ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1181.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1181/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. října 2010 v neveřejném zasedání o dovoláních, která podali obvinění J. A. a J. A. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 14 To 118/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 122/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. A. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné J. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. 2 T 122/2009, byl obviněný J. A. uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákona, a odsouzen podle §215 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků.
Obviněná J. A. byla tímto rozsudkem uznána vinnou trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zákona, a odsouzena podle §217 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků.
Jednání obviněného J. A. spočívalo (stručně uvedeno) v tom, že od roku 2004 do konce roku 2007 v T., okr. S., a od roku 2008 do 10. 11. 2008 v R., okr. S., týral svého nevlastního syna V. N., kterého několikrát týdně bez důvodu nebo pro malicherné důvody nepřiměřeně bil vždy několika ranami vodítkem na psa, klínovým řemenem od auta, kabelem, klackem, až měl nezletilý krvavé šrámy na zádech a rukou, dále jej bil do hlavy a břicha, minimálně v jednom případě, když ležel na zemi, tak do něho kopal, dále jej nutil opisovat do sešitu celé učebnice, a to i do tří hodin do rána, nezletilý se nesměl dívat na televizi, chodit ven, neustále mu vyhrožoval bitím, v důsledku čehož nezletilý pomýšlel na útěk z rodiny a v létě roku 2008 se úmyslně říznul do levého zápěstí, aby byl z rodiny někam odvezen.
Jednání J. A. pak spočívalo v tom, že ačkoliv věděla o uvedeném jednání jejího manžela, a v několika případech mu byla přítomna, úmyslně neučinila žádné opatření k tomu, aby tomuto jednání zabránila a závažným způsobem tak jako matka porušila svou povinnost pečovat o dítě mladší než 18 let.
K odvolání obviněného J. A. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 14 To 118/2010, zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu ohledně tohoto obviněného. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že obviněného na stejném skutkovém základě uznal vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, když neshledal, že by jednání obviněného bylo možno považovat také za spáchané zvlášť surovým způsobem ve smyslu ustanovení odst. 2 písm. a) §215 tr. zákona. Podle §215 odst. 2 tr. zákona pak uložil obviněnému opět trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podmíněně odložil podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu 4 roků. Tím napravil i pochybení soudu I. stupně, který o vině i výměře trestu rozhodl podle trestního zákona, ale o podmíněném odkladu uloženého trestu podle trestního zákoníku. Protože stejného pochybení se soud I. stupně dopustil i při rozhodnutí o podmíněném odkladu uloženého trestu obviněné J. A., která rovněž podala odvolání, zrušil ohledně ní odvolací soud rozsudek soudu I. stupně pouze ve výroku o trestu, nově jí uložil stejný trest odnětí svobody podle §217 odst. 1 tr. zákona v trvání 1 roku, ale jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 3 roků podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění prostřednictvím společného obhájce dovolání, ve kterých uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítají, že podle jejich přesvědčení „jejich jednání nelze kvalifikovat tak, že šlo ve vztahu k nezletilému V. N. o týrání“. Poukázali na definici týrání Zdravotní komise Rady Evropy z roku 1992, podle které aktivní tělesné týrání zahrnuje všechny akty násilí na dítěti, při kterých dochází k tělesnému zranění dítěte, k jeho trvalému postižení nebo dokonce usmrcení. K této formě týrání, že se řadí také tělesné trestání dítěte užívané jako převažující výchovný prostředek. Při aktivním tělesném týrání dochází ke zranění, postižení orgánů či jejich funkce, ale v tomto případě „k žádné z těchto forem nedošlo, a občasný výprask“ byl jen krajním řešením v souladu se zákonem o rodině, když jiné výchovné metody selhaly.
Soudům pak vytýkají, že nebraly v potaz neobjektivní výpověď nezletilého, který byl podle nich naváděn k výpovědi otcem i sociální pracovnicí, a nezaobíraly se ani tím, že v důsledku plnění pracovních povinností nebyli celé dny doma, nemohlo proto docházet k bití nezletilého v rozsahu jak uvedly soudy a obvinění je smyšlené. Ojedinělé intenzivnější přístup J. A. při trestání nezletilého, tak mohl naplnit skutkovou podstatu přestupku, a jednání J. A. nelze kvalifikovat ani jako přestupek, protože se vždy o chlapce řádně starala a neporušila tak svoji povinnost pečovat o osobu mladší než osmnáct let.
Obvinění proto navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek krajského soudu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním uvedl, že pokud obvinění vznáší námitky vůči objektivitě výpovědi poškozeného, nebo uvádí další námitky týkající se skutkového děje, nebrojí ve skutečnosti proti právnímu posouzení, ale proti skutku samotnému. Takovéto námitky ale nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. K argumentaci materiálem Zdravotní komise Rady Evropy státní zástupce uvedl, že z něj citují pouze první část ze čtyř bodů, v nichž Evropská zdravotní komise definovala pojem týraného dítěte, a zcela opomíjejí zejména bod 3), ve kterém je definováno duševní týrání, jenž podle komise zahrnuje chování, které je příčinou závažného nepříznivého vlivu na citový vývoj a chování dítěte. Může mít formu slovních útoků na sebevědomí dítěte, jeho opakovaného ponižování nebo odmítání. Také vystavování závažným konfliktům doma, násilné izolace a kontroly mohou působit citové ohrožení. V souvislosti s námitkou, že dané jednání nelze kvalifikovat jako týrání, státní zástupce také poukázal na obdobnou věc řešenou v rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 788/2006, kde Nejvyšší soud obdobné jednání pro jeho vyšší stupeň hrubosti i bezcitnosti, a při zvážení délky doby po kterou probíhalo, podřadil pod ustanovení §215 tr. zákona. V dalším rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 340/2006, pak mj. Nejvyšší soud uvedl, že nemusí jít jen o fyzické týrání, ale také o psychické útrapy. V daném případě byl nezletilý několik let vystaven zlému nakládání ze strany obviněného, které spočívalo v bití i za použití různých předmětů, v kopání a hrubých nadávkách, čímž byly daleko překročeny meze pouhé přísné výchovy, a závěr, že šlo o týrání, je v souladu s homogenní soudní praxí.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného je zřejmé, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají ty společné námitky obou dovolatelů, ve kterých namítají neobjektivitu výpovědi poškozeného, poukazují na své pracovní zaneprázdnění, z toho vyplývající pobyt převážně mimo domov, z čehož dovozují, že jejich obvinění je smyšlené. Oba obvinění tak v důsledku nedostatečného objasnění skutkového stavu (nevyžádané svědectví z pracoviště) vyjadřují svůj nesouhlas se skutkovým stavem zjištěným soudem I. stupně v průběhu dokazování a tento popírají s tím, že J. A. trestal poškozeného intenzivněji pouze ojediněle a J. A. se o něj řádně starala a neporušila tak svoji povinnost pečovat o osobu mladší než osmnáct let. Obvinění tak, s ohledem na tyto námitky, nespatřují nesprávné právní posouzení skutku, ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v posouzení jednání uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. (resp. II.) stupně, ale ve zcela jiném jednání, ke kterému by soudy dospěly, pokud by provedly všechny důkazy a tyto pak zhodnotily způsobem podle představ obviněných.
Obviněná J. A. tak popírá, že by došlo k jednání, jímž byla uznána vinnou, z čehož dovozuje, že se vždy o chlapce řádně starala a neporušila tak svoji povinnost pečovat o osobu mladší než osmnáct let. Její námitky vycházející z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu, ale neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání. Proto bylo dovolání J. A. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Shodnými námitkami se přitom řádně zabýval již soud odvolací.
I když na stejných námitkách bylo založeno také odvolání obviněného J. A., Nejvyšší soud jeho dovolání neodmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože byl uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, a v dovolání byla také uplatněna námitka, že jeho jednání ve vztahu k nezletilému nelze kvalifikovat jako týrání. Tato námitka byla sice v dovoláních učiněných společným podáním formulována ve vztahu k oběma obviněným, ale ohledně J. A. je bez významu, protože tato nebyla uznána vinnou tím, že by nezletilého syna týrala.
Ve vztahu k týrání podle §215 tr. zákona již státní zástupce správně konstatoval, že napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou soudů, přičemž také poukázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se výkladu pojmu „týrání“ ve smyslu ustanovení §215 tr. zákona. V souladu s touto dlouhodobou judikaturou je za týrání považováno zlé nakládání pachatele s osobou, která je v jeho péči, přičemž toto jednání se musí vyznačovat vyšším stupněm hrubosti, bezcitnosti a také určitou trvalostí. Přitom nemusí jít jen o fyzické týrání, ale i o psychické útrapy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 340/2006, a řada dalších). Pokud tedy obviněný jednal vůči nezletilému pod dobu v podstatě čtyř let tak, že jej několikrát týdně nepřiměřeně bil vždy několika ranami vodítkem na psa, klínovým řemenem od auta, kabelem, klackem, bil jej do hlavy a břicha, resp. v nejméně jednom případě do něj kopal, když poškozený ležel na zemi, dopustil se tím fyzického týrání, protože takovéto jednání se jednoznačně vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, bezcitnosti i trvalosti a poškozený jej pro jeho bezohlednost a bolestivost musel pociťovat jako těžké příkoří. Přitom není podmínkou, aby měla týraná osoba následky na zdraví, jak namítá obviněný v dovolání, když navíc podle zjištění soudů měl v důsledku bití poškozený také krvavé šrámy na zádech a rukou.
Z hlediska trestnosti obviněného přitom není rozpor s definicí týrání, jak na ní poukazuje v dovolání. Nelze přehlédnout ani omezenou citaci dokumentu Zdravotní komise Rady Evropy z roku 1992, jak na to poukázal státní zástupce ve vyjádření k dovolání. Vedle psychického týrání, na které státní zástupce poukázal, pak fyzické týrání podle tohoto dokumentu zahrnuje nejen hrubé útoky na dítě, jejichž důsledkem je tělesné zranění dítěte s následky uváděnými v dovolání, ale také pravidelně užívané tělesné trestání dítěte užívané jako převažující výchovný prostředek. Tělesné týrání dítěte tak zahrnuje všechny akty násilí na dítěti, a to v případě, že mají bezprostřední známky tělesného poranění jako např. pohmoždění, jak tomu bylo v tomto případě, kdy poškozený měl krvavé šrámy na zádech a rukou.
Protože část námitek obviněného J. A. neodpovídala uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a hmotně právní námitku o nenaplnění znaku týrání trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 tr. zákona shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou, bylo dovolání J. A. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš