ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1156.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1156/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. listopadu 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného D. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 6 To 123/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 358/2005, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 6 To 123/2010, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 11. 2009, sp. zn. 6 T 358/2005.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Litoměřicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 11. 2009, sp. zn. 6 T 358/2005, byl obviněný D. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 3 tr. zákona a podle §224 odst. 3 tr. zákona byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku. Podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dohledem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona mu byl také uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 6 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozené L. N. a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. B. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, na základě kterého Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 6 To 123/2010, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a podle §224 odst. 2 tr. zákona ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dohledem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 5 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené L. N. a M. B. odkázány se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že skutek, jak byl zjištěn odvolacím soud není trestným činem, neboť příčinou dopravní nehody bylo nikoli porušení §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., obviněným, ale nerespektování příkazu vyplývajícího z dopravní značky „Dej přednost v jízdě!“ ze strany poškozené řidičky. Dovolatel uvádí, že poškozená nemohla při rozhodování, zda vjede do křižovatky či nikoli, vědět, jaká je povolená rychlost v daném úseku, a proto musela vycházet z toho, že se k ní vozidlo obviněného blíží rychlostí 90 km/h, když se jednalo o komunikaci mimo obec. Obviněný v rámci svého tvrzení, že to byla právě poškozená, kdo způsobil nehodu nerespektováním povinnosti dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci, upravené v §22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 214/2010 a 7 Tdo 38/2010. Také nesouhlasí se závěrem soudů, že nepřizpůsobil jízdu svým schopnostem, a to zejména svému zdravotnímu stavu, když trpí slepotou levého oka a trubicovým viděním pravého oka v rozsahu 10 až 15 stupňů s tím, že je značně omezeno periferní vidění. K tomu obviněný uvádí, že oční vadou trpí od dětství a nepamatuje si, že by viděl „lépe“. I kdyby mu tato vada skutečné reálně bránila v řízení motorových vozidel, tak on neměl žádný důvod si to myslet. Odvolací soud tak podle něj chybně aplikoval na zjištěný skutkový stav rovněž ust. §5 písm. a) tr. zákona a v důsledku toho chybně aplikoval i §224 tr. zákona, když bez základní míry zavinění ve formě nedbalosti nemůže jít o trestný čin. Nakonec namítá, že soud II. stupně se výslovně nezabýval dokazováním chování poškozené řidičky, nezkoumal řadu skutečností důležitých pro přesné zjištění skutkového stavu věci.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadená rozhodnutí soudů a sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že poškozená sice nedala obviněnému v jízdě přednost, avšak nevytvořila mu náhlou a neočekávanou překážku, na kterou nemohl reagovat, takže skutečnou příčinou dopravní nehody (a s ní spojených následků) byla rychlost obviněného, zcela nepřiměřená jak rychlosti v těch místech povolené, tak (a to zejména) jeho zdravotnímu stavu. Státní zástupce proto shledal podané dovolání zjevně neopodstatněným a navrhl, aby bylo podle §256i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání shledal, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud je vázán svojí judikaturou v rámci své rozhodovací činnosti, a proto aplikoval právní závěry uvedené v usnesení ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009 a v usnesení ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 214/2010, podle kterých, vzhledem k obdobným skutkovým okolnostem, bylo možné posoudit daný případ.
V posuzovaném případě spočívala dopravní nehoda ve střetu dvou vozidel na křižovatce hlavní silnice s vedlejší silnicí, přičemž vozidlo obviněného jelo po hlavní silnici a vozidlo poškozené vjelo do křižovatky z vedlejší silnice. Obecně vzato, je za takový střet zásadně odpovědný řidič, který do křižovatky vjede z vedlejší silnice, neboť jeho povinností je dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici. Samotná okolnost, že řidič, který má přednost v jízdě, jede rychlostí přesahující stanovený limit, nic nemění na povinnosti řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice dát přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici. Přednost řidiče jedoucího po hlavní silnici tedy nezaniká jen v důsledku toho, že tento řidič jede nedovolenou rychlostí. Příčinou střetu pak je skutečnost, že řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedal přednost v jízdě. Překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici může mít pouze omezený význam, a to v podstatě jen z hlediska míry zavinění následku vzniklého ze střetu, za který ovšem primárně odpovídá řidič vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice. Tyto zásady vyplývají z toho, že porovnají-li se povinnosti obou řidičů, je povinnost dát přednost v jízdě kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti. Porušení povinnosti dát přednost v jízdě bez dalšího již samo o sobě vede ke zcela bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel, protože se vždy týká situace, v níž jde o vztah nejméně dvou vozidel s protínajícím se směrem jízdy. Porušení povinnosti dodržet stanovený rychlostní limit samo o sobě nevede ke vzniku takového nebezpečí a zakládá ho teprve ve spojení s dalšími podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu, jakými jsou např. přítomnost dalších účastníků provozu, hustota provozu, viditelnost, přehlednost daného místa či úseku apod.
Od těchto zásad se lze výjimečně odchýlit, pokud to je odůvodněno jednak extrémní mírou porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit a jednak tím, že rychlost jízdy řidiče jedoucího po hlavní silnici fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost. Jde o to, že jen v důsledku vysoké rychlosti vozidla jedoucího po hlavní silnici řidič vozidla přijíždějícího po vedlejší silnici, i při snaze dát přednost, objektivně nemůže bezpečně provést jízdní manévr spočívající v projetí křižovatky. Typickým rysem takové situace je to, že řidič, který jinak je povinen dát přednost v jízdě, jen v důsledku vysoké rychlosti jízdy vozidla, jemuž má dát přednost, uvidí toto vozidlo až v době, kdy již není reálné, aby mu skutečně dal přednost. Zároveň je třeba zdůraznit, že nedání přednosti tu nesmí být důsledkem toho, že řidič přijíždějící po vedlejší silnici pominul nějakou významnou okolnost, kterou mohl běžně vnímat nebo kterou mohl snadno předvídat.
V posuzovaném případě je potřeba zohlednit skutečnost, zda poškozená skutečně dodržela povinnost vyplývající z dopravní značky „dej přednost v jízdě!“ a zejména tu skutečnost, zda viděla vozidlo obviněného. Pokud soudy neučinily jasné zjištění o těchto skutečnostech, nelze přisvědčit úvaze, že rychlost jízdy obviněného, byť překročila stanovený limit, byla jediným důvodem, pro který bylo poškozené objektivně znemožněno dát obviněnému přednost v jízdě. Za těchto okolností přichází v úvahu varianta, že skutečným důvodem, pro který poškozená nedala přednost v jízdě, naopak bylo to, že nerespektovala příkaz vyplývající z dopravní značky „dej přednost v jízdě!“, a situaci na hlavní silnici vyhodnotila ve svůj prospěch bez ohledu na potřebu opatrnosti v zájmu bezpečného projetí křižovatky.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, které pak byly korigovány odvolacím soudem, se obviněný trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zákona dopustil tím, že dne 5. 7. 2005 v 6:10 hod. při řízení vozidla Peugeot 106 D, kdy jel po hlavní silnici č. I/15 v km 56,391 na křižovatce se silnicemi II/260 a III/24081 směrem od Č. L. na L., překročil nejvyšší povolenou rychlost, která je v místě dopravní nehody omezena na 70 km/h nejméně o 27 km/h a dále nepřizpůsobil jízdu svým schopnostem, a to zejména zdravotnímu stavu, neboť v době jízdy trpěl oční vadou, a to slepotou levého oka a trubicovým viděním pravého oka v rozsahu 10-15°, čímž porušil ustanovení §18 odst. 1 a §5 odst. 2 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a v důsledku těchto porušení došlo k tomu, že přední částí svého vozidla narazil do pravé zadní části vozidla Škoda Favorit, které dokončovalo odbočování z vedlejší silnice vlevo na hlavní silnici a při tomto střetu utrpěla řidička vozidla Škoda Favorit poškozená L. N., mnohočetné se životem neslučitelné úrazové změny – polytrauma, v důsledku čehož téhož dne zemřela v Městské nemocnici v Litoměřicích, její spolujezdec poškozený P. B., sedící na sedadle spolujezdce utrpěl závažné úrazové změny – polytrauma, v důsledku čehož téhož dne zemřel v Městské nemocnici v Litoměřicích a spolujezdec obviněného sedící na předním sedadle poškozený J. P., utrpěl úhrn závažných úrazových změn – polytrauma, na následky čehož zemřel na místě dopravní nehody.
Z uvedeného vyplývá, že obviněný přijížděl po hlavní komunikaci s právem přednosti v jízdě, tedy po silnici vyššího řadu, než poškozená, která přijížděla po vedlejší silnici označené značkou „dej přednost v jízdě!“. Z revizního znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství VUT v Brně, který byl hlavním podkladem při rozhodování soudů, vyplynulo, že hlavní silnice, po které přijížděl obviněný, byla v dobrém technickém stavu a tvořila přímý, dobře přehledný úsek, poškozené tedy nic nebránilo ve výhledu na přijíždějící vozidlo. V době kdy se poškozená rozhodovala, zda vjede do křižovatky (pro obě varianty, rozjíždění i plynulý pohyb) bylo vozidlo obviněného vzdálené 107-173,8 m a 3,9-6,4 sekundy před střetem a poškozená musela vidět toto přijíždějící vozidlo. Poškozená pak od 66,2-133 m a 2,4-4,9 sekundy vzdáleného vozidla začala vjíždět do křižovatky, přičemž obviněný ještě v této době nijak nereagoval a pokračoval v jízdě stejnou rychlostí. Reagovat začal teprve 47,4 m a 1,8 sekundy před střetem, kdy už poškozená projížděla křižovatkou a blížila se k jeho jízdnímu pruhu. Obviněný tak začal reagovat na vozidlo řízené poškozenou zjevně až v situaci, kdy se vozidlo Favorit začalo přibližovat k jeho jízdnímu pruhu, od něhož bylo ale ještě vzdáleno (resp. od místa střetu) 5,6-6,8 m, ale již pouze 1,8 sekundy před střetem obou vozidel. Přestože v této situaci bylo vozidlo řízené obviněným již pouze 47,4 m od místa střetu a poškozená s vozidlem Favorit ještě 5,6-6,8 m před místem střetu, nijak na tuto situaci nereagovala a pokračovala v jízdě až do střetu obou vozidel.
Ze skutkových zjištění je zřejmé, že byly porušeny dvě základní povinnosti, obviněným povinnost povolené rychlosti a poškozenou povinnost „dej přednost v jízdě!“. Povinnost poškozené je ale v dané situaci primární, vzhledem k možným následkům jejího porušení. Překročením povolené rychlosti na rovném přehledném úseku hlavní silnice bez většího provozu, jak tomu bylo v daném případě, totiž samo o sobě nevede ke kolizní situaci a střetu vozidel. V případě nedání přednosti v jízdě je tomu ale zcela naopak, protože zpravidla ke střetu vozidel vede, a to i s fatálními následky. V této souvislosti je potřebné také zkoumat, jak intenzivní bylo porušení omezené rychlosti. V posuzovaném případě byla povolená rychlost překročena o 27 km/h, což nepředstavuje extrémní míru porušení. Obviněný se mohl spoléhat, že poškozená splní svoji povinnost a dá mu přednost v jízdě, jeho konání tak možno podřadit pod tzv. princip omezené důvěry aplikovaný v právní praxi. Do padesátých let 20. století se judikatura řídila principem nedůvěry, kdy se vycházelo z toho, že není možno se spoléhat na to, že ostatní účastníci dopravy dodrží dopravní předpisy, přičemž se to u motoristické veřejnosti zpravidla odůvodňovalo jejich nižší znalostí, nebezpečím motorového vozidla apod. V dalším období a rovněž v současnosti je už aplikovaný princip omezené důvěry, spočívající v tom, že řidič se může spolehnout na to, že ostatní účastníci silničního provozu dodrží dopravní předpisy, pokud z konkrétní situace nevyvstane obava, že tomu tak nebude. Tato problematika je řešena i v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, ve kterém se uvádí, že hranice okolností, které řidič může či nemůže předvídat není možné vymezovat v hypotetické rovině, ale je potřebné vycházet vždy z existujících objektivních okolností určené dopravní situace, charakterizované různými faktory, kterými může být určité místo, charakter komunikace a její technický stav, chování ostatních účastníků silničního provozu, místní podmínky, náhodný výskyt lesní zvěře na cestní komunikaci apod. Uvedené okolnosti vnímá řidič svými smysly a vyhodnocuje je v závislosti od své subjektivní dispozice nebo řidičských schopností, z čeho vyplývá, že u zavinění z nedbalosti se kromě míry povinné opatrnosti přihlíží i na její subjektivní vymezení (míra opatrnosti, kterou je možné vynaložit v konkrétním případě). O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně.
I když princip omezené důvěry lze aplikovat i na poškozenou, která mohla spoléhat na to, že obviněný dodrží svoji povinnost a nepřekročí povolenou rychlost, primárně však porušila svoji povinnost právě poškozená, a tedy především obviněný měl právo spoléhat na to, že mu poškozená dá přednost v jízdě. Právě proto lze princip omezené důvěry v první řadě aplikovat ve prospěch obviněného. Závěr soudů, že obviněný zcela zavinil dopravní nehodu překročením povolené rychlosti není podle názoru Nejvyššího soudu správný, protože poškozená nerespektovala povinnosti vyplývající z dopravní značky „dej přednost v jízdě!“ a vysvětlila si nejasnou situaci na křižovatce ve svůj prospěch. Nemohla-li totiž objektivně podle znaleckého posudku poškozená rozpoznat rychlost vozidla Peugeot přijíždějícího po hlavní silnici zprava, tj. neměla žádnou představu o jeho rychlosti, nemohla se bez ohledu na jeho skutečnou rychlost, a to ani v případě, že by obviněný jel povolenou rychlostí 70 km/hod., domnívat, že křižovatkou bezpečně projede. Po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své jednání. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na povahu a závažnost svého porušení těchto pravidel. Tak by tomu bylo např. v situaci, kdy by se jednalo o nepřehlednou křižovatku za ohybem hlavní silnice, kde by byl v důsledku terénních nerovností nebo lesního porostu znemožněn dostatečný výhled do křižujících se silnic, z tohoto důvodu by byla rychlost na hlavní silnici omezena, a řidič jedoucí po hlavní silnici natolik překročil povolenou rychlost, že by řidiči přijíždějícímu z vedlejší silnice objektivně znemožnil dát mu přednost v jízdě. V době, kdy vjížděl do křižovatky totiž žádné vozidlo na hlavní silnici neviděl, a proto mu ani nemohl dát přednost.
V této trestní věci se ale jedná o zcela jinou situaci, když křižovatka byla zcela přehledná, poškozená již při rozhodování, zda vjede do křižovatky, měla ničím nerušený přehled o provozu na hlavní silnici, musela vidět vozidlo obviněného na vzdálenost 107-173,8 m a ještě při rozjíždění do křižovatky mimo jeho jízdní pruh na vzdálenost 66,2 -133 m.
Z uvedeného pak vyplývá závěr, že důvodem vzniku dopravní nehody bylo právě nedání přednosti v jízdě obviněnému poškozenou, která nebyla dostatečně opatrná a nepočínala si v rámci své prevenční povinnosti /§4 zák. č. 361/2000 Sb./, když vjela do křižovatky a následně přímo do jízdního pruhu obviněného v době, kdy bylo vozidlo obviněného natolik blízko, že už nebylo možné bezpečné projetí dané křižovatky a vyhodnotila tak situaci nepatřičně ve svůj prospěch.
Nejvyšší soud již v minulosti vyslovil názor, že při dopravních nehodách, k nimž dochází střetem vozidla jedoucího po hlavní silnici, s vozidlem vjíždějícím do křižovatky z vedlejší silnice, je zásadně vinen řidič, který nerespektoval stanovenou přednost v jízdě, a pokud nerespektováním pravidel silničního provozu k nehodě přispěl i řidič jedoucí po hlavní silnici, může jít z jeho strany nejvýše o spoluzavinění (viz usnesení ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1411/2006). Totéž v podstatě uvedl Nejvyšší soud i v další trestní věci (viz usnesení ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009) s tím, že samotná okolnost, že řidič s předností v jízdě jede rychlostí přesahující stanovený limit, nic nemění na povinnosti řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice dát přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici. Přednost řidiče jedoucího po hlavní silnici tedy nezaniká jen v důsledku toho, že tento řidič jede nedovolenou rychlostí, a příčinou střetu pak je skutečnost, že řidič přijíždějící po vedlejší silnici mu nedal přednost. Jak již bylo výše uvedeno, překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici může mít pouze omezený význam, a to v podstatě jen z hlediska míry zavinění následku vzniklého ze střetu, za který ovšem primárně odpovídá řidič vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice. Tyto zásady vyplývají z toho, že porovnají-li se povinnosti obou řidičů, je povinnost dát přednost v jízdě kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než povinnost dodržet limit dovolené rychlosti. Porušení povinnosti dát přednost v jízdě bez dalšího již samo o sobě vede ke zcela bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel, protože se vždy týká situace, v níž jde o vztah nejméně dvou vozidel s protínajícím se směrem jízdy. Porušení povinnosti dodržet stanovený rychlostní limit samo o sobě nevede ke vzniku takového nebezpečí a zakládá ho teprve ve spojení s dalšími podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu (přítomnost dalších účastníků provozu, hustota provozu, viditelnost, přehlednost daného úseku). Od těchto zásad se lze výjimečně odchýlit, pokud je to odůvodněno jednak extrémní mírou porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit a jednak tím, že rychlost jízdy řidiče jedoucího po hlavní silnici fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost. V této trestní věci obviněného D. P. se ale, jak bylo již výše uvedeno, o takovou výjimečnou situaci nejednalo, když v přehledné křižovatce na hlavní silnici překročil povolenou rychlost v podstatě o 1/3 stanoveného limitu. Nelze rovněž přehlédnout, že vzhledem k protisměrnému a odbočovacímu jízdnímu pruhu obviněný až do okamžiku najetí poškozené s vozidlem Favorit do jeho jízdního pruhu, mohl spoléhat na to, že i když vjela do křižovatky přes protisměrný a odbočovací jízdní pruh, dá mu přednost v jízdě, jak byla povinna. Tomu odpovídá i výpověď obviněného, že mu z levé strany křižovatky „vjelo do cesty“ osobní vozidlo Favorit, a to „těsně předtím než došlo k nárazu“.
Pokud v této souvislosti odvolací soud na str. 7 odůvodnění rozhodnutí uvedl, že nelze mít za to, že by poškozená způsobem řízení svého vozidla vytvořila obviněnému „tzv. náhlou překážku“, je nutno uvést, že poškozená jako řidička vozidla byla účastníkem provozu na pozemní komunikaci ve smyslu §2 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. (o provozu na pozemních komunikacích) a nemůže být proto jí řízené vozidlo považováno při jízdě za překážku provozu na těchto komunikacích. Překážka provozu na pozemních komunikacích je definována v ustanovení §2 písm. ee) uvedeného zákona (viz též §45).
Pokud jde o oční vadu obviněného, je nutno uvést, že vzhledem k tvaru křižovatky se vozidlo Favorit nacházelo v přímém zorném poli obviněného, jak je to také konstatováno na str. 16 tzv. revizního znaleckého posudku (pozn. proto je rozporné a neodpovídající skutečnosti tvrzení v témže posudku na str. 14, že „oba“ řidiči nemohli druhé vozidlo sledovat přímým pohledem). Pokud podle znalce z odvětví očního lékařství má obviněný slepotu levého oka a trubicové vidění na pravém oku v rozsahu 10-15°, je zřejmé, že i přes tuto oční vadu byl obviněný v daném případě schopen sledovat situaci v provozu na předmětné pozemní komunikaci, když se vozidlo Favorit nacházelo vzhledem k tvaru křižovatky v jeho přímém zorném poli a tedy v rámci jeho omezeného (trubicového) vidění. V rozsahu tohoto omezeného vidění (10-15°) má totiž podle znalce zachovanou normální zrakovou ostrost a špatně vidí pouze do stran. Navíc je toto zrakové omezení běžně korigovatelné, ať již pohybem oka nebo celé hlavy, čímž se rozsah normálního ostrého vidění rozšiřuje. Nejvyšší soud se proto neztotožnil ani se závěrem soudu druhého stupně, že vedle nepřiměřené rychlosti měla i oční vada obviněného jednoznačný a přímý vliv na vznik dopravní nehody.
Zdravotní indispozice, ať již přechodná nebo trvalá, která činí postiženou osobu nezpůsobilou k řízení motorového vozidla, nemůže sama o sobě založit odpovědnost za vznik dopravní nehody, pokud se neprokáže, že právě v důsledku této indispozice došlo k dopravní nehodě. Tak jako řidič jedoucí po hlavní silnici neztrácí přednost v jízdě jen proto, že překročí povolený rychlostní limit, neztrácí ji ani v důsledku toho, že je obecně nezpůsobilý k řízení motorového vozidla. Pokud obviněný ve své výpovědi nebyl schopen uvést vzdálenost, na kterou uviděl křižovatkou projíždějící vozidlo Favorit, a odhadl ji na „asi desítky metrů“, koresponduje to se znaleckým posudkem (revizním), podle kterého začal na situaci reagovat 47,4 m a 1,8 sekundy před střetem. V té době se ale poškozená s vozidlem Favorit nacházela ještě 5,6 – 6,8 m před místem střetu (viz přílohy č. 3 – 4 posudku). Obviněný tak začal reagovat na vozidlo Favorit již v okamžiku, kdy vjelo do křižovatky, a to ještě pouze do protisměrného jízdního pruhu, což ještě samo o sobě neznamenalo bezprostřední ohrožení, pokud by mu poškozená s vozidlem Favorit dala přednost v jízdě, jak byla povinna.
Z výše zmíněných důvodů je zřejmé, že nebyly dány přesvědčivé skutečnosti, aby bylo možné učinit závěr, že obviněný zcela výlučně překročením povolené rychlosti a v důsledku oční vady zapříčinil střet obou vozidel. Z toho vyplývá, že jak napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, tak rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích, jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku, jsou rozhodnutími spočívajícími na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil rozsudky obou soudů, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Protože obviněnému byl usnesením soudu I. stupně ze dne 25. 8. 2010 povolen odklad výkonu trestu do 25. 11. 2010, vzhledem k době rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na postup podle §265o odst. 1 tr. ř.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš