M. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 2 To 125/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 216/2009 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 12. 2. 2010, sp. zn. 2 T 216/2009, byl obviněný B. M. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. l tr. zák. a odsouzen podle §235 odst. l tr. zák., §35 odst. l tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. l tr. zák. na osmnáct měsíců. Výrokem podle §229 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Jako trestný čin vydírání podle §235 odst. l tr. zák. a trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. l tr. zák. posoudil Okresní soud v Šumperku skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný dne 24. 7. 2009 kolem 14,15 hodin v L., okr. Š., na společném balkoně bytového domu vyhrožoval J. H. a jeho manželce I. H., že pokud vstoupí na jeho pozemek, tak je zabije, že pokud překročí pomyslnou čáru, tak je zabije, a že pokud sáhnou na jeho věci, tak je zabije, a když J. H. odcházel a byl k němu zády, uhodil ho obviněný zezadu dřevěnou násadou do hlavy a způsobil mu otřes mozku prvního stupně s postkomočními projevy a pohmoždění a oděrku týlní krajiny, což si vyžádalo léčení s pracovní neschopností do 30. 9. 2009.
Odvolání obviněného, podané především proti výroku o vině, bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 2 To 125/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin vydírání podle §235 odst. l tr. zák., a to pro nedostatek materiální podmínky trestnosti činu. Poukázal na to, že šlo jen o méně intenzivní zásah do svobody rozhodování. Posouzení skutku jako trestného činu vydírání podle §235 odst. l tr. zák. je podle obviněného v rozporu s tím, že v ustanovení §3 odst. l tr. zák. je trestný čin definován jako čin pro společnost nebezpečný, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, a že podle §3 odst. 2 tr. zák. lze za trestný čin považovat jen takový čin, který vykazuje vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. l tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco opominul.
Okresní soud v Šumperku považoval tyto znaky trestného činu za naplněné jednak s odůvodněním, že obviněný před fyzickým napadením „poškozenému vyhrožoval zabitím, pokud vstoupí na jeho údajnou část balkonu, ... takovou intenzitou, že poškozený celou záležitost oznámil policii a měl z tohoto jednání výrazný strach” , a dále s odůvodněním, že „touto pohrůžkou obviněný nutil H., aby nevstupovali na společný balkon, a odmítal řešit otázku vlastnictví této části společné nemovitosti” (viz str. 4 odůvodnění rozsudku). Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci se s tím zcela ztotožnil a dodal, že „lze obviněnému přisvědčit, že v domě dochází k častým sporům tyto spory však nelze řešit vyhrožováním a násilím” (viz str. 3 odůvodnění napadeného usnesení).
Oba soudy zaznamenaly, že posuzovaný skutek byl součástí celkově neurovnaných vzájemných vztahů mezi vlastníky bytů nacházejících se ve společném domě, což v posuzovaném případě mělo podobu sporu mezi obviněným a poškozeným ohledně balkonu. Šlo tedy primárně o záležitost soukromoprávní povahy. Proto je třeba přistupovat k právnímu posouzení skutku obezřetně a vyloučit, aby trestní represe jako krajní prostředek ochrany narušených vztahů byla uplatňována v rozporu se svým účelem. K tomu ostatně směřuje také institut materiální podmínky trestnosti činu, jak je vymezen v ustanoveních §3 odst. 1, 2 tr. zák.
Opominutím ve smyslu §235 odst. l tr. zák. se rozumí nevykonání toho, co by jinak donucovaná osoba vykonala. V posuzované věci si na sporný balkon, resp. jeho část činili nárok obviněný i poškozený. Obviněný se rozhodl vyřešit spor tím, že balkon, resp. jeho určitou část prohlásil za svůj pozemek. Jednání obviněného směřovalo k tomu, aby za použití výhrůžek zabitím vyloučil vstup poškozeného na balkon, resp. nějakou jeho část. Tím se obviněný snažil dosáhnout toho, aby poškozený nevstupoval na balkon, resp. jeho část, ačkoli poškozený tam jinak chtěl vstupovat. Lze tedy akceptovat závěr soudů, že obviněný „jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco opominul“ ve smyslu §235 odst. l tr. zák.
Pokud jde o materiální podmínku trestnosti činu, je trestní zákon založen na zásadě, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Materiální podmínka trestnosti činu tedy není splněna, jestliže nebezpečnost činu pro společnost v konkrétním případě nedosahuje stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tedy jestliže neodpovídá ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané skutkové podstaty (k tomu viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O takový případ se v posuzované věci rozhodně nejedná.
Obviněný pronesl své výhrůžky velmi důrazně a navíc je provázel i reálným fyzickým napadením a zraněním poškozeného. Z hlediska způsobu provedení činu a okolností, za nichž byl spáchán, nelze konstatovat nic, co by ukazovalo na pouze nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. To, že primárně šlo o soukromoprávní spor týkající se vstupu na balkon a jeho užívání, nelze ve prospěch obviněného přeceňovat. Obviněný nezvolil k řešení sporu adekvátní, tj. soukromoprávní prostředky, odmítal spor řešit tímto způsobem a uchýlil se k násilnému řešení činem, jímž se snažil jednostranně prosadit svou vůli a vnutit ji druhému účastníku sporu. Čin obviněného tedy byl veden motivací, která není přijatelná ani omluvitelná. K tomu přistupuje skutečnost, že obviněný je osobou s výraznějším sklonem k jednání této povahy, jak o tom svědčí zjištění, že již v letech 2005 a 2007 byl dvakrát postižen pokutami pro přestupky proti občanskému soužití podle §49 odst. l písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Je tak zřejmé, že i z hlediska osoby obviněného a jeho pohnutky jde o čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je vyšší než nepatrný. Za tohoto stavu ani nevyjasněnost poměrů týkajících se sporného balkonu není dostatečným důvodem k tomu, aby skutek byl považován jen za soukromoprávní vztah. Obviněný svým postupem ve skutečnosti bránil tomu, aby tyto poměry byly za použití odpovídajících soukromoprávních institutů vyjasněny, a již proto nemůže ve svůj prospěch těžit z toho, že tyto poměry zůstaly nejasné. Obviněný výrazně vybočil z mezí soukromoprávního vztahu a dodal tím posuzovanému činu jasně kriminální charakter. Výrok o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. l tr. zák. tudíž evidentně není nepřípustnou kriminalizací soukromoprávního vztahu.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
V Brně dne 15. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec