ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1077.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1077/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. října 2010 o dovolání obviněného T. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2010, sp. zn. 3 To 122/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 27/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. o d mí t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2010, sp. zn. 3 To 122/2010, byl z podnětu odvolání obviněných T. H. a R. K. podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 71 T 27/2009, a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. byli obvinění T. H. a R. K. nově uznáni vinnými jednak pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., které spáchali tím, že dne 11. 4. 2009 v době kolem 01.00 hodin v M. O., v baru C. B., po předchozí slovní rozepři společně fyzicky napadli poškozeného L. H. tak, že jej začali bít pěstmi do horní části těla, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, kde do něj oba obvinění kopali do horní části těla, čemuž se poškozený bránil tím, že se schoulil do klubíčka a rukama se snažil chránit obličej před dalšími útoky, a tímto jednáním mu způsobili zranění spočívající ve zhmoždění a tržných ranách v oblasti čela, horního rtu, brady, ve vlasaté části hlavy i na rukou a tato zranění si vyžádala lékařské ošetření v Městské nemocnici v Ostravě a následnou dobu léčení v rozmezí 10 až 14 dnů, přičemž utrpěná zranění jej nijak výrazně neomezovala v obvyklém způsobu života.
Obviněný T. H. byl za tyto trestné činy odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný R. K. byl podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Obviněný T. H. podal proti tomuto rozsudku prostřednictvím obhájce včas dovolání, které má obsahové náležitosti dovolání a opírá se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Obviněný namítl, že bylo proti němu zahájeno a vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné.
Podle názoru obviněného se soud dopustil procesního pochybení, když neaplikoval ustanovení §11 odst. 1 písm. i) tr. ř., protože bylo proti němu vedeno trestní stíhání bez souhlasu poškozeného. Poukázal na to, že z dokazování vyplynulo, že mezi ním, poškozeným L. H. a současně i spoluobviněným R. K. byla a dosud stále existuje silná citová vazba a všichni tři spolu navzájem udržují intimní poměr. Tento vztah trvá již značnou dobu, a to i přes pochopitelné skrývání citů před okolím. Obviněný dále s odkazem na §163 odst. 1 tr. ř. a §100 odst. 2 tr. ř. namítl, že soud měl pečlivě zkoumat, zda-li by svědek případným trestním stíháním té které osoby pociťoval újmu, a to jako újmu vlastní. Obviněný uvedl, že z průběhu trestního řízení má dojem, že nebyl brán zřetel na jeho sexuální orientaci a že je kvůli ní diskriminován. Obviněný vyslovil názor, že pokud by byl poškozený ženského pohlaví, tak by orgány činné v trestním řízení trestní stíhání obviněného jistě zastavily, pokud se ovšem jedná o homosexuální vztah, navíc ještě trvající současně mezi třemi muži, je to pro české justiční orgány natolik neobvyklá a nepochopitelná situace, s níž se patrně často nesetkávají, a proto rozhodují v jeho neprospěch, a porušují jeho základní lidská práva.
Protože Krajský soud v Ostravě porušil zejména čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. i) tr. ř., obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2010, sp. zn. 3 To 122/2010. Současně navrhl, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání přerušil podle §265o odst. 1 tr. ř. obviněnému výkon trestu odnětí svobody, který nyní vykonává, neboť jinak by mu vznikla výkonem trestu neodčinitelná újma, pokud by dovolací soud následně rozhodl v jeho prospěch.
Nejvyšší státní zástupkyně uvedla v písemném vyjádření k dovolání obviněného, že jeho argumentaci považuje za zjevně neopodstatněnou a navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Poukázala na to, že okruh trestných činů, ohledně nichž je trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného, je vymezen v §163 odst. 1 tr. ř., přičemž trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestního zákona), kterým byl obviněný T. H. v rámci předmětného trestního řízení pravomocně uznán vinným, byl v něm zahrnut (na rozdíl od trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, kterým byl rovněž obviněný T. H. uznán vinným). K trestnímu stíhání pachatele trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona se však nevyžadoval souhlas poškozeného, ale jen takového poškozeného, který by měl jako svědek právo odepřít výpověď. Tak tomu bylo (a nadále je) v případech upravených v §100 odst. 2 tr. ř., podle něhož svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.
Soudy se odpovídajícím způsobem zabývaly vztahem obviněného a poškozeného z toho hlediska, zda šlo o partnerský vztah či poměr rodinný či obdobný uvedený v §100 odst. 2 tr. ř., neboť takový vztah by byl důvodem, pro který by trestní stíhání obviněného pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona bylo podmíněno souhlasem poškozeného. V tomto ohledu soudy zjistily, že v době spáchání činu ani v době trestního stíhání mezi obviněným a poškozeným nebyl vztah partnerský (nebylo uzavřeno registrované partnerství). Obviněný T. H. žil po určitou dobu společně s L. K. jako druh a družka, přičemž z tohoto soužití se narodila dcera V. H. Obviněný T. H. a poškozený L. H. mají rozdílná bydliště a nikdy spolu nežili. Sám obviněný T. H. ve svém mimořádném opravném prostředku uvádí, že intimní poměr udržuje nejen s poškozeným L. H., ale i se spoluobviněným R. K. a že dokonce: „Jak již vyplynulo z dokazování, mezi mnou, poškozeným a současně i spoluobžalovaným R. K. byla a dosud stále je silná citová vazba. Všichni tři spolu rovněž udržujeme intimní poměr“. Takové okolnosti ve svém souhrnu vylučují možnost, že by mezi obviněným T. H. a poškozeným L. H. byl v době spáchání činu nebo v době trestního stíhání rodinný nebo obdobný poměr. Z toho jasně vyplývá, že trestní stíhání obviněného T. H. pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona nebylo vázáno na souhlas poškozeného L. H. a nebylo tudíž ani nepřípustné ve smyslu §11 odst. 1 písm. i) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody nepřípustnosti trestního stíhání jsou upraveny v §11 tr. ř., přičemž obviněný konkrétně odkázal na důvod podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět. V §163 odst. 1 tr. ř. je upraveno trestní stíhání se souhlasem poškozeného u vyjmenovaných trestných činů, mezi nimiž byl do 31. 12. 2009 uveden i trestný čin ublížení na zdraví podle §221 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a to za podmínky, že se trestní stíhání vede proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď podle §100 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného, že soudy obou stupňů nezkoumaly jeho vztah k poškozenému L. H. „dostatečně individuálně“ a že pominuly skutečnost, že s poškozeným udržoval a udržuje intimní sexuální vztah. Soud prvního stupně provedl dokazování, aby mohl rozhodnout o oprávněnosti odepření výpovědi poškozeného L. H., který podal dne 11. 4. 2009 trestní oznámení pro skutek, pro nějž byli později stíháni obvinění T. H. a R. K., tedy týž den, kdy ke skutku došlo. Po obsáhlém dokazování u hlavního líčení, při němž vyslechl řadu svědků nejen ke skutku, ale i ke vzájemnému vztahu obviněných k poškozenému dospěl k závěru, že jejich vztah nelze považovat za vztah obdobný vztahu rodinnému, že nejsou splněny základní podmínky práva odepřít výpověď podle §100 odst. 2 tr. ř. Z tohoto důvodu nenáleží poškozenému L. H. možnost vzít zpět souhlas s trestním stíháním obviněných T. H. a R. K. podle §163 odst. 1 tr. ř.
Tento názor shledal správným i odvolací soud, který v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že intimní vztah poškozeného L. H. s oběma obviněnými v žádném případě nenaplňoval podmínky ustanovení §100 odst. 2 tr. ř., a proto poškozený L. H. nemá oprávnění ve smyslu ustanovení §163 tr. ř.
Nejvyšší soud tomuto právnímu závěru přisvědčil. O oprávněnosti odepření výpovědi podle §100 odst. 2 tr. ř. (ale i podle §100 odst. 1 tr. ř.) rozhoduje orgán, který svědka vyslýchá, přičemž uvedené oprávnění posuzuje jako prejudiciální otázku. Pokud orgán činný v trestním řízení neuzná důvody k oprávněnému odepření výpovědi, je svědek povinen vypovídat, což poškozený v této trestní věci učinil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání, které konal za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud neshledal podmínky pro přerušení trestu obviněnému.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2010
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek