ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1139.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1139/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. října 2010 o dovolání obviněného J. Č. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 8 To 15/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 22/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 12. 2009, sp. zn. 1 T 22/2009, byl obviněný J. Č. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. a §29 odst. 1, 2 tr. zák. k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na devatenáct let. Podle §39a písm. d) tr. zák. byl obviněný zařazen pro výkon trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené organizaci Kooperativa pojišťovna a.s., VIENNA INSURANCE GROUP, generální ředitelství, Templová 747, Praha 1, škodu ve výši 946.808,- Kč, poškozené Z. M. škodu ve výši 33.200,- Kč, poškozenému J. M. škodu ve výši 240.000,- Kč a poškozenému T. M. škodu ve výši 175.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Z. M., J. M. a společnost AGIP Česká republika, s. r. o., odkázáni se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 12. 2009, sp. zn. 1 T 22/2009, podal obviněný odvolání proti výrokům o vině a trestu. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 8 To 15/2010, odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný namítl, že se soudy nižších stupňů nesprávně vypořádaly se subjektivní stránkou trestného činu. Tvrdí, že v posuzované věci nebyl dán úmysl směřující k vražednému jednání, a dodal, že předchozí uvážení se vázalo pouze k trestnému činu loupeže. Obviněný zdůraznil, že poškozeného nezastřelil plánovaně, nýbrž v šokové reakci, protože se domníval, že poškozený chce utéct. Obviněný je proto přesvědčen, že v řízení nebyl jednoznačně prokázán úmysl k vražednému jednání. Právní kvalifikace činu podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. je také podle něj zcela nesprávná. Obviněný namítl, že nebyly dány podmínky pro uložení výjimečného trestu především proto, že nebyla naplněna podmínka stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Je přesvědčen, že jeho jednání nebylo výrazně nebezpečnější pro společnost, než jiné vraždy. Dodal, že soudy nepřihlížely k polehčujícím okolnostem. Obviněný rovněž vytkl soudu, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Poukázal na to, že před spácháním trestného činu vedl řádný život, náležitě se choval i v rámci svého sociálního začlenění a i prognóza jeho resocializace je velmi příznivá.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný v dovolání uplatnil víceméně stejnou argumentaci jako v řízení o odvolání. Obviněný spatřuje nesprávné právní posouzení skutku v tom, že soudy chybně posoudily jeho úmysl získat usmrcením poškozeného majetkový prospěch, a namítá, že jeho původní záměr zahrnoval toliko jednání odpovídající znakům trestného činu loupeže. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že ačkoli bylo prvotním cílem obviněného získat majetkový prospěch, přerostl po té v nepoměrně nebezpečnější formu, když se prostředkem k tomuto obohacení (a současně zakrytí již dokonané loupeže) stalo usmrcení poškozeného. Soudy proto dospěly k správnému závěru, že obviněný v úmyslu získat majetkový prospěch a zakrýt jiný trestný čin úmyslně usmrtil poškozeného J. M., čímž spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák.
Za důvodnou nelze podle nejvyšší státní zástupkyně označit ani námitku dovolatele, že v jeho případě stojí rozhodnutí na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a to pokud jde o naplnění podmínek pro uložení výjimečného trestu. Nejvyšší státní zástupkyně k tomu, uvedla, že obviněný pouhým několikaminutovým pozorováním vytipoval jako svou budoucí oběť zcela náhodně projíždějícího motoristu, kterého nikdy v minulosti nepotkal, poté se pod pohrůžkou zbraně zmocnil části jeho majetku, načež jej donutil odjet na odlehlé místo a tam ho popravil, protože jinak se nedá označit způsob usmrcení poškozeného. Obviněného naprosto nezajímalo, že poškozený má zřejmě rodinu, že ničím nezapříčinil to, aby se stal obětí bezohledné loupežné vraždy. Tato zjištění (a další, o nichž se zmiňují oba soudy) zcela zřetelně osvědčují skutečnost, že předmětný trestný čin je do značné míry netypický, svou nebezpečností zřetelně vyčnívající nad jiné obdobné delikty a že pro spravedlivý postih výjimečně cynického, bezohledného pachatele nepostačují běžné zákonné možnosti, vymezené sazbou trestu odnětí svobody od dvanácti do patnácti let. Bez nejmenších pochybností byla tedy naplněna podmínka pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody ve smyslu velmi vysokého stupně společenské nebezpečnosti spáchaného trestného činu. K výhradě obviněného, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že tento argument nenachází vyjádření nejen v uplatněných důvodech, ale ani v žádném jiném důvodu dovolání.
Pokud jde o dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, naplnění tohoto důvodu je podmíněno existencí jiného důvodu dovolání již v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí [v tomto případě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Takový důvod však zjištěn nebyl, proto nemůže být naplněn ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného J. Č. je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení.“ Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Námitkou nedostatku subjektivní stránky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 se podrobně zabýval již Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání, které obviněný podal proti rozsudku soudu prvního stupně. Poukázal na to, že obviněný odvoláním zásadně nenapadl průběh skutkového děje, který zjistil soud prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu nemůže obstát verze obviněného o absenci úmyslu usmrtit poškozeného s cílem zmocnit se cizí věci. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na správné argumenty uvedené na str. 4 a 5 v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v nichž dovodil, že obviněný předem pojal úmysl usmrtit poškozeného poté, co se zmocní jeho peněz, věcí vhodných ke zpeněžení nebo uspokojení jeho potřeb, čemuž odpovídá i chování obviněného na místě činu. Protože jeho chování nebylo ovlivněno žádnými okolnostmi objektivní povahy, duševní chorobou či poruchou nebo výraznou anomálií osobnosti obviněného, jednalo se o předem promyšlenou akci provedenou zcela chladnokrevně v intencích předem připraveného plánu, který od počátku zahrnoval usmrcení náhodně vybrané vhodné oběti za účelem zmocnění se jejích peněz a věcí. Nejvyšší soud považuje tento právní názor za správný, a proto nepřisvědčil námitce obviněného, že posouzení subjektivní stránky trestného činu bylo nesprávné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z toho je zřejmé, že tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je tedy skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud však neshledal v rámci řízení před soudem prvního stupně žádnou vadu, která by naplnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., a proto není dán ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy vázáno na existenci vad podřaditelných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. již v řízení u soudu prvního stupně.
Obviněný již v odvolání namítal, že stupeň nebezpečnosti jeho činu nijak nevybočuje z obvyklého rámce činů téže povahy a dovodil z toho, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Odvolací soud se v souladu se zákonem vypořádal s touto námitkou, když uvedl, že obviněný se sám dostal do finančních potíží, a to ve snaze udržet si takový životní standard, který neodpovídal jeho výdělkovým možnostem. Tyto potíže se rozhodl řešit zmocněním se peněž a věcí náhodně vybrané oběti a jejím chladnokrevným usmrcením. Přisvědčil soudu prvního stupně, že bezohlednost tohoto záměru a cynický postoj k hodnotě lidského života zvyšuje stupeň nebezpečnosti jednání obviněného natolik, že je u něj plně na místě uložení výjimečného trestu podle §29 odst. 2 tr. zák., a to přes dosavadní trestní bezúhonnost obviněného a poměrně příznivou prognózu jeho resocializace. Podle názoru odvolacího soudu všechny tyto skutečnosti jednoznačně upřednostňují represivní stránku trestu a eliminace obviněného na delší dobu ze společnosti odpovídá i požadavku ochrany společnosti před pachateli závažné trestné činnosti. I s těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožnil. Pro úplnost jen dodává, že subjektivně pociťovaná přísnost trestu nenaplňuje ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného J. Č. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2010
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek